Klára Holásková - držitel rekordu na trasu 1000 miles se rozhodla zkusit 2020 mil

Proč jsi se rozhodla pro 2020 mil ?

Protože jsem během učení se na advokátní zkoušky měla pocit, že málo trpím. 😊 Ale ne, dlouho jsem nechávala letošní míle otevřené, nevěděla jsem, jestli letos míle vůbec jet. Na afterparty jsem se zařekla, že pokud pojede 2000 mil ještě alespoň jedna holka, půjdu do toho taky. Přijde mi to totiž jako naprostý masakr, a tak jsem se asi potřebovala ujistit, že je to vhodné i pro holky. A asi taky proto, abych měla argument pro mámu, že nás jede holek víc, takže je to v pohodě. 😊 No, a co čert nechtěl, jedna se skutečně přihlásila. S Tomem jsme navíc dlouho váhali, jak s letošním volnem naložit, jestli spíš než míle, kdy jsme od sebe, nepodnikneme nějakou společnou dovolenou, líbilo by se nám projet Evropu na kole. Tom se ale jako správný závodník rozhodl, že se chce i letos postavit na start, a tak jsem se tím pádem dostala před otázku, co bude se mnou. Sedět v práci, když Tom bude na trase, bych stejně nevydržela, navíc vzhledem k mojí povaze, kdy pokud můžu zkusit ještě větší šílenost, než jen menší šílenost, jdu do toho, bylo jasné, že 2000 mílím se nevyhnu ani já. Ačkoli Tom za mé rozhodnutí moc rád není, protože se o mě bojí.  

Jaká je tvá taktika ?

Nevím, jestli se to dá nazývat taktikou, ale snažím se k trase přistupovat tak, že mám možnost zkusit si jedno z největších životních dobrodružství. Nechci míle brát jako závod, abych řešila, kolik jsem toho už ujela nebo kolik kilometrů je přede mnou, nebo jestli náhodou zrovna nejedu rychleji než někde jiný, protože v tu chvíli bych těžko dokončila. Mým největším nepřítelem je hlava, která to na mě často při podobných akcích zkouší, ale doufám, že nad ní zvítězím. Letos se na start postavím potřetí. První rok jsem jela 17 dnů, takže mám zkušenost s tím, jaké to je být na kole a hlavně v nepohodlí (bez sprchy, spát venku, atd.) docela dlouho. Ale taky jsem si ten první rok dopřávala teplé jídlo, hodně piv, víc jsem spala, bavila jsem se s lidmi, všechno jsem si fotila... Loni jsem si naopak vyzkoušela, jaké to je se moc nekochat a víc šlapat. Letos se pokusím spojit obojí, být v sedle a nepohodlí dlouho, šlapat trochu víc než první rok, ale přistupovat k tom spíše více jako během mých prvních „dovolenkových“ mil. Víc si to užívat a méně se hnát, hlavně aby mě to bavilo, abych si to dokázala užít, abych si tak trochu lhala, že to je vlastně super dovolená.  


Čeho se nejvíc bojíš na trase ?

Nejvíc se bojím toho, že pro mě bude zase hrozně těžké rozloučit se pod startovním obloukem s Tomem, protože vždy pak v průběhu závodu prožívám i jeho útrapy a bojím se o něj. Na závodech si často voláme, takže si sdělujeme, jak na tom jsme a jsou momenty, kdy mi to, co děláme, přijde jako naprostá zhovadilost. Oba jsme ve stejné bídě, na stejné trase, jsme kousek od sebe, ale nemůžeme být spolu. Když mi Tom řekne, že by na mě nejraději počkal a jel dál se mnou, je to vždy nejtěžší moment ze závodů říct mu ne, jeď dál, vidíme se v cíli (nebo doma). Chápu, že je to těžké asi pro všechny rodinné příslušníky, když mají někoho blízkého na trase a bojí se o něj, ale když vy sami jedete stejný závod, sami jste unavení, jedete dlouho sólo, nemáte si s kým popovídat, máte krizi a dostanete zprávu, že ten druhý má nějaký problém, je to psychicky těžké, hodně těžké. Loni jsme jeli já jižní a Tom severní trasu, ale pocitově mi přijde, že jsem si po psychické stránce protrpěla obě trasy. A druhá věc, které se bojím, je spaní na Slovensku v obydlených oblastech, pokud toto pravidlo bude zase platit. Nebojím se spát sama venku mimo civilizaci, ale trochu se jako holka bojím právě civilizace. Loni jsem jela s parťákem Ráďou a to bylo jednodušší, přijít do hospody a říct: „Chlapi, nemůžeme tady někde přespat?“ Když pak jeden chlapík vstal a šel nám odemknout hasičárnu, kde nás nechal přespat, bylo to ve dvou v pohodě. Ale jako sama holka bych toto asi neudělala. 

Jak se připravuješ ?

Co se přípravy týče, ta u mě poslední dobou spočívá spíše v tom, že cyklisticky abstinuju. Letošní jaro jsem měla vlastně až doteď ve znamení advokátních zkoušek, takže jsem se místo kola učila, ale utěšuju se tím, že míle přece nejsou o tom, co člověk najede za pár měsíců před závodem. A díky tomu, že na kole jezdíme celoročně, tedy i v zimním nečasu, kdy poctivě trénujeme diskomfort, něco najeto mám. Navíc když jsem teď nebyla v sedle tak moc, jak bych si přála, o to víc se na pořádnou vyjížďku v podobě 2000 mil těším. Ono i toho dobrodružství a velkých porcí na kole se totiž člověk přejí. Spíš než najížděním kilometrů se před mílemi snažím trávit čas s rodinou a přáteli, užívat si pohodu, abych pak měla z čeho brát po psychické stránce.


Věříš si, že dojdeš?

Tyjo, takto „rouhačsky“ se nad závodem nezamýšlím, vlastně nedělám to nikdy, ani si neposílám balíčky do cíle. Pro mě jsou míle něčím tak moc křehkým, kde je tolik činitelů, na kterých je úspěšné zvládnutí závislé, a hlavně člověk potřebuje kus štěstí, že nemám odvahu na tuto otázku odpovídat. Věřím tomu, že aspoň jeden z naší domácnosti do cíle dojede, ale větší šance dávám Tomovi. Říkám si, že než dobře zajet 500 nebo 1000 mil, což by byl rozhodně snazší úkol, znamená pro mě víc odpadnout kdekoli za hranicí 1000 mil, protože odvážné činy jsou za mě víc než „jednodušší“ vítězství. Tím, že se letos pojede 2000 mil, ztrácí pro mě samotnou 1000 mil tak trochu na vážnosti. Ale jak říkám, jen pro mě, protože já už mám s tisícovkou dvě úspěšné zkušenosti a chci zase svou laťku toho, co jsem schopná vydržet, posunout kousek dál. Pro někoho, kdo se staví na start poprvé, je samozřejmě i meta 500 mil neskutečný počin a úspěch, to samozřejmě nechci nijak shazovat. Každý zkrátka máme odlišné zkušenosti a jinou pomyslnou startovní čáru, z níž se do mil vrháme.

Klára 22/6/2023