1000 Miles Adventure napříč Slovensko-Českem 2015

Jsou chvíle v životě lidském, kdy na člověka přijde touha si něco velkého dokázat. Mě už párkrát v životě něco podobného potkalo. Naposledy letos v zimě, když jsem si pročítal webové stránky závodu 1000 Miles Adventure. Najdete tam věty typu: Nejextrémnější ultramaraton bez zajištění v Evropě, či největší událost pro dobrodruhy v Evropě. Samozřejmě o tomto závodě jsem věděl, letos se konal 5. ročník, ale až v zimě mě při čtení těchto řádek nějak nakoplo. Tak u toho bych chtěl být. Nějaké ty zkušenosti s mnohadenními závody už mám, ale tady jde úplně o něco jiného. 1000 mil napříč bývalým Československem bez jakéhokoliv zabezpečení, eventuální cílená podpora je zakázána. Nefunguje ani moc velké plánování, vše je o improvizaci. Každý si určí sám, jak dlouho bude na trati, kdy a kde bude spát či se stravovat. Otcem závodu je Jan Kopka, známý extrémní biker. Jeho zkušenosti z mnoha cyklistických ultramaratonů přivedly Kopku k myšlence uspořádat ojedinělý extrémní závod i u nás. 1000 mil je sice hlavně pořádán pro cyklisty, kterých je naprostá většina, ale je otevřen i pro jiné závodníky, kteří se pohybují vlastní silou. Takže v letošní startovní listině kromě 144 cyklistů z 8 zemí byli i dva koloběžkáři, jeden tandem a šest běžců. Trasa závodu v délce 1623 kilometrů se startem v Nové Sedlici na slovensko-ukrajinských hranicích a s cílem ve Skalné u Aše s převýšením téměř 40 km vede převážně horskými oblastmi, mimo civilizaci. Pro ověření, že účastníci závodu dodržují stanovenou trasu se v cíli prokazují záznamem GPS, na kterém je vidět jejich postup na trase. Nutno podotknout, že běžci mají oproti cyklistům o něco ulehčenou trasu. Nemusí přesně dodržovat danou trasu, ale mají zadaných 22 bodů na trase, které musí absolvovat, ostatní postup si určují podle svého uvážení. Což se mi z mého pohledu zdá jako velké plus, alespoň se v průběhu závodu zabavím mapováním. Sice jsem uvedl, že běžci mají o něco ulehčenou trasu oproti cyklistům, ale i tak o náročnosti závodu svědčí fakt, že v posledních ročnících doběhl do cíle vždy jen jeden běžec. Takže základní cíl na startu byl daný, absolvovat celou trasu, celkový čas jsem moc neřešil. Je 5. července 16:00 a stojím na startu závodu. Na zádech mám zhruba 9kg batoh se základním vybavením, jako spacák, náhradní oblečení, navigace, 4 lahvičky pro 2 litry tekutin. Ale i povinná výbava, mezi kterou mimo jiné patří pepřový sprej /že by na medvěda?/, čelovka, nůž, izotermická folie atd. Vůbec si neumím představit, co mě v následujících dnech čeká. Už z domova z tréninku s batohem vím, že běh bez nebo s batohem je úplně odlišná disciplína. Vyžaduje odlišný styl běhu a taky výrazně sráží tempo a zvyšuje výdej energie. Vydržím běžet nebo budu muset přejít do chůze? Navíc zrovna probíhá vlna veder, první dny teploměr ukazuje vysoko nad třicet stupňů. Není asi účelem popisovat jednotlivé dny. První dny bych popsal asi jako přežít vlnu veder. Při mapování byl hlavní cíl, najít nejbližší možné doplnění tekutin, nejlépe v krčmě, a jedno pivo žízeň zpravidla nespravilo. Po třech dnech navečer přišlo očekávané ochlazení v podobě bouřky a průtrže mračen u Liptovského Hrádku, naštěstí jsem se do rána vysušil v místním penzionu. Další zaznamenáníhodnou událostí byl výstup na nejvyšší bod závodu a zároveň i nejvyšší vrchol Velké Fatry Krížnou s nadm. výškou 1574 m. Vydrápal jsem se na něj za velmi nepříznivého počasí za deště, mlhy až někdy po sedmé hodině večer. Při sestupu jsem zjistil, že jsem se vydal špatným směrem. Bylo už ale pozdě na návrat. Podle pravidel národního parku se nesmějí účastníci v oblasti po 20. hodině zdržovat, s ohledem na možnost setkání s medvědem. Rozhodl jsem se tedy co nejrychleji sestoupit do údolí a až pak řešit jak se napojit na původní trasu. Tato chyba mě stála zhruba 20 km navíc, musel jsem znovu celý masiv Krížné oběhnout od východu. V průběhu závodu jsem samozřejmě průběžně musel řešit jídlo a pití. Vždy jsem se snažil vycházet z momentální situace, co se na trase nabízí. Snažil jsem se o jedno teplé jídlo denně, jinak co bylo po ruce. Obchod, benzinka či hospoda. K večeru jsem řešívával, zda se ubytuju zpravidla někde v penzionu či budu nocovat pod širákem. Většinou to vyhrál bivak, v penzionu jsem nocoval asi čtyřikrát. Nocování pod hvězdičkami mi umožňovalo běžet hluboko do noci, do penzionu jsem se uchyloval spíš kvůli tomu, abych se trošku zkulturnil. Další „mimořádku“ jsem zažil až v Čechách na úpatí Jeseníků. K večeru na mě přišla velká krize, rozklepal jsem se zimnicí a každý krok byl pro mě obtížný. Svalil jsem se na kraji jedné vesnice do trávy, zhruba 3 km od Rýmařova a zvažoval co dál. Zkusím ještě dojít do vesnice a zeptat, zda zde není nějaký penzion, ale do Rýmařova schopný se doplazit nejsem. Naštěstí jsem při prvním optání narazil na velmi vstřícnou rodinu, která mě nabídla přespání u nich. Do rána jsem se pořádně vyspal, vypotil a ráno jsem se cítil opět fit. A že bylo zapotřebí, ten den mě čekal výstup na vrchní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Docela emotivně zajímavý pro mě byl úsek, kdy jsem přebíhal Orlické hory, domů co by kamenem dohodil. Ale musel jsem pokračovat dál. Stále to vypadalo velice nadějně. V polovině závodu, na 500 mílích jsem měl mezičas 9 dní a jednu hodinu. To už jsem pomalu začínal pošilhávat po traťovém rekordu, který stanovil Maďar Ištván Rudolf před dvěma lety 17 dní a 15 hod. Ale ještě se vyrojil jeden problém, který jsem musel co nejdřív vyřešit. Začaly mě trápit boty. Asi nebylo rozumné vybíhat se silničníma maratónkama, ale jsem na ně zvyklý. Za polovinou závodu už byly pomalu nepoužitelné, podrážka ohoblovaná, netlumila nárazy, hlavně v terénu jsem cítil každý kámen. A to mě dál čekal přeběh Krkonoš. Vsadil jsem na to, že Krkonoše ještě přetrpím a v Harrachově přeci musí být nějaký sport. Kdyby ne, tak budu muset neplánovaně zaběhnout do nějakého většího města, asi Liberce. Naštěstí tomu nebylo zapotřebí. To už jsem byl v poslední třetině závodu. Čekaly mě ještě Jizerské hory, Lužické hory, nejsevernější bod Česka tzv. Nordkap ve Šluknovském výběžku, Českosaské Švýcarsko a celé Krušné hory. Stále jsem se snažil denně dávat zhruba kolem 80 km a traťový rekord byl stále reálnější. Též jsem měl zprávy, že za mnou se ztrátou něco přes jeden den běží Petr Klos /se kterým jsem běžel první dva dny/, dva běžci skončili v polovině závodu na 500 mílích a dva vzdali. V průběhu celého závodu jsem se dennodenně potkával s cyklistickými účastníky, kteří závod berou jako báječně strávenou dovolenou a užívají si to. Ti cyklisti, kteří závodí, jsou už dávno v cíli, vždyť vítěz byl v cíli za necelých 8 dní. Poslední noc jsem chtěl původně celou proběhnout, abych byl v cíli co nejdřív a taky, než zas začne pražit slunce. Ale únava mě přemohla a tak po seběhu z hor u Kraslic jsem na tři hodiny vytáhl spacák a musel si orazit. Poslední kilometry jsem si už užíval, sice jsem se těšil do cíle, ale na druhou stranu mně bylo skoro líto, že něco velkého, krásného, nezapomenutelného pomalu končí. Kdybych se nebál, řekl bych, že to pro mě byla nejbáječněji strávená dovolená plná zážitků i setkání se zajímavými lidmi. Blíží se poledne a už vidím ceduli Skalná. Míjím místní fotbalové hřiště na první pohled nijak výjimečné, ale zasvěcení vědí, že zde začínal Pavel Nedvěd, budoucí hvězda světového fotbalu. Pomyslnou pásku v cíli protínám 8 minut po poledni, takže výsledný čas 16 dní 20 hod a 8 min.