18. DEN - 16. 7. 2014
vyhraná sázka
Včerejší večer jsem strávil ve společnosti příjemné skupiny dojetých čtyř bikerů. Po desáté na mě padla strašná únava a musel jít spát, kdežto oni neustále hlavou na trase přemítali zážitky posledních dvou týdnů. Trošku jsem se před nimi zastyděl. Oni zrovna přijeli a měli v nohách téměř 1700 km a neúnavně vyprávěli a já za sebou žádný fyzický výkon a zbaběle jsem utekl.
Ráno probíhalo ve stejném pohodovém duchu a do toho přijel další bojovník Jirka Vlach. Úsměv od ucha k uchu. Jak by taky ne, už zde na něho také čekaly dvě ženy. Jirka se přivítal, beze spěchu odložil kolo, z bagáže vyndal pečlivě zabalený pravý kubánský doutník, který vezl už od startu právě pro tuhle příležitost. Ač nekuřák, doutník si slastně vychutnával. Nejspíš si takhle vychutnával celý závod. Neodolal jsem a fotil požitkáře Jirku a doufal, že dokážu zachytit atmosféru. Proto se omlouvám za větší množství „doutníkových“ fotek v galerii.
Kluci beze spěchu balili věci, myli kola, snídali a hlavně vyprávěli další a další příběhy. Petr vyprávěl, jak zabloudil a bača ho u sebe nechal přespat. Ráno se ho bača ptá, jestli si dá žinčicu. A Petr odpoví: „Ne, né, já kořalku po ránu nepiju!“ Bača mu vysvětlil, ať se nebojí, že je to ovčí mléko a přinesl i kupu ovčích sýrů, sedli si na louku a otevřel se jim překrásný výhled na Tatry. Seděli tam asi hodinu a půl, než se Petr odhodlal s lítostí to nádherné místo opustit.
Jirka s doutníkem zas vyprávěl, jak sjel ráno do dědiny a zastavil v obchodě. Místní babička se ho tam ptala, kde spal. Ukazuje směr a říká, tamhle v těch lesích. Babička se chytla vyděšeně za hlavu: „ Ja, ja, jaj, tam máme pať medvědou! … A kam idětě?“ Jirka ukazuje opačným směrem. Babička se zas chytá za hlavu: „ Ja, ja, jaj, tam máme taky pať medvědou! Moj starý už ma nechce púšťat ani na húby!“
Pak kluci vypráví, jek někde v lesích někdo do přístřešku každé ráno připravoval chleby se sádlem a láhev rumu a napsáno 1000 mil. Brali si chleba a přišlo jim neuvěřitelné, že tam někdo pro ně nosí občerstvení jen tak anonymně a že nemaj ani komu poděkovat.
Tohle všechno je právě pro ně to nejdůležitější, co jim závod přinesl, zážitky, nečekané příhody, problémy a neuvěřitelné rozuzlení a lidská nezištná ochota, se kterou se zas tak často běžně nesetkávají. S lidmi měli i negativní zkušenosti, na to už ale skrze ty pozitivní zapomněli.
Laďa Barnet si vezl finisherský dres z minulého ročníku. Nikdy ho neměl na sobě, ale teď ho čisťounký vyndal a oblíkl si ho, aby si ho užil v tu nejsilnější chvíli. Trochu mi tím způsobil problémy, neboť i ostatní bikeři se dožadovali vydání finisherského dresu hned teď a tady.
Navečer beru kolo a jedu naproti posledním třem bikerům. Jana Pelnáře, Frantu Valeše a Pavla Přibyla potkávám jen 10 km před cílem. Stejně jako předchozí skupina jsou unavení, ale vypadaj nadšeně a závod si prý užili. Hned vyprávěli, jak potkali medvěda uprostřed cesty, málem do něj narazili. Medvěd nechtěl odejít a na rozdíl od nich se vůbec nebál a stavěl se na zadní.
Pavel na rozdíl od ostatních ani trochu na kole nejezdil. Do závodu se dostal jako náhradník 14 dnů před startem. A to prý ještě nevěděl, jestli si z něj nedělá někdo ze šprýmařských kamarádů legraci, neboť mu volala Lada, hlavní osoba kanceláře 1000 miles, druhým jménem Pěničková. Kamarád se mu smál: „Hele, to bude nějakej žert. Pěničková, to je přece ta, co ji kreslí Urban.“ Pak se ukázalo, že to není žert a že jde do tuhýho. Pavel se vsadil s mnoha lidma, že to ujede. Pokud ne, musel by týden zadarmo rozvážet obědy, ručně vykopat sklep na víno, týden dělat osobního řidiče, vyčistit a vyleštit staré auto do zánovního stavu, jít ve slipech přes čtyři okolní vesnice, upéct vlastnoručně dort, vytvořit sochu v životní velikosti a ještě mnoho dalších úkolů, o sudech piva nemluvě. Prostě kdyby to vzdal, do smrti by někde nevolničil. Poměrně slušná motivace k dokončení. A opravdu, vždy když bylo nejhůř, a to prý nastalo poprvé už druhý den, si na to vždy vzpomněl a bylo po krizi.
Z F1000 Honza Kopka a tři (poslední mtb) mušketýři
SMS zprávy od závodníků
73 Jan Pelnář (1661.25 km, 20:21:17): CÍL děkuji za podporu a zdravím všechny, kdo mi fandili.
118 Pavel Přibyl (1661.25 km, 21:19:45): dnes vytoužený cíl! Děkuju všem za vytrvalou a důležitou podporu! Celou cestu jsem si říkal jednu větu.. Když na to máš a dáš to,tak jsi dobrej…ale frajer jsi když to dáš a nemáš na to! Tak třeba za rok:-D:-D
1 Petr Ozogán (1391.37 km, 19:26:43): zda se, ze jsem uz dost na vychode, prave jsem prosel prvni romskou osadou. pujdu jeste dal, at ty kilometry ubyvaji.
Zprávy došlé během dne:
62 Miroslav Hůlka (1661.14 km, 16:23:48): Dekuji vsem bez kterych bych to medal. Jane Zdene Vendy a hlavnimu trenerovi Janouskovi. Take vsem ostatnim o kterych vim
58 Jiří Vlach (1661.26 km, 10:23:14): 058 hlasi prichod . Konecne cil. Moc dekuji rodine a pratelum odepisu vsem-slibuji ! BYLO TO KRASNE !
14 Martin Vít (1661.26 km, 03:26:00): Vlak mou tělesnou schránku nevyhnutelně transportuje do jiného časoprostoru. Ikdyž jsem Jel letošní míle trochu rychleji. Užil jsem si je moc a mohl jsem v cíli v nové sedlici ještě strávit nezapomenutelný týden a trochu pobajkovat na dálném východě. Díky moc za fajn dovču. Bylo to intenzívní, krásné prostě super.
14 Martin Vít (1661.26 km, 03:16:10): Vlak mou tělesnou schránku nevyhnutelně transportuje do jiného časoprostoru. Ikdyž jsem jel letošní míle trochu rychleji, užil jsem si je moc, a po dojetí do cíle, jsem v nové sedlici strávil nezapomenutelny tyden. Diky moc za fajn dovču.
36 Markéta Marvanová (1661.26 km, 02:58:25): Jedeme ve vlaku, lezime a pozorujeme okolní svět. Nikde nikdo, ale už samotná světla v nás zanechávají nepříjemné pocity. Nevyhnutelně se valime do prostého, městského, uspěchaného života a stýská se nám. Děkujeme všem, těm, kteří nám umožnili, posledních 17 prožít jinak. Bylo to nezapomenutelné a krásné!!!!!!!!!!! Peggy a hosani