Petr Smejkal: Proč jedeš Míle a co ti to přinese?

Proč jedeš Míle a co ti to přinese?

Musím začít postupně. Na koloběžce v roce 2022 jsem jel proto, abych na vlastní kůži zakusil kouzlo pořádného ultra-závodu. Taky jsem chtěl zjistit, zda jsem schopen ustát všechen diskomfort, který takovýto závod obnáší – stres z řešení neobvyklých a nečekaných situací či vyrovnání se z fyzického i psychického vypětí. Nebylo to jednoduché - byly krize, vyčerpání, únava, ale i krásné pocity z překonání těžkých situací, z nabytých zkušeností, z neopakovatelných zážitků týkající se přírody a krajiny. Samostatnou kapitolou byli lidé – spoluúčastníci závodu i lidé zcela neznámí, kteří mnohdy nezištně a obětavě pomohli, poradili, podpořili skutkem, radou, slovem. A cíl? To byla euforie, štěstí a obrovská radost, nicméně jsem jasně řekl: UŽ NIKDY, STAČILO! Jenže – někde někdo pronesl, že pravý Mílař je ten, který dá Míle i opačným směrem. Tož jsem byl za rok opět na startu. Důvodů ale bylo víc – na startu byli i dva mí kamarádi z dědiny, které jsem možná trochu inspiroval, takže jsem je v tom přece nemohl nechat samotné… Měl jsem tehdy potíže s operovanou rukou a nevěděl jsem, zda se ruka do startu zahojí a zrehabilituje, proto jsem i krátce uvažoval, že změním kategorii „Koloběžka“ na pěšáka. Naštěstí se ruka zahojila, tentokrát jsem zvolil společně s mými kamarády jižní trasu. Nějak nám nevyšlo jet spolu, viděli jsme se akorát na startu, s jedním chvilku na CP2 v Trenčíně a s druhým až v cíli v Nové Sedlici. Závod opět těžký, nevyzpytatelný, tělo i materiál dostaly pořádně zabrat. Ale přesto jsem cíle dosáhl a bylo tady druhé žluté triko. Doma jsem svatosvatě slíbil, že to bylo skutečně naposledy, že se dá žít i bez Mílí. Rám koloběžky byl stejně nadranc a jet na něm by se už stejně nedalo. Jenže jeden z kamarádů měl s Mílemi ještě nevyřešené účty – kvůli končící dovolené a zničenému kolu nedojel, takže si dá napřesrok repete. No, uznejte – přece jsem ho v tom nemohl nechat samotného. Tentokrát jsem vyzkoušel kategorii MTB. Aspoň bude trasa lépe průjezdná a nebudu pořád škrtat stupátkem o kameny, říkal jsem si. To byla sice pravda, ale zatímco na koloběžce jsem spadl během závodu dvakrát, na kole jsem spadl třikrát. Ale každý den! Důvodů bylo vícero – kolo obtěžkáno těžkými brašnami, vysoké těžiště, moc utáhnutý kufr (za celé Míle jsem nebyl schopen si ho povolit…) a hlavně přesvědčení, že přece nebudu sesedat z kola, když je to z kopce. Naštěstí to byly ve velké míře pouze kontrolované pády většinou do měkké trávy bez fatálních následků. Po dvanácti dnech opět slavobrána, kde jsem ovšem dojel jako na koloběžce, protože kolo už se mnou odmítalo spolupracovat.

A teď se dostáváme k původní otázce – Proč jedeš nebo jdeš závod 1000 Miles? Odpověď se nabízí: Protože to chci tentokrát zkusit bez nějakých technických vymožeností, bez obezliček s dvěma koly, zkrátka a dobře půjdu tentokrát jako pěšák, poutník, chodec. Pouze dvě nohy, hole, batoh a pohled do dáli. Jeden z mílařských bonmotů zní: Závod 1000 Miles Adventure je chodecký závod a někteří účastníci si trasu ještě komplikují tím, že s sebou navíc tahají kola nebo koloběžky. Bude to asi nářez, ale mohly by to být mé „nejsvobodnější“ Míle. Nejsi přísně vázaný trasou, jdeš si, kudy se ti chce (samozřejmě k nejbližšímu trasovému bodu). Nemáš odpovědnost za svého kovového, duralového či karbonového miláčka a nemusíš řešit jeho nálady, rozmary a vrtochy. Navíc budu prost nějakých velkých závodnických ambicí. V mých šestašedesáti letech budu moct jen těžko konkurovat mladým ambiciózním Mílařům. Půjdu si svoje, budu dýchat nosem (že Rosťo Václavku) a budu doufat, že to hlava i tělo zvládne. Vím, že to nebude zadarmo, do startu musím nějaké ty kilometry nachodit, ale věřím, že to bude stát zato a že se první pokus o získání zeleného trika podaří. Ovšem tentokrát to bude už „doopravdy NAPOSLED“!