Pavel Jech: Nejhorší není ten závod, ale ten návrat.

Jmenuji se Pavel Jech. O sobě a o tom, jak jsem se k Mílím dostal, se dočtete v blogu na webu 1000miles v textu „Jak jsem jezdil na invalidním vozíku a vyhrál Míle". Tam se dozvíte asi vše.

„Prostě mě to baví. Baví mě ta svoboda, dobrodružství, směs utrpení a radosti, příroda." 

Ty letos nejedeš Míle poprvé, už za sebou nějaké ty ročníky máš. A loni jsi šel dokonce 500 Mil s tvojí manželkou. Kolikrát jsi stál na startu? Proč se na Míle pořád vracíš?

Proč se vracím na Míle, je asi otázkou dopaminu, euforie a závislosti, ale nejsem chemik, psycholog ani neurochirurg, takže za mě je to jednoduché – prostě mě to baví. Baví mě ta svoboda, dobrodružství, směs utrpení a radosti, příroda.

Nemohu si odpustit, minulý rok unikla informace o tom, jak tvá žena chtěla na vaše výročí jet na Maledivy a ty jsi chtěl jet Míle. Udělali jste tedy kompromis a šli jste Míle pěšky. Užili jste si to? Jaké to bylo? Doporučuješ to dalším párům? A jako jiná žena, soucítím trochu s tvojí manželkou – vzal jsi ji nakonec i někam do tepla?

Loňské Míle, kdy jsem šel s Věrkou pěšky, hodnotím jako ty nejtěžší. Přesto jsme si to užili. Doporučil bych to párům, které už mají něco za sebou a chtějí zažít něco výjimečného. Určitě bych to nezkoušel na začátku vztahu, protože to opravdu nebyla pohodová svatební cesta do Jiljí. Zpočátku jsem trpěl já, jelikož ani na pivo nejdu pěšky, ale Věrka mě podržela a vlastně přemluvila, ať to nevzdávám. Ale byly i chvíle, kdy to se slovy „Horší než porod" chtěla vzdát ona a dokonce se ve Slavonicích rozhlížela po advokátní kanceláři, aby podala žádost o rozvod! Naštěstí byl víkend. Ale nakonec nás to určitě zase o kousek posunulo a nejen závod, ale i příprava. Říkal jsem jí před Mílemi, že nejhorší není ten závod, ale ten návrat. Nechápala. A dnes už je Mílařka. Semínko je zaseto a za rok...?

Za odměnu jsem ji vzal na pár dní do Chorvatska (na víc nebyl prostor). Ona se pěkně slunila u moře a já jsem si to párkrát vyšlápal na Velebit. Završili jsme to krásným trekem po národním parku Paklenica, takže všeobecná spokojenost. Pak už kvůli práci a situaci ve světě neklaplo nic.

Jaká je tvoje oblíbená část trasy? Kam se opravdu těšíš?

Oblíbenou část trasy asi nemám. Mám pár neoblíbených, ale o těch mluvit nebudu. Letos se určitě těším do Šatova, kde na mě bude Věrka čekat, jelikož se domluvila s Helenkou, že jí pomůže s neoficiálním checkpointem za to, jak se o nás Helenka postarala loni.

Jsi raději pěšák, nebo cyklista?

Jsem pěšák z donucení, takže určitě preferuju kolo. Pěšky je to velice intenzivní prožitek a nic ti není odpuštěno. Je to hlavně o hlavě. Na kole je to zabíračka pro tělo, což mě baví asi víc.

A sám, nebo s partou? Co tvá přátelství z Mílí? Zažili jste společně něco zajímavého?

Vůbec mi nevadí jet Míle sám, má to spoustu výhod, ale když se sejde pár lidí, tak je opravdu dobrá nálada, jelikož jsou všichni na stejné vlně a zažívají stejné útrapy i radosti. Na Mílích jsem potkal hodně skvělých lidí, se kterými se rád potkám na bikových akcích nebo na pivu.

„Když zavřu oči, je to jako kaleidoskop." 

Když se ohlédneš za všemi Mílemi, které jsi už absolvoval – zavřeš oči, jaká vzpomínka ti prolétne hlavou?

Vzpomínek na Míle je hrozně moc. Když zavřu oči, je to jako kaleidoskop, ve kterém se točí stovky sklíček. Na každém jsou barevné obrázky vzpomínek a když otočíš, tak se objeví další a další – a je to prostě paráda. A člověk chce víc a víc... a to je asi proč se vrací.

Letos se chystám na jižní trasu, připravuju se opravdu zodpovědně a doufám, že si to zase jako každý rok užiju. Chtěl bych jet rychleji než posledně a motivace je Šatov. Strategie bude zavěsit se za Dana Polmana a Tomáše Novotného a nepustit se.

Autor: Martina Josefa Huspeninová