DEN 32 - 30.7.

F2000 Třebeň

Po jediném hezčím dni k ránu začal prudký studený děšť.

2171 Sváťa Dočkal, který nás ušetřil nocování a přespal na loukách nad Kraslicemi, vyjel ráno v 5 směr F2000 v Třebeni. Stihl vstát, než začalo pršet. Cestou se stavil ve Skalné v pekárně, aby nám v dešti a zimě přivezl koblížek. To je správný mílař! Myslí i na svého trýznitele! 😊 I když na svého trýznitele na trase vlastně myslí všichni!!! Od Sváti to rozhodně bylo milé. To by se měli mílaři naučit 😊.

Pod obloukem je v 8:25. Čekám, že bude nadávat na počasí. Ale naopak, velký úsměv a děkuje mi. Déšť mu zas tak nevadil.

Dává si kofolu a vypráví příběhy. Byl přihlášený na 2 000 mil, ale na Slovensku hodně deště ale hlavně lepivého bláta. Myslel si, že v Sedlici skončí. Volal domů a manželka: Jseš zdravej? – Jo. – Kolo ti jede? – Jo. – Tak pokračuj!!! – Je to letos už několikátý případ, kdy to rozhodla za mílaře manželka. Je vidět, že ženy mají větší vůli než jejich muži, kteří jedou Míle 😊. No, ono nebýt na trase je snažší.

Otočil se a od té doby vše super.

V Nové Vsi v Kruškách si dával čelovku, aby mohl pokračovat a přišel k němu 85-letý děda. - Co tu děláš? Kde budeš spát? - Někde v přístřešku. – Tak to né, budeš spát u nás! Proběhla večeře, slivovička, ta dokonce několikrát, povídali i s manželkou do 1 do rána. Chtěl vstát brzo. Nepovedlo se. Ale nelituje, tahle náhodná setkání stojí za to.

Před Skalnou přehlídl odbočku a vlítl do ohradníku, dostal plno šlupek. Chvilku to s ním třáslo, přišlo mu to jako výborná komplexní elektroléčba. A hlavně hezky ho to probralo.

Sváťa má za sebou 500 mil, 1000 mil sever (tu jsme mu ale bohužel neuznali, neboť neměl záznam trasy ke kontrole), pak okolo Česka a nyní 2 000 mil (3 721 km) okolo Česlo-Slovenska. Myslí si, že pokud nenastane zdravotní problém, tak každý, kdo chce, to ujede! Je to občas nepohodlí - ale překousni to! O tom ten je závod. Časový limit neexistuje. Jeho čas 30 dnů 17 hodin 25 minut mu je vlastně jedno.

Pavel ho pak odvezl kousek do Hranic za Aší, kde byl před měsícem start, aby si vyzvedl auto.

Na 23. místě přijel v 11:22 Matěj Růžička. Prohlásil, že by jel klidně dál. Ani jemu nevadí chladné a deštivé počasí. To spíš měl problémy s vedrem. Málem kvůli němu 2x vzdal už na cestě na východ a pak ho deptaly Hostýnky a Vizovické vrchy. Během závodu shodil 10 kilo. Prý si ale dá párkrát brambůrky a 7 piv a má to zpátky, směje se.

S „otočkou“ v Sedlici neměl problém, měl to tak nastavené. Prvních 150 km cestou zpátky ale přemýšlel, co to provedl. Pak se hlava srovnala a vše bylo ok. Cestou tam jel s různými skupinkami, cestou zpět úplně sám, a to mu vyhovovalo víc.

Matěj pracuje v lese na těch velkých strojích, ale i on na rozbitých cestách nadával na lesáky. Cesty na Slovensku mu přišly v lepším stavu než v Česku.

Původně to chtěl dojet pod 30 dní. S časem 30 dnů 20 hodin a 22 minut je nakonec spokojený.

Další v pořadí přijíždí 2066 Pavol Grajciar, první Slovák v cíli. Takže je vlastně Mistr Slovenska ve 2000 miles Adventure. Nevím, jestli to Pavol plánoval, ale přijel přesně v 15:00. Jeho čas je tedy 31 dnů, 0 hodin, 0 minut.

Hned pod obloukem proběhl stálý rituál Kofola-Bernard-bramborák. I on nadšeně vypraví příhody o pohostinnosti lidí na trase. V osadě Adolfov byl úplně vycuclý a sháněl přístřešek na přespání. Nějaký chlapík, 1 ze 3 stálých obyvatel, ho vzal k sobě, udělal mu pořádný steak, vypral mu a ráno zas vypravil na cestu.

Naopak na východě Slovenska už při zpáteční cestě se najedl někde v bufetu u Margecan, Jídlo bylo divné, ale hlad byl silnější. Večer se mu udělalo strašně zle. Ubytoval se někde v penzionu a později si musel zavolat záchranku. V noci, když pak spal, se mu zdálo, že jsem se najednou u něj objevil a chtěl jsem ho ubít, aby se netrápil. Teď mi z legrace vyčítá, že jsem ho nepovzbudil, že to dá!

Pavol si zvolil číslo 2066, protože je mu 66 let. Je to 2. nejstarší člověk v cíli. Pavol si dal trochu dohromady věci, osprchoval se a zvolil odpočinek. Vloni, když dojel prohlásil, že už to nikdy nepojede. No, přihlásil se opět a odjel dokonce 2000 mil. Teď má odjetý jih, sever a také 2000. A zase prohlašuje, že už to nikdy nepojede.

Zůstane tu s námi do zítřka, kdy si pro něho přijede manželka.

K cíli se přibližuje dvojice, na kterou se tu schází fanoušci. 2000 Irena Heitelová a 2030 Michal Kohoutek. Jedeme jim naproti nafotit a natočit pár záběrů před cílem. Trochu jsme je tím zdrželi, ale snášeli to trpělivě.

V cíli už nedočkavě přešlapují fandové, cyklistická parta kolem Pepíka Dušáka, Mílař 2142 Jirka Nedra s přítelkyní. I on chtěl jet 2 000 mil, ale bohužel skončil kvůli problémům v práci na 500. Zná se s Irenou i Michalem z trasy už od loňska a potkávali se i letos. Ta kamarádství z trasy bývají silná. A samozřejmě nechybí ani manžel Ireny. Konečně se objevují na cílové rovince a za fandění, křičení a tleskání v 17:25 projíždí pod obloukem. Jsou špinaví, ale šťastní. Majitel bramborárny Brambůrek (jak ho nazývají kamarádi z jeho party) Pepík Dušák předává Ireně velkou kytici Slunečnic. Opět zvednutí kola nad hlavu, které se za ta léta stalo nedílnou součástí dojezdů, pak Kofola, Bernard a čerstvě usmažené bramboráky. Ani oni nevypadají nějak zničeně a euforie v cíli jim naopak dodává energii.

Irena je 1 dáma letošních 2 000 mil. Irena se tomu titulu brání, že rozhodně teď jako dáma nevypadá. My v ní dámu ale vidíme. Vítězný ženský čas je tedy 31 dnů, 2 hodiny a 25 minut.

Jak se k Mílím dostala? Začala před 3 lety jako dobrovolnice. Má ráda výzvy, takže další rok dala 1000 mil a letos 2 000 mil (3 271 km!). Kolekci červeného a žlutého trička tedy rozšířila o černé.

Irena neplánovala jet s někým, to se vždy ukáže během závodu. Zpočátku se pohybovala v partě více mílařů včetně právě finishera 500 Jirky, loňského parťáka Radka Tichého, který skončil také brzo kvůli úrazu a právě Michala, se kterým nakonec dojela až do cíle 2 000. Jeli spolu spíše střídavě podle toho, jak to komu šlo, ale navečer se vždy sjeli dohromady.

Irena se těšila na výhledy na Slovensku, příroda byla ale proti, častá mlha a děšť jí to většinou překazily. Co se týče pohostinnosti, přišlo jim, že na Slovensku byla větší. I oni stejně jako pár mílařů před nimi mluvili o faráři v takové černější vesnici v Ochtiné. Vzal je na faru, ve vesnici jim dokonce otevřeli obchod i mimo otevírací dobu a cestou zpět k faráři je místní cikánka pozvala na slivovici. Ta nezištná pomoc a vřelost, to jsou chvíle, které vždy na trase dodávají sílu a pohladí po duši.

Jestli ještě pojede 1000miles? – Určitě někdy ještě jo, ale příští rok neví.

Podobně odpověděl i Michal. Nyní jede už počtvrté v řadě a má 3 žlutá trička za tisícovku. 2 000 mil chtěl jet už předloni, ale díky nedostatku času věděl, že to nedá, a tak skončil na tisíci. Teď je rád, že se mu to nyní podařilo.

Irena shodila 5 kilo a Michal 9.

Opět proběhlo s nimi všemi příjemné posezení v zázemí Bramborárny. Nikdo nespěchal domů, všichni odjeli beze spěchu až navečer.

Jinak dnes proběhl podruhé nejpočetnější postupný dojezd pěti lidí. Dál už to zas bude po jednom.

PS: Možná bych se měl na startu a v cíli zvážit i já. Ten rozdíl by byl asi podobný, ale opačně. „Holky“ z party od Pepíka se tu o nás krásně starají. Takže jim děkujeme. Váhu ale obcházím obloukem.

Honza Kopka + tým F2000 Třebeň (Pavel)