Jak se připravit na 1000 Miles Adventure

Jak se připravit na 1000 Miles Adventure

Na Míle se nedá připravit podle jednoho univerzálního návodu.
A je to tak dobře.
Každý, kdo stojí na startu, přijíždí z jiného světa. S jinou historií, jinou fyzičkou, jinou hlavou i jiným důvodem, proč se rozhodl vyrazit na cestu dlouhou zhruba 1600 kilometrů. Někdo má za sebou roky závodění, někdo si jednoho dne prostě řekl, že potřebuje změnu. Někdo jede na čas, někdo jede dojet. A většina je někde mezi tím.

Příprava na 1000 Miles Adventure proto není o splnění checklistu ani o pocitu, že máš „odtrénováno“. Není to soubor povinností ani zaručený recept na výsledek. Je to proces. Postupné ladění těla, hlavy i vybavení. Zkoušení, přehodnocování, občas i pochybování.

Tenhle text nemá ambici říct ti, jak to dělat správně.
Správně totiž neexistuje. Anebo naopak, vše je správně.

Ber ho jako sdílení zkušeností, které se za roky kolem Mílí nasbíraly. Jako několik zastavení, u kterých se můžeš zamyslet, jestli se tě týkají, nebo ne. Něco si z něj vezmeš, něco klidně necháš být. I to je součást přípravy.

Protože Míle nejsou o tom být dokonale připravený.
Jsou o tom být připravený vyrazit.

Fyzická příprava na 1000 Miles Adventure: vytrvalost místo rychlosti

Na Mílích nejde o to, jak rychle jedeš. Jde o to, jak dlouho vydržíš být v pohybu. Minimalizovat ztrátové časy.
To je základní rozdíl oproti většině závodů.

Nejedeš na výkon. Jedeš na výdrž. A tu si nijak nevymyslíš na závodě – musíš si ji odjezdit. Nebo odchodit. Dnes je běžné mít trenéra, plán, tabulky a přesně spočítané hodnoty. Pokud ti to vyhovuje, klidně touhle cestou jdi. Ale není to podmínka. Spousta lidí na Míle dojela s jednoduchým přístupem: sednout na kolo a jezdit. Pravidelně. Dlouho. A ideálně víckrát po sobě.

Smyslem tréninku není jet co nejrychleji, ale postupně navyšovat čas, který zvládneš strávit v sedle nebo na nohou. Ze začátku klidně krátce a v pohodě. Pak o něco déle. A časem zkusit i dny, které trvají od rána do večera. Ne kvůli kilometrům, ale proto, aby si tělo zvyklo na dlouhodobou zátěž. Svaly, úpony, klouby, záda, to všechno si potřebuje osahat, co ho čeká.

Důležité je učit se jezdit víc dní po sobě. Jeden dlouhý výlet za týden je fajn, ale Míle jsou o tom, že se ráno zvedneš unavený a stejně znovu vyrazíš. Právě tohle je dobré si v tréninku vyzkoušet. Postupně, bez tlaku, ale vědomě.

Stejně důležitá jako samotná jízda je regenerace. Odpočinek není slabost ani zdržení. Je to součást přípravy. Tělo si potřebuje zátěž zpracovat, jinak se nikam neposuneš. Naučit se včas ubrat nebo si dát den volna je často důležitější než se ve finále posunout jen o malý kousek na úrok regenerace.

V dnešní době má skoro každý data. Tepy, watty, grafy. Můžou pomoct, ale nesmí tě přehlušit. Důležitější je pocit. Učit se rozlišovat, kdy tě to „jen“ bolí, protože pracuješ, a kdy už je něco špatně. Tenhle rozdíl je klíčový nejen v tréninku, ale hlavně na samotných Mílích.

Psychická příprava na utramaraton: únava, hlava a rozhodování

O Mílích se často říká, že jsou hlavně o hlavě.
To je pravda. Ale neznamená to, že se dají jet bez přípravy a „nějak to přetlačit“.

Psychika se netrénuje zvlášť. Netvoříš si ji doma na gauči ani čtením motivačních citátů. Ale když ti motivační citáty pomáhají, klidně je do psychické přípravy zařaď. Opravdová psychická příprava se trénuje se při jízdě. Ve chvílích, kdy už nejsi úplně svěží, kdy se ti nechce, kdy tě něco bolí a přesto pokračuješ. Nebo ve chvílích, kdy si řekneš, že dneska už stačí a zítra to půjde líp.

Míle nejsou extrémní kvůli strachu nebo neznámu. Nejedeš do divočiny bez mapy. Jsou extrémní kvůli únavě. Kvůli tomu, že se hromadí. Jeden den není problém, pátý nebo desátý už často ano. A právě tehdy se hlava začne ozývat.

Myšlenky přijdou. Dobré i blbé. Nadšení, pochybnosti, euforie, rezignace. Všechno se bude střídat. Trénink je ideální čas si tohle „odžít nanečisto“. V dlouhých hodinách v sedle máš prostor přemýšlet, zkoušet si různé scénáře a sledovat, jak na ně reaguješ. Co tě rozhodí. Co tě uklidní. Co funguje a co ne.

Přemýšlet o krizích není pesimismus. Je to příprava. Ujasnit si dopředu, co uděláš, když budeš unavený, mokrý, zmrzlý nebo protivný sám sobě. Kdy zpomalíš. Kdy si lehneš. Kdy si řekneš, že dneska už to stačí. Tímhle přemýšlením si nevytváříš problém – jen si zkracuješ cestu k řešení, až ta situace přijde.

Není potřeba kolem toho mít velké řeči. Každý má svoje limity a každý je bude hledat jinde. A je dobré přijmout, že někdy to prostě nebude hezké. Nebude to fotogenické ani hrdinské. Bude to obyčejně těžké. A i to k Mílím patří.

Jaké kolo zvolit na 1000 Miles Adventure

Jedna z nejčastějších otázek před Mílemi zní:
„A na čem je to nejlepší jet?“

Odpověď je jednoduchá a zároveň nepříjemná: to záleží…

Kolo samo o sobě ti závod nevyřeší. Je to jen nástroj, se kterým strávíš hodně času. A čím víc času na něm strávíš, tím víc se ukáže, jestli ti sedí, nebo ne. Na Mílích už stály na startu gravely, hardtaily, celoodpružená kola i fatbiky. A všechny tyhle volby mají smysl – pokud víš, proč si je bereš.

Něco pojede rychleji po pevných cestách, něco ti odpustí víc chyb v terénu. Něco je lehké a jednoduché, něco pohodlné a klidné. Každá varianta si ale vždycky něco vezme zpátky. Komfort obvykle znamená víc hmotnosti. Jednoduchost méně starostí, ale víc práce pro tělo. A přesně v tomhle hledání rovnováhy si každý musí udělat jasno sám.

Je dobré si připomenout, že kolo musí zvládnout zhruba 1600 kilometrů bez plnohodnotného servisu. To je dlouhá vzdálenost. Čím složitější systém, tím víc věcí se může pokazit. Na druhou stranu, čím tvrdší a nepohodlnější kolo, tím víc únavy se ti bude postupně ukládat.

Do hry dnes vstupují i moderní technologie. Třeba elektronické řazení. Funguje výborně a mnoho lidí si ho i na Mílích nemůže vychválit, ale jen dokud funguje. Pokud ho máš, musíš mít vyřešené nabíjení, výdrž a ideálně i plán, co dělat, když se něco pokazí. Není to výhoda ani nevýhoda. Je to závazek, se kterým jedeš od startu až do cíle.

Navigace a GPS na 1000 Miles Adventure: spolehlivost je základ

Navigace je na Mílích zásadní součást závodu. Ne kvůli komfortu, ale kvůli trase a záznamu. Bez funkční navigace se závod prostě jet nedá. A úplně každý ročník má někdo s navigací problémy už na startu a někdo závod kvůli navigaci nedokončí.

Je v zásadě jedno, jestli používáš klasickou GPS, telefon nebo hodinky. Všechno může fungovat. Rozhodující je, jestli máš zařízení opravdu vyzkoušené. Jestli víš, jak se chová po deseti hodinách jízdy, v dešti, v chladu a ve chvíli, kdy už nejsi úplně soustředěný.

Na Mílích se ukáže hlavně spolehlivost. Výdrž baterie, čitelnost displeje, ovládání v mokru. Funkce navíc, statistiky a vychytávky jsou fajn, ale na trase řešíš hlavně to, aby přístroj fungoval pořád stejně. A někdy funkce navíc mohou velmi citelně ovlivnit i výdrž baterie.

Důležité je mít vyřešené dobíjení. Což na začátku závodu nebývá úplně problém, ale po dalších dnech se ty nabíjecí věci kupí. Navigace, tracker, čelovka, světlo, powerbanka, telefon. Vše do plného dobití trvá několik hodin a ty jsi povětšinou rád za jednu zásuvku a hodinu času během občerstvovačky v hospodě.  To vše A také je dobré mít jasno, co uděláš, když se něco pokazí. Ne proto, že by se to muselo stát, ale proto, že se to občas stává. Záloha nemusí znamenat druhé zařízení, ale měl bys mít plán.

Tohle všechno se nejlíp ověřuje při tréninku. Ne na poslední chvíli a ne až na startu. Čím víc klidu ti navigace dává, tím víc prostoru máš řešit jízdu, tempo, odpočinek a hlavu.

Výbava na 1000 Miles: rovnováha mezi lehkostí a bezpečím

U výbavy je snadné sklouznout do extrému. Buď vzít všechno „pro jistotu“, nebo naopak jet na co největší minimalismus. Pravda je někde mezi. Minimalismus sám o sobě není cíl. Cíl je dojet. A vrátit se v pořádku.

Povinná výbava není formalita ani zbytečná byrokracie. Je tam proto, že se na trase můžou stát věci, se kterými je potřeba počítat. Ideální scénář je, že na ni po celou dobu nesáhneš. A přesně to ti přejeme. Ale ve chvíli, kdy ji potřebuješ, už není prostor přemýšlet, jestli bys ji náhodou neměl mít. A navíc se na startu a v cíli u vybraných závodníků kontroluje. V extrémním případě ti pak není dovoleno vůbec odstartovat.

Noc, déšť, zima, únava, pád. To nejsou výjimečné situace, ale reálné varianty, které se na Mílích objevují. Často ve chvíli, kdy je člověk unavený a dělá chyby, které by doma neudělal. A právě tehdy se ukáže, jestli máš s sebou věci, které ti umožní přečkat noc, zahřát se a dát tělu čas.

Spánek a teplo jsou na Mílích důležitější než rychlost. Krátký, ale aspoň trochu kvalitní odpočinek dokáže zachránit den, někdy i celý závod. Stejně tak schopnost se převléct do sucha nebo se zabalit, když přijde chlad.

Dnes máme velkou výhodu v tom, že vybavení je lehčí a funkčnější než dřív. Dá se jet relativně nalehko a přitom bezpečně. Ale jedna věc se nemění. Příroda je pořád stejná. A únava taky. Déšť chladí stejně, noc je stejně dlouhá a chyba bolí pořád stejně.

Každý si hranici mezi lehkostí a bezpečím musí nastavit sám. Ale vždycky je dobré myslet na to, že návrat domů je důležitější než jakýkoliv výsledek.

Závěr: proč se na 1000 Miles nikdy nepřipravíš „na sto procent“

Na Míle se nikdo nepřipraví tak, aby měl všechno pod kontrolou.
A ani by to nešlo.

Každý rok je jiný. Jiná trasa, jiné počasí, jiný stav těla i hlavy. A každý, kdo stojí na startu, má za sebou jinou cestu, jiný trénink a jiné pochybnosti. To jediné, co máte společné, je rozhodnutí vyrazit.

Příprava není o tom odstranit všechny nejistoty. Je o tom dát si šanci je zvládnout, až přijdou. Naučit se poslouchat tělo. Vědět, kdy zpomalit. Mít vybavení, kterému věříš. A přijmout, že některé věci se prostě rozhodnou až na trase.

Nikdo neodjíždí na Míle stoprocentně připravený.
A přesto jich spousta dojela.

Možná právě proto, že si nechali prostor. Pro chyby. Pro změny plánu. Pro cestu samotnou.
A to je na tom to podstatné.