Tomáš Otta: člověk míní a Míle mění.

Tomáš Otta. Skoro padesát let, pražič kávy ze Zdic, manžel Lucinky, táta Danyho a člověk, kterému Míle doslova zachránily život. Přichází znovu —jako pěšák s číslem 76 a jedním jediným snem: ochutnat bramborák v Třebeni.

Jak mi Míle zachránily život

Od mládí jsem sportoval a celkově jsem byl hodně aktivní dítě. Navštěvoval jsem atletický oddíl — popravdě spíše kvůli hezkým holkám. Byl jsem členem vodáckého oddílu, přestože se vody bojím. A zapsán jsem i v historii střeleckého oddílu, přestože nemám rád zbraně.

Po revoluci, zasažen foglarovým šípem, jsem ve 13 letech zakládal skautský oddíl, který měl největší podíl na formování mé dobrodružné osobnosti. V nejproduktivnějším věku jsem hrál aktivně florbal — dokonce na vrcholové úrovni. Ale jen v rámci nižší ligy.

Zásadní pro mou budoucnost ale bylo fotbalové účinkování v pralesní lize. Mou slibně se nerozbíhající kariéru bohužel zastavilo zranění kolene, které vyústilo v operaci křížového vazu. A právě průběh samotné operace a následné rekonvalescence v kombinaci s mým strachem z doktorů způsobily totální změnu životního stylu. Obava z možného opětovného zranění způsobila proměnu z aktivního človíčka na gaučového povaleče konzumujícího milované sladkosti. Výsledkem byla váha nad 100 kilo. Při výšce 180 cm, myslím, celkem slušná nadváha.

A tehdy do mého života naštěstí vstupují Míle. Jak už bylo mnohokrát řečeno, že Míle mění životy, já bych si to dovolil ještě povýšit. Mě Míle život zachránily.

Při vánoční pohodičce na pohovce jsem přepínal bezcílně programy na televizi, až jsem, spíše omylem, ustrnul na ČT sport, kde zrovna běžel film o dobrodružství, které se odehrávalo kousek od mého pohodlného života. „Cože?!" Nevěřil jsem, že něco takového vůbec existuje. Zapomněl jsem na plně naložený talířek cukroví a místo toho hltal každou minutu tohoto sci-fi. Ten den ve mně Honza Kopka opět rozhořel již uhasínající oheň dobrodruha. Prvotní strach a obavy rychle vystřídala touha, zvědavost a chtíč, který mě úplně pohltil.

MÍLE, Míle, Míle… Mantra, která rezonovala v mé hlavě a byla utišena až při úspěšné registraci na ročník 2022.

Kategorie chodec — rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitoval

„Zcela bez respektu jsem dokonce myslel na to, že překonám dosavadní rekord. — Tomáš Otta

Přestože jsem rád jezdil na kole a účast v kategorii MTB by bylo naplnění představ o dobrodružství vykoukaném z filmů, přihlásil jsem se do kategorie chodec/běžec. Ovlivnila to má mylná představa o finančně dostupnější variantě. Pravdivost této teze jsem si již dávno vyvrátil. Nicméně nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval a zpětně musím konstatovat, že osud to zařídil správně.

Změnou stravovacích návyků a pravidelným pohybem jsem se zbavil zatěžujících kilogramů a připravoval se na účast v závodě. Ano, v té době to pro mě byl závod. A já ho nešel dokončit. Já ho šel vyhrát. Zcela bez respektu jsem dokonce myslel na to, že překonám dosavadní rekord a zdolám tu šílenou vzdálenost v čase pod 14 dní. Jak bláhový jsem byl, se ukázalo hned pár hodin po startu. Psychicky zlomený jsem ten rok skončil v polovině závodu a získal své první a zároveň poslední finisherské triko té, pro mě nejsmutnější, bílé barvy.

Ze sportovního hlediska jsem tehdy prožíval obrovské zklamání. Z hlediska očekávaného dobrodružství byl však prožitek nepopsatelně úžasný. Setkání s dobrotou a vřelostí lidí mě dodnes naplňuje klidem, že to s námi není tak špatné, jak se nám snaží mnozí tvrdit. Nemluvě o poznání samotné mílařské rodiny. Setkání s podobně smýšlejícími lidmi mi přineslo plno nových a skvělých přátel.

Za nejcennější pokládám osudové setkání s, v té době stejně jako já, mílařským novicem Tomášem Peškem. A přestože naše kategorie nás hned po startu rozdělily, naše přátelství zůstalo pevně ukotveno. Dodnes jsme spolu absolvovali nespočet akcí a zažili spousty nezapomenutelných zážitků. Bohužel, tento skvělý člověk, přítel a sporťák tělem i duší, zažívá v nynější době velice těžké období. Již rok trvající trable s páteří mu nedovolí fungovat v běžném životě, natož sportovat. Toužebně očekává nutnou operaci, která mu jistě pomůže vrátit se k životu, který má tolik rád.

Proč se stále vracím?

„Svou slabost před všemi tajím. Hlavně před manželkou. To se mi však daří jen do chvíle, než se mé jméno objeví mezi přihlášenými." — Tomáš Otta

Po tomto (ne)úspěšném ročníku jsem se každoročně vracel na start. Cíle už byly skromnější, přesto se mi ještě nepodařilo stanout pod cílovým obloukem. Asi jsem někde překročil smolný kořen. Přestože jsem se vždy připravoval poctivě, pokaždé mě zastavily zdravotní trable. Vrcholem asi byl minulý ročník, kdy jsem se rozhodl prolomit prokletí změnou kategorie. Konečně jsem se zúčastnil jako právoplatný mílař a stanul na startu jako „bajker". Výsledek? Třetí den pád ve sjezdu na štěrkové cestě. Šestý den odstoupení se zlomenými žebry a otevřenou ranou na předloktí.

Po tomto fiasku jsem se rozhodl, že nebudu trápit sebe, a hlavně svou rodinu, a zařekl se, že stačilo! Již nebudu na Silvestra drtit klávesnici a okusovat si nehty nervozitou. A jak jsem řekl, tak jsem učinil.

Dvacet minut po půlnoci na Nový rok jsem jen tak ze zvědavosti nakoukl na web, jak jde registrace. A sakra. Startovka byla skoro plná. Zachvátila mě zvláštní nejistota. Proč?! Vždyť mám jasno… Nebo ne? Jasně, že ano. Klid. Život nejsou jen Míle.

Jenže člověk míní a Míle mění.

Po čtrnácti dnech s velkou nejistotou vyplňuji registraci a doufám. Svou slabost před všemi tajím. Hlavně před manželkou. To se mi však daří jen do chvíle, než se mé jméno objeví mezi přihlášenými. Co si namlouvám? Jí bylo stejně jasné, dřív než mně, jak to celé dopadne.

Ano. Život nejsou jen Míle. Ale bez Mílí je pro mě takový neúplný. A to je má odpověď na otázku, proč se stále vracím na Míle. „Protože je potřebuji."

Baví mě, co se mnou Míle dělají. Jak ze mě dělají aktivního člověka. Jak mě činí šťastným a spokojeným. A tím pádem i snesitelnějším pro své okolí. Miluji pohled do zrcadla, kde vidím odraz sebe sama v životní formě. A to jen díky Mílím.

Od chvíle, kdy jsem se i pro letošek stal opět účastníkem v kategorii chodec/běžec — se startovním číslem 76 — jsem sám sobě slíbil, že tentokrát udělám maximum pro to, abych konečně ochutnal bramborák v Třebeni. Nedávám si žádné cíle. Mám jen velkou touhu a obrovský sen. Moc si přeji stanout v cíli, štípnout se a zjistit, že už nesním.

Pěšák na Mílích — samoty si užiješ dostatek a každičký centimetr stojí nemalé úsilí

Každý, kdo se někdy postavil na start Mílí jako pěšák, jistě potvrdí, že je to nejdrsnější volba, kterou si můžete vybrat. Mám obrovský respekt ke každému, kdo se byť jen zúčastní tohoto šíleného podniku, ale zkrátka zde musím hájit neúprosnost naší kategorie.

Pohyb vpřed znamená pořád jen step by step. Každičký centimetr stojí nemalé úsilí. Snad jen kromě přívozu u Děčína. :-)

Když se někdy ocitneš bez vody a víš, že další možnost pro doplnění je za 20 km, pro cyklistu je to otázka hodiny až dvou. Pro nás jsou to hodiny čtyři.

Všechno, co si doma zabalíš a pak zjišťuješ, že máš zbytečně, či naopak ti chybí, si musíš každičký okamžik svého pohybu odtáhnout na svých zubožených bedrech.

A pak je tady faktor samota. Té si užiješ dosytosti. Pokud si chceš pokecat s ostatními mílařskými šílenci, udělej to před startem. Potom už moc příležitostí mít nebudeš.

Snad se na mě nebude nikdo zlobit, ale obrovský rozdíl je i v podpoře. Přestože je závod bez podpory, jako cyklista ji cítíš všude. Samotný podnik už je tak známý a má tolik obdivovatelů a fanoušků, že není ničím ojedinělým, když se na trati setkáte s jejich podporou. Někdy jen karton vod u plotu. Jindy komplet občerstvení. Není výjimkou ani možnost sprchy či samotného přespání. Jako pěšák, který se většinou pohybuje mimo určenou trasu, musíte spoléhat, kromě sebe, na dobrotu náhodných lidí. Naštěstí je takových lidí stále hodně a o to silnější je pro vás prožitek neočekávaného.

Příprava jako poslední šance

„Pokud si chceš pokecat s ostatními mílařskými šílenci, udělej to před startem. Potom už moc příležitostí mít nebudeš." — Tomáš Otta

Pokud chceš na Mílích uspět, musíš se na všechno toto připravit. Hlavně uvnitř sebe sama, ve své hlavě. A jestli máš i trochu sportovnější cíle, musíš být dobře připraven fyzicky. Lety a spousty mílaři je ověřeno, že závod vyhrává hlavně hlava. Ale dobrou fyzičkou jdeš hodně naproti své mentální pohodě.

A jak jsem se již zmínil, letos chci být připraven opravdu dobře. Po úspěšné registraci jsem sám sobě slíbil, že k tomu budu přistupovat jako k poslední šanci. Má příprava je nejdůslednější a nejtvrdší, jakou jsem kdy v životě absolvoval.

Současně s fyzičkou ladím a odlehčuji vybavení, protože každý ušetřený gram šetří energii a posouvá tě vpřed. Letos se také dost věnuji i nesmírně důležité otázce stravování a doplňování potřebných látek, jež svým sebetrýzněním na trati ztrácíš.

Samotnou kapitolou je pro mě příprava trasy. Prakticky ihned po zveřejnění průchozích bodů pro mě začíná mílařská dovolená. Práci a rodinu odsouvám na druhou kolej a vrhám se do plánování. Podrobně a dosti důkladně hledám nejvýhodnější cestu. Porovnávám možné volby z různých hledisek. Někde ušetřím pár desítek metrů. Někde je naopak obětuji na úkor nastoupaných metrů. Hledám prameny, studánky a jiné zdroje pro doplnění vody. Sleduji příležitosti pro nakupování a stravování. Nepodceňuji ani možnosti nocování. Samotnou kapitolou jsou medvědí zákazy. Ty dokáží hodně znepříjemnit tvou cestu a musí se s nimi pracovat dost obezřetně.

Vše si pak značím na „taháky", které mi na cestě, s přibývající únavou, hodně usnadňují život.

Zda-li vše toto ohledně přípravy bude nakonec stačit, není pro mě otázkou, ale faktem, který odhalí až budoucnost.

Rousinku a stesk

„Ona není jen ta nejúžasnější border slečna pod sluncem. Ona je tím nejvěrnějším parťákem, nejlepším přítelem a předurčenou bytostí mého života." — Tomáš Otta

Pokud jsem zde zmínil věci, které mě před startem zaměstnávají a kterým se více či méně úspěšně věnuji, jsou zde také věci, na které se dost dobře připravit neumím. A mou achillovou patou je stesk.

Podpora rodiny a přátel je tak silná a důležitá, že samotné odloučení je pro mě strašně těžké. A v případě mé milované manželky Lucinky je to několikanásobně bolestivější. Opravdu těžké je pro mě opouštět i mou Rousinku. Ona není jen ta nejúžasnější border slečna pod sluncem. Ona je tím nejvěrnějším parťákem, nejlepším přítelem a předurčenou bytostí mého života. Naše osudy se střetly, když jsem se před čtyřmi roky vrátil zlomený z Mílí a okamžitě mi zacelila tu obrovskou ránu na duši. Díky ní jsem pochopil, že i věci, které bolí a zdají se vám nespravedlivé, mají svůj důvod a podstatu.

Vše, co zde píši, berte jen jako vyprávění. Nikoho se nesnažím hodnotit, nikomu neradím a vím, že mé moudro je subjektivní. A pokud se objeví někdo, koho to motivovalo, jsem opravdu moc rád.

Nevím, co přesně znamená pojem vystoupit z komfortní zóny a neumím ani definovat dobrodružství. Ale pokud fakt chceš, přijď si to zjistit sám. Stojí to za každou obavu a strach.

Jediné, co vím… kromě prvního sexu budeš i na tuhle zkušenost vzpomínat až do konce svého života.

Uvidíme se na startu. Těším se.

Tom

Autor: Martina Josefa Huspeninová