Z dobrovolníka závodník, aneb jeden rok nasát atmosféru, druhý rok to zažít

Martina Motyčku můžete znát jako člena našeho startovního pole, stejně tak ale i jako usměvavého dobrovolníka na check pointu. Poprvé ujel v závodě 500 mil a zapřísáhl se, že “už nikdy víc”, jak se ale říká “ nikdy neříkej nikdy” tak Martin Motyčka střídá dobrovolnictví se závoděním. Jak říká, novoroční přihlášení mu moc nevyhovuje a tak využívá jako dobrovolník přednostního přihlášení na afterpárty. 

Martine, jak ses k závodu dostal? Jak dlouho nás sleduješ?
Už si přesně nevzpomenu, jak jsem se k Mílím dostal, ale tuším, že to bylo přes rádio Beat snad v roce 2016 nebo 2017, a následující rok už jsem stál na startu.

Minulý rok jsi stál na pozici dobrovolníka, letos jedeš. Proč?
No tak to spolu samozřejmě souvisí, ale prvopočátek je v mém prvním závodě. Z rodinných důvodů jsem mohl jet jen půlku a už v její polovině jsem řekl, že nikdy více. Ale jak se říká „nikdy neříkej nikdy“, už za týden bylo jasné, že u jednoho nezůstane – a nezůstalo. Ročníky 2021 a 2022 jsem odjel celé, k tomu dobrovolničení 2020 a 2024. Tak trochu mě to „poznamenalo“. No a nebudu zastírat, že v tom je i trochu vypočítavosti, nebo spíš lenosti. Prostě ta novoroční registrace mi nevyhovuje.

Letošní ročník byl původně v plánu z jediného důvodu – nemám kompletní severní trasu, konkrétně tu slovenskou část. Jenže se situace trochu změnila. Teď všem říkám, že jsem se nemohl rozhodnout, kterou pojedu, a tak nakonec jedu obě. Ale vážně – nemládneme, a tohle byl můj sen už pro rok 2021, kdy se to nakonec nejelo a já bych ani nemohl. Je to ohromná výzva a já to ani jako Míle neberu. Pro mě je to úplně jiný závod a jak jinak nejlépe ukončit tuhle mílařskou etapu než asi nejtěžším závodem v Evropě.

Co ti dobrovolničení přineslo? Co ses dozvěděl o závodu jiného?
Jak jsem už zmínil, dobrovolničil jsem dvakrát. A co mi to přineslo? Já rád pozoruji, jak se různé povahy vypořádávají s těmi nástrahami – prostě jak to koušou a snažím si z toho vzít něco pro sebe. Tak jako já jsem říkal, že už nikdy víc, tak to je tam slyšet každý den, a přesto většina z nich jede příště zase. Prostě je to závislost, která v jistém slova smyslu opravdu léčí. No a v neposlední řadě kontakt s lidmi, které nevidím celý rok.

Na co se nejvíc ze závodu těšíš?
No samozřejmě, že na ty „blázny“ a pak na to, jak to půjde. Sedím doma v teploučku nad mapou, porovnávám předešlé Míle a přemýšlím, kde se spalo, jedlo a jestli by to nešlo jinak. Pak to přijde a je strašně moc věcí, které to můžou, a taky změní. Nejsem typ, který jede na umístění, ale vždy si dávám nějaký časový rozmezí, za který bych to chtěl zvládnout. 2000 mil je ale extrém, takže očekávám dvojnásobek starostí, ale i radostí.

Kde myslíš, že by mohly nastat problémy?
Dovolím si zapůjčit jedno slovo kolegy Picha, a to je FŠUDE.

Kdo vypije víc piva – závodník, nebo dobrovolník?
Z mého pohledu je to závodník a jeden z důvodů je, že se po nějakém čase dostane do stavu, kdy neví, co by snědl a vypil.