Afterparty - 17. 9. 2022

Děkujeme!

Do cíle se mílaři trousí měsíc a i mezi medailisty je rozdíl v řádu desítek hodin, tudíž klasické vyhlášení vítězů po závodě nedává moc smysl. I proto je tento ceremoniál už tradičně s odstupem od startu a scházíme se vždy kolem poloviny září. A už pár let je to na území Vysočiny, tentokrát (podruhé) v rekreačním středisku Kletečná.

Zářijový termín sebou nese i riziko nestabilního počasí. A letos předpověď nebyla vůbec dobrá. Začátkem týdne to vypadalo na hodně deštivý víkend, postupem týdne se předpověď lepšila, ale pravděpodobnost, že se prášit nebude, byla vysoká. Ale šli jsme do toho s mottem: „bude hezky, bez ohledu na počasí“ :-)

Jelikož rezervace ubytování jsme po dohodě s rekreačním střediskem dávali dohromady my, věděli jsme, že účast bude vysoká, možná vůbec nejvyšší v historii Mílí. Ubytování si rezervovalo bezmála 300 lidí a dalších mnoho avizovalo, že dorazí aspoň na vyhlášení bez noclehu. A to slibovalo pořádnou párty!

V týdnu před akcí jsme po připomínkách finalizovali výsledky závodu a cestou vyzvedli finisherská trika a v pátek kolem čtvrté odpoledne byli na místě. Před námi už dorazilo několik nedočkavců, takže jsme hned od začátku mohli zahájit vřelé vítání, které je vlastně průvodním jevem celé Afterparty. Větší skupiny začaly na místo přijíždět po sedmé večer, toho času dorazila na místo i kapela. Na pátek žádný oficiální program v plánu nebyl, takže nic nebránilo tomu zahájit hned tanec a mnozí tak skutečně učinili. A ukončili jej až poměrně brzy ráno, dalo by se říct na dohled snídaně.

Sobota byla naopak organizovaná od začátku do konce. Snídaně byla v plánu kolem osmé, aby se účastníci stihli připravit na desátou hodinu, kdy se vyráželo na hromadnou vyjížďku. Desítky, ba stovky cyklistů vyrazily na krátký okruh kolem přehrady Želivka, byť někteří volili individuální program jako návštěva pivovaru Bernard, či okolních lesů se sběrem hub. Každopádně nám tím uvolnili prostor kolem Rekreačního střediska a my jsme mohli připravit improvizované podium a aparaturu pro vyhlášení a předávání triček. Jelikož počasí a radarové predikce skutečně na odpoledne slibovali přeháňky, dali jsme před odjezdem na vyjížďku ještě hlasovat, zda jsou účastníci ochotni jít do rizika zmoknutí a uděláme vyhlášení na volném prostranství před hlavní budouvou a blízko výčepu, nebo využijeme velký stan na opačném konci areálu, byť daleko jídlu i nápojům. Ale bylo to zbytečné, budeme přece vyhlašovat úspěšné mílaře a tak nějaké schovávání do stanu bylo poměrně jasně odmítnuto.

Po návratu všech z vyjížďky (a tím posledním byl sám Honza Kopka, který zcela správně využil nabízený čas pro kolo na maximum) jsme podle plánu kolem 15 hod zahájili program na pódiu. A podle plánu přišla i první přeháňka, byť to nebylo nic velkého. 

Prvním bodem programu bylo předání charitativního šeku. Společně s partnerem závodu firmou Raymond jsme vybrali jeden příběh, který psaly letošní Míle. Jeden z účastníků Petr Tlach se totiž rozhodl nejet Míle jen tak, ale v rámci své cesty se pokoušel vybrat nějaké peníze pro Stacionář Vlaštovka v Hodoníně, kde pracuje jeho žena. Jednak tím trochu vytvořil tlak na sebe (bylo tak prý těžké závod vzdát) a hlavně se snažil posunout pouhou účast na vyšší level. A povedlo se mu to solidně, během závodu a krátce po něm na transparentním účtu přibila hodně zajímavá částka a prý z výpisu zjistil, že přispěli i někteří mílaři, se kterými se potkal a kterým o smyslu své účasti vyprávěl. A my jsme přispěli také, konkrétně částkou 100 Kč za každého startujícího v letošním ročníku, tedy 31.100 Kč. Petr o tomto nevěděl a tak to pro něj bylo překvapení, ale prý velmi příjemné :-)

Následovalo poděkování a společné focení všech dobrovolníků v červených tričkách. Kolem závodu se v jeho průběhu „motá“ až padesát lidí a všem patří velký dík za to, že svůj volný čas obětují ve prospěch akce 1000miles.

Žlutým“ finisherům jsme dali o trochu víc prostoru, přece jen si ji za dvojnásobnou porci kilometrů zaslouží. A vzali jsme to pěkně zostra, hned na úvod přišlo tradiční růžové triko, které už pět let patří poslednímu závodníkovi. Tím byl formálně letos Martin Bulíček, kterému jsme triko dali, ale on jej obratem přenechal Jitce Frankeové, která sice přišla do cíle den před Martinem, ale na trase strávila skutečně celých 36 dnů, Martin totiž startoval se zpožděním a jeho čas na trase byl sotva 13 dnů.
Mezi vyhlášenými byli i další dvě „speciální trika“, konkrétně pro Libora Štěpána, který letos úspěšně dokončil třetí disciplínu a zasloužil si tak zelené triko a hlavně Jindra Prchlík, který za svých osm účastí stihl v obou směrech zdolat 1000 mil na kole, tandemu, koloběžce a jako chodec, dokonce po plnohodnotné „cyklistické“ trase. Stal se tak druhý účastníkem v historii závodu, který obdržel tzv. duhový dres.

Konec vyhlášení bohužel ovlivnily časté výpadky energie, takže jsme kromě dešťových přeháněk měli i časté pauzy a nakonec i silné obavy, jestli nebudeme muset zvládnout závěr vyhlašování bez mikrofonu, ale naštěstí se vše podařilo napravit a i ti nejrychlejší měli na podiu svou chvilku slávy, byť s notně slábnoucím denním světlem. Závěr vyhlašování obstaralo sedm nových členů klubu „legenda Mílí“, což jsou ti, kteří se na start závodu postavili aspoň sedmkrát a zasloužili si tak černé triko s hvězdou.

Tím defacto skončil dvanáctý ročník závodu 1000miles a zároveň začal ročník třináctý.  Hned na jeho úvod přišlo jedno zásadní oznámení o změně v organizačním týmu, ale o tom až na závěr tohoto povídání… Zároveň se spustilo přihlašování do závodu pro letošní účastníky a dobrovolníky, kteří tradičně mají možnost této přednosti. A možná i díky ohlášení třetího pokusu uspořádat Míle na výjimečné trase 2000 mil byl zájem o přihlášení značný….

Mezitím jsme zahájili přípravu projekce premiéry filmu z ročníku letošního, což byla taková symbolická tečka za ním. Pro projekci jsme se rozhodli využít výše zmíněného velkokapacitního stanu, který se těsně před devátou hodinou solidně zaplnil a stovky diváků tak zhlédly 37 minut působivých záběrů z těch nejzajímavějších míst na obou trasách závodu 1000miles, které doprovázely „zpovědi“ těch nejúspěšnějších letošních účastníků. Pojetí filmu bylo trochu jiné než v předchozích letech, ale snad zajímavé a zábavné. Závěrečný potlesk nám dává naději, že bylo…

Sobotní večer pak byl výrazně klidnější než ten páteční a nesl se v duchu příjemného posezení těch, kteří se dočkali i pozdních nočních hodin.

Nedělní ráno pak bylo ve znamení loučení. Loučili se účastníci mezi sebou a většina z nich pak i s organizátory závodu. A většinou to působilo jako loučení navždy, a právem! Ta zmíněná organizační změna se týká týmu Valachiarun kolem Libora Procházky, Báry Krejčíkové a Libora Čady, kteří stáli za organizací závodu od roku 2018. Tehdy došlo k dohodě s Honzou Kopkou o převzetí „opratí“ závodu, aby si Honza trochu uvolnil ruce a mohl si na Mílích sám zazávodit, či vymýšlet novinky jako jižní trasa či dokonce trasa 2000 mil. Dohoda byla na pět let a vypršela letošním ročníkem. Honza se rozhodl, že co bylo v plánu se podařilo a že si závod převezme zpět do své péče a tím role Valachiarunu končí.

Bylo to úžasných pět let, kdy jsme potkali stovky skvělých lidí a sdíleli s nimi tisíce neuvěřitelných příběhů. Stejně jako Míle mění a naplňují životy účastníků, platí to stejné pro pořadatele. Je to skvělá akce plná emocí a my jsme byli rádi její součástí a pokud jsme v ní zanechali aspoň malou stopu, těší nás to…
Během těch pěti let se zmíněný organizační tým rozrostl o dva členy Kubíka a Honzíka. I s nimi přišly další nové výzvy, kterým se nyní chceme věnovat. Ale i tak budeme rádi, když se s kýmkoli z vás potkáme třeba u nás ve Zlíně, nebo třeba v budoucnu u trasy Mílí. 

Děkujeme za vše a přejeme všem jen to nejlepší!

Libor, Bára, Honzík, Kuba a Libor Č.