Zdeněk Zelenka: Ideální stav na Míle nikdy nenastane. Tak jsem přestal čekat.
Jmenuji se Zdeněk Zelenka, je mi 28 let a pracuji na Magistrátu města Plzně. Sportuji už od mala a největší sportovní zastoupení měl suverénně hokejbal a fotbal. S fotbalem jsem končil kvůli hokejbalu a s hokejbalem o pár let později kvůli zranění kolene. V hokejbale se v současnosti pohybuji jako mládežnický trenér a občas hraju vybrané jednorázové turnaje. Aktuálnějšími sporty tak jsou nyní cyklistika a běh. Ale snažím se o co nejkomplexnější pojetí sportování, tak svůj čas dostávají čas od času nejrůznější sporty. Na kole jsem jezdil od mala a křivka četnosti cyklistiky v rámci mého sportování vlastně každým rokem od prvního protočení klik na kole s přídavnými kolečky roste a roste. Vedle tréninku na nejrůznější závody mám kolo i jako dopravní prostředek. Kam nutně nemusím autem, snažím se svojí silou — a to právě na kole, nebo pěšky.
Ty letos jedeš Míle poprvé, je to tak? A tak trochu jsem slyšela, že tě Honza Havránek do Mílařství trochu namočil. Jak to tedy je? Donutil tě, nebo vyprávěl tak poutavě, že sis řekl, že to musíš také zkusit?
Ano, letos poprvé. S Honzou jsme vlastně Míle začali rozebírat až po tom, co jsem se přihlásil. Ale o to intenzivně. Věděli jsme o sobě ze závodu skládaček Hokra Cup, já navíc i z fotek věděl, že Míle minimálně jednou jel. Že je to zkušený harcovník jsem zjistil až při prvním kontaktu. Ten vlastně přišel hned pár minut po půlnoci, kdy jsem se po přihlášení a potřebném vydýchání se vrátil do silvestrovské party a najednou mi od Honzy přišla zpráva, že mě postřehl ve startovce. Od té doby se potkáváme a jsme v kontaktu vlastně pravidelně. Na první setkání jsem vyrazil s poznámkovým blokem a odcházel s několika stránkami poznámek na co si dát pozor a co zas tak hrozné nebude. Uklidňování, že vybrané situace nebudou na Mílích tak horké, je vlastně náplní každého našeho setkání. Nutno říct, že teď už v mnohem menší míře, než když jsme se viděli poprvé na začátku ledna a vůbec jsem si ani nedokázal představit, co mě čeká a jak se pokud možno nachystat.
Ideální stav pro absolvování nenastane nikdy, vždycky bych si našel něco, co by mě od startu odradilo. — Zdeněk Zelenka
Jak dlouho sis o Mílích uvažoval?
Prvně jsem o Míle zavadil přibližně šest sedm let zpět. Viděl jsem film a nechápal. Nechápal jsem, jak to někdo může ujet, jeho motivaci, jak to fyzicky zvládne tělo, převýšení na trati, terén, nebo co se každému závodníkovi honí na trati hlavou. Svým způsobem jsem každého závodníka vnímal jako „nadčlověka", někoho kdo dobrovolně absolvuje něco, co mně samotnému hlava nebere. Spoustu věcí nechápu pořád, ale věřím, že je pochopím. Ať ještě před startem, v průběhu závodu, nebo měsíce po něm. Od prvního kontaktu s Mílemi jsem občas zauvažoval, jaké to asi je jet. Ale vždy jsem ve výsledku objevil důvod proč nejet a vyměkl jsem. Protentokrát jsem si však uvědomil, že ideální stav pro absolvování nenastane nikdy, vždycky bych si našel něco, co by mě od startu odradilo. Od konce podzimu jsem tak byl rozhodnutý se přihlásit. To bylo zdařilé a už nebylo kam uhnout.
Pohybovat se v lese s medvědem bude pro mě také premiéra.
— Zdeněk Zelenka
Na co se nejvíce těšíš?
Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale těším se na všechno. Těším se na ten nekomfort, těším se na to, že jedinou starostí bude šlapat/jít, spát a jíst, těším se a jsem zvědavý, jaké potkám lidi, kde všude budu spát, nebo co se mi při cestě přihodí. A samotný pocit uvědomění si, že jsem zvládl krizi, těžší úsek, nevlídnosti počasí, probdělou noc, fyzické nebo technické problémy bude také vydatný. A pohybovat se v lese s medvědem bude pro mě také premiéra. Zároveň mám k tomu všemu zdravý respekt a vím, že přihodit se může cokoli. Ale užívám si už samotnou přípravu a i tu nervozitu, že se vše již blíží.
Doufám, že nebudu při první krizovce vyfocen, jak brečím v dešti na pařezu.
— Zdeněk Zelenka
Kdy plánuješ začít litovat, že ses přihlásil?
To doufám, že nenastane nikdy. A myslím, že by to zároveň znamenalo můj konec v závodě. Ale nebudu lhát, pochyby už v minulých měsících nastoupily. A vrací se. Naštěstí se mi je vždy po pár vteřinách daří zahnat. Tak doufám, po těchto větách nebudu při první krizovce vyfocen, jak brečím v dešti na pařezu.
Máš už vymyšlené, komu budeš nadávat jako první?
Určitě to odnesu jako první já sám. Proč jsem se na něco takového hlásil a jestli to mám zapotřebí? Když si na to dobře odpovím, moc paseky mi to v hlavě neudělá. Možná dojde pak i na Honzu Havránka, že mi při některých situacích moc chlácholil a bude to místo pohody totální peklo.
Co se pokazí jako první?
Radši nebudu konkrétně predikovat. Jak z pověrčivosti, tak toho, že pokazit se může úplně cokoli. Z toho mám obavy, že rozhodne vyšší moc. Na mě pak bude, abych se to pokusil opravit pokud možno do původního stavu. Ať to bude elektronika, technika na kole, hlava, nebo tělo fyzicky.
Proč sis myslel, že je to dobrý nápad jet Míle?
Pro atmosféru, výjimečnost, respekt a prestiž závodu. A hlavně zážitky. Zažiju totiž něco, co se povede málokomu a co bych jinde nikdy nezažil. A nikdo mi ty zážitky už nikdy nevezme. Plus chci být určitě ve společnosti těch, co úspěšně dokončili.
Co zahrnuje tvoji přípravu?
Příprava začala už na podzim, kdy jsem hojně chodil v rámci rekonvalescence po operaci nosu. Postupně jsem začal chodit v každém počasí a dobu. Chůze při svitu čelovky jsem většinou absolvoval při návratech domů ze sezení a poradách s Honzou Havránkem z restaurace V Háji. Když to zdraví dovolilo, začal jsem jezdit na trenažéru a běhat. Po novém roce jsem osekal co nejvíce cesty do práce autem a dopravoval se jakkoli jinak. Když ti občas nějaký spoj ujede, je to dobrý trénink na zachování klidu a řešení náhradní varianty. Kolo z trenažéru jsem časem sundal a začal jezdit normálně venku, pokud možno každý den. Kilometry a hodiny v sedle jsem začal stupňovat a ve fázi navyšování jsem stále. Občas kolo proložím během a občas si tak doběhnu i z/do práce. Spojím tak příjemné s užitečným. V přípravě, co se týče vybavení, mi hodně pomohl Honza, od kterého jsem dostal nejrůznější typy. Další rady jsem zkoušel získávat z mého okolí v konkrétním vybavení a věcech, které jsem u nich viděl, nebo věděl, že k nim mají blízko. Ony všechny typy a rady dlouho zůstávaly ve fázi vyhodnocování a přemýšlení nad nejlepší variantou, až jsem do toho musel tento týden říznout a začít věci pořizovat, abych vše pokud možno dostatečně odzkoušel.
Závěrem děkuji mému okolí za podporu, Josefce a Honzovi za důvěru k rozhovoru a těším se na všechny jak na zastávce Na Knížecí, tak v autobusu a pak v Nové Sedlici a na trase.
Autor: Martina Josefa Huspeninová