DEN 34 - 4.8.
DEN 34
Tak dny vypadají podobně. Předposlední den se Mílaři blíží k hraniční vzdálenosti, kdy by bylo možné to dotáhnou do cíle v brzkých ranních hodinách. A my večer píšeme reporty, probíráme fotky a přitom po očku sledujeme pohyb trackeru, jestli se zastaví a my budeme moci jít spát nebo se bude stále pohybovat a my budeme muset spánek oželet. Blíží se Michal Poláček, kolem 22. hodiny je kousek od trasy a tracker hlásí rychlost 0. To si vždy oddechnem. Pak tečka skočí na jiné místo a my jsme opět ve střehu a čekáme. Žádný další pohyb, uf, jdeme spát. Michal spal přibližně ve stejných místech, jako ti všichni před ním. Pak prozradil, že on na kazatelně, jak říká posedu. A stejně jako ti před ním plánoval to už dojet nonstop, ale únava a tma nakonec závodníky přesvědčí, aby zabivakovali. I jemu jsem poděkoval, že nás ušetřil. A jsem rád, že závodníkům už na tyhle noční vylomeniny nezbývají síly. Ono vypadá, že nemáme v cíli při těchhle řídkých dojezdech co dělat, ale při bouřkových dnech jsme několikrát denně sklízeli cíl a zase stavěli a pořád dokola. Jsme rádi, že počasí se poslední 2 dny uklidnilo a stejně tak i Michal a mohl si včerejšek a dnešních posledních 60 km hezky užít. Zatímco se po trackerové čáře na mapě pomalu posunoval, v cíli už na něj čekala jako na trní maminka a brácha. Maminka posunovala netrpělivě tečku očima a stále opakovala, proč nejede rychleji. Ještěže to Michal neslyšel, určitě dělal, co mohl. A brácha ji uklidňoval: „mami, jede to skoro 5 týdnů a teď tu bude honit minuty!“
Nakonec se maminka dočkala a Michal se objevil a projel pod obloukem. Maminka ho hned objala a oči plné slz, které odplavovali strach, který celou dobu o něj měla. Pak gratulace i od bráchy, mimochodem taky sportovce. A pak uvolnění a z Michala vytryskla radost. Stále úsměv a po chvíli se rozpovídal. Vloni jel tisícovku, ale dvoutisícovka byla lepší. Více se mu zamlouvala jižní trasa. A těžké úseky přijímal tak, jak přicházely. Věděl, že vždy musí někdy skončit. Po většinu jel stále sám, i to mu vyhovovalo. A co se týče mytí, ani on nebyl výjimka a myl se … – nebo spíš nemyl. Na severní trase měl sprchu jen 1x, na té jižní to bylo trochu lepší, neboť kvůli každodennímu dešti a promáčení se musel občas usušit a někdy se ubytoval. A s mytím tady je to stejné, kluci si na špínu zvykli a do sprchy se nikdo moc nežene. Někteří dokonce odjedou bez osprchování. Možná proto, aby jim doma věřili, že byli na Mílích. (A nebo je litovali 😊?). Ani kila bláta, co mají na sobě, při vážení nedorovná jejich úbytek váhy. Michal třeba sundal 9 kilo.
Je to sympaťák a navrhoval, že Míle by si měl zkusit každý, že to je ohromný osobní posun. Jestli ještě někdy pojede? Myslí si že ne, má 1000, má i 2000. Ale ani u něj to neznělo přesvědčivě. U někoho to trvá, než se mu zase začne stýskat. Michal vypadal už v cíli, že je mu líto, že to skončilo. Hned zítra nastupuje ve 4 ráno do práce. To je drsný přechod do reality. A příští týden oslaví 30. Brácha žertoval, že to vypadalo, že je chce slavit na trase. A možná, že by Michal nebyl proti.
A bramboráky byly dnes přímo od Mistra Míry. No a dojezd byl oslaven Kofolou.
Děkujeme mamince a bráchovi, strávili jsme s nimi příjemný čas dopoledne při čekání a pak následně při posezení i s Michalem. A bábovka, kterou přivezla, byla opět delikátní. Děkujeme doprovodům, že myslí i na nás sirotky, kteří jsme už 5 týdnů bez domova 😊.
Přejeme mamince a bráchům šťastnou cestu domů, přeci jenom na těch silnicích to bývá větší divočina než v divočině. A Michal ať zvládne ten tvrdý vstup do reality.
F2020 Honza Kopka