Osobnosti 2020 mil - Martin Novák

Dalším ze zkušených účastníků, kteří se chystají na speciální trasu 2020 mil je Martin Novák. I on má za sebou hned několik účastí na Mílích a zároveň už si vyzkoušel i pár obdobných závodů v zahraničí, takže může srovnávat. I jeho jsme se zaptali na jeho plány a přípravu na zatím nejdelší sportovní výzvu...

Martine, ty máš za sebou několik účastí na Mílích, i některých podobných závodech v ČR i zahraničí. Můžeš trochu srovnat Míle s ostatními závody co do náročnosti?

Míle, ikdyž se to možná nezdá, jsou velmi náročné.  Náročnost není ani tak v délce, 1000 mil je běžná délka bikepacking závodů, ale v najeté nadmořské výšce. Najet něco kolem 38 tis vyškových metrů za 14 dnů je opravdu dost. Je to jako si dát za 10 dní skoro 5 x Everest :-). Na trati nejsou hluché místa, snad přejezd Moravou se dá považovat za odpočinek, ale jen úsek od Malá Moravka - Bystřice pod Hostýnem. Jinak je to pořád nahoru dolů. Toto vnímám jako velkou specifičnost tohoto závodu. Jako výhodu vidím to, že celý závod je v nízké nadmořské výšce, "relativně" stabilní středoevropské letní počasí a možnost kontaktu s civilizací. 

Jaké jsou ambice pro letošní ročník a trasu 2020 mil, kterou bys rád absolvoval? (tedy předpokládám :-)). 

:-) Je to jako na každém závodě. Před startem ty řeči jako: "cíl je dojet..., užít si to..., nezranit se...". Ale jakmile se člověk postaví na startovní čáru, adrenalin prostoupí tělo, všechny tyto pionýrské sliby zmizí a nastupuje závodní tempo. Člověk se nechá strhnout tou smečkou vlčáků a jede. Naštěstí se to po prvních 100 km uklidní a každý už jede za sebe. Já se snažím vždy vnímat závod jako cestu, jako dobrodružství a zároveň i jako možnost si to sportovně užít. Takže jaké mám cíle? Dojet 2020 mil a umístit se. Už se moc těším!  

Dá se na tak dlouhý závod cíleně připravovat? Jak k tomu přistupuješ?

Určitě. Je to nutnost, pokud si to člověk chce užít a ne jen přežít. Hodně lidí to jde jen zkusit, dokázat si, že na to mají. Pokud je to ale chytne, chtějí se posouvat dál. A k tomu je nutná příprava.
První, co dělám, je cyklistický trénink. Jezdím vždy, když mohu. Snažím se najezdit km. Hodně času trávím na silničním kole, nebo gravelu. Postupně přidávám intervaly a intenzitu. Jezdím třeba jeden kopec skoro v každém tréninku a na něm se snažím mít vždy lepší čas než minule. Využívám i moderní technické věci jako power meter, Garmin segment... V zimě přidávám běžky a plavání (letos bohužel ne - Covid). Na jaro se snažím zařadit nějaké dlouhé ultramaratonské závody, kde si chci sám sebe otestovat a chci tělu udělat první šok, dostat ho pod tlak.
Řeším samozřejmě i výbavu, co povezu, kolik to váží, jaké kolo vzít ( HT, full, gravel ). A poslední dobou se už i dívám do mapy :)), podívám se na itinerář. Ten jsem vždy ostatním záviděl, jak mají trasu závodu napsanou na papíru a přilepenou na rámové trubce. Na to jsem byl vždy lenivý. Prostě jsem do závodu šel a jel na pocit. Ne vždy to ale bylo dobré. 

Půjdeš do toho rovnou s tím, že jedeš 2020 nebo nic, nebo to necháš na situaci v průběhu závodu?

Určitě jdu na 2020. Takto to mám nastavené. Minulý rok jsem vedl s kamarády rozhovor na téma,  jak se někdo na CP2 rozhoduje, jestli pojede dál. Já bych takto jet nemohl, nikdy jsem ani takto neuvažoval. Jsem nastavený od prvního kilometru a vše k tomu přizpůsobuji. Jinak bych to ani jet nemohl. Mimo jiné toto je další specifikum Mílí, že si člověk může trasu "zkrátit" a přesto je vítěz. To na jiných závodech nevídám.

Jaká se dá zvolit na takovou akci taktika? Vyhrát Míle většinou znamená moc nespat, držet tempo, ale nebývá čas na odpočinek. Vydrží tělo takový zápřah i víc než dva týdny v kuse?

Myslím, že důležité je znát své tělo, vědět, co vydrží. Pravidlo jedna jsou ztrátové časy, ty se dohnat nedají (rada Honzy a má čistou pravdu). Počítá se jen čas, kdy se pohybuješ a to ještě dopředu. Pravidlo dvě - odpočinek regenerace. Mně stačí čtyři hodiny spánku na tak dlouhou vzdálenost. Takže optimální plán je 20 hod jízdy a 4 pauza. A tomu se vše přizpůsobuje od nákupu jídla , až po balení spacáku. V praxi se mi to ale moc nedaří. Toto je třeba bod, ve kterém určitě mám ještě hodně co zlepšovat. Ti nejlepší jsou schopni na těchto závodech být v sedle první dny 23 hod 45 min!! 3 dny v kuse. Někdo zase jezdí 2 dny nonstop a pak má spánek. Každý jezdí, jak mu to sedí. Mně jízda bez spánku nesedí, mám pak halucinace, nevnímám trasu a okolí, jsem pomalý a celkový efekt je slabý. 

Máš z něčeho „strach“? Myšleno zda to vydrží tělo, nebo spíš řešíš techniku?

O tělo se nebojím. Cítím se dobře. Znám ty bolesti, které přijdou - první den pravé koleno, druhý den levé, ale pravé už nebolí a tak se postupně ozve celé tělo. I pověstný zadek (postrach všech). Po pár dnech přejde... Zadek je samostatná kapitola. Milión rad, milión mastiček a nevím čeho ještě. Mně pomohla tato rada - hygiena 2x denně a co druhý den čisté bib shorts.
A technika? To je bohužel věc, které se obávám. Jsou věci, které člověk vyřeší sám, ale jsou bohužel technické závady, které tě mohou zastavit. Je to prostě sport. Přivítal bych, pokud v polovině závodu (Nová Sedlica), bude možnost technické podpory. Že si budeme moci do tohoto místa poslat vybavení, které si budeme moci sami na kole vyměnit (pláště, kazety, řetězy, brzdové destičky, lanka, dráty...).

Co vybavení, jedeš na jistotu a vezeš maximum věcí, nebo jdeš raději do rizika a spoléháš na počasí a improvizaci?

Jsem už starý vlčák, nejezdím na risk. Chci dojet, chci si to užít. Vím co potřebuji a co ne. Nepotřebuji mít ráno kávu, takže vařič neberu :)). Vím, ale že potřebuji, aby mi nebyla zima, takže oblečení beru, bude i péřovka, znám se...
Jídlo vozím na 2 dny (dvě dunajské klobásy). Pár náhradních dílů. Spacák do 0 st., žďárák, mini karimatku a to je vše.
Taky řeším, kde budu mít věci uložené, tak aby mi nepřekážely, ale byly po ruce. Minimum na řídítka, minimum pod sedlo, na záda nic. Snažit se vše dát do rámu - rámová brašna.  I tak mi to udělá pár kilo navíc.
Váhu řešíme všichni. Jednou jsem na startu viděl dvojici, která měla na rámové trubce přilepenou duši a v zadní kapse dresu větrovku a banán. Nedalo mi to a zeptal jsem se: "nechybí vám něco, nezapomněli jste si něco? Kluci, víte kde jste a kam jedete? Toto není výlet na Kokořín!" Věděl jsem, hned na startu, že ikdyž to byli určitě dobří bikeři (jejich lýtkové svaly mi to našeptávaly), tak do cíle nedojedou! Nedojeli... Zastavila je příroda, počasí. 

Dá se odhadnout případný čas závodu za dobrých podmínek?

Určitě. Vím kolik jsem schopen na takovou vzdálenost ujet a kolik potřebuji regenerace. Také vím, jaké je průměrné tempo na těchto závodech 12-13 km/hod. Takže spočítat se to určitě dá. Ale nějak jsem to nikdy nedělal, mám svou dávku km, kterou chci ujet za den. A také pořadí...
Jednou se mi stalo na závodech, že jsem hned první den měl krizi, zdravotní problémy. Musel jsem zůstat stát, propadl jsem se někde na 100. místo. Po pár hodinách jsem byl fit. Sedl jsem na kolo a jel tak dlouho, dokud jsem nebyl kolem 30. místa. Pak jsem teprve zastavil a dál si spánek. Musel jsem dohnat ztrátu, veškeré plány šly stranou. Cíl byl docvaknout se... 

Na co myslíš, když při závodě týden jen jedeš na kole a řešíš maximálně, kde se najíst a kde přespat? Zvládáš toto "bytí sám se sebou?" :-)

Miluji to!!! Našel jsem v tomto specifickém sportu kombinaci toho, co jsem měl vždy rád. Cestování (projel jsem s pár kamarády něco kolem 90 zemí světa) a jízdu na kole. Svoboda a dobrodružství! To je to, co obě věci spojuje. Ta lehkost bytí. Vždy si přeji, aby mi to vydrželo pokud možno navždy. Ten pocit ta euforie... Chápu, že lidé, kteří se dívají na film 1000 mil, a vidí v cíli ty pokřivené obličeje, si myslí úplně něco jiného. Ale kdyby viděli hlouběji za ten obličej, viděli by něco, co se popsat nedá, co musí člověk prožít. Proto rozumím i takovým borcům, kteří dojedou závod a rozbrečí se. Ne bolestí, ani ne štěstím, ale smutkem, že už to skončilo.