DEN 25

Petr Vojáček z jihu a Jitka Frankeová ze severu v cíli

Přestože dojíždí jeden člověk denně, zatím mi neklaplo, abych jel někomu naproti. Až dnes. Report i fotky hotové ze včerejška, Míra ráno nastoupil do směny na bramboráky a já beru kolo a jedu Petrovi naproti. Poslední dny bloudil poměrně míň. I když to bylo jen zdánlivé. Martinovi volal každý den, že neví, kde je a kam má jet. Navigoval ho podle polohy trackru. 

Mezi vesnicemi je Petr docela rychlý, jen ty zastávky ve vsích mu to protahují 😊. Sleduju jeho tečku na trekru a přesně mu nadjíždím. Potkávám ho v Hazlově, Trochu se tam motá, nepoznal jsem, jestli bloudí nebo hledá hospodu. Hospoda žádná, tak pokračuje. Jede docela svižně na to, že má v nohách nesnadných 1 600 km. Jede ve žlutém finisherském triku 1000miles. Ptám se, jak je možné, že ho má tak čisté. Je to můj klenot, pyšní se, po cestě ho peru. Když jsem ho na afterparty vloni dostal, i jsem v něm půl roku spal. Je vidět, že je na něj opravdu hrdý.

Fotím ho na různých místech. Ve Skalné už ale zatáčí regulérně do hospody na hradě.  Kafe, pivo, polívka a jede dál. Nepokračuju s ním, chce ještě rozjímat posledních 10 km, myslí na bráchu. Jede to pro něj. Brácha měl vloni během Mílí pád na rogalu ve Španělsku při mistrovství světa. Zůstal po dlouhém kómatu ochrnutý a mozek také zasažený. Letos před Mílemi si vzal život, nechtěl dál. Petr měl silnou motivaci a vůli to dát. I když on by to dal i bez tohohle hlubokého důvodu.

Petr jel vloni poprvé, ale hned se stal sledovanou legendou 1000miles a to díky své neorientaci a technické nedokonalosti s navigací. Jezdil po trase sem a tam, dopředu a zase zpět, než ho vždy někdo neotočil nebo neřekl, že jede obráceně. 1000 mil dojel asi za měsíc, ale najeto měl víc, něž ti, co jeli ten rok 2 000 mil. I letos to měl podobně. Na Slovensku jsme zaznamenali jeho tracker asi 80 km od trasy téměř v Maďarsku. Voláme mu. - Prý asi přejel odbočku. – Víš, že to ale bylo před 80 km!? -  Přišlo mu divný, že lidi už mluví jinak. Vloni, když se motal nevědomě po Polsku, si pinkl z bankomatu svoje poslední peníze. – Zlotý pak nikdo v Česku ani na Slovensku nechtěl. Ale dokázal to dojet i bez peněz. Teď to už vypadalo, že pojede velkou část trasy s Forintama.

Už by měl být v cíli, ale zapomněli jsme, že v Novém Drahově 1 km před cílem je také otevřená hospoda. Naštěstí zastávka nebyla tak dlouhá, jako vždy.

Projíždí cílem, je emotivní, brečí jak malý kluk, zvedá kolo a zdraví do nebe bráchu a po tvářích mu tečou slzy.

Děkuje mi za zážitek, trasa byla krásná, Slovensko se mu líbilo víc. A co ty náročné úseky? – Prostě tam byly, bral je, jak přišly a neptal se proč, byly součástí trasy a závodu. Patřili tam, nemělo cenu se jimi zabývat. Překonal je a pokračoval, ta trasa mu nedala nic zadarmo. Nejhezčí vlastně byla ta dřina. Míle mu ukázaly, že zvládnout se dá hodně. A to si odnáší i do života. Cestou potkával skvělé lidi, nechávali ho přespat, zastavovali ho a nabízeli pomoc. Někde, když na Slovensku bloudil, ho vezli zpátky na trasu docela daleko ňácí zedníci, kolo na korbě. Petr je odredovaný a působí trochu mimozemsky i svým přístupem k čemukoli. Nevím, jestli je to dar, ale lidi mu pomáhají nějak víc, často za něj i platí (vloni, když měl jen zlotý, tak mu v cykloservisu opravili kolo zadarmo a ještě dali 20,-€ na cestu, o něco dál pak za něj platili bezdomovci, a tak to šlo dál).  

Slovensko jel letos Petr s Vlaďkou kvůli medvědům, pak se rozdělili, že chce jet rychleji, aby byl dřív v cíli. Bylo to zbytečný. Rychleji sice jel, ale často mimo trasu, takže s Vlaďkou, která je neskutečně naložená a tím pomalá, dojeli téměř spolu. Teď je jen pár km za ním. Petr sice přijel mezi posledními, ale na počet najetých kilometrů letos opět vyhrál 😊!!!

Petr je sice v cíli, závod tím ukončil. ale vlastně nechce, aby to skončilo. Žádá mně o severní trasu, že se po ní vrátí zpátky na Slovensko. Je plný adrenalinu, furt by chtěl jet.

Adrenalin mu během závodu prý docela kolísal nahoru a dolu podle toho, zda se mu dařilo nebo ne. Takže díky bloudění ke změnám hladiny docházelo poměrně často.

Jedu naproti koloběžkářce Jitce Frankeové udělat pár fotek. Jitka je originál turistka a chodkyně, má dojitých 1 000 i 2 000 mil.  Chodci jdou jen přes povinné body, 2 000 mil jí dělaly vloni 2 600 km a došla to za 50 dnů. Je jen jedna ze dvou chodců a jediná žena, která těch 2000 mil dokončila. Letos si koupila koloběžku chvíli před startem a vyrazila, že to dá ní. Vypadalo to ale, že střídá 2 disciplíny, koloběžku a chodkyni s koloběžkou. Chodkyni s koloběžkou ale víc. Její letošní čas na koloběžce je na 1000 mil 25 dnů a odpovídá přesně půlce jejího chodeckého času, který dosáhla na 2 000 mil. Takže koloběžka u ní nebylo žádné zrychlení. I když vzdálenost po trase je o něco delší než u chodců jdoucích jen po bodech. V Jitce je ale veliká vůle a zarputilost, vláčela se s koloběžkou, která ji často spíš překážela. A obtížnost disciplín na Mílích hodnotí úplně opačně než včera Martin Bulíček. Chodec jí příjde nejlehčí už jen tím, že si může vybírat trasu sám. Koloběžka náročnější, protože se s ní musí tahat a kolo asi podobně, to zatím neví. Kolo pro ni bude pravděpodobně nejtěžší, protože s koloběžky jen sestoupí a nastoupí, z kola bude muset slézat a nalézat. Je rozhodnutá to příští rok zjistit. Už teď ví, že na něm pojede. Chce zelené tričko za tři dokončené disciplíny. To ještě žádná žena nezískala. Už v cíli se raduje, že dál na koloběžce nemusí a může zahájit cyklistickou přípravu. Koloběžku zvedá nad hlavu jako by nic, vždyť ji někde zvedala a přenášela každou chvíli. I když uznává, že jí to na koloběžce úplně nešlo, jak by si přála, stala se vítězkou koloběžek v kategorii žen na severní trase. Věk se neprozrazuje, ale aspoň naznačím, že je 50+. Jitka jezdila někdy i v noci, aby nebyl na cestě nikdo. Ptá se, jestli chápu, že ona babička jezdila na koloběžce ve 3 ráno flowtraily (po kterých vedla trasa). Pak dodává, ještě, že jsem je jela ve tři ráno. Přes den by si ti mladí divoši mysleli, že se bába zbláznila, že tu v jejích letech po těch trailech jezdí na koloběžce.

Zhubla jen kilo – asi máme špatné váhy. To Martin Bulíček před ní 9 kg. Z něj jsem měl radost.

Přijel pro ní syn s manželkou. Odjíždí asi ve 22 hodin, ráno musí být v šest v práci. Je kadeřnice, tak bych chtěl vidět ty hlavy, co od ní budou zítra vycházet po 25 dnech dřiny na Mílích a s minimem spánku mezi dojezdem a stříháním.

Večer se zvedl silný nárazový vítr a cloumá obloukem. Začalo nám to vytahovat upevňující kolíky u noh. Zůstali jsme tu jen s Petrem Vojáčkem, ve dvou nejsme schopni dostat oblouk na zem. V tomhle větru ani ve čtyřech. Běžím pro kladivo, abych je znova zatloukl. Když jsme s Petrem zpátky pod obloukem, vše povolilo, ozvala se strašná rána, jak oblouk „explodoval“. Byli jsme rádi, že jsme nedostali žádným letícím vytrženým těžkým železným kolíkem a že se nám neomotala žádná šňůra kolem krku, jak oblouk letěl pryč. Cáry oblouku skončili o kus dál v poli. Za 30 minut bylo opět bezvětří.

A to jsem si odpoledne liboval, že letos to tady bylo poklidné a nemuseli jsme sundávat oblouk ani jednou. Vlastně ani teď ne. Sundala nám ho během krátké chvilky náhlá změna počasí.

V obnoveném cíli pod obloukem projeli pouze 3 lidé. Jako by to příroda chtěla tady za Jitkou uzavřít. Anebo má smlouvu s ďáblem. Stalo se to přesně ve chvíli, kdy Jitka sedla do auta a zabouchla dveře.

V tuhle chvíli nám zbývají ještě 4 ks na trase.

Z F1000 bramborárna Třebeň
Honza Kopka