Patnáctý den cílovým obloukem extrémního závodu ISOMA 1000 Miles Adventure projelo šest závodníků. Většina z nich dojíždějí a odmítají v budoucnosti jakoukoliv další účast na závodě, jen Tomáš Trávníček hned pod obloukem rezolutně prohlašuje, že příští rok jede určitě znova.

V tyto dny jsou to spíše nárazové dojezdy, ale neztrácejí svou vážnost překonání svých sil a prožitých zážitků. Závodníci již nepřijíždějí tak zdevastovaní a jsou i plni optimizmu. Když už dorazí do cíle, tak mnohé z nich pohltí skvělá atmosféra dojezdu ve Skalné. Nikomu se nechce domů a všichni si chtějí oddálit návrat do reality a společně probrat intenzivní zážitky posledních dnů se spolubojovníky, se kterými se potkávali na trase i které viděli poprvé až tady v cíli.

Také Radek Zemandl opouštěl cílové zázemí až druhý den po dojezdu. Je to vždy dobře naladěný Moravák a ještě na rozlučku vyprávěl o jeho poslední příhodě na trase. Předposlední den jel dlouho do noci. Projížděl kolem osamělé chalupy, kde byla venku zrovna nějaká pařba. Vynořil se tam v noci ze tmy z ničeho nic jen jako světlo na helmě + světýlko na řídítkách, profrčel nečekaně kolem nich a zmizel zas ve tmě. Za sebou jen zaslechl vyděšenou otázku: „Ty vole, … viděls to?! Co to bylo…?!“ Ještě nějakou dobu pokračoval a pak zabivakoval vedle cesty. Ráno vzal kolo a vyrazil. Dostává se na louku do kopce, kde je vyjetá cestička, ale stébla jsou slehlá do protisměru, přijde mu to divný, ale pak si pomyslí, že je to asi od vody. Po nějaké době přijede k chalupě, kde to okolo vypadá jak po mejdanu a najednou si uvědomí, že to je určitě ta stejná z minulé noci a že jede opačně. Najednou mu došlo, co se stalo. V noci u bivaku vedle cesty opřel kolo obráceně do opačného směru. Ráno vstal, nasedl a vyrazil. A samozřejmě směrem, kterým stálo kolo opřené. Ztratil asi něco přes hodinu. Teď se tomu smál, tam byl ale naštvaný.

Každý den je pro závodníky dobrodružstvím, na které jen tak rychle nezapomenou a určitě si své ponesou v hlavě celý život. A nejen v hlavě, protože někteří si své zážitky uchovávají v denících, někteří si závod archivují fotoaparátem. Celý závod se dá nazvat „Kopkova terapie těla i duše“.

Přejeme všem zbývajícím dobrodruhům, kteří jsou ještě na trase, aby do cíle přijeli v pořádku.