17. DEN - 21. 7. 2021

den 17 - z mílí do chomoutu

Po úterních žních, kdy za 24 hod dorazilo do cíle celkem 17 závodníků je středa výrazně chudší. Ale aspoň jsme měli čas v cíli trochu poklidit a udělat potřebnou administrativu a čekáme na poslední vlnu závodníků. Na cestě už je jen pár pohodářů, kteří nemají problém zastavit tu na kávičku, tu na dobrou večeři a rádi si třeba pospí. A to je taky velmi sympatické pojetí tohoto „závodu“, když už na to člověk vyčerpá většinu dovolené a stojí to hromadu peněz….

Sedmnáctý den v cíli zahájila dvojice Miroslav Hruška a Pavel Horák. Dva Moraváci, kteří se potkali až během závodu a stále víc se míjeli, až poslední dny dorazili společně. Pavel ltoni patřil k těm, kteří neviděli problém v tom se v cíli otočit a pokračovat na trase 2020 mil. Letos už to tak jednoznačně neviděl, byl to prý náročný ročník a byl rád, že je v cíli. Naopak Míra Hruška jel poprvé, navrtal ho do závodu syn, který jel loni. Vyrazili tedy spolu, junior naučil tátu pracovat s navigací (využívali telefon, který si senior pro tento účel koupil „chytrý“) a vše mu vysvětlil, bohužel už před CP1 začal mít problémy s kolenem a jelikož nateklo do nezdravých rozměrů a bolelo, raději na CP závod ukončil. Táta chtěl taky, ale pak tedy že zkusí pokračovat až do půlky. Ale když v Krkonoších tlačil kolo do kopce, šla proti němu rodinka a táta dětem povídá: „děti, ukloňte se, jede mílař!“ Tak se trochu zastyděl a rozhodl se, že to musí dojet do cíle. Ale zadělal si na problém, v dubnu ve sklípku silně ovíněn slíbil, že když to dojede na kole, dá to pak i pěšky, takže za rok na startu se asi uvidíme…

Večer nás kluci obohatili o jednu mílařskou pravdu - prý proč by mílař dával 1000 Kč za ubytování, když si může dát dobrou večeři a tři piva a stejně je mu pak jedno, kde si lehne! Vyspí se, je spokojený a ještě ušetří….

Z pak přijel jihu Vít Hrabánek. Vít měl problémy s kolenem a první půlku závodu trpěl. V půlce se pak rozhodoval, jestli pokračovat, ale je to závod na 1000 mil a co s půlkou, tak vyrazil s tím, že uvidí a vyšlo to. Musel trochu polevit a koleno pak přestalo zlobit…

Další jižani v pořadí v cíli byli chlapi jak hory Jan Novák, Jakub Gazda. Míle jeli poprvé a byli taky nadšení. Pořádné dobrodružství od nich čekali a to taky dostali, takže vše je v pořádku…

Kluky pak ze severu následovala další dvojice Vojta Slovák a Václav Krch. U Vaška je to klasický příběh - viděl film, nadchl ho, přečetl si informace, loni byl jako dobrovolník na startu a letos vyrazil. Dojel nadšený, splnilo to prý přesně jeho očekávání a sršely z něj pozitivní emoce, které podpořilo setkání s partnerkou a dcerami v cíli. Dosud celkem běžný obrázek, ovšem když Vašek odjížděl a loučili jsme se, přišel se zeptat, jestli ještě něco od něj potřebujeme třeba podepsat. Tak jsem se ve vtipu zeptali, jestli myslí třeba nějaký úpis a jeho partnerka ze zatetelila, ukázala ruku a řekla: „ten už podepsala před chvílí“ a ukázala prstýnek. Vašek ji v cíli požádal o ruku, prstýnek prý vezl celou cestu s sebou! Tak gratulujeme! :-)

Z jihu přijel navečer ještě Tomáš Bělík. Kluk z Beskyd jel taky poprvé. Hory a přírodu má rád a tak byl taky nadšený ze závodu. Mrzí ho Slovensko, ale bavilo ho to i tak. Vždycky si na trase říkal, kde všichni berou ty informace, kde je lepší přístřešek, kde se mají najíst a až po několika dnech zjistil, že je to díky chytrým telefonům z webu a Facebooku. On nic takového nemá a nepoužívá a tak prostě jel, až se mu chtělo spát tak zastavil a lehl si na první příhodné místo. Jestli na internetu by našel jiné, lepší, to neřešil a než by něco hledal, už spal…

Ladislav Vancl přijel taky z jihu a stihl to ještě večer, spát už chtěl v cíli. Láďa byl takový upovídaný chlapík, který by prý byl v cíli i mezi prvními, kdyby se byl schopen vypravit ráno dřív a nezapovídal se každou chvíli někde s někým. Zažili jsme ho na CP2, kdy si ráno přivstal a ještě v 10 hod povídal a balil :-) Ale příští rok pojede zas a zapracuje na tom prý :-)

Noční dojezd se tentokrát nekonal a poslední tracker v dohledu se zastavil už před půlnocí. Martin Parůžek jel na gravelu a není to prý ideální stroj na noční jízdy. Na něm musí člověk lépe číst terén, předvídat kameny a díry, jinak trpí kolo i ruce. Takže bivakoval na posledním kopci a do cíle dorazil ráno. Gravel si ale chválí, chce to vychytat pár detailů (třeba nemít tam silniční kazetu, to pak v kopci chybí převody) a může to jít, ačkoli kolo na vítězství v takovém závodě to prý není. Během závodu měl i pád, kdy si silně narazil žebra a ráno si nebyl schopen ani rozepnout spacák, jak to bolelo… Ale zkusil to dál a postupně to bylo lepší. Definitivní rozhodnutí, že závod musí dojet mu dal pán v servisu někde u Brna. Martin řešil problém s pláštěm, tak zavolal, pán řekl ať přijede, ale to netušil, že má kolo obalené blátem a zaneřádí mu celou dílnu. Ale servis udělal, kolo umyl, promazal a nic za to nechtěl, ještě mu popřál hodně štěstí. A tak Martin věděl, že přesně kvůli takovým lidem ten závod prostě musí dojet, jinak by ta práce vyšla vniveč!

A pak následovala dlouhá pauza, kterou narušili na samém konci sedmnáctého dne z jihu Radek Píštěk a teprve třetí žena v cíli Klára Holásková. Byli by v cíli i o den dřív, ale postihla je nějaká viróza, nebo špatné jídlo a prozvraceli celý včerejšek. Museli tak až na samém konci závodu najít ubytování (do té doby spali výhradně venku) a dát se do kupy. Zimnice, průjem, zvracení a jen málo chybělo k ukončení závodu. Jenže chybělo jen 150 km a bylo by jim to líto, tak prostě zvolnili a nakonec to dopadlo dobře! I oni byli ze závodu nadšeni a ač byly některé pasáže těžké, rozhodně by chtěli vyrazit znova. Přihlášení byl trochu silvestrovský hec, ale když to vyšlo, tak do toho šli. Koupili si kola, vybavení, načetli nějaké informace a vyrazili…

A to by bylo pro sedmnáctý den vše. Na trase už je jen 29 bojovníků, z toho sedm chodců. Takže pomalu jdeme do finále…