15. DEN - 19. 7. 2021

den 15 

Pro pořadatele je nesporně příjemnější dojezd závodníků na Slovensko! Tedy….zázemí máme letos luxusní, hlavně když je hezké počasí. Dá se válet kolem bramborárny v trávě, doprovody nám tady spí na louce ve stanech, autech, stoly se prohýbají pod návaly jídla a pití a o skvělých bramborácích nemluvě. Na Slovensku jsme v altánku u potoka a jíme smažený sýr střídavě se a bez šunky. Ale ta výhoda Slovenska spočívá v jiné věci, jen asi 30 km před cílem je poslední noční zákaz pohybu a pobytu v horách. Máme spočítáno, že od vjezdu do zákazu je to zhruba dvě hodiny a tak je jasné, že poslední závodníci můžou do cíle dorazit kolem desáté  a první nejdřív v osm ráno. A to v Třebeni neplatí a závodníci se rozhodli nás nenechat vyspat. Že by nějaká malá mstička za nějaké bezprávíčko? :-)

Patnáctý den zahájili Martina Stadtherrová a Robert Škoda, ale o tom jsme se zmínili už včera. Po páté hodině je následovali Sven Brommann a Petr Fiala. Oba byli na Mílích nováčky a oba byli v cíli nadšeni. Těžký závod, parádní vyčištění hlavy a super poznávačka Česka, v tom se shodovali jejich výpovědi. Petr měl na trase velké technické problémy a ty ho stály klidně den času. Bojoval se středem a klikou, která mu dokonce pár dnů před cílem úplně upadla a nebyl moc schopen to vyřešit. Byl docela na dně a žena nám prozradila, že měl v telefonu málo k slzičce ze zoufalosti, ale paradoxně kolegové, kteří jeli s ním a kolem něj obdivovali v cíli jeho klid a rozvahu při řešení problému. Petr tak prokázal, že je pravý Mílař, vše vyřešil a závod dobojoval až pod oblouk… 

Sven, závodník z Německa byl v cíli taky šťastný. Byla to prý velmi těžká zkouška! Má zkušenosti z podobnými závody v Německu, ale nedá se to srovnat, Míle jsou výrazně těžší… Sven taky natáčel hodně na kameru a má Youtube kanál, kde svá videa sdílí. Na podzim prý zpracuje něco i o Mílích, tak uvidíme…

V cíli následoval se severu Svatoslav Dočkal, který jede Míle podruhé a jeho první zkušenost byla smutná. Před dvěma lety dojel do nedaleké Skalné, bohužel však v navigaci nebylo nic, co bychom mohli akceptovat pro započtení výsledku. A letos byl Sváťa při předávání navigace viditelně nervózní a taky právem, jeho záznam není ideální. Opravdu je dobré se před závodem naučit navigaci ovládat, nebo aspoň otestovat nějaký výlet a vyzkoušet výstup, který z ní lze vytáhnout. Ale tento rok to nebude fatální, něco z toho vytáhneme. Jinou zajímavostí o Sváťovi je jeho mílařský oř. Jede na kole, které si koupil v roce 1998! Takže pro dnešní generaci - dvacetišestipalcové kola, ráfkové brzdy, váha na úrovni kola Milana Hanyka i s Milanem. Ale přesto říkali kolegové, kteří jeli za ním, že ve sjezdech se ho sotva drželi!

Před sedmou pro změnu z jihu dorazil Pavel Pfauser. Dojel ve žlutém tričku z roku 2019, ale rád ho převleče za nové, čisté, protože bude zasloužené! Letošní Míle byly obvzlášť těžké a náročné, hlavně počasím. Pavla v cíli čekal fanklub, dokonce došlo na transparenty a šampaňské, takže všechno v pořádku! :-)

Pavel dal do placu hezkou příhodu kdesi od vesnické hospody, kde se stavil na jedno na žízeň. Dal se do řeči s nějakým místním chlapíkem před hospodou a ten se ptal, kam tak jede s tím kolem a batohy. Tak mu vysvětlil, cože je to za bláznivý závod, pán přikývl a zmizel v lokále. Po chvíli přišel jiný a ptá se: „ty prý jedeš tu Tour de France, jo!?“ :-)

Na desátou si v cíli domluvil rande Marek Kurty a jako gentleman nenechal slečnu čekat a byl na místě dokonce s předstihem. I Marek už Míle za sebou má a i Marek potvrdil, že letos to bylo náročné, ale krásné! Užíval si každý den. Často se míjel a jel s Petrem Michlem a byla sranda. Dokonce vymýšleli různé šprýmy na kamarády, jako třeba že jim nenápadně v noci přepnou směr trasy a budou se bavit jak ráno vyrazí opačným směrem, ale zrovna tento nakonec neuskutečnili, přece jen to je mezi mílaři trochu špatný žert :-)
Po Markovi a před Petrem dojel další jejich souputník, tentokrát nováček Tomáš Marada. I z něj stříkalo nadšení ze závodu a prožitého dobrodružství. Není to žádný zkušený bikepacker,  vlastně ani biker. Pořádné kolo a brašny koupil až před Mílema, ale asi je nenechá zahálet v kumbálu…

Petr Michel přijel až po půlnoci. A možná právě ta dlouhá šichta zavdala jeho rozladění. Bahenní lázně posledních dnů a náročnost cest v Českém lese  byly hlavními tématy jeho drobného bručení pod cílovým obloukem. Letošní Míle (a startoval po třetí) prý byly extrémní. Ale jeho žena Martina, kterou coby anděla z Křečan zná každý mílař ho taky nepovzbudila, když mu jako první pod obloukem připomněla, že hodlal jet 2020 mil, tak ať se kouká otočit a dát si druhé kolo…

Ale ráno moudřejší večera a Petr po krátkém spánku citelně pookřál. Ale to, že to bylo náročné zůstává. Měl krom jiného takovou zajímavou poznámku, až by se dalo říct lehký apel na kolegy mílaře. Trochu ho mrzelo, když někteří neodpověděli na pozdrav, trochu víc, když seděl v hospodě na jídle, přijeli kolegové po něm a sedli si k vedlejšímu stolu a vysloveně zklamalo, když přijel na jednu neoficiální podporu, kde zrovna po sprše a umytí kola bohatě hodovali mílaři z protisměru, načež se s plnými břichy zvedli, nasedli na kola a pokračovali v pouti. Ani náznak snahy o kompenzaci hostitelce. Ano, nedělala to pro peníze, ale náklady s tím při množství 300 závodníků má nemalé a aspoň snaha třeba symbolicky přispět potěší a zrovna Petr ví, o čem mluví! To jen tak na zamyšlenou, toto je už z principu mimo dosah pořadatelů, ale pořád pod značkou Mílí….

No a pak by se mohlo jít spát, už bylo po jedné ranní a aspoň kus noci by mohl být k dispozici pro regeneraci těla a ducha. Ale to by nesměla banda jižanů nerespektovat tělesné biorytmy a nesnažit se dojet do cíle za každou cenu! Ono se nám to v cíli vždycky těžko odhaduje, Už víme, kolik to zabere do cíle od Rozvadova, z Dyleně, Klínovce a Kraslic. Z trackerů poznáme, kdo se ještě hýbe a případně kde stojí a toto všechno jsou indicie, které pomáhají nastavit režim spánku. Ale když máte velkou tlupu borců zhruba šest hodin jízdy od cíle, je desátá večer a přijedou partnerky hned dvou z nich s tvrzením, že chlapci to rozhodně chtějí dorazit, tak to nepotěší… Takže když jsme po jedné zalézali do spacáků, měli to k cíli ještě zhruba tři hodinky, Budík tedy nastavit za dvě, kontrola trackerů, pak posun budíku o půlhodinu a takto ještě několikrát, až před pátou definitivně na nohy a čekat. 

Před půl šestou se přiřítila hned čtveřice závodníků, komplet to byli nováčci. I s ohledem na noční časovku a to, že naposled vyráželi po spánku přesně před čtyřiadvaceti hodinami jim nebylo moc do řeči. Ale zážitků byli plni, sypali je však až po dopolední siestě. Vtipné bylo, že když dojeli a stáli pod obloukem, postupně jim začaly zvonit nastavené budíky z předchozích dnů. Takže co obvykle na mílích byl čas vstávání, byl poslední den čas usínání.

Osiřelý seveřan Zdeněk Šnejdar se objevil v cíli před jedenáctou dopolední. I Zdeněk má už úspěšný dojezd do cíle na západ Čech za sebou. Letos chtěl zkusit 2020 mil, ale v cíli byl upřímně rád, že se nejelo a necelých 2000 km bohatě stačilo, především s ohledem na těžké podmínky tohoto ročníku. Během závodu se mu podařilo ztratit kufry z pravé tretry. Vezl ale náhodou jedny náhradní, takže takový problém to nebyl, vtipné ale bylo, když ty původní našel…v pravém pedálu! Prostě je vytrhl z boty a ani si toho nevšiml…

Další vlna jižanů pokračovala v krátkém sledu kolem poledne. Začal to Martin Grof, který tak úspěšně obhájil už jednu účast. Z party přijeli za pár minut po něm Josef Macek a David Pelcl. Všichni si odbyli premieru v roce 2019, ale i oni se shodli, že tento ročník byl výrazně poctivější! Celkem ji to spolu jelo a tahali se. A dost jejich úspěšnému dovršení pomohl song, který do party přinesl Martin. Kamarád přezpíval dost svérázným způsobem jednu slovenskou lidovou a posla ji klukům pro potěchu. Tak se jim zažrala, že na každý kopec je provázela…

Kluci měli ještě jednu špatnou zkušenost z jedné horské chaty v Krkonoších, přijeli tam na poslední chvíli před bouřkou a zaradovali se, že jsou zachráněni. K jejich překvapení je obsluha vyhnala s tím, že si mají najít útulnu a argument, že se žene bouřka je vůbec nezajímal. Na největších českých horách dost zarážející přístup. Kluci tedy jeli hledat a bouřka skutečně přišla taková, že se reálně báli o život! Dušička prý v nich byla mezi blesky a v obrovské průtrži malinká… Nakonec nouzové přístřeší našli, byť obsazené, ale „zmáčkli“ se a spali v suchu. Jen ráno, když spoluspící skupinka turistů vyrážela na východ slunce na Sněžce zaslechli poznámky ohledně chrápání a závanu z ponožek :-)

A ještě dva bojovníci to patnáctý den stihli, Jarda Šašek, už mnohonásobný mílař a taková veselá kopa plná zážitků a radosti ze života a Antonín Pokorný, který jel Míle poprvé, protože chtěl vyzkoušet to dobrodružství a byl z něj nadšený! Prostě Míle jsou perfektní očista ducha, na tom se shoduje 99 % účastníků a nejčastější slova při odjezdu domů jsou v duchu: „škoda že už ta úžasná dovolená končí, vůbec se nám do toho normálního života nechce“.