Jak se připravit na Míle

Tady nenapíšu nic světobornýho a pro většinu to nebude ani nic novýho. Přeci jenom se ale na 1000miles hlasí i úplní nováčkové a začátečníci, tak to třeba někomu pomůže.

Přípravu bych rozdělil do 4 oblastí – fyzická, psychická, technická a vybavení

Příprava fyzická

Ta je asi nejjednoduší. Dnes je móda najímat si trenéry a připravovat se pod jejich dohledem. Což je jedna možnost a člověk určitě neudělá chybu. 

Já mám na Aljašce kamaráda Petera, který patří mezi největší legendy aljašského závodu Iditarod a ten říká, na co potřebuješ trenéra? Prostě si sedni na kolo a jezdi. A má pravdu a já také vyznávám tuhle filozofii. Stejně si každý musí odšlapat a odsedět kiláky na kole sám. Je ale potřeba dodržet určité zásady. Tréninkové dávky pomalu zvyšovat. U začátečníků opravdu krátké a lehké tréninky zvolna prodlužovat. Stejně tak i pomalu navyšovat počet tréninkových dnů za sebou. Od jednoho třeba časem až po 5. S ničím ale nespěchejte a nezapomínejte na regeneraci. Jedna z mála pravdivých výroků, které pronesl Lenin je: Kdo neumí odpočívat, neumí ani pracovat! A u tréninku to platí ještě výrazněji. Dejte tělu vždycky dostatek času si pořádně odpočinout a vstřebat absolvovanou zátěž, než se pustíte do dalšího tréninku. U závodů jako jsou Míle, byste se měli postupně dopracovat až k hodně dlouhé vyjížďce. Zkuste někdy pokud možno i od rána až do večera. To je důležité z důvodu, aby si celé tělo, ale hlavně úpony svalů přivykly k dlouhodobé celodenní a mnoho dnů po sobě trvající zátěži. Právě přetížené úpony, klouby nebo i bolavý zadek dokáže vyřadit kohokoli i když jinak je vše ok.

U těchto závodů není potřeba trénovat vysokou intenzitu jízdy, to je nutné u běžných závodů a maratonů. Na Míle je nutná vytrvalost v rozumném tempu, které vůbec nemusí být vysoké. Důležitá je stabilní dlouhá jízda s co nejmenším počtem zastávek. Právě zastávky a častější přerušení jízdy je to, co vám výrazně prodlužuje celkový čas. Zdaleka to není nízká okamžitá rychlost.

Trénink pod dohledem trenéra by měl být efektivní, ale posloucháte někdy až slepě jeho příkazy a méně vnímáte sami sebe. Pokud člověk trénuje sám, učí se poslouchat své tělo a dát na svoje pocity. Učí se rozumět signálům organismu. A podle toho přehodnocovat své tréninkové plány. Zjistí, kdy ho pouze bolí svaly z předchozího tréninku, které po chvíli rozjede a nic se neděje, anebo kdy už jde o celkovou únavu a musí zařadit výraznější odpočinek. Pokud se tohle opravdu naučíte, je to výhoda i pro samotné mnohadenní nonstop závody, kdy režim jízdy a postup přizpůsobujete právě svému stavu. Někdy zpomalit nebo se více vyspat znamená být nakonec rychlejší.

Trénink na tyhle vytrvalostní závody je hlavně o času a toho dnes nemá nikdo moc nazbyt. Určitou systematičnost a hlavně kontinuitu je dobré se snažit aspoň nějak udržet, i když to třeba nevychází úplně optimálně.

Psychická příprava

Toto je těžká věc. Mnoho lidí říká, že závody jako Míle jsou v první řadě o hlavě. Že tedy nemusí trénovat. Pravda je jen ta první část. Hlava opravdu z velké části rozhoduje, jestli se někde nezlomíte a dojedete až do cíle. Být ale dobře fyzicky připravený je nutná podmínka. Čím jste lépe natrénovaní, tím lépe zvládáte zátěž a závod i psychicky. A tím více si ho také užijete. Míle samy o sobě nejsou tak mentálně náročné, jako závody v opuštěných a nebezpečných koutech světa jako je Aljaška či Skalisté hory apod.. Navíc tady je veliká výhoda známého prostředí. Přesto je dobré se v hlavě připravovat na všemožné situace, které mohou nastat. Nejlepší doba je právě během samotného tréninku, kdy máte hodně času na přemýšlení o všem, co vás na trase může potkat a jak to vyřešit nebo jak se v určitých situacích zachovat. Tím se už vlastně připravujete na samotný závod. A čím reálněji o všem přemýšlíte, tím méně vás pak něco zaskočí nebo zlomí. Hlava je sama o sobě ale složitá záležitost a může se snadno stát, že vás stejně překvapí. Možná pozitivně, možná negativně. To vše ukáže až závod.

Kolo

Dnes existuje více druhů pro tento závod přijatelných kol – gravel, celopéro, hardtail a ten ještě s pevnou či odpruženou vidlí. Tady není volba snadná a každý musí volit podle svých zkušeností, potřeb a pocitu. Zde to není jednoznačné a každý z vyjmenovaných druhů má své výhody, ale i nevýhody.  

Gravel – určitě jsou snadné a asfaltové pasáže, kde by mělo toto kolo nespornou výhodu v rychlosti a lehkosti jízdy. Ale z celkového hlediska vidím spíše nevýhody v náročnějších pasážích, kde ostatní kola projedou snadněji. Problémem jsou i jen podmáčené cesty, což nezřídka nastává. Nicméně je to možnost. Vlastně ani nevím, zda už nějaký gravel vůbec startoval.

Hardtail – někdo dokonce používá přední pevnou normální či carbonovou vidli – kolo je samozřejmě lehčí (výhoda v kopcích, kterých není málo) a odpadá možnost technických potenciálních problémů s přední odpruženou vidlí. Komfort jízdy ale i rychlost ze sjezdů a po rozbitých cestách je nižší a neustálé „kodrcání“ více unavuje.

Hardtail s přední odpruženou vidlí – je to dobrý kompromis mezi úplně tvrdým kolem a celopérem. Výhoda pevného rámu je v tom, že je lehčí než celodpružené, potenciálně méně problémů s tlumičem, ale hlavně prostor rámu se dá využít jako „zavazadlový“ a umístit tam celorámovou brašnu. Tzn.věci nebo aspoň jejich část si umístíte nad těžiště kola a neovlivníte tolik jízdní vlastnosti a ovladatelnost a i případné nošení je snazší, než když máte celou bagáž rozvěšenou různě po řídítkách a pod sedlem. Nicméně ani tady se nevyhnete kodrcání po nerovnostech.

Celoodpružené – výhodou je rychlejší, klidnější a tím méně únaváé jízda v mnoha pasážích. Nevýhoda je, že do rámu neumístíte nic z bagáže. Další nevýhoda v kopcích kvůli trochu vyšší hmotnost. I když dnes ten rozdíl ve váze celopéra a hardtailu u vyšších modelů bývá minimální. U starších modelů může být nevýhodou i neustálé pohupování i na absolutně rovných úsecích a v kopcích, pokud nejde pružení stoprocentně zamknout. Další problém může nastat, pokud se vám tlumič někde rozsype.

Tlusťoch – na startu se párkrát objevil i fatbike. Tady to ale není o výhodách (moc jich není) či nevýhodách ani o umístění v cíli, ale o filozofii a vyznání účastníka. 

U výběru kola je potřeba si i uvědomit, že vzdálenost, kterou musí kolo ujet vlastně bez servisu je cca 1 600 km. To je jako 16 stokilometrových maratónů, aniž byste na kolo nějak výrazně šáhli. Takže čím jednodušší kolo, tím méně potenciálních problémů. Výběr kola je tedy na každém. 

Z důvodu dlouhé vzdálenosti by bylo dobré vézt si také drobné základní věci na výměnu či opravu. Pár drátů (když chytíte klacek do kola), brzdové destičky (v dešti a blátě odejdou rychle), patku k přehazovačce (při pádu můžete lehce ohnout), knoty na opravu bezdušáku a samozřejmě náhradní duši (i když máte bezdušáky).

Vybavení

Závod má předepsanou povinnou výbavu – PLNĚ FUNKČNÍ! O tom není třeba diskutovat. Tady můžou mít účastníci pocit, že to vezou na nic. Jen bych rád poznamenal, ať je každý rád, že na ni nemusí šáhnout a vezl ji zbytečně. Je stanovená proto, aby se každý dostal ze svízelné situace, kdyby náhodou. Každému přeju, ať se jí nemusí dotknout. 

Vše ostatní, co veze, už je na každém. Samozřejmě čím je člověk lehčí, tím je rychlejší a tím má větší šanci na snazší jízdu a lepší umístění. Tzn. důležité je stanovit si limit mezi tím být co nejlehčí a nevézt nic, ale zároveň aby mu nic nechybělo za jakékoli situace. Za poslední roky nastává tendence nevézt spíše nic. Lidé často podceňují, že se jede ve známém prostředí v českých horách a že tam se jim nemůže nic stát. Slovensko je samozřejmě divočejší a navíc je plné medvědů. Já po všemožných zkušenostech z různých koutů světa, ale právě i z českých hor, mám k přírodě a pohybu v ní veliký respekt a nikdy bych už nejel pod hranicí rizika. Vím, že vždycky budu o něco těžší, než mnoho ostatních střelců, což je pro jízdu a výsledek samozřejmě výrazný handikep. Každý by měl ale vždy pamatovat, že bezpečný návrat je nade vším! I nad vítězstvím! I ve zdánlivě bezpečných českých horách může nastat těžce řešitelná či úplně bezvýchodná situace. Často se jede (třeba i neplánovaně a z nutnosti) v noci a za deště a chladu (nezřídka bylo v horách během závodu v noci i pod nulou), díky únavě je pozornost a ostražitost nižší a ve světle čelovky se lehce přehlídne nástraha na kluzké cestě. Pokud se při pádu hůře poraníte a budete nepohybliví, musíte se dobře obléci (pokud tedy vůbec máte co!) a udržet se i ve výrazném chladu a dešti v teple, než vás někdo najde. Může se to stát komukoli i v místech bez signálu (nebo s vybitým či rozbitým telefonem) a pak je těžké přivolat si pomoc. V podchlazení a při zranění není snadné a za určitých okolností i nemožné vydržet celou noc mnoho hodin do dalšího dne, pokud si nevezete věci. Proto při volení výbavy pamatujte i na tyto možné krajní situace a volte oblečení, spacák a případně bivakovací pytel (proti dešti), abyste dokázali relativně v pohodě přečkat i deštivou a chladnou noc bez jakéhokoli zázemí. Co se týče oblečení, ideální je cibulovitý způsob přioblíkaní a svlíkání slabších vrstev podle teploty. Samozřejmě pamatovat i na svrchní vrstvu do deště, ideálně funkční, aby dokázala oddýchávat a nebyli jste mokří zevnitř. Dnes existuje dostatek takových materiálů. Nejznámější je asi Gore-tex. Stejně tak volte spacák, abyste se aspoň trochu tepelně komfortně vyspali. A nezapomínejte na nějakou vrstvu přes něj do deště, ideálně taky funkční. A nějaké rukavice a teplejší čepice by také měla být po ruce. Ohledně spacáku, i tady je několik možností. Největší tepelný výkon při nejnižší váze a nejmenším sbaleném objemu mají péřové. Pokud ovšem navlhnou nebo v nich zmoknete, ztrácejí vlastnosti a moc se v nich nevyspíte. Proto je důležité je uchovat za všech okolností v suchu. Na druhou stranu dutá vlákna jsou těžší, objemnější ale i když navlhnou, nějak fungují.

Ve vybavení je ale jedna velice důležitá věc, které je opravdu potřeba věnovat pozornost – GPSka. Nebudu doporučovat přímo typy, spíš jen co by měl splňovat. Tenhle přístroj je váš největší kamarád během celého závodu a i na něm z velké části závisí, zda dojedete a zda vám bude závod uznán. Po celou dobu každému ukazuje, kudy má jet a nám organizátorům pak v cíli záznam, což je důkaz , že jste trasu opravdu projeli a dodrželi povinné zákazy. Proto věnujte výběru přístroje opravdu pozornost a naučte se ním dobře zacházet. Je pak velice smutné i pro nás někomu v cíli vysvětlovat, že je diskvalifikován, protože přístroj mu nezaznamenal trasu. A opravdu se to stává! To, co by měl OUTDOOROVÝ přístroj splňovat: určitá oddolnost proti poškození (určitým rázům se jistě nevyhnete), dobře viditelný display i na slunci, dostatečná výdrž baterek (dobíjecí přístroje nejsou úplně vhodné, nemusí být kde dobít), snadná ovladatelnost (u dotykových i za deště s mokrým displayem), jednoduchost menu (přeci jenom budete muset přepínat různé režimy i za jízdy, tak ať vám to nesebere moc koncentrace a nedojde kvůli tomu k pádu).

Berte to jen jako základní návod. Určitě má každý plno vlastních zkušeností, tak využijte právě je.

Hodně štěstí.

Honza Kopka