Petr Smejkal koloběžkář a jeho příprava na 1000 mil
Jak se připravuje na Míle loňský vítěz kategorie Koloběžky 50+?
Každý ročník Mílí je specifický a něčím charakteristický, ale ten letošní bude zcela jistě mimořádný. Může za to především očekávaná a několikrát oddalovaná varianta 2020 mil. Však jsou také borci, kteří se k tomuto double přihlásili, náležitě zviditelňováni na tomto blogu. Obdivuji cílevědomost a „tah na branku“ loňského vítěze Tomáše Fabiána, smekám před odhodláním a odvahou nositelky růžového trika Jitky Frankeové, vážím si vytrvalosti svého vrstevníka Petra Ozogána a nemám slov, kterými bych ohodnotil svůj obdiv k síle osobnosti Ríši Štěpánka. Ti všichni (a mnoho dalších) se přihlásili k letošnímu závodu 2020 mil a proto mají všichni můj velký obdiv a to bez ohledu, jak to dopadne a zdali závod v jeho dvojnásobné délce dokončí.
Byl bych ovšem nerad, kdyby na ty, kteří si troufají „pouze“ na 1000 mil, bylo hleděno jako na nějaké „Mílaře druhé kategorie“. Abych trošku zviditelnil i ty z nás, kterým stačí k úplnému uspokojení absolvovat vzdálenost 1000 mil, rozhodl jsem se podělit se se svým „příběhem“.
Na Mílích jsem byl už třikrát. Jasně – dvakrát pouze jako fotograf ve Františkově, ale vloni už to klaplo a já si mohl na severní trase pěkně zazávodit. Byla to dřina, o tom není debaty, ale byly to taky dva týdny intenzivních zážitků, které se vám zaryjí do mozku a jen tak lehce na ně zapomenout nepůjde. Nakonec jsem po mnoha dobrodružstvích, vítězstvích i nezdarech dorazil k bramborárně a to dokonce jako vítěz kategorie „Koloběžka nad 50 let“. O tom, že bych se k tomuto podniku někdy vrátil, jsem nechtěl po závodě ani slyšet a manželce jsem svatosvatě sliboval, že na Mílích mě už nikdo nikdy neuvidí. Jenže přišlo afterparty a jeho genius loci. V sobotu jsem ještě odolával, jenže v neděli už zcela vyměknul, vysolil startovné a o mém letošním sportovním cíli bylo rozhodnuto.
Plán zněl jasně – zkusit jih na koloběžce a tím životní kapitolu nazvanou „Můj život s Mílemi“ definitivně uzavřít. Jenže – všichni dobře víme, jak je to s plánováním a následným smíchem pánaboha. V dubnu operace ruky a dlaň pravé ruky ozdobilo na třicet stehů. Operace měla být dříve, ale přišel covid a odložení operace o měsíc a půl a na malý zádrhel bylo zaděláno: co když se mi rána do začátku července nezahojí? Na koloběžce se člověk musí držet oběma rukama (samozřejmě pokud se nejmenujete Richard Štěpánek ), pořádně to ve sjezdech drncá a ruka dostává pořádně zabrat. Co s tím budu dělat? Regenerovat, rehabilitovat a cvičit, ale co když to nebude stačit? Myšlenka, jak to vyřešit se nabízela a není těžké ji uhádnout – půjdeš ty vole pěšky. Toho „vola“ si sám k sobě můžu klidně dovolit, protože operace nebyla zcela nevyhnutelná, mohla se klidně odložit na podzim. Jenže, pozdě bycha honiti, karty jsou rozdány a je třeba hrát s tím, co máme v ruce. Hned jsem se informoval u organizátorů, zda by byl velký problém změnit kolobku za vlastní nohy a bylo mě odpovězeno, „no problem“. Tak fajn, to bychom měli.
Tady je třeba zmínit, že běh a chůze jsou pohyby, které mi nejsou zcela cizí. Nepatřím mezi ortodoxní koloběžkáře, ke koloběhu jsem se dostal až ve zralém věku, jinak jsem celý život běhal a jezdil na kole. Pár Beskydských sedmiček a LH24 na Lysé jsem taky zvládnul, dokonce se v mém sportovním šatníku nachází i finišerská vestička z Lavaredo Utra Trailu. Jsou to všechno sice těžké závody, ale pouze na jeden den. Zvládnu takovou zátěž opakovaně několik týdnů po sobě? Roky přibývají, můj důchodový věk se nedá jen tak ošálit, budu vůbec schopen zvládnout takovou porci kilometrů? Kvalifikovanou odpověď vám ale nedá nikdo. A jak jinak to zjistit, než to prostě zkusit.
Jsou ještě dvě okolnosti, které jazýček na vahách nachylují spíše k běžecké kategorii: Neznám sice podrobnou statistiku, ale myslím, že kdybych si zvolil chodeckou kategorii, bylo by to poprvé, kdy by v jednom ročníku startovali tři Mílaři a to ve všech kategoriích – chodec, koloběžkář a biker z jedné obce. Ta obec se jmenuje Horní Bludovice a všichni tři jsme nejen z jedné obce, ale jsme i členové jednoho spolku – Zimních koupelníků, tedy místních otužilců. Je vidět, že ledová voda má pozitivní vliv nejen na tělo, ale i na psychiku…. A druhá okolnost se dá taky celkem jednoduše vydedukovat: Pokud by se stal zázrak a já do Nové Sedlice skutečně dorazil, asi by mě to nedalo a pravděpodobně bych ukončení s Mílemi ještě odložil. Vidina zeleného dresu by byla asi ještě velkou motivací a možná bych to ještě někdy zkusil i na tom obligátním horáku… Ale to teď dost hodně předbíhám. Realita je nyní taková, že koloběžka teď visí na háku a já si dávám denně porcičku běžeckého tréninku. Postupně budu vzdálenosti zvyšovat a připravovat i logistiku. Nějaké zkušenosti z loňska jsou, je třeba jich využít. Rána se pomalu hojí, intenzivně rehabilituji a zatím nejsem zcela rozhodnut, zda do Hranic dorazím letos s koloběžkou nebo jenom s hůlkami a batohem. Teď to vidím tak pětapadesát na pětačtyřicet ve prospěch kategorie „Chodec – běžec“. Držte mi palce, abych se rozhodl správně.
A na závěr si neodpustím citát od Sri Chinmoye, který jsem s věnováním dostal od dálkové plavkyně a přemožitelky „Oceans Seven“ Abejali Bernardové: „Plnost života spočívá ve snění a uskutečňování nemožných snů“.
Petr Smejkal 13/5/2023