20. DEN - 24. 7. 2021

DEN 20 - pár slov otce zakladatele

Dvacátý den závodu je a asi zůstane nejslabším v dojezdech letošního ročníku, přijel jen jeden závodník. A tak v rámci dnešního reportu si dáme pohled "otce zakladatele" na průběh závodu a dojmy z nové jžní trasy....

Ale abychom neopomněli zmíněný dojezd, tak před páteční půlnocí dorazil Honza Havránek. Míle jel poprvé a neponechal nic náhodě. Pojal to jako zkušební cestu, přští rok prý bude závodit :-) Ale reálně na kole strávil max 8 hodin denně, rád si pospal, dlouho se balil (protože měl moc věcí) a když narazil na dobré lidi, rád s nimi poseděl. A to se pak těžko Míle dají pod 14 dnů... Ale už v cíli hodnotil co všechno bude potřeba změnit do dalších let, tak se budeme těšít na další výkony :-)

Ač neklasifikován, přesto jsem spokojen

Po dosažení cíle jsem tam strávil pár dnů a užíval si dojezdu dalších Mílařů. 

Ale od začátku. Na letošní Míle jsem trénoval tvrdě, mělo se jet 2020 mil. Ostatně tvrdě trénovalo i plno dalších. Na rozdíl ode mě, mladí kluci trénujou, aby vyhráli. Já už trénuju, abych zpomaloval co nejpomalejš. 

I přes dobrou přípravu se poslední měsíc všechno zamotalo a já byl ve stavu, že jsem nevěděl, jestli se mám vůbec postavit na start. To dobrodružství jsem si ale nemohl nechat ujít, těšil jsem se na něj. Nakonec jsem odstartoval a spoléhal na zázrak. Třetí den tělo začalo stávkovat a já nemohl dojet pár kiláků ani na CP1 Jizerky a po dlouhém odpočinku dokázal popojet jen 16 km a musel si opět lehnout. Ten zázrak přišel až následující dny a do CP2 ve Františkově se vše porovnalo a tělo začalo zas fungovat. Prostě Míle léčí, o tom se přesvědčilo už mnoho Mílařů. Mohl bych se opět pustit do boje. Můj stav se zdárně vyřešil, ovšem stálý šéf CP2sever = Finish 500 a IT expert Martin Karásek mi ale potvrdil to, čeho jsem se bál už od Krkonoš. Tam mě chytil prudký déšť a vyzkratoval a vyresetoval mi GPSku včetně nahraných tras, podle kterých se musí jet. Ty mi tam naštěstí nahrál ze svého telefonu jiný Mílař Matěj, který se zrovna naštěstí pohyboval se mnou a byl podstatně digitálně zdatnější než já. Ovšem moje záznamy projeté trasy od startu až po Krkonoše, ani po několikeré obnově ztracených dat, nedokázali na CP2 ve Františkově vytáhnout. Až se mi to Martin Karásek bál říct. Kdybych figuroval na předních místech, asi by mě to dost mrzelo. Sice jsem se chtěl pokusit ještě dostat dopředu, ale vždy jsem tvrdil, že dobrodružství, poznání, nenadálá setkání s fajn lidmi, a zážitky jsou při těchhle závodech víc, než výsledek. Takže i když jsem od téhle chvíle (sice zatím) neoficiálně mimo soutěž, o nic z tohohle nepřijdu. Když závodím, mám vnitřní boj, zda jet slepě na čas a ničeho jiného si nevšímat, nebo využívat situací a občas se s někým nebo někde zastavit. Teď už to nebudu muset řešit, budu si užívat všeho, co závod každý den a každou chvíli přináší a nabízí. Nebudu ve stresu, že jsem spal o trochu déle, že je v potravinách u pokladny větší fronta, jestli se můžu zastavit na oběd, aby to netrvalo moc dlouho nebo na hezkém místě a chvíli rozjímat. Na druhou stranu to ztratí ten závodnický náboj a napětí.

Doufám, že tohle selhání GPS přístroje jsem si letos vybral i za ostatní Mílaře. Radši budu mimo výsledky a chybět mezi finishery já, než to oznamovat někomu jinému. Jsou to vždy velice nepříjemné chvíle pro nás a dost smutné pro dotyčného.

Tvrdím, že všechno má svůj důvod. Asi tohle mělo přijít. Vždyť části té jižní trasy, která byla pro ostatní až do startu tajná, jsem trasoval já, nebo po některých trasérech projížděl a kontroloval a o pár úskalích jsem tedy na rozdíl od ostatních věděl. Takže by to stejně nebylo úplně fér.

Navíc nejedu jen závod, je to pro mě i inspekční cesta, abych trasu a její náročnost viděl jako celek, hlavně tu novou jižní část a některé části případně do budoucna pozměnil. Takže od teď už je to pro mě opravdu jen zážitková a zároveň pracovní cesta, i když drsná, ale také krásná. Vlastně neznám hezčí práci.

Z CP2 sever ve Františkově vyrážím s Polákem Stazskem přejezdovou etapou na jih na naše CP3, což je vlastně původně tajné CP2 jižní trasy v Jevišovce. Tahle propojovací část vznikla noc a den před startem pouze z mapy, kvůli zavedení karantény na slovenských hranicích a nemožnosti vést závod jako vždy na Slovensko. Nebyla fyzicky projetá a zkontrolovaná. Nakonec se ukázalo, že je poměrně v pohodě kromě asi 2 km dlouhého úseku, kde na rozdíl od mapy cesty vůbec neexistovaly.

Na spojovačce se začínáme potkávat s Mílaři, kteří jeli jižní trasu a přejíždějí naopak na sever. Ještěže už jsem mimo pořadí, mnoho „Jižanů“, když mě vidí, zastavuje a čeká, až k nim přijedu. Trochu se bojím, že mě chtějí bít za to utrpení, co jim způsobuju. Naštěstí se se mnou chtěj pozdravit a pokecat. Jsou to příjemná setkání, kdy je každý plný příběhů a zážitku a chce vám je sdělit. Naštěstí mi nejde už o čas, a tak si užívám zastávek, který nabízí tenhle jedinečný koncept dvou závodů proti sobě. 

CP Jevišovka u Jihomoraváka Milana je opět překážka na trase. I když příjemná. Díky jeho bodrosti a zálibě ve víně tu jen tak nikdo neprojede. Celá jižní Morava s vinicemi a vinnými sklípky a Třeboňsko s rybníky je nový rozměr, který vstoupil na trasu 1000miles. Nádherná Česká Kanada nic nezkazila a Šumava už vůbec ne. Český les je pro většinu neznámá oblast, a tak nikdo nevěděl, co od něčeho, co má v názvu les, čekat. Překvapil snad každého. Je to těžká divoká oblast s dlouhými a náročnými kopci, v tuhle chvíli s velice podmáčenými pěšinami a hlavně bez jakékoli možnosti doplnění jídla. Pro nás, co začínali severem je to nelehký závěr tvrdého putování. Pro jižany to bylo naopak drsné uvedení do závodu.

U jižní části jsem se bál, že bude příliš lehká oproti severu. Ovšem závod ukázal, že to tak vůbec není. Pouze rozložení těžkých úseků je jiné. Jsou mnohem koncentrovanější a nestřídají se tak rovnoměrně. Náročnost jihu byla ale zkreslena hlavně v Českém lese počasím, kdy po celý týden každý den pršelo a plno jinak hezkých bikových a snadných pasáží se změnilo v bahnité pasti. Svou práci odvedli i lesáci, kteří po těžbě nechávají často ležet větve na cestách nebo je totálně těžkými stroji rozjezdí. Některé naše trasy vymazali ze světa úplně. 

Závod byl díky téměř každodennímu dešti náročnější. Kromě jedné noci, kdy jsem spal pod otevřeným nebem a začalo pršet až ráno, jsem musel každý večer hledat přístřešky. I to ale patří k 1000miles. Dojezdy obou tras do Třebeně do bramborárny k věrnému fandovi Pepíkovi Dušákovi, kde je super zázemí, se poměrně liší. Ti, co se vracejí jižní trasou, mají před cílem náročnou překážku jménem Český les s nyní již stále zmiňovaným ikonickým kopcem Dyleň v úplném závěru. Naopak ti, co se vrací severem měli Český les na začátku a závěr tvoří Krušné hory, které jsou přátelštější a k cíli spíše klesají. Ten rozdíl závěru je občas znát i na stupni devastace závodníků jednotlivých tras.

Těm, co dojeli, gratuluju. Těm, co ještě jedou, přeju hodně štěstí a hlavně lepší počasí a ať si to pokud možno ještě užijí. I před těmi, co nedojeli klobouk dolů, že se vůbec postavili na start a pustili se do tohohle dobrodružství.

PS: Jižní trasa měla být letošní překvapení. Vzhledem ke korona situaci je už odkryta půlka jihu a nyní zbývá ta druhá východomoravská a slovenská. Na tu se můžete těšit příští rok, tedy jestli slovenská a česká vláda dovolí. Tzn. překvapení vám nechtěně dávkujeme na etapy. I takhle mi přišlo, že pro některé účastníky to bylo až až.

Tak na viděnou na afterparty.

Honza Kopka