Jitka 2020 Frankeová
Bojovnice XENA Jitka Frankeová
Včera večer měla do cíle 120 km. To nemůže do cíle dneska stihnout, jak plánovala. Takže se moc nevzrušujeme a děláme běžné pracovní záležitosti.
Vztyčený 8-mi metrový oblouk budí pozornost, takže se tu občas někdo zastaví a vyptává se. Takový kulatější a tak trochu méně bystrý chlapík kouká na banner 2020 mil: Čekáte, až dojedou? – Čekám na poslední běžkyni. – V kolik tu ráno startovali? – Nestartovali tady. – A kde? - V Hranicích za Aší. – Hmmm, to je kousek, to je 25 kiláků. – A jak dlouho jí to trvá? – 7 týdnů. - ?????? ☹ 25 kiláků? ☹ Nezabloudila? – Asi, …před 3 týdny se nám hlásila z východního Slovenska. – Proboha. Jak se tam dostala? – Došla. - Jak je to možný? - Měla tam povinný průchozí bod. Obchází přes hory Česko a Slovensko, všechno si nese a spí, jak jí to vyjde. - ????? ☹ No to jsou dneska ale DIVNÝ ZÁVODY !!! ☹☹☹. Ty lidi už NEJSOU NORMÁLNÍ !!! ☹
Ten, který ty závody ale pochopil úplně přesně, je místní fotograf v důchodu Jiří Dytrych, který točil příchod Petra Ozogána. A teď bude i Jitku. Když mu bylo 64, vzal prvně v životě kolo, naložil ho (mělo 50 kg, vezl knižní slovníky, cestovní příručky jednotlivých zemí, atd. atd.) a bez jakéhokoli tréninku vyrazil z Chebu do Santiaga de Compostela. Už první mírný kopec v Chebu nedokázal vyjet. Nikdo nevěřil, že někam vůbec dojede. On dojel tam i zpátky. 5 300 kilometrů. Trvalo mu to 3 měsíce. Potkal plno lidí a příběhů. Dodnes z těch zážitků žije. Možná jsou lidé, kteří to nepochopí, Mílaři ale ANO.
Odpoledne kontrolujeme Jitky tracker – je kousek před Dylení. To není možný, jak mohla urazit takovou vzdálenost? Večer to měla 120 km. Beru kolo a jedu ji fotit.
Pak už připravujeme cíl. Hrdinná bojovnice Xena přichází v deset večer vysmátá jakoby nic, je úplně v pohodě. Je z ní cítit velká fyzická a mentální síla. I tělesnou konstitucí je určitá podobnost s filmovou postavou Xeny. A jestli chtěla někdy vzdát? To prý nikdy – vždycky to jde dokončit, jen na to musí být nastavená hlava. Obličej měla už plně zahojený i když po pádu prudkou strží vypadala jak po boji proti velké přesile. Lidé, kteří ji potkávali, ji s hrůzou posílali k doktorovi. Jen mávla rukou, že na to nemá čas.
Je neuvěřitelné, jak svěže vypadá. Zvlášť po posledních dnech, kdy šla 3 dny a 2 noci v kuse, pak se jednu noc vyspala a pokračovala 2 dny a noc nonstop až do cíle. Z 5 dní jen jedna noc spánku. Prostě adrenalin funguje. Furt se směje a povídá.
Vítá se s rodinou, synem, jeho ženou a dětmi. Pak nastupují další gratulanti. Přímo pod obloukem je připravený stolek s květinou, židličky a šampus. Jedna židle je pro Jitku, na druhé se střídáme, všichni si s ní chtějí popovídat o dobrodružství, které zažila. A bylo toho hodně. A žádná negativní zkušenost. Potkalo mnoho fajn lidí. Užívala si přírodu. Spala hodně (i když ne pořád) po penzionech, chtěla se vždy umýt a trochu lépe se vyspat. Poslední dny, jak spěchala začala chodit i v noci, což byla pro ni nová zkušenost. Když šla první noc, překvapivě neměla strach, ale přišlo jí to hodně tajuplný. Jen omezený kužel světla a okolo hlučný žijící temný les. Zamilovala si to. A stejně tak byla nadšená ze západů slunce. A těšila se i na probouzející se přírodu a východy. To propojení a souznění s přírodou vnímala velice intenzivně.
Její výkonnostní posun je hodně znát. Vloni šla 1000 mil (1 600 km) za 36 dnů. (pozn.: tím ustanovila nový rekord nejdelšího času na trase. O ten ale prý bohužel přijde. Hned letos ji o něj nekompromisně připraví Anička Litovčenková). Ovšem její loňský čas v porovnání s letoškem: první tisícovku nyní dala za 26 dnů (o 10 dnů rychleji) a druhou dokonce za 24 dnů. Celkem tedy 7 týdnů 1 den 7 hodin 16 minut (50 dnů 7 hodin 16 minut). I její průměr je přes 50 km denně s 10-ti kilovým batohem 50x po sobě !!! I přes výkon hodný Xeny bude držet rekord nejpomalejšího času na trase 2020 mil.
Jeden z gratulantů byl i letošní chodec Marek Ondra – vzdal kvůli zánětu dutin. Nejdříve ho bolel zub a pak mu to začalo cestovat v hlavě, šel s tím ještě týden. Měl strašně oteklý obličej, ale nejhorší nebylo to na povrchu, ale to, co se dělo uvnitř. Pak už to dál nešlo, musel vzdát a po opuštění trasy ihned skončil na operačním sále. Že nedojel nebyla jeho chyba, přesto mu to leží v hlavě a nesrovnal se s tím. Musel přijet do cíle až z Uherskýho Hradiště 450 kiláků přes celou republiku - kvůli sobě, aby Míle nějak uzavřel. Ale přijel i kvůli Jitce. Sám nedojel, a tak držel palce ostatním a hlavně Jitce, aby se jí to podařilo.
Přesouváme se do stodoly. Máme několik důvodů k oslavě: 1. žena v cíli, 1. chodkyně v cíli, poslední závodník v cíli F2020, oficiální ukončení trasy 2020 mil, narozeniny Jitky posunuté ze včerejška na dnešek. (U žen se věk neprozrazuje, …ale kdyby vám někdo řekl, že je jí 55, neuvěříte.) Prostě, kdo chce pít, vždycky si důvod najde. A vzhledem k tomu, že my jsme jich našli hned 5, nebylo zbytí.
Decentní posezení končí ve 2 ráno, Jitka odjíždí domů nepoznamenaná únavou a my naopak vyčerpaní padáme do postelí.
A rozdíl mezi Xenou a Jitkou – jen jeden, Xena je postava fiktivní, Jitka je skutečná, vše ostatní sedí. Vlastně ještě jeden, Jitka jde dnes do práce.
Přejem Jitce, ať ten drsný přechod do běžného života zvládne. To je vlastně na těch Mílích to nejhorší.
Poslední zhasne – a to Jitka jako poslední tady včera (vlastně dnes k ránu) udělala, sfoukla svíčku na dortu i oblouk. Balíme. Ovšem, ještě nekončíme. Dnes nám na druhé východní straně bývalé federativní republiky bude docházet další rekordmanka. Takže ještě neodcházejte od přijímačů.
F2020 Třebeň Honza Kopka