Osobnosti 2020 mil - Jan Kopka

Honza Kopka založil závod 1000miles Adventure proto, aby přiblížil svá dobrodružství z podobných závodů po světě i těm, kteří nemají množnosti se vydat s kolem třeba na Aljašku či do Austrálie. A povedlo se mu i v Česko-Slovensku vybudovat náročný dlouhý závod, který snese srovnání s nejtěžšími závody světa. 

Pro rok 2020 pak připravil speciální výzvu, závod na 2020 mil (vlivem pandemie posunuto na rok 2021). 

Sám Honza se na start Mílí postavil jako závodník až v roce 2018 a vždy dorazil mezi nejrychlejší trojkou. Letos samozřejmě musí příjmout vlastní výzvu a tak se připravuje na závod dlouhý 2020 mil...

Honzo, jsi zakladatel závodu, jednoznačně nejzkušenější účastník ve smyslu absolvovaných extrémů po světě. Zkus ale odhlédnout od toho, že jsi autorem Mílí a zhodnotit ty tři roky, které jsi absolvoval jako závodník (vždy jsi dojel mezi nejlepšími, nikdy však ne jako nejrychlejší). Jaké byly?

Míle znám z pozice zakladatele a organizátora, ale poprvé jako závodník jsem je poznal až při 8. ročníku. A teprve tehdy jsem poznal i celou trasu. Do té doby jsem znal jen kousky, které jsem sám trasoval. Musím uznat, že se povedlo vytvořit krásnou, různorodou, ale vůbec ne snadnou trasu. Po fyzické stránce snese srovnání s těmi těžšími extrémy. Po psychické stránce je naopak přátelštější, neboť účastníci se pohybují ve známém prostředí, často mají telefonní signál a mohou z té trasy kdykoli utéct. U těch největších světových extrémů nic z tohohle není možné dlouhé dny a někdy i týdny. 

Můžu i porovnat a potvrdit, že ten závod je náročný jak pro organizátory, tak pro závodníka – ani jeden z nich moc nespí, oba musí improvizovat, každý z nich často hladoví (závodník, protože jídlo nesežene, organizátor protože na něj často nemá čas). V čem je to odlišné je, že závodník řeší jen sám sebe. Organizátor naopak všechno a všechny – závodníky, pomocníky, zásobování, filmařské týmy atd., a právě v tom to má organizátor těžší.

Co s týče jednotlivých ročníků, které jsem absolvoval jako závodník, je to pokaždé odlišné. Úplně jiné je to jedním a druhým směrem, přestože se často jede po stejné cestě. Jenže v opačném směru vše vypadá úplně jinak. Ale i ve stejném směru nikdy neprožijete stejný závod. Vždy je jiné počasí, které vše dokáže diametrálně změnit, potkáváte jiné lidi, zažíváte jiné příhody, spíte na jiných místech. I lesáci dokážou z roku na rok cesty úplně změnit – bohužel! Ten závod je ale hlavně o svobodě a dobrodružství a to je vždy velké a pokaždé jiné. To, co vám změní také prožitky a vjemy jednotlivých ročníků je i vaše fyzická připravenost či krize, které vás postihnou. A tomu se při tak dlouhém závodě málokdo vyhne. Vše jsem sám zažil na vlastní kůži. Poprvé vše super, podruhé jsem spadl hned zpočátku do krize a útlumu a nezvedl jsem se z toho až do konce závodu. Přitom příprava nebyla odlišná. Potřetí jsem byl fyzicky OK, ale zase začala zlobit technika – GPS i kolo. Kvůli obojímu jsem málem nedojel a stálo mě to mnoho času. Ale na prožitky byl každý z těch ročníků bohatý a přinesl mi mnoho pozitivního, svobodu a dobrodružství. A to je to důležité! Nyní se chystám na čtvrtý ročník a vůbec nemůžu říct, že vím, co mě čeká. Spíš naopak, jsem si jistý, že opět bude jiný a plný náhod, fajn setkání a překvapení. Takže se těším, jako bych jel poprvé. 
Samozřejmě to bude i trochu práce. Pro mě je to zároveň inspekční cesta, abych viděl, jak trasa vypadá a co je případně potřeba do budoucna změnit. Ale i na tohle se těším, to je přece krásná práce!

Jaké jsou ambice pro letošní ročník a trasu 2020 mil, kterou bys rád absolvoval? (tedy předpokládám :-)). 

Na start se postavím počtvrté vlastně hlavně kvůli té trase 2020 mil. Takhle dlouhých závodů ve světě moc není a ještě s převýšením 80 km. Jel jsem delší jen jeden – GDR Skalistými horami z Kanady do Mexika, 2 500 mil (4 000 km), převýšení bylo ve srovnání s Mílemi ale „jen“ 70 km. Budu se samozřejmě snažit o co nejlepší výsledek. Když to ale nepůjde, svět se nezboří. 

Dá se na tak dlouhý závod cíleně připravovat? Čím je ta příprava jiná než např. na dlouhé maratony, či klasické Míle?

Je dobré do přípravy zařadit i klasické maratony, vždy to člověka posune výkonnostně výš. Oproti Mílím se běžné maratony ale jezdí ve vyšší intenzitě a podstatně kratší čas, proto je v přípravě dobré to kombinovat s dlouhými vytrvaleckými tréninky. 

24-hodinovky se možná pro přípravu hodí víc. Tam je to ale zas jednorázovka, při Mílích se jede sice míň hodin za den, ale mnohokrát za sebou. Takže kombinace běžných maratonů, 24-hodinovek a dlouhých tréninků se zdá jako dobrá příprava. 

Nevidím ale výrazný rozdíl v tom, jestli člověk trénuje na 1000 mil nebo 2020 mil.

Půjdeš do toho rovnou s tím, že jedeš 2020 nebo nic, nebo to necháš na situaci v průběhu závodu?

Startuju rovnou s tím, že jedu 2020 mil. Je důležité od počátku nedat možnost hlavě, aby se rozhodovala. Často by totiž zvolila tu snazší variantu.

Jaká se dá zvolit na takovou akci taktika? Vyhrát Míle většinou znamená moc nespat, držet tempo, ale nebývá čas na odpočinek. Vydrží tělo takový zápřah i víc než dva týdny v kuse?

Určitě to tělo vydrží, je důležité ho ale aspoň trochu poslouchat a vyhovět mu. Zažil jsem závody dlouhé i přes 3 týdny. Nejvíc mě vždy „bolel“ ten první. Pak si organismus našel svůj rytmus.

Máš z něčeho „strach“? Myšleno zda to vydrží tělo, nebo spíš řešíš techniku?

Samozřejmě mám obavy z obojího.  I když si to moc nepřipouštím. Po zdravotní stránce nemívám problémy ani při těžších závodech. Za 20 let těchhle extrémů mě tělo během závodu ještě nikdy nezradilo. V přípravě před nimi občas jo. 

Po technické stránce to člověk taky často neovlivní. Vloni jsem se jako vždy vše snažil připravit co nejlíp, a nakonec jsem se málem nedostal do cíle.

Co vybavení, jedeš na jistotu a vezeš maximum věcí, nebo jdeš raději do rizika a spoléháš na počasí a improvizaci?

Snažím se o rozumný kompromis. Věcí mám co nejméně, ale snažím se mít vše, aby mě nic na trase nepřekvapilo a dostal jsem se vždy ve zdraví i z kritických situací. To mi přijde přednější než výsledek. Takže většinou jsem naložený o něco víc, než ti nejlehčí. To, že se jede v českých a slovenských horách, tedy ve známém prostředí, je zákeřné v tom, že to lidé často podceňují. Dvacet let těchhle extrémů kdekoli ve světě mě naučilo, že i jízda v super podmínkách a bez viditelného rizika se může ve vteřině obrátit ve vážný až neřešitelný problém. Takže k těmhle závodům i Mílím mám asi větší respekt než někdo, kdo nic takového nejel.  

A improvizace mi nevadí. Vlastně mě baví. A té se nevyhne nikdo, ať veze cokoli. 

Na co myslíš, když při závodě týden jen jedeš na kole a řešíš maximálně, kde se najíst a kde přespat? Zvládáš toto "bytí sám se sebou?" :-)

Nemyslím na nic a zároveň na všechno možný. Myšlenky často táhnou hlavou samovolně a různě se střídají a prolínají. Někdy má člověk někde hluboko zasunutý nějaký problém. Hlava si ho najednou sama vyloví a zároveň nabídne jednoduché a pohodové řešení, až se podivím, že jsem na to třeba nepřišel sám a hned. A často se člověk povznese nad běžné problémy každodenního života a pohybuje se na vlně euforie plný endorfinů někde mezi nebem a zemí. A to je i to, proč rád dělám tyhle závody. A myslím si, že proto mnozí Míle jezdí, vyčistí je to!