Petr Michel: Nejsem koloběžkář. (Ale dvakrát vyhrál na koloběžce Míle)

Jak vůbec začal Petrův příběh? Psal se rok 2018. Petr měl dovolenou, jeho žena Martinka byla právě nemocná… a Petr se nudil. Možná mi dáte za pravdu, že už tohle na začátku vyprávění zní jako jasný recept na průšvih. Jak se tak nudil, dostal skvělý nápad – co třeba pozvat k nim domů asi tak sto padesát smradlavých, znavených cyklistů?

Tenhle nápad se ke štěstí všech mílařů opravdu uskutečnil. Petr popsal křídou silnici, udělal cedule, napekl bublaninu, uvařil guláš a s neutuchající energií naháněl závodníky po Křečanech s jediným cílem – dostat je všechny k nim domů. V tomto bodě se nejspíš stejně jako já modlíte za Martinku, která doma ležela nemocná. Ale pokud jste alespoň jednou navštívili Křečany, muselo vám dojít, že Martinka je naprostý poklad se srdcem na dlani. Nejenže tenhle nápad uvítala s otevřenou náručí, ale další roky sama pokračovala v tradici. A tak se Petr seznámil s Mílemi. A Míle se seznámily s Petrem a taky s neoficiální podporou v Křečanech.

O rok později už Petr stál na startu v kategorii MTB. V roce 2020 znovu – to ho ale vyřadila nemoc. V roce 2021 projel trasu kolem České republiky s prasklým rámem. A v roce 2022 vyměnil kolo za koloběžku. A právě koloběžce se chci v tomto článku věnovat nejvíc.

Petr mi prozradil, že není koloběžkář. Zní to až úsměvně, když dvakrát vyhrál Míle právě na koloběžce. Ale trvá na tom: „Rozhodně nejsem koloběžkář!“ Koloběžku si prý pořídil tak trochu z ješitnosti, protože si ji koupil i jeho kamarád. Na koloběžce nejel od dětství, ale jednou si nechal postavit stroj na míru. Vyjel, dal dvacet kilometrů… a pak měsíc nemohl chodit. S koloběžkou totiž snadno chytnete zánět achilovek a to se pak léčí dlouho.

Začal trochu trénovat. Mám v poznámkách příběh, jak v červnu Petr dojel domů, hodil koloběžku do zahrady a nadával. Byl zničený. A znovu nadával. Na druhou stranu mi pak dlouze vyprávěl, jak je cestování na koloběžce krásné a že by to všem vřele doporučil. Tak si vyberte.

Koloběžka je podle něj něco mezi rychlou chůzí a kolem. Do kopce chodíte, z kopce valíte. Máte čas se rozhlížet, užívat si krajinu, nebojíte se, protože máte nízko těžiště. V krizových situacích nespadnete, jen seskočíte. A slézání a nasedání je o dost rychlejší než na kole. A právě to Petr pochopil hned. Všichni víme – nebo si to teprve zkusíte – že Míle jsou hodně technická záležitost. Hodně se tlačí a kolo se často vede. Ušetřit denně stovku nasedání a vysedání může znamenat pěkných pár kilometrů navíc.

A tak se Petr postavil na start a doufal, že by mohl celé Míle na koloběžce zajet za čtrnáct dní. Hádejte co? Vyšlo mu to.

O rok později to zkusil znovu, tentokrát na druhou stranu. Nebylo z toho první místo, ale užil si to stejně. A v roce 2024 si znovu dojel pro první místo – tentokrát na jižní trase. Jižní Míle podle jeho slov byly krásné, těžké a intenzivní. Proslýchá se dokonce taková městská legenda, že Honza Kopka byl v minulém životě partyzán, protože trasy často vedou po cestách, kde naposledy chodili právě partyzáni.

Petrova srdeční záležitost je ale severní trasa. Tu pojede i letos – opět na kole. Nikdy ji totiž ještě neprojel celou. Cíl je jasný: dokončit. Pokud jste počítali správně, letos to bude jeho sedmý ročník a vyjede si tričko LEGENDY.

A proč někdo tráví sedm let na závodě? Protože Míle vstoupí do jeho srdce. Pokaždé mu přinesou něco nového. Ale to hlavní je komunita lidí, přátel, opravdových kamarádů, které na Mílích potká. A nejen na nich. S mílařskou bandou se potkávají často i mimo závod. S úsměvem říká, že každý rozhovor u nich stejně vždycky skončí u Mílí.