Znovu na kole: Petr Schwarz se připravuje na 1000 Miles

Ahoj, Petře,
můžeš se prosím na začátku trochu představit a povědět něco o svém příběhu? Já už o tobě vím, že jsi absolvent Italy Divide, jezdíš rád se svojí manželkou, jsi zakladatelem cyklistického klubu v Jablunkově, vedeš kroužky a tábory pro děti, ale také sis v posledních letech prošel onkologickým onemocněním.

Nerad bych začínal klasickým životopisem, protože ten, předpokládám, nikoho zajímat nebude. Takže jen ve zkratce - je mi 38 let, jsem už nějaký ten pátek ženatý, mám dva kluky a bydlím v horách ve Slezských Beskydech. Ke kolu mě přivedl táta, se kterým jsem jako dítě trávil téměř veškeré dovolené na kole. Společně jsme poté založili cyklistických klub, protože jsme měli i nějaké výkonnostní ambice a potřebovali jsme cyklistické licence pro účast na Českém poháru. Jak to tak bývá, postupně se tyto aktivity vytratily s příchodem rodiny, práce a dětí.

Trávil jsem podstatnou část svého volného času jen prací. To samozřejmě přinášelo stres, nedostatek času na sport atd. Však to asi všichni znáte. Možná vlivem toho, nebo špatnou genetikou, se začalo ozývat tělo. Nejprve přišel zánět zubu, poté zánět okostice a po skoro roce běhání po zubních ordinacích lékaři zjistili, že se jedná o rakovinu. Slyšet takovou zprávu ve 32 letech opravdu nikdo nechce. Zaměřil jsem se na věci, které jsou pro mě podstatné a mají pro mě nějakou hodnotu a následoval nový začátek a start nových aktivit. Takže vedu společně s manželkou kroužek Horská kola pod DDM Jablunkov, minulý rok jsme pořádali první ročník dětského táboru „Dobrodružství na horských kolech“ a ve volných chvílích se připravujeme na bikepacking akce.

Ty se kolu věnuješ už nějaký ten pátek. Změnila tvá nemoc tvůj pohled na cyklistiku? Protože to musí být nejen fyzicky, ale i psychicky velice náročné. Jak v průběhu nemoci, tak i poté.  Jak důležité bylo vrátit se ke sportu?

Toto bych viděl ve dvou rovinách, první rovina je v tom, že člověk pravidelně sportující s nějakou základní výkonnosti má lepší vstupní podmínky pro léčbu, než člověk, který nikdy nic nedělal. Kolo je v tomto fajn, protože se jedná o vytrvalostní sport a člověk si při něm často sáhne na pomyslnou hranu. Nutno podotknout, že hrana onkologické léčby je někde úplně jinde.

Druhá rovina je návrat ke sportu po léčbě. Téměř bezprostředně po celé proceduře, která trvala bezmála pět měsíců, jsem se začal znovu hýbat, protože jsem prakticky jen ležel a díval se na videa z etapových závodů, mílí a podobných akcí a sliboval si, že pokud se z toho hnusu dostanu, tak se chci takových akcí účastnit. Jediné, co vám nikdo nevezme, je zážitek, a nové zážitky byly jednou z motivací. Přiznám se, že hlavní motivací bylo to, že jsem chtěl kluky vidět vyrůstat a dělat jim taťku.

Samotné začátky sportování byly pozvolné. Jednak první tři měsíce jsem se musel vyhýbat jakémukoliv úrazu, ale také to, že jsem měl jen 52 kg a tělo bylo velmi oslabené. Vrátit se na původní váhu mi trvalo více než dva roky, a to jsem opravdu záměrně dělal vše proto, abych ztloustl. Ze začátku i kilometrová procházka byl problém. Vždy jsem musel u sebe mít nutriční drink a nejrůznější stavy řešit „dolitím“ energie. V následujících dvou letech mi stále u delších tréninku chyběla energie, nicméně se to postupně zlepšovalo a teď bych řekl, že jsem na tom lépe než před léčbou. Když tedy pominu to, že mi nejde někdy moc dobře rozumět, a polévku si vylívám nosem… 😊

Jak ses dozvěděl o závodě 1000 Miles? A proč ses rozhodl účastnit právě této ultramaratonské výzvy?

1000miles registruji v podstatě od svého vzniku. Samozřejmě díky Honzovi Kopkovi a jeho aktivitám. Vždy mě tato akce fascinovala a měl jsem účastníky za blázny.  Postupně jsem se po léčbě musel přeorientovat na jiné typy cyklo akcí. Jednak je to dáno tím, že díky tomu, že mi chybí polovina horního patra, tak se za jízdy nenajím a mám i problém s pitím. Zkoušel jsem nějaké maratony, ale je to dost deprimující, když jedete v balíku, musíte zastavit najíst se a mezitím vám všichni ujedou. Takže výkonnost a výsledky jdou stranou. Hledal jsem něco delšího náročnějšího, co posune mé limity a přinese mi to nové zážitky. Předpokládám, že mi to míle do puntíku splní, a těším se na to.

Míle nebudou tvoje první ultra bike dobrodružství, že? Loni jsi s manželkou absolvoval Italy Divide.

Úplně první ultra marathón, kterého jsem se zúčastnil s manželkou Verčou, byl první ročník závodu 400ultra. Zatím je také hezký příběh… 😊 Už jsme ho společně jeli třikrát a je to přinejmenším vztahově posilující, když pominu krásnou přírodu a trasu. Italy Divide jsem si dal za odměnu po tom, co mě po pěti letech vypsali z evidence onkologických pacientů ve FNO. Popravdě jsem měl v hledáčku i 1000miles, ale Verča měla nepřekonatelný strach z medvědů. Italy Divide je nějakých 1300 km vnitrozemím Italie z Neapole na Lago di Garda a byl to opravdu úžasný zážitek. Jednak jsem nedoufal, že moje tělo něco takového zvládne, ale také to, že jsme mohli společně sdílet zážitky.

Možná jsi už studoval trasu Mil. Jsou nějaké úseky na trati, ze kterých máš respekt, nebo naopak na kterou část trasy se nejvíce těšíš?  

Záměrně jsem volil Jižní trasu. Na kole nemám skoro vůbec projetý Český Les, Šumavu, Novohradské hory. Na to se těším a doufám, že to bude pro mě podkladem pro nějakou dovolenou s rodinou. U Slovenska mám minimálně prozkoumanou spodní část, kde vede Jižní trasa od Banské Bystrice dál. Na toto jsem hodně zvědavy. Samozřejmě panují obavy z medvědů, ale divoká příroda je to, co dělá míle jedinečné.

Pojedeš 1000 Mil poprvé. Máš nějaké očekávání? Ať už co se trasy týká, nebo například časového limitu, do kterého by ses rád vešel?

Popravdě vůbec nevím, co od sebe čekat. Tím, že jsem doposud jezdil ultra akce s Verčou, kdy jsem nikdy nešel úplně na limit, tak bude asi největší výzvou se úplně nezničit v prvních dnech. Zachovat chladnou hlavu, pravidelně jíst a v rámci možností nezapomínat na odpočinek. Limit bude nejspíše v podobě dovolené, a to odhaduji minimálně na 14 dní. Mám opravdový respekt před všemi, kteří Míle dojeli do cíle, takže bych nerad bez vlastní zkušenosti dával nějaké konkrétnější odhady.

Existuje nějaký moment nebo zážitek z tvých cest, který bys chtěl sdílet jako zdroj inspirace pro ostatní?

Určitě nejsilnější zážitek, nebo moment, je to, když dojedete do cíle podobně náročně akce. Pro mě v tomto ohledu i v kontextu toho, čím vším jsem si prošel, bylo, když jsme společně s Verčou sjížděli z hor na Lago di Garda při Italy Divide a já věděl, že jsme to dokázali. Slovy se to těžko popisuje, ale hlavou mi běžela ta náročná léčba a to, že teď mám možnost něco takového zažít, navíc s člověkem, kterého mám rád.

Jaké poselství byste chtěl předat lidem, kteří se potýkají se zdravotními problémy a hledají motivaci k překonání překážek?

Asi jen to, že má smysl bojovat!