23. DEN - 22. 7. 2019

filosofické okénko...

Dnes do cíle nedorazí nikdo, brána je proto celý den zavřená a my pomáháme silou myšlenky posouvat tečku se jmenovkou Zdeněk Martínek na mapě trackerů. Ale Zdeněk si to chce zjevně užít. Vlastně není kam spěchat, proč taky. Vždyť Míle jsou o prožitku, o zážitcích, o poznávání. Těžko byste někdy navštívili mnohé z míst, kudy vede trasa. Tím spíš ne během jednoho měsíce, natož týdne!

Asi tím klidem v cílové chalupě. Nebo příjemným povídáním s Veronikou, která dojela do cíle včera večer a ač to původně rozhodně neplánovala, a chtěla už cca 12 hod po dojezdu do cíle sedět v práci (ani ne tak chtěla, jako musela), nakonec zůstala přes noc a do Jihlavy se vypravila až dopoledním vlakem. Prostě dnes je prostor pro filozofickou vsuvku 

Ono se to tak i říká, že na Mílích je jeden první a každý další je vítěz a něco na tom je. Už motivace vůbec na Mílích startovat je různá. Někdo chce překonat rekord, někdo chce překonat sebe, někdo se chce naučit jezdit na kole, někdo se chce naučit spát venku, někdo chce dokázat okolí, že to dokáže. Letos bychom našli 167 motivů na startu a 167 příběhů v cíli. Pojďme si vzít oba extrémy:

Milan Hanyk se připravoval na Míle dlouho. Na kole jezdit umí, techniku má zvládnutou téměř dokonale, najeto má co průměrný člověk v autě. Závod sledoval dlouho, zpovzdálí. Sledoval příběhy těch nejrychlejších, snažil se vychytat jejich silné a slabé stránky. Měl perfektní plán, podařilo se mu minimalizovat výbavu a měl obrovské štěstí na počasí. Chtěl vyhrát a zajet rekord. Dokázal to! Absolutní fyzické vypětí a totální euforie v cíli, ze které bude čerpat ještě dlouho. Přišel, viděl, zvítězil a dle svých prvních slov má hotovo a nemá ambice obhajovat, „nemá už co dokázat“ (ale uvidíme :-)).

Veronika Gondžalová ráda sportuje, uběhla už několik maratonů, dělá instruktorku Spinningu a s pohybem rozhodně nemá problém. Je to mladá dívka, váží 50 kg, čili méně než sud piva Loni se rozhodla přihlásit na závod 1000miles. Těžko říct, co byla ta hlavní motivace. Chtěla si dokázat, že zvládne něco tak dlouhého? Nebo to chtěla dokázat někomu? To ví jen ona sama. Každopádně zkušenosti s horskou cyklistikou (natož bikepackingem) neměla vůbec žádné, šla do neznáma. Sehnala kolo, začala trochu trénovat především techniku a postavila se na start. A moc to nejelo. Ono terén Mílí není úplně snadný, natož pro dívku takových parametrů, s minimem zkušeností s terénem, a navíc s desetikilovým nákladem! Protrápila se za 8 dnů do půlky a zdálo se, že tím to skončí.
Na Afterparty se ale přihlásila znovu. Tentokrát se přípravě věnovala o něco důkladněji, ačkoli tréninkové kilometry počítala spíš na stovky, než tisíce. Celé jaro pak neustále odpovídala na dotazy: „za kolik to dáš?“. Nevěděla, obvykle odpovídala něco o dvou týdnech, ale bála se Slovenska, netušila do čeho jde. Po loňské zkušenosti ji bylo jasné, že pokud chce dát Míle celé, bude to bolet, znala jen půlku a to ještě tu jezdivější. Už na start dorazila jako poslední a její rozpoložení nebylo úplně optimální. Ale nedala si říct a chtěla vyrazit s ostatními. Už v první půlce si prožila několik krizí, ale ještě to šlo. Stále se dalo jet s někým, stále bylo s kým sdílet strasti, celkem to utíkalo, ale i tak byla v polovině o dva dny později než loni a měla toho „plné brýle“. Nechtělo se jí, ale všichni „spolujezdci“ ji přesvědčovali, aby pokračovala, přičemž oni sami zůstali v půlce. Veronika tak vyrazila do druhé poloviny sama, a Míle mohly začít! Samozřejmě, počasí se pokazilo a zima střídala déšť. Náhle se krize první poloviny zdály malicherné, navíc nebylo útrapy s kým sdílet. Jela, bojovala a mnohokrát to chtěla vzdát. Pomohly zprávy od blízkých, ale ještě víc pomoc od cizích. Po několika dnech v dešti se přidalo nachlazení a otázka, jestli to ještě stojí za to. Ale tělo je dokonalý stroj a řekne si samo. Po pár dnech přišla relativní úleva a Veronika dokonce začala navyšovat denní porce kilometrů a přesně po třech týdnech na trati dorazila do cíle! Šťastná, spokojená, unavená. A stejně jako všichni, první ji na mysl přicházely ty nejtěžší momenty, nehorší počasí, největší krize. Překonala sama sebe! Původně si opravdu říkala, že by to kolem těch dvou týdnů mohlo být, ale v cíli uznala, že v dané situaci jen těžko. Ale zjevně ji Míle srovnaly hlavu a sama říká, že nemá komu co dokazovat, že jen ona byla na té trase, jen ona ví co prožívala a jen ona před sebou si musí obhájit ten výkon. A obhájila se ctí! 

Převedeme-li to na fakta, tak Milan jel týden, denně ujel 230 km, spal pár hodin a na vnímání okolí, natož poznávání lidí neměl moc čas a prostor. Dokázal nadlidský výkon, který jen těžko bude někdo překonávat a je po sportovní stránce právem hrdina závodu.

Veronika ujela denně cca 80 km, ale 21 dnů po sobě každý den bez ohledu na počasí, náladu, fyzické či psychické rozpoložení. Měla 21 nocí na to poznávat ticho lesa, poznávat dobrotu lidí, kteří ji nechali přespat u sebe na zahradě, nebo dokonce doma. Měla hromadu času na to poznávat krajinu a přírodu, a hlavně sebe samu! A právem je rovněž hrdinkou závodu, stejně jako všech 167 lidí, kteří se postavili na start!

Protože 1000 mil, to je 1000 zážitků a 1000 příběhů!

Postřeh závěrem: v cíli jsou všichni tak nějak „nazí“. Všichni přijedou plní emocí, přičemž každý je projevuje jinak. Ale je úplně jedno, kdo to je, co umí, čím se živí, kolik má peněz, jak je starý….tady jsou si všichni rovni – všichni mají ve tváři radost, speciální sebeuspokojení… A o tom to je!!

SMS od závodníků

107 Zdeněk Martínek (1578.40 km, 19:41:35):

14 Petra Bielinova (434.47 km, 18:22:07): P8M9E9 Krizna byla super, užili jsme si super počasí a výhledy