49 Petr Šíma (5. 9.)

Zdravím příznivce Mílí.

Uběhlo sice několik týdnů od závodu a půjde tedy o poměrně hodně opožděnou zprávu po dojezdu, přesto bych se také rád podělil o své zážitky.

Nejeden závodník z minulých ročníků prohlásil, že o závodu kromě zdraví a fyzické připravenosti rozhoduje především hlava. Souhlasím a zpětně, co se hlavy týká, vzpomínám na období dlouho před startem. Snad největší trému jsem měl na silvestra před přihlašováním. Nebyl jsem ani tak nervózní z toho, jestli se stihnu přihlásit, ale zdali se mám takové akce vůbec zúčastnit. Motivaci jsem měl průměrnou a asi by se mi paradoxně možná i ulevilo, kdybych skončil „pod čarou“. Hlavou mi táhlo, jestli na to vůbec budu mít a stihnu se připravit (měl jsem opakované a vleklé zdravotní problémy), jestli to pro nějakou „maličkost“ hloupě nezabalím, jak budu zvládat trvalejší déšť, nepohodu, náročnost trati, náročnost vlastní hlavy, možné zdravotní problémy, únavu, noční jízdu, vědomí toho, že nebudu vědět, kdy a kde zalehnu apod. Hlava dokázala vyplodit hodně otázek a hlavně spoustu blbostí, které svazovaly, znejišťovaly…a zbytečně.

V minulosti závodníci prohlašovali, že jedna z jistot během závodu je, že se něco posere. Asi každý se potýkal s určitými představami, plány a realita pak byla jiná. S takovými problémy hlavy se konfrontovali pravděpodobně všichni. A to nepočítám výbavu na kolo, oblečení, jídlo apod. Ani já jsem nebyl výjimkou, že představy a očekávání se často i výrazně lišily od skutečnosti.

Vzpomínám na den startu. Předpokládal jsem trému a byla docela vnitřní pohoda. Bylo to asi dáno i tím, že jsem od sebe moc neočekával. Zkušenosti jako závodník jsem měl za svůj život téměř nulové. Na den startu se mi i docela dobře spalo. Obával jsem se deště a hned první den zjistil, že jet delší dobu v dešti je vcelku pohoda. Pamatuju si první večer, kdy jsem za deště na červené turistické značce nedaleko Horní Blatné o půlnoci tahal kolo bahnem místy i nad kotníky a překvapivě se tomu v dobrém rozmaru smál. (pozn. nebyl jsem v podnapilém stavu)

Během závodu jsem očekával problémy s achilovkami a hlavně s koleny. Velmi příjemně mě překvapilo, že achilovky a kolena vydržely bez větších potíží až do cíle. Jiné zdravotní problémy jsem neočekával a nebylo dalece k tomu, abych kvůli bolavým předloktím časem odstoupil ze závodu. Pomohl pak nový, vyšší představec, obalené gripy a náhodné setkání s bývalým závodníkem, mílařem Martinem Klofandou, který se na Broumovsku účastnil etapového závodu a divil se, že nemám na řídítkách rohy. Hned za rohem byl „náhodně“ sportovní krámek, kde jsem rohy pořídil. Ty pomohly od větších bolestí nejvíc. Ten den jsem večer posílal smsku, že je to pro mě asi dosavadní nejsnadnější den závodu. Netrvalo dlouho a plahočil jsem se na začátku Orlických hor. Byl jsem téměř bez vody (očekával jsem nějakou vesničku a možnost dočerpat a nic…), terénem se to vleklo, docházela mě trpělivost, padaly vulgarity na trasu. (pozn. né na traséra) Po několika minutách jsem vystřízlivěl a sklaplo mi a paradoxně a překvapivě jsem nenadával, když mi praskl šlapací střed. Jen jsem civěl a neměl slov. Příčinou pozdějšího defektu byl pravděpodobně jeden šutr, resp. náraz do něj u Děčínského Sněžníku a především tvrdý, nekompromisní a pochopitelně nechtěný, za to velmi zdařilý noční náraz do jednoho sloupku u kolejí za CP1v Hejnicích. U sloupku jsem po pádu s určitou hořkostí a malou sprškou ostrých slov zjistil, že trasa vede 2 m vedle za křovím po tvrdém povrchu. Jen ještě dodám, že v místě před nárazem jsem hledal cestu asi 5 min. a pak si to zvesela namířil přímo do sloupku. K mé obhajobě, aby to nevypadalo hloupě – byl jsem stále střízlivý – stály v těchto místech maringotky a nebylo pomalu kudy projet. U Šerlišského mlýna přišla další „náhoda“ a velká pomoc od Michala a Petry Komárových, kteří na trati pomáhali projíždějícím závodníkům. Moc pomohli i mně a druhý den jsem byl s novým trojpřevodníkem opět na trati.

Přejezd Moravy byl překvapivě „pohodový“, hlavou mi táhlo, že do CP3 to bude snadný. Vystřízlivění přišlo ve chvílích, když přišel náročný úsek před a poté i za Vizovicemi, kdy mě trpělivost chvílemi docházela úplně. Je lepší nevědět, co bude následovat a raději počítat s hodně náročným úsekem. Velmi dobře si pamatuju i začátek Slovenska a dřinu v podmáčených a deštivých kopcích před a za obcí Čavoj. Obával jsem se přejezdu Velké Fatry a i přes velké převýšení a asi i díky dobrému počasí, které ten den panovalo, to „docela ušlo“.

Po přejezdu podhůřím Nízkých Tater a zvláště pak po příjezdu do Spišské Nové Vsi mně velmi naivně běželo hlavou, že do cíle už to bude docela pohodička, největší kopce mám za sebou a čekají mě díky častému dešti jen trochu podmáčené louky a pole, občas nějaký ten lesík, tu a tam kopec aby se neřeklo, medvědi už taky nehrozí, takže v podstatě takový dlouhý příjemný dojezd do cíle. To, že jsem pak dostal především mentálně přes držku“, netřeba více rozepisovat. Kopce a hlavně úmorné bahnité úseky, pocit i fakt, že kilometry do cíle neubývaly a několik defektů zapříčinilo, že nejednou jsem měl chuť hodit kolo a odejít. A na medvědy jsem mohl narazit až do cíle. Jeden pistolí ozbrojený pasák (ovcí) mě „uklidnil“ větou, že bych měl mít větší strach z možné, i když asi velmi ojedinělé smečky vlků. Někdy se mi podařilo uklidnit se, když jsem si položil jednoduché otázky typu – Děje se v tuhle chvíli něco šílenýho, hroznýho, co se nedá zvládnout? Jedeš, jdeš snad pochod smrti? Odpověď pochopitelně zněla NÉ a následovala vnitřní věta – Tak se zklidni! Na druhou stranu bylo bezva si ulevit a zanadávat, nemělo smysl v sobě emoce dusit.

Zpětně velmi rád vzpomínám na mnohé náročné úseky a situace, vč. bahna na Slovensku. Během závodu jsem měl silné chvíle vnitřní pohody a radosti nejen ze setkání s „náhodnými“ lidmi. Získal jsem zkušenosti, že vždycky to nějak dopadne a že žádná situace, pokud nejde o život (což nešlo), není hrozná, ale naopak velmi přínosná. A čím bylo hůře, o to pak více jsem si vychutnával chvíle nadšení. Jak někdo poznamenal – je jedno, jaké jsou pocity při závodu, hlavně když jsou intenzivní. Ponaučení pro mě bylo, že nemá smysl brát vážně a dávat prostor vlastním zpochybňujícím myšlenkám a vnitřnímu hlasu. Že to jsou často jenom kecy. Nemělo ani smysl něco očekávat, extra plánovat. Většinou bylo mnohé jinak. Dobré bylo řídit se vlastní intuicí, pocitem a brát vše tak, jak přichází a je. A klidně si i zanadávat.

Cestou mi pomohlo hodně lidí a každá „svízelnější“ situace měla svůj smysl a význam a navíc dopadla pro mě vždy výborně. Hodně mi pomohli Michal a Petra Komárovi u Dobrušky (vč. cyklosportu Sobotka), podobně rodina Chovancova ve Slovenských Margecanech. Ze závodníků jsem měl štěstí na Aleše Melichaříka („náhodně“ se v pravý čas objevil), který mi několikrát pomáhal s opravou, seřízením kola. Pomohl mi i Robert Klepl. Bylo fajn se potkávat během cesty s dalšími závodníky – Ríšou Štěpánkem, Václavem Polívkou, Kornelem Biringerem, Miroslavem Hůlkou (vč. jeho rodiny) a dalšími, vč. všech dobrovolníků, organizátorů a i s mým bráchou Honzou. Vzpomínám si na situaci, kdy jsem měl během asi 2 hodin třetí defekt, v dešti jsem lepil duši, byl jsem hodně namíchnutej, měl chuť kolo vyhodit a snad jak na zavolanou se „náhodně“ objevil za mé velké radosti kameraman Jarda Jindra na motorce. V tu chvíli jsem byl moc rád, že vidím někoho z Mílí a můžu se vypovídat, podělit se a postěžovat na „nepřízeň osudu“. Vzpomínám i na první brod, kam jsem přijel nebo spíše dotlačil bahnem kolo za stmívání a první reakce byla něco ve smyslu: „Do prdele, co to jako má znamenat!“ Proud byl poměrně silný, viditelnost malá a chuť jít přes řeku téměř nulová. Až u vody jsem si všiml, že je na druhé straně „náhodně“ Jarda Jindra. Díky jeho přítomnosti jsem poměrně v klidu přebrodil. Poté mě sice na nedalekém hřišti chytl jeden opilec pod krkem i za krk (asi se chtěl opřít oběma rukama, aby nespadl) s tím, že mám okamžitě vypadnout pryč, ale po chvilce přesvědčování, že jsem slušný a charakterní závodník, jsme si podali ruce a mohl jsem v klidu přespat i v tamním vojenském stanu. S radostí jsem viděl i dobrovolníka Víťu Huspeninu, který mě točil na kameru u malého brodu, když jsem vyjel z nepříjemného, podmáčeného, dlouhého lesního úseku na Slovensku. Bez Víti bych se asi i hůře ovládal při tlačení kola na kopec Malá Magura. Takových „náhod“ bylo během cesty docela hodně a vždy to nějak dobře dopadlo.

Jsem samozřejmě zpětně rád, že jsem se mohl zúčastnit, byl to bezva zážitek, zkušenost, obohacení, poznání atd. Ještě jednou děkuju pořadatelům a dobrovolníkům. Chci také poděkovat několika lidem: Honzovi Marxovi za pomoc s přípravou kola a užitečnými radami před závodem. Za podporu Janince Marxové, Laďce Vaňkové, Pavle Drozdíkové, Zdendovi Lederovi, Katce Vrbenské, Nině ze zdravé výživy Hami Bio Dani a Honzovi z Windsportu, sourozencům Honzovi a Terce, tátovi a dalším… Díky

Petr Šíma č. 49


62 Miroslav Hůlka (16. 8.)

Druhé vzpomínání – boj soků

Tak jak to v životě většinou bývá, tak i při mílích spolu soupeřili dva soupeři ukrytí v jednom těle. Bylo nutné přijmout kompromis a správně se rozhodnout.
Připadalo mě, že hlava byla jakoby přívržencem levice. Tam někde byly ukryty cykloodbory, které dohlížely na důsledné dodržování přestávek. Žádali předepsanou přestávku na oběd, dodržování pracovní doby a nepřetěžování. Naprosto nesouhlasili s přesčasovou prací a prací v sobotu a neděli.
Naproti tomu tělo jakoby bylo přívržencem pravice. Plné energie, odhodlání dobýt cíle, rvát se ze zdoláním každého kilometru a přitom nevnímající bolest nebo únavu. Snažící se ale respektovat povely hlavy.
A tady je asi ten nejdůležitější kulminační bod úspěchu. Kdo podlehl hlavě, nemohl projet vítězným obloukem. Kdo vsadil více na tělo, byl odměněn projetím vítězným obloukem v Nové Sedlici.

Hůlka Miroslav 062


62 Miroslav Hůlka (8. 8.)

Ahoj všem,

ale hlavně těm, kdo se postavil na letošní start 1000 mil. Asi ještě dlouho potrvá, než zjistím, proč zrovna já jsem se stal hned při prvním pokusu součástí menší části startujících, kteří projeli vítězným obloukem v Nové Sedlici. Vždyť jsem byl zatížen dvěma nelichotivými skutečnostmi. Byl jsem pravděpodobně nejstarším a zároveň nejtěžším startujícím. Krom jiných lidských předpokladů ale výsledek přičítám dokonalé technické přípravě, kterou jsem letos Mílím věnoval. Vše pečlivě vyzkoušené, pečlivě vybrané i s ohledem na předpokládané klimatické podmínky. Jako doklad této přípravy připomínám, že jsem ani jednou nepíchl. Kolu jsem nezáviděl vzhledem k váze, kterou neslo. Přesto dle předpokladů jsem měnil jen brzdové destičky každých 500 km. Nezáviděl jsem vůbec souputníkovi Jardovi Vlachovi, kterého jsem potkal v kopcích někde 200 km před cílem a který přišel o zadní brzdu. Po testech navigací vzhledem ke zhoršenému zraku jsem musel zavrhnout jak Garmin eTrex, tak i Holux. Dnes nelituji toho, že jsem vezl pár deka navíc, ale Garmin Montana byl naprostý luxus. Nad CP1 jsem velmi rychle napomohl bloudící partě nalézt odbočku po zelené.

Projet cílem v Nové Sedlici proto stavím na životní vrchol. Je pro mě daleko víc, než výstup na Mont Blanc, nebo první několikahodinový let na rogalu ve výšce 2000 m nad terénem.

Bez Honzy, jeho týmu a jeho nezměrného úsilí nám Míle umožnit, by tento článek nevznikl. Moc díky všem, že jsme si mohli užívat krásné, někdy ale drastické jízdy na našich bikách.

Také pozdrav Honzovi Vlasákovi a připomenutí loňského rozhovoru u sámošky v Mladkově a dohodě, že tedy tu štafetu přebírám. Co jsem řekl, to jsem splnil. Díky všem, kteří mě podpořili a díky všem z trati, s kterými jsem občas jel v jinak sólové jízdě.

Hůlka Miroslav 062


116 Jakub Gsela (16. 7.)

Ahoj všem,

měl jsem to štěstí a dostal jsem se v pondělí 14.7. do cíle v Nové Sedlici. Postupně si začínám uvědomovat, jak moc je to silný zážitek a po prvotním šoku, kdy jsem chtěl být co nejdále od trasy, si teď přeju se vrátit zpět (né na Maguru =) ) a některý místa si projet znovu. Ten pocit, když jsem spatřil nápis Finish, je asi jeden z nejkrásnějších prožitků, co jsem kdy zažil. V té chvíli, po projetí cílem, to nejde vyjádřit, až postupně se mi dostává těch správných slov.

Touto cestou bych chtěl poděkovat všem, co se na závodu podíleli, ať už Jéňovi, jeho kolegyním v kanceláři, tak i trasérům a hlavně lidem na CPčkách.

Péče o nás závodníky byla na CP bodech opravdu úžasná, vždy tam bylo plno lidí ochotných pomoci, ať už materiálně, psychicky, nebo radou.

Cépéčkáři: Byli jste pro mě takovým světlem na konci tunelu. Vždycky jsem se těšil na CPčko, protože jsem věděl, že tam budou lidi, co mi rozumí a pochopí můj stav a starosti, se kterýma se potýkám. Zpětně si uvědomuji, že jste obětovali svůj volný čas, který jste mohli prožít s rodinou, přáteli nebo sami někde na kole, a starali jste se o vytuhlé, mnohdy naprosto zdecimované bajkery a dělali jste to nejlíp na světě. Opravdu moc si vážím vaší pomoci a ochoty se obětovat pro tento závod. Jste určitě jedním z důvodů, proč tento podnik znovu jet. Snad se někdy potkáme a já vám budu moct aspoň koupit panáka za to, jak jste byli skvělí. Ještě jednou moc děkuji.

Tak tedy bajku zdar a Mílím obzvláště.

Zdraví vás,

Kuba Gsela(116)

P.S. Prý nějaký nekňuba v televizi označil Tour de France jako mnohem těžší závod, ve srovnání s Mílema…no nejradši bych ho poslal do…Vizovických vrchů…za deště. =)