Míle očima nováčka
Náročné, krásné, poučné a přátelské,
takové byly mé první Míle. Jel jsem jižní trasu a za šest dní dojel zhruba na metu 750 km. Skončil jsem z důvodu vážně nemoci jednoho člena rodiny. Navíc mi vypověděly službu boty. Napoprvé jsem rozhodně nebyl zklamaný, to nejtěžší z jižní trasy jsem zvládnul a opravdu si to užil.
Když jsem před rokem touto dobou psal sem na blog článek na téma, jak se na závod chystá úplný začátečník, měl jsem nějaké představy, očekávání, touhy, sny. Do jaké míry se setkaly s realitou? Co mě nejvíc překvapilo a na co jsem se naopak dobře připravil? Co bych příště udělal jinak a čeho se budu držet?
Začnu pozitivně. S fyzičkou jsem neměl problém. Poctivá půlroční příprava mě podržela. Při jízdě či tlačení do kopců jsem nijak netrpěl, unavený jsem se necítil ani večer po celodenním ježdění.
Daleko větší potíž pro mě byla jízda z kopce dolů. To jsem v přípravě podcenil, tak náročné sjezdy jako na Mílích jsem nikdy nejezdil. A když, tak nalehko bez bagáže. Udělal jsem navíc chybu při rozložení nákladu. To nejtěžší jsem vezl v předním "válci" na řídítkách. Kolo bylo díky tomu hůř ovladatelné a já se z něj několikrát poroučel. Příště si místo předního válce pořídím brašnu do rámu.
S válcem mám ještě jednu vtipnou historku z Hranice, kam mě žena přivezla chvíli před startem. Vyndal jsem kolo z auta, nastrojil ho a odešel k tělocvičně na registraci. Kolem tělocvičny bylo pochopitelně živo. Koukám na kola ostatních závodníků a zjišťují, že mají všichni přední válec o nějakých 5 cm předsazený před řídítky. V tu chvíli mi došlo, na co byl ten kus divný hmoty, co jsem vyhodil po rozbalení brašny z obalu. Zaimprovizuji. Z nedalekého kontejneru na plasty vytahuji kus polystyrenu, ulomím z něj dva kusy odpovídající velikosti, obalím je stříbrnou páskou a hotovo. Mám je dodnes, slouží stejně jako originály.
Upevnění brašen a dostatečné vyzkoušení nastrojeného kola při jízdě v terénu každopádně nepodceňujte. Stejně tak intenzivně procvičujte práci s navigací. Hned druhý den ráno jsem vyrazil v Českém lese do mlhy husté jak smetana do kafe. Tondu, který jel přede mnou, jsem ztratil. Po nočním vypnutí jsem navigaci ještě rozespalý špatně zapnul. Bloudil jsem snad dvě hodiny, než se mi podařilo vrátit na správnou linii závodu. Od té doby už jsem si dával pochopitelně ráno velký pozor.
Co se povedlo, byl výběr gripů a sedla. Jak ESI, tak staré favoriťácké kožené sedlo splnily svůj účel. Ruce nebrněly a zadek byl jak v peřince. Podotýkám, že úplně bez plínky. Spokojený jsem byl i se vším oblečením, téměř komplet z Decathlonu. Zde bych vypíchl především ultralehkou bundu s membránou. Bez ní si Míle vůbec nedovedu představit. Nepromokne, skvěle dýchá při jízdě do kopce a při sjezdech chrání před chladem. Do mokra pak mohu doporučit tenké neoprenové ponožky.
Dodnes mám jedno velké dilema. Jezdit sám nebo ve skupince? Já na poprvé zvolil druhou možnost. S parťákem Tondou jsme jako nerozlučná dvojice jeli od startu až do mého konce. Třetí den jsme k sobě ještě po cestě přibrali Pepu. Bylo to úžasný, opravdu jsem si to užil. Kluci fakt díky za všechny společně zážitky.
Na druhou stranu vím, že sám bych jel jinak. Hlavně zpočátku bych se do toho asi víc opřel, fyzicky jsem se cítil fakt dobře. Méně bych stavěl, jel bych si své tempo, a snažil se protáhnout jízdu až do tmy. Žádní dva závodníci nejsou stejní. Když jedou dlouhodobě spolu, vždy je to o nějakém kompromisu.
Letos Míle nejedu. V kalendáři neustále rozrůstající se nabídky bikepackingových závodů jsem si našel jiné dvě akce. Beru je jako přípravu na příští rok. Na ten mám jasný cíl - žluté triko FINISHER 1000 mil.