DEN 19 - 18.7.2024

DEN 19 - chodecký a koloběžkářský den

Včera podruhé za posledních 11 dnů jsme se dostali do postele před půlnocí..

Ráno rychle doděláváme včerejší resty a připravujeme se na další hrdiny.

Tady vzaději to vypadá, že jsou to všechno pohodáři, kteří si jen užívají. Je to pravda jen částečně. Užívají si, více se rozhlížejí, mají delší odpočinky, delší spánek, ale rychlost postupu každého z nich je vždy přímo úměrná fyzickému fondu. Každý jede tak, jak mu organismus dovolí. A každý se porovnává a „závodí“ s těmi, co se pohybují okolo nich. I oni podávají svůj maximální výkon. Snaží se být v cíli co nejdříve. A navíc u těch vzadu trvá zdolání trasy až 3x déle než u vítěze, takže dlouhodobější zatěž.

To, co někdy bývá rozdíl je, že se nedokáží dostat tolik na dno jako ti vpředu, tělo jim to nedovolí, nezáleží jim na hodinách či dnech, a  v cíli vypadají lépe a často v pohodové náladě.

První, kdo by měl dnes dojet je koloběžkář Jan Slanec. Poprvé zažíváme klidnější den, a tak naši pomocníci v červených trikách vyrazili prohlédnout si městečko Skalná, kde dříve býval cíl, a hlavně zafandit Honzovi, až tu bude projíždět. Když na Honzu volali, jen odpověděl s úsměvem: Nezdržuj, spěchám na bramborák!

Cílovou pásku protíná v 11:18. Je hodně dobře naladěný. Shání se hned po Bernardu a vyhlášeném bramboráku od Míry. Je plný zážitků, ani nedopil a už vypráví, jak byl 1 600 km v lese, po polích a loukách. Jak normálně nevnímá auta, najednou mu smrděli a vadili. Říká mi: Nějak jsem pochopil, jak jsi to celé myslel, co nejvíc v přírodě, co nejvíc od civilizace. Celou dobu jsem si myslel, že tohle může dát jen James Bond, a teď jsem to dal i já. Klidně bych se otočil a jel zas zpátky. Když jsem mu prozradil, že příští rok bude mít příležitost, už s odpovědí váhal.

Honza se jmenuje Slanec a na Slovensku je obec stejného jména. Rozhodoval se, zda tam má jet. Byl v tu chvíli úplně na dně, Není to blbost? Možná už nikdy nebudu mít takovouhle příležitost. Odbočil a jel 20 km tam a 20 km zpátky, jen aby se vyfotil u cedule. Když se vrátil na trasu, byl kupodivu úplně v pohodě.

Ptám, se, jestli byla hezká. – Hrozná díra!!! Ale je tam velký potenciál ke zlepšení.

Ze začátku jel chvíli po asfaltu a najednou odbočka do „tunelu“ v křoví. Kousek za ním se objevila zapomenutá stezička nebo rozpadlá asfaltka snad z počátku minulého století, po který se sice nedalo moc jet, ale přišlo mu to hrozně tajuplný. Je to zvláštní, ale těšil se na další takováhle místa. Tam, kde ostatní nadávali, on byl nadšený. „Já byl unešený úplně ze všeho, přejel jsem hovno a z toho vyletělo plno motýlků.“ – opravuju ho, že to nebyly motýlci, ale masařky.

Je sice z Liberce, ale na singltreku v Jizerkách byl poprvé teď díky Mílím. Maj chalupu v Křečanech, ale na Nordtkapu byl poprvé teď taky díky Mílím. Díky Mílím poznává téměř nedotčená nebo zapomenutá místa, ale i zajímavé lidi. Pochvaloval si nezištnou pomoc na trase. Mám vyřídit pozdrav Mírovi z Českých Petrovic, Martince z Křečan a také Marianovi, co udělal v Českém Švýcarsku provizorní zázemí pro Mílaře. Marian je člověk s dobrým srdcem. Vozí ze svého na Ukrajinu pomoc dětem, kteří přišli o rodiče.

Během závodu mu upadl blatník, ale nevyhodil ho, aby nepřišel o samolepku 1000 mil.

Jel poprvé. Bez tréninku! I když jezdí každý den do práce – 3 km. Ve chvíli, kdy přišel email, že je 90 dnů do startu, začal něco trochu dělat.

A proč se přihlásil. Byl vloni na afterparty s dcerou Aničkou, pro kterou jsme vyjížděli příspěvek na handbike. Přišlo mu, že všichni, co jeli Míle mají zvláštní oči, takový vlčí díky tomu, co zažili.

Chtěl taky zažít takové dobrodružství, ale nevěřil si. Na Silvestra ho přihlásila právě Anička. On to nevěděl.

Když byl Honza v cíli, dostal od kamaráda blahopřání:

Šel poutník a došel světa kraj.
V očích jeho únava i dálky se leskly.
Však v cíli pivo a bramborák mu daj.
A pak řekne - bylo to hezký!

Blíží se k nám 3. manželská dvojice, chodci Alenka a Vašek Zachodilovi. Předchází je pověst nesmírně milých lidí. Ve 13:31 dobíhají pod oblouk. Opět šťastní a také nevypadají tak unavení, jak bychom předpokládali. Z balíčku, který si sem poslali, vyndali žlutá finisherská trika z loňska a zaslouženě si je oblékli. Maj tedy splněné Míle severem tam a zpátky jako chodci. Úplně nevyloučili účast příště na jihu v obou směrem, takže nakonec možná budou mít finisherská trika čtyři.

Jako všech manželů se jich v cíli ptám na partnerskou krizi. Pý jen jednou, když Alena objednala Vaškovi špatně jídlo. To pak slyšela půl dne, že nemůže jít. Jinak ne. To na kánoji, když jedou vodu, je hádek podstatně víc než na Mílích.

Jednou se vzájemně poztráceli, když Vašek šel napřed a zabloudil. Než se vrátil, Alena prošla, takže trvalo docela chvíli, než se našli.

V bouřce a průtrži seděli v louží a kryli se karimatkou 2 hodiny. Aleně z toho tak otekl obličej, že neviděla. Naštěstí to odeznělo a mohli pokračovat.

Spali celou dobu venku.

Alenka ještě včera prohlašovala, že by klidně šla i zpátky. Dnes ale jak věděli, že cíl je blízko, hlava jim povolila, a i když kilometry byly snadné, začaly bolet.

Celé to odešli v jednom páru bot. Aby Vašek neprochodil podrážku, našrouboval do podrážek zespodu šrouby.

A jak se dostali na Míle? Před 2 lety pod Velkou Deštnou potkali nějakého chodce a hrdě se mu pochlubili, že jdou 400 km. A on jim odpověděl, že jde 1000 mil. Málem spadli na zem. Za rok zas na nějakém svém výletě u Kraslic potkali náhodou opět Mílaře, kteří byli kousek od cíle, ale totálně zdevastovaní a úplně na dně. A najednou bylo rozhodnuto, zkusí to příští rok taky.

Takovouhle dálku dali poprvé až vloni při Mílích a letos zas. Vzhledem k pouze povinným bodům, jim to vyšlo „jen“ na 1 300km. Dcera, která také sportuje, je sleduje. Vzdát nemohli už kvůli ní.

Ti vpředu a v centru dojezdů jsou trošku ochuzeni, protože je v cíli frmol. Omlouváme se jim, že jim nevěnujeme stejný prostor. Tady vzadu, kdy mezery mezi dojíždějícími jsou větší, máme více času vyslechnout jejich zážitky, pohnutky a pocity.

Dnes zatím dosáhli cíle jen 3 finisheři Alena, Vašek a Honza. Všichni ale zůstali, vůbec se jim nechce zpátky do uspěchaného světa. A my jim jsme vděční za společnost a velice pozitivní atmosféru, kterou tady vytvářejí. Nyní s námi čekají na dalšího chodce Ondru Teplého, který to snad stihne do půlnoci.

Ve 23:14 je tady. Ondra trpěl poslední dny bolestí klenby. Na jeho chůzi bylo znát, že trpí. Žádný pilulky proti bolesti si ale nechtěl brát. Dnes dal 80 kilometrů, aby se dostal až k nám do cíle. Kromě dnešních Mílařů a organizátorů mu přijel zatleskat i tatínek. Ani se moc nerozmýšleli a hned souhlasili, že tu zůstanou a dají si s námi a dnešními finishery pivo. I náš pomocník Petr Ozogán, než ukončil, se s Ondrou na Slovenskubpotkával.

Ondra není na Mílích nováček. V roce 2021 dojel na jižní trase na kole na skvělém druhé místě. Při vyhlášení prohlásil, že pokud se na Míle vrátí, tak jako chodec. A jestli ještě někdy pojede nebo půjde. Jestli ano, už ne jako chodec.

Dnes nás opustila pomocnice Martina, která kromě mnoha funkcí nosila Mílařům pivo, bramboráky a vlastně dělala „hospodskou“. Moc jí děkujeme za výraznou pomoc. Uvidíme se s ní na afterparty a příští rok na startu.

Honza Kopka, F1000 Třebeň