Všechno je jednou poprvé!

Celé to začalo přesně před rokem. Na víkendové popíječce mi kamarád doktor nalil čistého vína - máš nadváhu, jestli nezměníš stravování a životní styl bude z tebe jednou obtloustlý lenoch na prášcích. 

Zredukoval jsem příjem jídla na polovinu a začal každý den jezdit na kole do kopce s převýšením přes 300 metrů na pěti kilometrech. O pár týdnů později jsem poprvé zaslechl cosi o Mílích. "Tonda jede nějaký závod kolem republiky. Prý je to furt v lese a do kopce. Celý den prší, ale píše, že je to krásný," hlásila mi kolegyně. A na čem jede? „Na tandemu.“ Tak to je tedy borec!

O pár dní později jsem se dozvěděl, že Tonda dojel do cíle, zdolal přitom 1000 mil a vystoupal 40 kilometrů do kopců. Klobouk dolů! Něco ve mně začalo hlodat, a když jsem na podzim spatřil hodinový film o závodě úplně mě to dostalo. Jedu! Tonda zpražil mé nadšení. „Pochybuji, že se ti podaří přihlásit. Je to skoro nemožné." 

Divné, takové sebetrýznění a ještě je o to rvačka...To by v tom byl čert, abych se nepřihlásil. Když jsem si pak na stránkách závodu přečetl, že je to hlavně jedno velké dobrodružství, věděl jsem, že prostě nemůžu chybět. Na nějaké závodění jsem nikdy nebyl, ale dobrodružství vyhledávám od malička.

Zkušenost mě naučila, že na každé správné dobrodružství je potřeba se důkladně a svědomitě připravit. Začal jsem silvestrovským přihlášením. Brzy mi došlo, že rychlost vyplnění dotazníku s nástrojem Google nebude stačit, našel jsem si lepší nástroj a 20 minut po půlnoci si ve velké euforii bouchnul na oslavu připravené bublinky. Jižní trasa volá hola hola!!!

S tréninkem fyzičky jsem začal preventivně již před vánocemi. Pojedu sice na kole, ale jak jsem pochopil, s kolem se toho na Mílích hodně nachodí. Celý leden tedy pochoduji po Brdech jak vojáci na cvičišti. Když pak napadne sníh, přidám běžky a bruslím poctivě každý den. Od března pak trénuji skoro denně na kole. Po večerech řeším vybavení. To nejdůležitější, hardtrailové kolo, svěřuji na doporučení zkušenému staviteli. Scalar už několik bajků na Míle stavěl, takže ho můj požadavek na co nejjednodušší a nejodolnější stroj za rozumnou cenu nijak nezaskočil.

Intenzivně pročítám mílařský Facebook a různá bikerská a bikepackingová fóra. Zjišťuji, že při nekonečné několikadenní jízdě jsou na kole nejproblematičtější tři komponenty. Pláště, sedlo a gripy. To první za mě vyřešil stavitel. Přestože jsem Schwalby Racing race hned při prvních pár jízdách 2x píchnul, našel jsem si optimální tlak nahuštění, zpomalil při kamenitých sjezdech a od té doby mám klid. Po přečtení několika textů o sedřených mílařských zadcích začínám uvažovat o investici do vychvalovaného Brookse. Akorát ta cena se mi vůbec nelíbí. Co když mi nesedne? Ukazuji ho na obrázku jednomu kámošovi, staromilci. "Moc pěkný, ale za pár korun koupíš to samý na Bazoši. Jmenuje se Favorit Sport 5 a je to věrná, komunisty ukradená, kopie." Bez problémů kupuji skoro funglovku a dnes po 2 měsících zkoušení musím říct, že opravdu funguje. Žádná plínka nebude potřeba...

Gripy řeším na dvakrát, nejdříve nějaké noname ergonomické s rohy. Při sjezdech v terénu mě i v rukavicích tak brní ruce, že bych se toho brnění po Mílích nezbavil asi do konce života. Přecházím na vychvalované ESI a cítím značnou úlevu. Zase se můžu normálně držet řídítek. 

Postupně dávám dohromady oblečení. Stále víc si uvědomuji, že Míle nejsou ani tak cyklistický závod, jako spíš souboj člověka s nástrahami přírody a hlavně počasí. Každý špatně zvolený kus vybavení je červíčkem nahlodávajícím závodníkovu vůli a chuť pokračovat dál. Začíná mi docházet, že bez dvou M se neobejdu. Merino a membrána. První zahřeje, druhé nepropustí vodu. Oboje skvěle dýchá. Finální produkty kupuju v Decatlonu a ani jeden není ze sekce cyklistiky. Pravidelně je testuji v dešti, zimě i větru a s výsledkem jsem zatím spokojený. Zbývají už jen pořádné boty. Volím variantu turistických cyklistických bot, do kterých vkládám sportovní ortopedické vložky. Do deště pořizuji neoprenové ponožky.

Věci na spaní a navigací kupuju podle doporučení zkušených mílařů. Po několika zkouškách Garminu nemám obavy o záznam trasy, horší je to se sledováním navigační čáry. Opakovaně se mi stává, že při rychlejší jízdě z kopce netrefuji správnou odbočku. Hold budu muset v nepřehledném terénu zpomalit...

Přemýšlím taky o jídle sebou. Na bikepackingových fórech čtu doporučení o sušeném ovoci, ořechách, kvalitní klobáse a slanině. To všechno mi chutná. Na jihu se to bude určitě hodit, při pohledu na mapu se obávám, že zásobené civilizace na trase moc nebude…

Co napsat na závěr. Asi, že už se hrozně těším. To kam dojedu, si netroufám plánovat, vůbec totiž netuším, co se mnou taková porce kilometrů v náročném terénu udělá. Snad mě taky nezradí vybavení. Minimálním cílem je hranice se Slovenskem, vysněným nejvýchodnější CÉPÉČKO…

PS: O víkendu jsem dal 280 km s přespáním pod širákem. Nebyl to sice terén jako na Mílích, ale pocity dobrý. Ostudu snad tedy neudělám - fyzička vypadá slušně a z vybavení jsem nadšený. Zbylých pár týdnů už mohu jen lehce ladit formu...