DEN 28

Petr Vojáček opravdu na severní trase zpět na Slovensko. S chodcem Petrem Fukem, co jde severem ještě do cíle se bohužel těsně minuli.  

Pátek 31.7.: Petr Vojáček počkal v cíli popřát Vlaďce, se kterou jel Slovensko. Pak si dal ještě pivo na cestu a vyrazil na severní trasu. Večer se hlásí z Kraslic, kde si domluvil servis kola na zpáteční cestu. Tam i přespal.

My uklízíme cíl. V bramborárně se mnou opět funguje věrný Pavel Pánek se synem Ondrou. Odjel dobrovolník Vláďa Synek a neplánovaně se objevil Libor Štěpán. Přijíždí i moje Yvča.

Náhodné setkání s Petrem Vojáčkem

Sobota 1.8.: Dopoledne s Yvčou projíždíme v okolí Skalné nějaké trasy pro případné zařazení. Později odpoledne vyrážíme už autem Kruškami proti poslednímu mohykánovi severu chodcovi Petrovi Fukovi. Zastavujeme na nejvyšším bodě Krušných hor Klínovci. No, a co se nestalo, potkáváme Petra Vojáčka. – Ten Prašivec byl prý náročný. – Myslel tím Klínovec.  Pár fotek a Petr pokračuje. Je stále nadšený a euforický. Vypadá nezadržitelně. Kolem Klínovce opět malý průzkum, nakouknutí do zaniklé obce na trase Mílí Königsmühle a večer se posouváme dál proti severní trase. Už je téměř tma. Při průjezdu Kovářské vidíme opřené Petrovo kolo o hospodu.  Petr se posilňuje a bude tu někde i nocovat. Euforii vystřídala únava, je to vidět v jeho očích a na pomalejším projevu. Popřáli jsme mu hodně štěstí a pokračovali dál na místo, kam by mohl dorazit zítra dopoledne Petr Fuk. Noční přesun - zima, déšť, hustá mlha. Petr udělal dobře, že zůstal v Kovářské. My nocujeme na Lesné, krásném místě kudy projíždí Míle.

Chodec Petr Fuk v pohodě

2.8. Budí nás slunce. Telefon Petrovi Fukovi – jsem v Nové Vsi a jdu na Svatou Kateřinu. Je blízko nás, jen jde jinou cestou. Bereme kola a jedeme. Ve Svaté Kateřině vidíme před obchůdkem hozený batoh a hůlky.  Vběhnu dovnitř a fotím ho u pultíku. K snídani si kupuje 2 konzervy hrášku a sušenky Mila. Je pravda, že při permanentním vyhladovění má člověk různé až neuvěřitelné chutě. A vlastně není důvod, proč organismu nevyhovět, když si o to řekne.

Petr má pusu od ucha k uchu. Vypadá to, že je úplně v pohodě. Samota mu nevadí. Je IŤák, takže při Mílích se pohybuje v jiném světě než běžně v práci. Závodu si užívá. Jestli chtěl vzdát? Prý každý den, ale vlastně nenašel žádný pádný důvod, kterým by si to dokázal odůvodnit. Když už to bylo hodně zlé, dodržel to, co všem doporučujeme. Najedl se, vyspal se, a ráno odpočatý chtěl opět pokračovat. Prochodil boty, k druhým náhradním, co si poslal do zásilkovny, se nedostal, zásilkovna měla zrovna dovolenou. Tak si objednal jediné boty, co našel na internetu (Petr měří 2 metry, váží 112 kg, má 50-tku nohu, tak výběr moc nebyl.) Odřený zadek řešil náplastmi na puchýře, když náplasti sundal, zůstalo mu tam lepidlo a půlky se mu přilepili k sobě. Každý den se prý objeví nějaký problém. Nejdřív ho to deptalo. Teď už si zvykl. Vlastně naopak, už se těší, jaká nesnáz se objeví následující den. Má průměr kolem 50 km za den, chce vždycky víc, ale nějak mu to díky těm problémům nikdy nevyjde. O závodě sní už 5 let. Ale až teď se přihlásil. A nelituje toho. I když do cíle už se těší.

Trochu jsme ho otravovali s focením, popřáli mu hodně štěstí. Dali mu limit do úterý, aby se potkal v cíli s koloběžkáři z jihu Štěpánkovými, co mají dohromady jen 3 ruce. Bylo by to hezké uzavření obou tras najednou, když i dojezd prvních (i těch dalších) byl téměř identický.

Loučíme se, Petr se opět směje, nejsme si jisti, jestli to není z důvodu, že nás až do cíle zas neuvidí.

Vojáček potřetí

S Yvčou najíždíme nějaké trasy v Kruškách. Pak jdeme na Lesné na pozdní oběd. Jdu ven do auta pro počítač, pak se vracím a ptám se Yvči: Hádej, kdo stojí venku? – A Yvča bez jakéhokoli údivu: Petr Vojáček!

Petr je nezničitelný. I když už tolik nehýří nadšením. On je hodně emotivní a euforický – to je to, co mu dodávalo sílu a přesvědčení se v cíli otočit a vracet se zpátky na Slovensko. I ten adrenalin, kterého byl plný, mu v tom rozhodnutí pomohl. Tam to s ním cloumalo. Teď je všechno už pryč a je na něm znát výrazná únava a také ji i přiznává. Každý kopeček chodí pěšky. Do jeho vytyčeného cíle na Slovensko to je setsakramentsky daleko, ale prý to dá. Přejeme mu hodně sil a Petr pokračuje dál vstříc svému snu.

Ono je jednodušší, když jedete závod. Hodně lidí to žene a dojede jen kvůli tomu. Kdyby to měli jet stejnou trasou jen tak pro sebe, nikdy by to nedali. Proto i rozumím Petrovi, že ho cesta nyní vyčerpává víc jen z toho důvodu, že „už vlastně nemusí“. Bude to mít ještě hodně těžké!

Pozn. I: vypadá to, že Petr se zlepšil s navigací a už i podstatně míň bloudí. Když jsem se ho ptal, jak mohl zabloudit na Slovensku téměř až do Maďarska, odpověděl, že nezabloudil, že jen dostal chuť na maďarský guláš.

Pozn. II: A Petrové se ani nepotkali. Petr Vojáček se ptal každého chodce v protisměru, jestli náhodou nejde Míle. Chtěl se s Petrem Fukem hodně potkat a poznat ho. I Petr Fuk by byl rád. Mohlo k tomu dojít, ale nedošlo. Petr Fuk šel sice chvíli mimo trasu, ale během dne se na ni napojoval zpátky. Podle míst a časů, kdy jsme se s každým z nich potkali, to muselo být hodně natěsno. Myslím, že to setkání (a společné útrapy i to vědomí, že oba stále ještě bojují), by je hodně dobilo.

Ještě neodcházejte od přijímačů, další report nejpozději z dojezdů/příchodů snad 4.8..

Z Krušek na severní trase

Honza Kopka (z F1000 se na chvilku stal opět konvoj sever 😊)