Prvně na startu, rovnou na dvojnásobek: Jakub a jeho výzva na 2000 mil

Na úvod se trošku představ. Řekni nám, kdo jsi a jak dlouho a na jaké úrovni jezdíš na kole.
Ahoj, já jsem Jakub a zdravím Vás z podhůří Orlických hor, z Polomi. Věk neřeším a mé zaměstnání je stavební inženýr na volné noze. Po svém boku mám úžasnou ženu Markétku a společnost nám dělá pes Ninja. Všichni bydlíme v malém dřevěno-slaměno-hliněném domku, který jsem nám naprojektoval a vlastnoručně postavil. Pohodindu si užíváme na naší menší užitkové zahradě.

Zkušenosti s cyklistikou mám asi jako každý maloměstský kluk, na horském kole jsem brázdil s partou okolí bydliště a občas dojel na biku i do školy. Abych ušetřil za šalinkartu, tak jsem si dovezl to stejné kolo, absolutně bez údržby, s rezavým řetězem, vysypaným středem, bez funkční přehazovačky a s úplně sjetými brzdami i do Brna. Dojížděl jsem na něm z bytu na stavárnu a občas zadumpsterovat. Ten střed strašně vrzal, jak když zatáčí šalina, lidi se otáčeli, a tak jsem nepotřeboval zvonek. Jednou v noci mě na prázdné silnici zastavila policejní hlídka a zkontrolovali mě, že se tu prý v Brně kradou kola. Ani se jim nedivím, já – dredatá pochybná existence a beztak i trochu zhulenej..... Ale když posvítili na to posamolepkované kolo s rezavými komponenty, jen dodali, „ale to bude asi Vaše že?“. Vypnuli majáky a jeli dál.

Zámek na kolo jsem většinou nepoužíval, nebyl potřeba, jen když jsem jel do centra na pivko, tak jsem si ho uschoval v podzemních garážích na Maliňáku. Na cyklisty tam tehdy nebyli připraveni, neměli ceník ani prostor, takže to bylo zadarmo a v technické místnosti vzduchotechniky mezi zimními sady pneu zaměstnanců. Všichni vrátní mě už dobře znali, dokonce mi tam kolo nechávali zamknuté i přes víkend, když jsem jel vlakem domů.

Přehoupnu se do roku 2022. Protože potřebuji občas zajet na nějakou stavbu/pozemek a trošku soucítím s přírodou a zdravým životním stylem, tak jsem se rozhodnul koupit si kolo. Tady v našem kraji a pro mé potřeby se gravel jevil jako ideální volba. Na to, jak moc tomu nerozumím, jsem vybíral dlouho. Pěšky do cykloobchodu, domů na kole.

Tak jsem začal jezdit. Cesty do 40 km, většinou silnice, cyklostezky, polňačky. Neměl jsem ani helmu, tretry, dres a jezdil jsem platformy. Začátkem prázdnin 2023 jsem na instagramu viděl reklamu na West Carpathian Challenge a říkám si: “eeeej, dobrodružství, jedu, bude prdel“. Během měsíce jsem vygooglil, co je to bikepacking a jak se vyměňuje a lepí duše, sehnal nějaké cyklovybavení – brašny, nějaké nářadí, půjčil helmu, dokoupil návleky na ruce a s mapou v telefonu se vydal s poměrně málo naloženým kolem dne 27.7.2023 vlakem pod Tatry na svoje první bikepacking dobrodružství a zároveň na svůj první závod.

Podle mé sebeprezentace můžete usoudit, že jsem takový méně zodpovědný pankáč, a tak mě příroda ukázala, že bych měl mít více pokory. Hned první den jsem byl docela vyškolen. Nebýt Tomáše a Vlada (spoluzávodníků ze Slovenska), asi bych skončil hned po pár hodinách. Pršelo a vodotěsná brašna na telefon nebyla tak úplně vodotěsná, takže kluci přibrali do party „toho bez navigace“. Moje funkce v „týmu“ byla pozvednout náladu při krizi, a to mi docela šlo. Po Magurce jsme sladili tempo s dalšími 2 spoluzávodníky a takto v pěti jsme brázdili Slovenské cesty necesty a já poslouchal povídání o jejich bikepacking akcích a závodech, o taktikách bikepacking závodů, o legendárních ultrazávodnících, o dalších závodech a také rady, jak si servisovat kolo. Docela jsem se divil, že se mi daří držet do kopců tempo s ostatními, dolů z kopců to bylo na gravelu na hraně, někdy až za hranou, ale musel jsem to hrotit a držet se MTBčkařů, bez navigace jsem neměl jinou možnost. Po 88 hodinách a 600 km jsme dojeli na sdíleném 5. místě.

Tento čtyřdenní zážitek jsem sem napsal proto, že ve mě zažehnul touhu po dalších cyklodobrodružstvích. Dost jsem toho nachodil pěšky s batohem po horách, ale na kole to putování nabírá úplně nový rozměr. Baví mě ta rychlost, koncentrace zážitků a oproti chůzi ani tolik nebolí nohy. Zároveň mě baví koncept závodu, protože se na jednom místě sejde parta nadšenců, kteří jsou připraveni projet stejnou trasu ve stejný čas, porovnají mezi sebou párky a zároveň sdílí zážitky, prožitky, a můžou vzniknout i nová kamarádství.

O rok později, po 6 tisících naježděných kilometrech, projetí několika trailparků, po 2 dalších závodech, po zkoušení cyklo výbavy na výletech, a o mnoho a mnoho informací bohatší teoretik, zkušenější servisman, moudřejší a rozvážnější jezdec, s vlastní navigací a helmou, minimalistickým vyladěným vybavením, ale pořád trochu pankáč, jsem se na bazarovém celopéru postavil s Tomášem na start WC Ultrachallenge, 1000 km slovenskými horami. To byla jiná úplně jiná písnička. Přesně za 5 dnů jsem byl v cíli a nebýt prohlídky a plánovaného prvotrimestrálního ultrazvuku, kvůli kterému jsem do cíle pospíchal, tak bych si domů dojel nejraději na kole.

Cyklistika mě tak chytla, že cesty za prací v délce do 200 km odjedu většinou na gravelu a do 100 km to jezdím na fullu v co nejhorším terénu. Jednou jsem nesl kolo nad hlavou, mezi ostružinami překračoval popadané stromy a říkal si: “trénuju mindset, to se mi jednou bude hodit“.

Jsi prvomílař a rovnou ses rozhodl jet 2000 Mil. Byla pro tebe 1000 malá výzva?
1000 mil je rozhodně velká výzva, ale jak psal Petr Ozogán, ekonomicky se vyplatí jet 2000 mil, cena za kilometr trasy je tak poloviční, a to se vyplatí. Dělám si částečně srandu.

Jedu kvůli té zajímavé vychvalované i proklínané trase. Chci si na vlastní kůži vyzkoušet jih i sever a jestli je to takové peklo, jak čtu anebo to lidi jenom přehání.

Mám několik důvodů, proč chci pokořit rovnou 2000 mil.

– První je logický a ekonomický. Když už budu věnovat čas a peníze přípravě vybavení, kola, sebe, nějakého harmonogramu trasy, plánování a samotné cesty na start a z cíle (doufejme) domů, tak je skoro jedno, jestli pojedu 1000 mil nebo 2x tolik. Jednoduchými počty s časem k celé mojí akci „Míle“ přičtu jenom odšlapání dalších 1600 km, takže pokud si chci projet jih i sever, rovnou dvojnásobná porce pro mě dává z časového hlediska mnohem větší smysl.

– Druhý důvod je spirituální. Z chlapce se stát mužem. Ve všech dávných společenstvích se prováděli nějaké rituály, kde měli chlapci dokázat svou vyspělost. Někteří chodili dlouhatánské pěší poutě, někteří stáli týden na jedné noze na kůlu 10 metrů nad zemí, někteří lovili jelena holýma rukama, naši rodiče byli na vojně atd. Dnes se maturitě říká zkouška dospělosti, kde zodpovíme pár jednoduchých otázek a máme jakože hotovo, dospělost je tu. Ale mě to nepřijde dost. Ani vysokoškolský diplom mi nepřijde dost. Bude mi 2000 mil dost? Uvidíme.

–Třetím důvodem je nejistá budoucnost. Kdo ví, co bude příští rok, nebo za 4 roky? A když je zrovna teď ta možnost sfouknout při jednom jih i sever, tak proč ne?  

– Čtvrtým důvodem je jistá budoucnost. 1. ledna se nám narodil syn Jakub. Když se 29.6. postavím na start, bude mu půl roku. V tomto období je pro něj nejdůležitější maminka a ty cca 3 týdny beze mě určitě zvládnou. 2000 mil se teoreticky pojede znovu až 2029, Jakoubkovi budou 4 a půl roku a aby byl skoro půlku letních prázdnin bez tatínka, to bych mu neudělal.

A jestli to dojedu, tak bude jisté, že už nebudu mé ženě dokola opakovat, jak se těším na Míle, ale budu dokola opakovat, jaký to byl mazec!

–  Pátý důvod je asi nějaké to fyzické a psychické sebepřekonání, vystoupení z komfortní zóny, poznání svého těla do hloubky a hledání jeho limitů, nějaké další ezofráze, jíst a nepřibírat, poměřit párky s ostatními a získat nějaké poháry na Stravě a dlaždičky ve Statshunters.

Jak ses o závodu dozvěděl? A proč ses rozhodl jet právě 1000 Miles Adventure.
Kdysi dávno jsem něco ohledně 1000 mil zahlédnul na internetu, trochu jsem pogooglil a říkal si, že to musí být docela sranda, že bych to rád zkusil. Moje pozornost se rychle přesunula jinam a touha zažít dobrodružství na kole utichla. Právě v roce 2023 na WCC na startu mi spoluzávodník Jan vyprávěl o účasti na severní trase 1000 mil a pak v průběhu závodu i Tomáš o jeho přihlašování se na Míle na Silvestra o půlnoci. Hlodalo mi to hlavou, doma jsem shlédl všechny filmy a pročetl tunu článků, nejpřínosnější od Michala Ozogána! BIGUP!

Spíš jsem si pokládal otázku, proč bych to neměl jezdit. Žádný vážný důvod „PROČ NEJET“ jsem nenašel, a tak jsem první sekundy v roce 2025 strávil vyplňováním registračního formuláře.

Já o tobě vím, že přihlášení jsi měl trochu specifické. Povíš nám o tom? A jak na to reagovala tvá žena?
Přesně tak, specifické, protože asi mnoho registrujících se nevyplňovalo svou přihlášku na porodním sále, mezi kontrakcemi jeho manželky, což? Pokud ano, sdílejte své zážitky do komentáře.

Už v průběhu těhotenství jsme si z tohoto scénáře oba dělali srandu, jen jsme ho humorem posunuli ještě trochu dál. Termín porodu byl na Vánoce, ale říkali jsme si, že Jakoubek bude určitě chtít vykouknout přesně o půlnoci 31.12. a já místo přihlašování budu chytat jeho hlavičku při příchodu na svět. Moudře ještě chvilku počkal, protože určitě věděl, jak moc chce jeho tatínek za dobrodružstvím.

Ještě je vtipné, že přesně o půlnoci na Silvestra jsem si s mou ženou Markétkou dal tehdy první polibek. Takže porušit tradici kvůli registraci na závod? Naštěstí si během porodu na nějaké výročí nikdo ani nevzpomněl, během 39 sekund jsem přihlášku vyplnil, odeslal a přesunul se zpět ke své ženě.

Markétka měla radost, že se mi to povedlo, protože mě ve všech mých bláznivých nápadech podporuje a určitě mi na cestu na start a na první den závodu udělá nějakou výbornou svačinu. Vždyť ona mě pomáhá i s „plánováním tréninků“. Občas si objedná balíček do Z-boxu, který je ale třeba 40 km daleko a já mám 2 dny na to, najít si čas se pro něj otočit. No nemilujte jí.

Co si od závodu slibuješ? Jaká je tvoje motivace? A máš z něčeho obavy?
Na závodě si chci znovu ověřit, že opravdu každý kopec jednou skončí. A chci si to hlavně užít. Baví mě jezdit na kole, baví mě rychlost, baví mě ten nával adrenalinu při sjezdech, baví mě trochu trpět. Chci poznat další šílence a jak jsem už psal, třeba vznikne i nové kamarádství. Chci nový silný posunující zážitek a nemusí být pozitivní. Chci být 3 týdny v přírodě a zažít kus světa. Chci objevit krásná místa, kam bychom si mohli s rodinou zajet na výlet. Chci jíst a nepřibírat. Motivací je to samotné dobrodružství. Chci zjistit, jestli se po tomto zážitku budu cítit jako dospělý muž, nebo stále jako kluk, který ujel 3300 km na kole.

Mám obavy z toho, že když budu pryč, moje žena bude doma dělat pizza a burger párty a bude mi posílat fotky luxusní domácí hostiny a já budu někde v p**** v blátě na Slovensku, uprostřed lesa, bez vody, s poslední půlkou gumovýho rohlíku a zkaženým sýrem v brašně. Toho se dost bojím.....

Samozřejmě mám respekt z přírody. Stačí jeden větší vítr, náhoda a domů se vrátit nemusím. Pak se dost bojím, že si mou chybou způsobím zranění, které mi nedovolí dobrodružství dokončit. A na stýskání po rodině snad nebude čas.

Cokoliv, co tě napadne a chceš se podělit s publikem, přijde ti zajímavé a chtěl bys odpovědět.
Týden před startem budeme mít s Markétkou malinkou svatbu. 2000 Miles adventure 2025 bude tak moje svatební cesta bez nevěsty. Markétka je opravdu úžasná žena, že i takovouto blázninovinu mi s úsměvem toleruje. Svatební cesta by ale měla být společná, takže spíš než svatební cesta tomu budu říkat „VÍTÁNÍ ZÁVAZKU“, protože název „rozlučka se svobodou“ mi přijde, jako kdybych měl jít do vězení. Takže spoluzávodníci, doufám, že to s Vámi bude pořádná jízda!! Odvzdušnit brzdy, nahodit nové pláště, namazat řetězy a 29. 6. 2025 se sejdeme se v Hranicích.