21. DEN - 23. 7. 2016

Opět vstávám do slunečného dne. Hned ráno v 9:17 přijíždí polský účastník Pawel Kraczmar se slovy: „Včera jsem slíbil, že přijedu na snídani, tak jsem tu.“ Sedá si, otevírá lahodné Aloe Vera Lauko drink, pak hned Bernarda a začne vyprávět. O závodě se dozvěděl od švagra, který letos jede podruhé. A Švagr o Mílích četl v nějakém polském cyklistickém časopise. Česko bylo pro Pawla snazší než Slovensko. Do F500 byl rád, že se přihlásil, ve druhé pětistovce už toho litoval. Nejtěžší byly pro něj Vizovické vrchy a přechod na Slovensko. To hodně pršelo. Popisuje příhody, jak když už to nešlo vůbec, byla zima, zaklepal na nějakou chatu a oni mu připravili pod přístřeškem lůžko, přinesli čaj, pivo, jídlo. Švagrovi, když ještě jeli spolu, praskl hliníkový rám. Hospodský z krčmy, kam dojeli, sehnal svářeče. Je ale sobota a on v sobotu nepracuje a nic svařovat nebude. Hostinský nepolevoval v úsilí, po třech hodinách telefonování sehnal dalšího. Tentokrát ochotnějšího. Museli ale domluvit, aby ho pustili na chvíli z práce. Pak našel někoho, kdo je tam odvezl i s kolem. Ztráta půl dne, ale vše spraveno a mohli pokračovat. Zpočátku se míjeli i s Honzou Vlasákem. Občas ho viděli bivakovat v nějaké rozdrbané fólii. Jednou našli o kousek dál příhodný přístřešek, tak se pro něj vrátili. I on se setkal s mnoha lidmi, kteří mu pomohli. Pawlovi české názvy po cestě splývají. Dokonce zapomněl i Maguru, Kozí kameň si ale pamatoval přesně. Pro Pawla si přijela manželka a dcera Julia, nadšená, že má tátu zpět. Prý chtěla jet s ním a nechápala, proč ji táta nechce vzít, když už má taky kolo. Obědvají v Nové Sedlici a odjíždějí do Polska.

Kolem poledne se tu stavuje Fero s rodinou pro svůj 40l kotlíček, Fero mě dokonce zve na pivo, nakonec je z toho oběd. Divím se, že po takovém utrpení, které jim připravujeme, mě někdo na něco chce ještě zvát. Fero má asi krátkou paměť, protože už teď se těší, že pojede i příští rok. A jeho sympatická manželka vypadá, že je s tím také smířená.

Po čtvrté odpolední si beru konečně kolo a vyjíždím naproti dvěma očekávaným finisherům. Jsem zvědavý, kdo z nich dorazí dřív. Daleko neujedu, 500 m před Sedlicí potkávám hned cyklistu Karla Kratochvíla, otáčím se a jedu s ním do cíle. Mluvím na něj, ale reaguje velmi plaše. Vypadá to, že se na trase v lesích a horách opravdu očistil od civilizace a lidí a teď se drží trochu zpátky. Do závodu se pustil, protože mu ho doporučil kamarád a ujistil ho, že to dá. Sám kamarád se Mílí ale nikdy neúčastnil. A prý se do toho ani nikdy nepustí. Nicméně Karel to opravdu dokázal a je velmi šťastný. Dokonce uvažuje, že si ještě vyjde na trojmezí na Kremenec, což je tak šesti sedmihodinová túra. Když se trochu rozmluvil, vypráví, jak tady na Slovensku jsou velice pohostinní lidé. Kolikrát seděl v hospodě a než napsal povinnou sms, nabídli mu místní nocleh. Často ho ubytovali doma, dali mu najíst a vyprali mu. Stejně jako Fero se za rok už těší zase do Sedlice na start.

Od oběda se sem sjíždí fanoušci maďarské národnosti a netrpělivě se mě ptají, kdy dojde jejich Anna. To ale já nevím, to ví jen ona. I já ale Annu netrpělivě vyhlížím. Obdivuji ji od chvíle, kdy vyšla. Drobná blondýnka, která chce přejít Československo. Takových už bylo víc. I chlapů. Zatím se to v historii ale podařilo pouze pěti mužům. Ženě zatím žádné. Anna už je velmi blízko, ale ještě není tady. Stále bojuje ten svůj příběh síly, odhodlání, vůle, vytrvalosti i odvahy. Pohybovat se sama kolem romských vesnic nebo v divokých slovenských horách, přespávat osamoceně, kde to vyjde, to vyžaduje velkou dávku odvahy. A Anna ji má. Blíží se k cíli, z Uliče, dědiny 13 km před cílem přichází konečně zpráva, že Anna zrovna prošla. Teď už ji čeká po velkém dobrodružství poslední velice nudný úsek 13 kilometrů po silničce, která končí právě tady, v cíli závodu přes Československo. Celá cesta pro ni musela být těžká, ale ty poslední kilometry jsou vždy asi nejtěžší. Cyklistům to trvá asi hodinu. Pro ni to budou dvě, spíš tři. Beru kolo, foťák a jedu ji naproti povzbudit. Annu potkávám úplně dole v údolí. Obličej neznačí žádnou únavu, nohama ale těžce našlapuje. Netrápí ji únava, ale puchýře. Nikdy je prý neměla ani z dlouhých ultramaratonů. Teď má ale problémy s botama a hodně k tomu přispěly deště, když šla několik dní v mokrých botech. Anna prý nikdy nespala venku, dokud neodstartovala Míle. Během závodu spala jen jednou v hotelu a jednou ji pozval mladý pár domů k přenocování, když byla úplně promoklá a promrzlá, jak scházela z Fatry, kde bylo jen několik stupňů nad nulou, silný vítr a hustý déšť. Jinak přespávala stále venku. Spaní v přírodě si zamilovala, v zastávkách ale naopak nesnáší. Vypráví, jak musela zastavovat auta, aby požádala o vodu, když nebylo kde doplnit. Pokud brala z potoků, měla tablety na vyčištění vody. Sotva šlape, bylo vidět, jak strašlivě v botech trpí. Okolo jede auto, zastavuje a dává zpátečku. Ptají se mě, jestli se něco nestalo, jestli není slečna zraněná, že ji kamkoli odvezou. Vysvětluju, že je v pořádku, jen si trochu odřela nohy v botech, jak jde z Aše pěšky. Trochu nechápou a myslí si, že si z nich dělám srandu. Nicméně Anně popřejou poslední šťastné kilometry a s pocitem lítosti odjíždí.

Anna se nakonec po asfaltu doklopýtala za úplné tmy až do Sedlice. Tady na ni už čekala rodina a přátelé v počtu 9 lidí a někteří místní, kteří chtěli Anně popřát. Pod obloukem cvaká jeden fotoaparát za druhým. Anna dosáhla skvělého času 20 dnů 6 hodin 57 minut. A je první žena, která vůbec dokázala dojít celých 1000miles. Před ní se to povedlo pouze 5 mužům. Velká poklona a klobouk dolů za její výkon. Když Anna došla, rodiče jí tu uspořádali velkou hostinu jejího oblíbeného jídla ohřátého přímo v našem přístřešku na vařiči a pak vyndali dort s číslovkou 1681 km. Hostinu si zaslouží, vždyť zhubla od startu 8 kilo. Atmosféra po jejím příchodu byla velmi příjemná. Kolem půlnoci maminka sklidila po hostině, všichni se naskládali do aut a celá karavana vyjela směr Maďarsko. Maj co dělat. Anna má zítra odpoledne v Budapešti přednášku o tisíci mílích přes Československo.

Z F1000 Honza Kopka

SMS od závodníků

115 Anna Őrsi (1669.84 km, 18:11:57, P3M9E1):

5 Grzegorz Leśniak (1623.12 km, 19:51:51, P9M9E9): awariatelefonu

123 Sláva Morávek (1595.20 km, 20:28:05, P9M9E9): Teď jsem právě přebrodil druhou řeku. Přez poledne bylo hrozný *kladivo*, tak jsem se schoval do stínu a na 3 Hodky jsem to zachrap. Teď je supr počasí všech

124 Jan Vlasák (1575.22 km, 20:38:43, P9M8E5): tohle jsou snad spravne souradnice

124 Jan Vlasák (1574.88 km, 20:34:11, P9M8E5): Neznam lepsi doping, nez buchty s lekvarem.

1 Petr Ozogán (1513.02 km, 20:04:13, P7M7E7): Jsem na Hresne, to nejhorsi mam snad za sebou, makam dal smer do cile. P7M7E7

53 Pavol Hlaváč (1401.83 km, 19:42:39, P9M9E9): Vcera vecer o5 porucha, rano servis. Dnes turistika na Kozi Kamen, hore to nebolo az take hrozne ako na m.maguru, ale dolu som prvykrat za cele mile suvislejsie tlacil 😀 idem este trochu dalej

140 Vít Semenec (1357.66 km, 19:42:30, P8M9E7): V poledne sraz s Petrem 147 na cp18 – Liptovsky Hradek, od te doby nam to slape 2x lip 🙂

147 Petr Lavický (1357.66 km, 19:54:18, P6M3E8): dnes rano bylo nadherné sluncem zalité Dole mlhy a smog Misto abych zustal na hrebeni a skakal po kamenech jak kamzik jsem se busi do niziny kde pece slunce dycham vyfuky a hobluji asfalt Nastesti jsem se setkal s Vitkem a nyni jdeme spolu

117 Marie Jehličková (1354.49 km, 19:53:16, P8M8E9): Dnes krásný den!!!Super počasí… terén v pohodě a termální prameny

144 Zdeněk Martínek (1325.60 km, 18:26:11, P5M5E6):

Zprávy došlé během dne:

41 Paweł Kraczmar (1682.40 km, 09:21:52, P7M9E7): Finisz. Dziekuje wszystkim za pomoc i wsparcie.