18. DEN - 21. 7. 2022

fáze čekání

Jakmile se závod pomalu blíží k uzavření třetího týdne, připadáme si v cíli spíš jako rybáři. Sedíme, koukáme do dáli a čekáme, jestli se vynoří za obzorem nějaký mílař. Máme tedy trackery, takže je to myšleno obrazně, ale že sedíme a čekáme je fakt.

Ještě ve středu večer jsme se dočkali hned dvou úlovků, jednoho ze sever a jednoho z jihu. Chvíli to vypadalo, že se kluci i potkají ve Skalné a posledních 10 km pojedou pohromadě, ale nakonec to nevyšlo a jižan dorazil o malinko dřív. Byl to zkušený borec Honza Myška. Jednalo se o jeho třetí Míle, přičemž doma má jak bílý, tak žlutý dres. Honza nám hned pod obloukem dvakrát vyčinil a právem! Jednak proto, že jsme ho málem propásli. Jak tak celý den sedíme a čekáme, tak když to přijde to zmeškáme. Stalo se totiž to, že jen asi 3 km před cílem se Honzovi vybil tracker. A to se pak stane to, že hlásí stále poslední polohu, kdy byl nabitý a přestane se posouvat. A v první chvíli jsme si mysleli, že se tam Honza zastavil a kochá se, nebo, jako den před ním ve stejném místě kolegové, opravuje defekt. Až stál 10 minut na místě, jsme zkontrolovali eventualitu vybité baterie. A když jsme zjistili tuto skutečnost, běželi jsme k oblouku, kde ale Honza právě zastavil. Ale povinné focení jsme zvládli a pivo přišlo taky včas, takže vše v pořádku. Pak ale Honza připomněl, že loni jsme jeho dojezd zapomněli zmínit v reportech, což se také ukázalo jako fakt a tímto se za to omlouváme a lehce se mu tedy pověnujeme aspoň letos…

Honza si dle svých slov Míle užíval, ač to byl očistec. Hlavně poslední dny, kdy se jedou dlouhé pasáže s minimální šancí doplnit jídlo a vzhledem k počasí i vodu. Takže to bylo náročné. Ale Honza se prý cítil v posledních dnech dobře, až překvapivě. Jako by si tělo zvyklo a čím jel dál, tím to bylo lepší. Ale že už je konec, mu až tak líto není. Spal jak se dalo, příležitostně i penzion, ale hodně v přírodě. Luxusu si užil poslední noc, kdy už bylo poměrně pozdě a hledal, kam zalehnout a najednou se před ním objevil obrovský seník u lesa. Byl zavřený na petlici, ale naštěstí ne zamčený a byl plný sena. Takže Honza vyskočil do sena, tak jak slezl z kola a zalehl. Když mu bylo v noci chladno, jen se zahrabal hlouběji a krásně se vyspal. Jediné štěstí že není alergik… Zajímavou příhodu měl i ze Slovenska. Vzhledem k tomu, že letos bylo poměrně přísné pravidlo o tom, že se smí na Slovensku nocovat jen v obydlených oblastech, museli závodníci často improvizovat a třeba hledat úkryt v chatových oblastech či horských osadách. Honza takhle jednou taky hledal spaní a viděl člověka u nějaké chatky. Zkusil ho tedy oslovit a pán hned, že jestli chce vodu, není problém. Honza ale na něj, že by měl smělejší přání, jestli by se nedalo přespat třeba na zahradě. Chvíli se prý pán kroutil a nakonec že tedy jo a za deset minut byla na stole láhev pálenky a dva panáčky. Byl prý na chatě s manželkou a vnučkami, tak se asi pánská společnost na večer hodila… Povídali si a nakonec vyměnili čísla a Honza občas dostal povzbuzující SMS. Až po mnoha dnech se pán ozval s tím, že o tomto setkání vyprávěl zeťákovi a postupem došli k tomu, že zeťák Honzu zná, že s ním před lety někde hrál golf i s manželkami! No není ten svět malý?

Honza je pohodář a po těch letech i srdcař. Míle má rád, rád jezdí sám a rovná si myšlenky. Ale teď prý na čas stačí, ač by u Mílí chtěl v nějaké roli zůstat i nadále a hlavně bude motivovat svého syna, který už má taky dvě účasti za sebou…

Honza je taky ten člověk, který, byť sám cestoval na start po vlastní ose, se nabídl, že pomůže s úhradou poměrně vysokých nákladů za soukromý vlak, který jsme museli vypravit. Za to mu a firmě Avalanche production patří ještě jednou obrovské díky!

Krátce po Honzovi přijel Jirka Rumler. Další mazák a úplně stejný pohodář. Jirka bere úplně stejně Míle jako ozdravný pobyt pro sebe sama a svou hlavu a působí, že ho jen tak něco nerozhází. Ale i on prohlásil v cíli něco ve smyslu, že už toho možná bylo dost a na nějaký čas stačí. Ale do Afterparty je daleko, tak uvidíme… Jirka má obvykle v cíli extrémně sympatický fanklub, který ale letos nedorazil, což nám bylo líto. Děvčata ale přijela na krátkou návštěvu do cíle už o víkendu, takže všechno v pořádku a zdravíme :-)

A pak přišla noc. Poprvé bylo jisté, že nikdo nedorazí a tak jsme spali bez budíku. Krátce ze spaní nás probudil jen vítr a blížící se bouřka, před kterou jsme se rozhodli raději sfouknout oblouk. Žádná vichřice z toho naštěstí nebyla, ale ráno jsme se probudili pod zataženou oblohu a hlavně se spustil déšť, což bylo velepříjemné. I když po poledni zase vykouklo sluníčko, na západě Čech dnes rozhodně nebyly tropy a teploměr před bramborárnou ukazuje sympatických 26 stupňů a pofukuje až lehce studený vítr. Tak snad přijde na chvíli úleva i do zbytku republiky.

Dnes taky začalo postupné a pomalé vyklízení cíle a CP. První člen cílové sestavy Libor Č. se vydal směr domov a cestou posbírá vybavení z CP3 na Šumavě, následně v Trenčíně a Jevišovce. Ale i tak je v cíli pořád silná skvadra Libor P., Honza Kopka a Pepík Dušák, takže všechno v pořádku…

Ve čtvrtek byly v plánu jen dva dojezdy a taky tak bylo. Byť jeli poměrně dlouho spolu, tak nakonec o něco dřív, tedy kolem půl jedné, do cíle přijel Martin Pýcha. Martin je nováček, Míle viděl před lety na Youtube a líbilo se mu to, ač se nepovažuje za žádného závodního cyklistu, spíš se rád projede mezi sklípky na jižní Moravě apod. Ale v roce 2019 se přihlásil jeho kamarád Petr Novák a Martin ho bedlivě sledoval, až ho to nadchlo. Tak v něm myšlenka to zkusit postupně zrála a když loni výjimečně na Silvestra nebyl na oslavě, ale doma, zkusil to a vyšlo to! Petr pak poradil jak s vybavením, musel si koupit nové kolo a další věci, které neměl. Takže v cíli musel být spokojený, liboval si nad tou spoustou zážitků a hromadou úžasných lidí, které potkal.

Po hodince dorazil druhý, konkrétně Rudolf Mana. Ten jel Míle už loni, navrtal ho do nich bratranec Pavel Chuchma, který dělá asi největší nábor, ačkoli většinou z řad vlastní rodiny. Loni ale Ruda dojel jen do půlky a to ještě s vypětím všech sil. Ač poctivě trénoval a měl najeto a našlapáno hodně kilometrů, už první den měl pád a praštil se do hlavy. Kromě ošklivě ohnutého ráfku, který provizorně opravil, se to zdálo bez následků, ale po pár kilometrech začal cítit bolest ve stehně až nemohl nejen jet, ale ani jít. Sjel tedy do Kadaně vyřešit nejdřív servis kola a odtud ho dovezli na vyšetření do nemocnice, kde si ho nakonec nechali dva a půl dne na pozorování s hlavou a zároveň řešili, co s nohou, která otekla a zmodrala. Nakonec ošetřující lékař, který Míle znal, Rudu pustil zpět na trasu, ale musel si nohu pečlivě stáhnout a pokud prý přijde bolest, má odpočívat, pokud by byla velká, má odstoupit. Ruda s tímto nakonec dojel až do půlky, byť jel sám na chvostu závodu, ale aspoň bílé tričko si vysloužil. O to větší motivace byla letos a vyšlo to. Ač prý každý den volá manželce s tím, že kdyby ho napadlo se ještě jednou přihlásit, ať ho zabije. Ale i přes to velké trápení na trase mu v cíli vyhrkly slzy z toho, že to dobrodružství končí…. V cíli pak vytáhl z brašny doutník, který si vezl celou cestu. Dostal ho před pěti lety k padesátinám a čekal na vhodnou příležitost ho vykouřit. Vezl ho i loni, ale to ještě nebyla ta pravá chvíle, ta přišla až dnes!

No a to je pro čtvrteční den vše, dalších dojezdů se nedočkáme. Podle kontroly trackerů to vypadá, že můžeme někoho očekávat až v pátek odpoledne, tak zase sedíme a hledíme do dáli….

Na závěr malé statistické okénko (ke čtvrteční 15hod):

Závod vzdalo: 61 účastníků (30 jih a 31 sever)
500 mil dokončilo: 97 účastníků (54 sever a 43 jih)
1000mil dokončilo: 136 účastníků (63 sever a 73 jih)
Na trase pokračuje: 16 účastníků (8 sever a 8 jih)