21. DEN - 24. 7. 2022

NOČNÍ CHODEC

Ač to vypadalo, že noční dojezdy letos už nehrozí, protože na trase není nikdo s ambicí jezdit či chodit non-stop, mýlili jsme se. Chodec Marek Ondra překonal v podvečer Klínovec a předpoklad byl, že sejde dolů, někde se vyspí a ráno to dorazí do cíle. I ve večerní SMS bylo jednoznačné sdělení „Teď už jenom z kopce, zítra snad cíl“. Takže večerka v rozumnou hodinu a alou do postele. Poslední kontrola a zjištění, že Marek je stále v pohybu a do cíle to je odhadem necelých 40 km, což není zas tak moc, rozumným průměrem třeba šest hodin. Tak jsme se osmělili a poslali mu SMS s jednoduchým dotazem, zda to chce dorazit, nebo bude spát. Chvíli nic, ale kdyžtak nás SMS snad vzbudí…. A pak přišlo něco až mystického. Vůbec si neumím vysvětlit proč, ale najednou jsem měl potřebu jít ven a zkontrolovat okolí bramborárny, jako by něco „nebylo správně“. Venku tma, jen z dáli stále zněla hudba svatební hostiny, jinak klid, tma, hvězdy na nebi. A za rohem něco v trávě! Spacák, člověk schoulený za hromadou hlíny. Posvítím, osoba se zvedne, pozdravíme se a oba se chvíli překvapeně pozorujeme. „Co tady děláte?“ říkám. „Čekám na manžela“, odpovídá postava, čímž se identifikovala jako žena. „A koho?“, ptám se. „No Marek Ondra, chce jít do noci, tak tady na něj čekám…“. A bylo jasno! Nejen o tom, že osoba ve spacáku za bramborárnou je paní Ondrová, ale i že Marek půjde už rovnou do cíle. Vypočítali jsme to tedy společně (samozřejmě už uvnitř bramborárny) na zhruba třetí ráno, což nám potvrdila SMS od Marka, který měl podobný předpoklad. Jelikož se mezitím přiblížila jedenáctá večer, měli jsme před sebou krásné tři a půl hodinky spánku. O půl třetí nafouknout oblouk, naštěstí venku byla krásná jasná a klidná noc. Připravit světla a po třetí hodině se skutečně na obzoru objevilo světýlko, které se blížilo k nám a ve 3:22 tak dorazil do cíle druhý chodec letošního ročníku 1000miles. 

Marek Ondra šel Míle už loni, ale v deštivém počasí promočil nohy natolik, že sotva došel do půlky závodu. To ale nebyl jeho cíl, má rád velké výzvy, běhá „stovky“ a když zrovna není závodní sezóna, sedne na vlak, někam dojede a jde domů, jinak by s ním prej nebylo k vydržení. Takže až letos si mohl zálibně prohlížet cílový oblouk a pronést: „tak takto vypadá ten opravdový cíl 1000miles“. Celkově byl na trase dvacet a půl dne a nad výkonem Milana Hauera, který šel o deset dnů rychleji, jen kroutil hlavou. To prý je nepředstavitelná porce. I kdyby z výkonu ubral den, nebo dva, ale víc si neumí představit… Sám se snažil jít aspoň 50 km za den, přičemž většinou se mu to dařilo. Spal výhradně venku, jen na Slovensku dvakrát využil penzion. A na cestu měl úžasně zpracovaný harmonogram dlouhý přes dva metry, kde měl podrobně na každou etapu (vrchol) zpracované, kde nabrat zásoby, kde vodu a další poznámky. Dokonce to prý před Mílema vyfotil a dal na Facebook, ale když si všiml, že je text čitelný, rychle to stáhl, aby prý neprozradil soupeřům své know-how. Na dálku se snažil soupeřit s Milanem Holuškou, který se pohyboval neustále těsně za ním. I proto prý ta SMS o tom, že dojde do cíle až zítra, prý aby se Milan zbytečně nehnal. Potřeboval prý ten pocit, že s někým závodí, ale vycházel jen s večerních SMS, kde kilometráž u chodců není úplně přesná. Ale naštěstí Milan byl hodně aktivní na sociálních sítích, tak mohl každý den z fotek a textů dedukovat, kde asi je a jestli ho drží za zády…

Marek je tzv. „gramař“, to znamená, že pečlivě hlídá váhu svého vybavení. Kromě bot a vody tak na startu stál s pouhými 5,5 kg a během závodu nebylo nic, co by postrádal. Ale trochu trpěl s botami, měl jen jedny a byť na startu nové a masivně tlumené, ve druhé polovině už to tlumení defacto nefungovalo. Dokonce si jednou vyráběl vložky z pěnové karimatky, na jeden den to byla trochu úleva, ale do večera se to stejně vyšlapalo…
Měl i pár zážitků se zvířaty, ale trochu neobvyklých. Jednak v Krušných horách málem šlápl na velkou zmiji, která byla stočená hned vedle pěšiny.  Dokonce nám ukazoval fotku a byl to tedy výstavní kus jak z katalogu hadů. Pak šel výrazně obezřetněji…. A taky chytal hodně klíšťat, na startu měl pro úlevu kolen nalepené tejpy a když je po dvou týdnech sundával, bylo pod nimi pět klíšťat. A zhruba každý druhý den měl večer přisáté jedno pod hodinkami…
Marek s manželkou se moc nezdrželi a hned v 6 hod ráno vyrazili vlakem domů na východ Moravy, ale šlo vytušit, že Marek nestál na startu Mílí naposled….

To byla příležitost dohnat aspoň částečně spánkový deficit, jelikož ostatní účastníci byli rozumnější a noc trávili ve spacácích. Takže v 6 hod ráno, kdy vyráželi, byli nejbližší ještě poctivých 10 hodin jízdy či chůze daleko…

Odpoledne přišel zajímavý souboj na dálku. Do cíle se nám po trase blížil na koloběžce Tomáš Votruba (kterého jsme přejmenovali na VoRtrubu, čímž se omlouváme :-)) a po chodecké trase (čili nejrychlejší cestou od Klínovce, kde se naposled potkali) Milan Holuška. Chodci pod oblouk před bramborárnou přícházejí z opačného směru, takže jsme se báli nějaké zásadní kolize… Na Tomáše do cíle přijel čekat kamarád, tandemový parťák z roku 2019 a hlavně Mílař tělem i duší Martin Bulíček. Martin měl samozřejmě stát na startu i letos, dlouho plánoval osedlat opět tandem, tentokrát se svou dcerou, která ale nakonec startovat nemohla (asi má tátu příliš ráda na to, aby mu tři týdny nadávala, co za pitomost to vymyslel :-)). Takže Martin koupil koloběžku a chtěl to zkusit na ní, ale dva týdny před startem při tréninku spadl a zlomil si klíční kost. Nijak komplikovaná zlomenina, pouze mu omezovala pohyb ruky. A tak Martin dva týdny vymýšlel, jak to udělat, aby na startu stál. Jelikož kost začala těsně před startem teprve pomalu srůstat, koloběžka smysl nedávala. Chtěl tedy se pokusit o chodeckou kategorii, naložil si batoh a vyrazil na test. Překvapivě to šlo a ani nebolelo (pravděpodobně si i klíční kost myslela, že se zbláznil a z údivu zapomněla bolet), ale problém nastal, když chtěl batoh sundat, popřípadě si třeba sundat tričko. To se s tak omezeným pohybem ruky moc nedá a mít sebou parťáka, který ho bude oblékat taky není ideální. No a tak se postupně toho snu vzdával, ač definitivně až zazněním startovní sirény. Ale! Čtěte pozorně, možná dojde ke zvratu….

A právě Martinovi Tomáš poslal ze Skalné fotku, jak zastavil v cukrárně na poslední občerstvení na trase a bylo tak jasné, že chodec Milan bude pod obloukem o něco dřív. A taky ano, v cílové rovince se objevil o půl páté a došel si tak pro zasloužené žluté tričko. Na startu stál už loni, ale byla z toho jen půlka. Letos, jak sám pod obloukem poznamenal, patří konečně do mílařské rodiny! Milan je snadno identifikovatelný podle výrazných šedivých vousů a o to méně výrazné kštici na hlavě. Ty vousy má na bradě už od loňského ročníku, kdy se rozhodl je nechat růst až než konečně těch 1000 mil dokončí, takže ještě že se to povedlo. Teď to prý trochu zkultivuje, už z toho byl sám nesvůj. Milan tvrdil, že Míle nebral jako závod. Celkem záhy bylo jasné, že na vítězství to určitě stačit nebude a tak se snažil si to hlavně užívat. Spával v hamace, nesl si dokonce vařič (mimochodem, jeho batoh měl bez vody poctivých 10 kg), aby si udělal dobrou kávu, nebo oblíbenou kaši a prý když potkal dobré lidi, rád se s nimi zdržel, s každým si dělal selfie fotku, dokonce se skamarádil i s legendární obsluhou na Děčínském Sněžníku, kde dostal dárek v podobě keramické pamětní magnetky o velikost A6, kterou táhl až do cíle, takže o „gramaření“ v jeho případě nemůže být řeč.  V cíli byl nadšený, splnilo to jeho očekávání na maximum, ale první SMS v telefonu byla od manželky a hovořila jasně: „tak, a teď táhni domů“ :-)

Tomáš Votruba se svou koloběžkou zaostal díky palačince o 21 minut. I on byl spokojený, protože má sice žluté tričko (dokonce na sobě) za vítězství v tandemové kategorii v roce 2019 s Martinem, ale solo finish dotáhl s koloběžkou až letos po loňské půlce. S chodcem Milanem se často potkávali, měli podobné tempo a obvykle se potkali na Milanově povinném bodu, který byl vždy na cyklistické trase. Ale lišily se postupy. Takže si na daném bodě řekli který je další, ale zatímco Tomáš začal koloběžku tlačit do kopce, Milan se vydal z kopce. Tomáš zvolil velmi netradiční dopravu už na start, letěl totiž letadlem z Prahy do Košic. Byl to momentální nápad, když ještě s předstihem s Martinem řešili nejideálnější volbu dopravy a jelikož to cenově i časově vycházelo podobně, rozhodli se trochu povýšit motto „Míle začínají ve vlaku“ na motto „Míle začínají v letadle“.
A pak přišla řeč na konkurenci a zmíněna byla koloběžkářka Miška Rosová, která byla taky původně přihlášená, ale v týdnu před startem dostala Covid a svou účast odvolala. Tehdy jsme jí nabídli možnost vystartovat se zpožděním pár dnů, což čistě teoreticky je možné, byť čas závodu se samozřejmě počítá od startu oficiálního, ale i to nakonec odmítla. Ale když to uslyšel Martin Bulíček, okamžitě mu hlavou proletěl nápad a začal shánět odvoz do Nové Sedlice. Takže domů odjížděl nejen s koloběžkářem a chodcem v autě, ale velkým broukem v hlavě, který prý naštěstí doma okamžitě zašlápne jeho žena a bude klid :-)

Kluci ještě počkali na posledního účastníka severní trasy na nějakém dopravním prostředku koloběžkáře Honzu Hromádka. S tím se taky často potkávali, ale pak Honza nabral malinkou ztrátu a byť jel podobné tempo, do cíle už dojel osamocený. Ale ztráta na Tomáše byla jen čtyři hodinky, což u závodu dlouhém 1600 km a čase 21 dnů je jako při cyklomaratonu minuty a při sprintu v atletice desetiny sekund.
Honza je třetí do party, který loni celé Míle nedokončil a složil tak úspěšný reparát. V cíli tak chtěl štípnout, jestli se mu to nezdá. Bylo to prý strašně dlouhé a náročné a je rád, že to má za sebou a už to nikdy nemusí absolvovat. Chtěl být v cíli co nejdřív, tak skoro vynechal poslední noc, těšil se na pivo a bramborák. 

A tím by byla severní trasa téměř uzavřená, ale stále nám tam šlapou dva pěšáci. Jednak se do Jeseníků blíží Jitka Frankeová, která trasu Mílí pojala hodně výletně a nyní má za sebou odhadem nějakých 500 km chůze za uplynulých 21 dnů. Netrpělivě tak čekáme na její další postup po průchodu CP2.
O něco dále, konkrétně na metě téměř 1.300 km (čili má už našlapáno víc, než všichni tři chodci v cíli před ním) je Jindra Prchlíka. Jedna z legend závodu 1000miles Adventure totiž taky razí teorii, že závod 1000 mil má mít 1000 mil a neuznává tak chodeckou variantu „po bodech“. Bohužel tak musí místy šlapat nesmyslně po svážnicích a serpentinách, byť jako chodec by si tyto cesty mohl jednoduše zkrátit, ale každý má nějaký svůj způsob sebetrýznění :-)
Jindru v cíli čekáme pravděpodobně v sobotu, takže ze severu je na pár dnů klid.

Na jihu je nyní ještě pětice bojovníků, čtyři na kole a jeden chodec. Nejblíže cíli to má Ivo Pohořelský, který by se pod obloukem finish mohl objevit v pondělí večer. Další postupy pečlivě monitorujeme, aktuálně se zdá, že každý den by mohl dorazit někdo a boj o růžový dres svede s Jindrou Prchlíkem slovenský bojovník Fero Takacs, který pravděpodobně jede už mnoho dnů se zlomenými žebry. Tak uvidíme….

Na závěr malé statistické okénko (k nedělní 19hod):

Závod vzdalo: 61 účastníků (30 jih a 31 sever)
500 mil dokončilo: 97 účastníků (54 sever a 43 jih)
1000mil dokončilo: 145 účastníků (69 sever a 76 jih)
Na trase pokračuje: 7 účastníků (2 sever a 5 jih)