24.-35. DEN - 27. 7. - 7. 8.

DEN 24 - 35 - sólo pro chodce

Poslední týden letošního ročníku tak patřil výhradně chodcům, kterých už na startu byl rekordní počet a nejvíc v historii jich dorazilo nakonec i do cíle. A díky loňské pouti Richarda Štěpánka po celé trase závodu 1000 mil, který „zblbnul“ několik dalších pěšáků to byl i proklatě dlouhý závod…

Vítěze chodecké kategorie jsme měli v cíli už pár dnů a byl jim Roman Hvězda. 

Druhým chodcem v cíli a vlastně vítězem na severní trase byla legenda Mílí Petr Ozogán! Petr šel klasickou variantu „po bodech“, stejně jako Roman na jižní trase. Petr je jediný člověk, který stál na startu všech ročníků závodu 1000miles Adventure a i přesto, že to není žádný jinoch (nebo možná právě proto) zraje jako víno. Petr má sice nejvíc účastí ze všech, ale dlouho se mu nedařilo dorazit až pod oblouk FINISH 1000. Sice to v minulosti dokázal i na kole a koloběžce, ale jeho oblíbená chůze v posledních letech ne a ne klapnout a mnoho pokusů končilo v půlce závodu. Až někteří škarohlídové naznačovali, že si Petr dokazuje něco, na co už nemá… Ale spletli se, a pořádně! Loni Petr v mimořádně těžkém ročníku dorazil do cíle jako druhý nejrychlejší chodec vůbec i před mnohem mladšími a běžecky zkušenějšími kolegy. A letos, v ročníku, který byl o 200 km delší než obvykle, dorazil jako první na severní trase. Oboje pak ve velmi slušném čase!
Petr byl v cíli unavený, ale šťastný a spokojený. Měl původně ambice na 2020 mil... Jak by to bývalo dopadlo těžko říct, hlava už nastavená nebyla, ale Petr je natolik velký „blázen“, že bychom se spíš divili, kdyby do toho nešel pokud by zdraví aspoň trochu dovolilo. Tak uvidíme, snad to jednou dopadne :-)

Další v pořadí do Třebeně dorazil z jižní trasy Jirka Vaculík, který je taky matadorem našeho závodu a rovněž je držitelem zeleného dresu. Už loni prý „musel“ jet, když už bylo to tričko na dosah, tak ač už chtěl Míle nechat existovat bez své účasti, koupil koloběžku, začal trénovat a skutečně loni vyrazil a do cíle pro jistotu přijel jako nejrychlejší koloběžkář. Takže se zdálo, že je tedy definitivně „hotovo“ a ona se objevila nová jižní trasa a tu si přece taky nemohl nechat ujít, takže znova! Tentokrát zvolil svůj oblíbený běh a když už, rozhodl se to tedy zkusit „celé“. Nakonec poctivých 1800 km urazil za necelých 25 dnů a byla to opravdu poctivá šichta. Převedeme-li výkony obou úspěšných chodců na jižní trase na denní průměry, Jirka dokonce „dával“ denně o malinko větší porce kilometrů, tudíž mohl být zajímavý souboj, pokud by kluci šli rovnocennou trasu, ale každý zvolili jiný přístup a dle pravidel závodu je vítězem Roman. Královská kategorie, jak Richard nazval celou trasu v podání chodců, je jen jakýsi bonus a zaslouží si uznání. Ono totiž nedává mnohdy smysl jít úseky, které se kvůli sjízdnosti vedou na kopec nebo z kopce „naokolo“ a zatímco cyklista je sjede za několik minut, chodec jde kidně hodiny, přičemž by se dalo si to „střihnout“ přímo nahoru, nebo dolů.

Jirka tak prý konečně definitivně uzavřel svou mílařskou kapitolu, ale stále máme v rukávu nějaké novinky, tak toto prohlášení nebereme jako zas tak definitivní :-)

Jen pro zajímavost, Jirka pro závod vybral kotníčkové běžecké boty, podobně jako například v roce 2018, kdy rovněž zdolal 1000 mil, byť „po bodech“.

Následovala pár dnů pauza a čekání na poslední trojici na trase. Všichni další šli taky po celé trase, ale volili variantu spíš „na těžko“, čili netrápili se s tím, že mají na zádech o kilo víc, protože čerstvá káva či polévka v chladném dni přijdou vhod… Stihli jsme tedy vyřídit hromadu další práce, dokonce potěšit rodiny krátkou dovolenou a vydali se do cíle očekávat poslední vlnu z trasy závodu.

V pátek odpoledne, těsně pod hranicí 33 dnů dorazil nováček na Mílích Zdeněk Grygar. I on „bohužel“ potkal Richarda Štěpánka (respektive potkal loni při cestě do práce na koloběžce Míle jedoucího Jindru Prchlíka, svěřil se mu, že by rád absolvoval Míle, zeptal se, koho požádat o rady a zkušenosti, a Jindra mu dal kontakt na Richarda), no a tak neměl jinou možnost, než jít „královskou kategorii“, tedy celých 1000 mil. Zdeněk není žádné ořezávátko, běhá a dokonce závody typu B7, či horské dvacetičtyřhodinovky, takže v tom problém není. O Mílích snil mnoho let a mockrát se mu nepodařilo se přihlásit, až nyní. Pilně trénoval, ladil vybavení, ale jak sám říkal, přibalil sebou příliš mnoho strachu a obav, které ho hlavně v počátku výrazně svazovaly. Přitom zbytečně, všechny obavy se nakonec ukázaly jako zbytečné a do cíle dorazil bez zásadnějších problémů zdravotních či technických. Zdeněk se snažil jít Míle „poctivě“, spával až na dvě výjimky venku, o jídlo či vodu se nebál poprosit, kde byla příležitost (někdy to tedy byla i nutnost). Netrpěl ani na puchýře, pouze z dlouhodobého mokra měl nepříjemnou vyrážku na nohou, ale časem si kůže zvykla. Dokonce měl v plánu zkusit jít celých 2020 mil, měl domluvené dva měsíce volna a v cíli se fyzicky cítil tak v pohodě, že by do toho určitě šel, ale nakonec byl rád, že je v cíli a může se vrátit k rodině. Zdeněk je doma v Hostýnkách, které nemají mezi Mílaři moc milovníků, takže asi nikoho nepřekvapí, že se vyžíval v kopcích a trápil na rovinách. Jižní Morava prý byla za trest, ale ještě horší to bylo na Třeboňsku mezi rybníky. Kapra si prý letos na Vánoce nedá. A taky už se psem a manželkou výhradně nebudou chodit na procházky, ale jen vycházky a na zahradě už nikdy neudělá z trávy kopku, jedině hromádku. Nevím, nepochopili jsme tuto narážku :-)

A obuv? Zdeněk šel v nízkých trekových botech, které si koupil těsně před závodem a poslední dny se vážně obával, jestli nepůjde poslední kilometry naboso! Měl strach z lesních úseků a těžkého terénu, takže běžecké boty brát nechtěl především kvůli svršku. A když se mu několikrát zabodl klacek do nohy a jen díky pevné botě neprošel až ke kůži, byl rád za svou volbu.

No a na závěr dorazila další legendární dvojíce závodu, totiž Jindra Prchlík a Mirka Haisová. Společně už mají dvě účasti za sebou a to dokonce na tandemu, o čemž jsme slyšeli už desítky, či stovky zábavných historek. Výjev Jindry, kterak tlačí dvojkolo s bagáží pro dva lidi do nesmyslného krpálu a opodál Mirka sbírá borůvky patří k nejzdařilejším. Podobně jako příběh o tom, jak v žádném případě Jindra nemohl dát na řídítka Mirce brzdy, protože by ještě teď stáli na startu, bála se prý i sjet z patníku, kde tak třeba z Križné… No a v podobném duchu se nesla i jejich společná pěší cesta. Nebyla prvoplánová, každý šel „za své“, ale je jasné, že Jindra by nikde Mirku samotnou nenechal a Mirka by se nikde nechat nenechala :-) A to prý fungovalo jako skvělý popoháněč, třeba při dlouhém ranním balení. Stačilo aby Jindra s batohem na zádech řekl Mirce ležící ještě ve spacáku, že klidně může jít dál sama, že on vyráží a za moment byla Mirka krok a půl za ním, což byl takový standard celého závodu. A druhý popoháněč byla tma, které se Mirka trochu bojí. Jindra vypozoroval, že s večerem Mirka obvykle výrazně zrychlovala, aby dali plánovanou vzdálenost do tmy. Tak přišel s nápadem, aby Mirka zavřela oči a představovala si, že je noc, prý by pak možná šli rychleji :-)

Ale jinak to fungovalo dobře, všechno je to takové sympatické špičkování. Do cíle dorazili oba plní zážitků, kterými nás dlouho bavili. Prostě potvrdili, že být ma Mílích déle než jen týden se vyplatí, protože každý den přináší další a další úžasné momenty, setkání, či příběhy a o tom to celé je. A i když nastane denně mnoho náročných a těžkých chvilek, všechno se nakonec vyřeší!

Takže na závěr letošního ročníku po 34 dnech od startu do cíle dorazil Jindra Prchlík, který tak dokončil třetí disciplínu (kolo, koloběžku a chůzi) a do výroby tak zadáváme zelené tričko!

A ve stejném čase přišla jediná žena, která dokázala letošní mimořádně dlouhé a náročné Míle dojít až do cíle Mirka Haisová, které větší půlku trpěla s doslova zdevastovanýma nohama a každý den trvalo dva až tři kilometry, než byla schopná aspoň předstírat normální chůzi. Dva nehty to už vzdaly a opustily nohu, další to asi plánují v nejbližších dnech. Když jsem viděli, s jakou námahou v cíli vyšla 10 schodů do sprchy, nechápali jsme, že mohla takto urazit skoro 2000 kilometrů! 

A boty? Oba volili na startu běžecké (trailové), ale ve druhé polovině závodu už byly značně opotřebené a hrozilo, že definitivně vypoví svou službu daleko před cílem. Proto v Českých Budějovicích navštívili outdoorovou prodejnu a oba si koupili nové, tentokrát nízké trekové, které přece jen poskytnou o něco lepší oporu v náročném terénu. Dva dny nesli ještě ty původní, kdyby náhodou nastal zásadní problém. Do cíle tak přišli v relativně zachovalých botech, které měly našlapáno jen cca 500 km.

No a tím je letošní ročník minulostí. Tedy, ne tak úplně, nás ještě čeká pořádný kus práce od úklidu, kontroly trasy, přípravy triček pro finishery a následně Afterparty, která se uskuteční (snad) o víkendu 24. - 26. 9. v Kletečné na Vysočině. Podrobnosti dostanou v mailu během následujícího týdne všichni účastníci a následně je zveřejníme na webu. No a tam rovnou zahájíme ročník 12., přičemž zatím ještě sami definitivně nevíme, odkud, kam povede a jak dlouhý bude, tak se nechte překvapit :-)

A v příštích dnech si dáme poslední report, kde si trochu podrobněji shrneme letošní ročník, tak zůstávejte ve střehu!