DEN 47 - 17.8.

DEN 47 - Stále jdou…

Je to 45 dnů od startu a téměř 10 dnů, co dojel poslední cyklista do cíle 2020 mil, kde je nyní mrtvo. Ovšem na trase se stále odehrávají ty největší příběhy odhodlání a vůle. Na trati bojují neúnavní chodci.

Na severu je to Anna Litovčenková. A pokud má někdo pocit, že trpí, má možná pravdu, ale Anička to nedává znát. Z jejich esemsek čiší neustálý optimizmus a nadšení, jako by jít přes Česko-Slovensko byla ta nejúžasnější věc na světě. Možná je, ale určitě ne nejlehčí! A o tom, že si chce užít nejen dobrodružství a náhodná setkání s fajn lidmi, ale i přírodu, svědčí fakt, že na Slovensku, kde jsou pro chodce 2 možné varianty, si vybrala tu těžší. Mohla jít hezkým údolím mezi Vysokými a Nízkými Tatrami tak, jak jezdí cyklisti nebo po dosti náročném hřebeni Nízkých Tater kolem Chopku a Ďumbieru. Vybrala si hřeben, odkud jsou úchvatné výhledy, a dostala se až k hranici 2 000 m n. m.. A tuhle část si chválila jako nejhezčí z celých Mílí. Nebyla by to Anička, aby nechválila.

Další z chodkyň už ale na jihu na zpáteční trase je Jitka Frankeová. I ona oplývá optimizmem a z jejich zpráv je cítit, že si to také užívá plnými doušky. V první půli měla ošklivý pád, kdy se zřítila z nějakého strmého srázu. Před půlkou ji potkal náš mnohonásobný Mílař Fero Kasanič, svého času profesionální boxer. Tudíž člověk zvyklý na rozmlácené obličeje. Po setkání mi volal. „Ta Jitka, to je neskutečný tvor. Má fialový a pobitý obličej, na čele tržnou ránu, která by vyžadovala šití. Normálně by člověk zabalil a nechal se odvézt do nemocnice. Ona se jen umyla v potoce a šla dál. To není normální!“ Souhlasil jsem s tím, že na Míle se normální lidi nehlásí 😊. Na zpáteční cestě se zastavila v Jevišovce, polovičním cíli jižní trasy, dala si kafe a nabídnutou bábovku, povykládala hostům o Mílích a pokračovala. Od cyklistů slyšela, že v Šatově je suprové neoficiální zázemí, tak chodila po vesnici tak dlouho, až ho navzdory již sundané ceduli 1000miles našla. Pozdravila se s andělem Helenkou, chvíli pobyla, a i přes pozdnější čas vyrazila dál, že potřebuje kvůli práci být do neděle v cíli. Helenka mi potvrdila, že obličej má již plně zahojený. Což vypovídá o tom, že pokud se na Mílích něco „pokazí“, než se dostanete do cíle, zase se to zahojí a vyléčí.

I přes optimizmus děvčat, my víme, že trasa hodně bolí. O tom ale tyhle statečné ženy mlčí!

No a nestor a největší mílařská legenda Petr Ozogán. Ve svých sms je stručný. Je z nich cítit, že to vůbec není snadné. Ovšem ani Petr se nenechává zlomit a neustále pokračuje. Před pár dny měl zimnici a asi i teplotu. Trošku v tempu polevil a na CP Šumava přespal na terase a pobyl téměř den, aby se dal dohromady. Piva nepije vůbec, naopak Kofolama nepohrdne. Reichi z CP srubu mi potvrdil, že Petr úplně svěží nebyl, byla z něj cítit únava. Teď už by ale měl být opět v pohodě. A vypadá to, že Petr by mohl dorazit do Třebeně do cíle 2 020 mil o víkendu jako první chodec.

Jitka Frankeová ovšem velice zrychlila a blíží se zezadu k Petrovi. Jestli to stihne do neděle, jak chtěla, uvidíme. A v podobném čase by mohla dorazit do protějšího cíle na východě Slovenska i Anička.

Buďte s námi, přineseme z cíle jejich výpovědi.  A hlavně buďte s nimi! I my jsme s nimi, držíme palce a přejeme jim hodně štěstí, ať po mnoha usilovných týdnech to dotáhnou do zdárného konce. Cíl se blíží! Vydržte!

Honza Kopka