Jak jsem jezdil na invalidním vozíku a "vyhrál" Míle

Jak jsem jezdil na vozíku

V roce 1977 jsem byl bezstarostný kluk, který běhal po vesnici s kamarády, jezdil na kole a dělal všechny ty věci, které kluci v šesti letech dělají. Tehdy mne ale začala trápit stupňující se bolest nohy. V nemocnici se následně zjistilo, že na vině je Perthesova choroba kyčelního kloubu v pokročilém stádiu. Vyhlídky na uzdravení byly nejasné a rodičům bylo sděleno, že budu pravděpodobně upoután na invalidní vozík. Namísto nástupu do první třídy jsem nastoupil do nemocnice. I když jsem byl po několika měsících léčby propuštěn, nesměl jsem chodit a byl odkázán na invalidní vozík. Léčba se ale dařila a tak jsem se po necelém roce mohl znovu učit chodit. V mládí mne pak trápila všemožná omezení, zejména ve sportovních aktivitách.

Jak jsem potkal Míle

Po čase jsem na nesnáze mládí zapomněl, když jsem jednoho dne na netu narazil na film z 8. ročníku Mílí. „Super! To je výlet přesně pro mne. Jedeš si za krásného počasí od jedné vyhlídky ke druhé. Princeznu kočičku určitě dám a poslední tak nebudu.“ A hned si na internetu začnu pouštět filmy z předchozích ročníků. Jak jsem postupoval do minulosti, euforie opadávala. A film z roku 2011 mé nadšení úplně zabil. Rvát za deště, po kolena v bahně kolo do šílenýho krpálu, abys nahoře zmrznul! Díky nechci! Ale semínko bylo zaseto a začalo klíčit. Na silvestra 2019 jsem si řekl, že to zkusím. Dokument z právě uplynulého ročníku s příhodným názvem Vzdát můžeš zítra ukázal přívětivější tvář závodu a tak bylo rozhodnuto. Technika ale byla proti a já se nepropracoval ani k přihlašovacímu formuláři. O rok později, na silvestra 2020, opět sedím u počítače. Čas registrace 2021-01-01 00:03:58 dvěstětřicátýprvní náhradník. Tak to si dělaj pr*el! Na Míle kašlu. Ale dva týdny před startem přišla nečekaná zpráva. Vítáme tě mezi Mílaři! Mnoho přihlášených se ze závodu prý kvůli covidovým opatřením odhlásilo a já se z pozice 231. náhradníka ocitl na startu prvních mílí.

Jak jsem „zvítězil na Mílích“

Loni jsem stál na startu po čtvrté. Předchozí tři pokusy nedopadly a vždy jsem dojel jen do pětistovky. Důvody byly různé - práce, technika, zdraví. Nejsem ale z těch, co to hned vzdávají. Když dojedu alespoň do půlky, budu mít projeté obě trasy. A tak jsem s mílařskou rutinou vyrazil a za 11 dnů a pár hodin stál pod cílovým obloukem. Za pár měsíců stojím pod obloukem znovu, tentokrát na afterparti v Kletečné. Honza Kopka mi předává finisherské tričko s komentářem „tak tady máme dalšího vítěze“ a já nechápu proč je na tričku nápis WINNER. … no prostě jsem už starej Mílař. Už mi bylo padesát a i to se na Mílích počítá.

Jak to bude dál

Nikdy mi na Mílích nešlo primárně o výsledek. Jel jsem vždy tak, aby mne to bavilo, abych si to užil. A to se vždycky povedlo, i když jsem dal třeba jen půlku. Ale tohle tričko mi bude asi navždy připomínat ty, kteří mi pomáhali nezůstat na tom vozíku a dotáhnout to až pod ten oblouk. A letos? Letos půjdu po svých s tou, která mi se vším pomáhá už 30 let. Vlastně to bude taková perleťová svatební cesta. Tak držte palce ať to dotáhneme co nejdál.

Pavel Jech