1 0 0 0 m i l – cesta tam…

Čtyřicítka (věk i start. číslo) Tomáš Saňa

 

Hurá do nové výzvy – těšení i strach …

Někdy v roce 2009 jsem se dozvěděl o připravovaném závodě 1000 mil Trans Czechoslovakia. Protože etapáky Bikechallenge a MTB trophy jsem už několikrát absolvoval a zahraniční etapáky jsou přeci jen dražší a pro jednoho organizačně náročnější, tušil jsem, že právě tenhle závod by mohl na chvíli vyřešit mou otázku, co na kole dál. Když jsem osobně poznal organizátora Honzu Kopku, bylo mi jasné, že u prvního ročníku nesmím chybět. Start byl naplánován na červenec 2011 a přihlašování bylo spuštěno v lednu 2011. Pravidla jsou jednoduchá, jedná se o non stop závod bez zajištění, bez časového limitu vedoucí v terénu napříč Československem, na Slovensku vnitrozemím, v Čechách po severní hranici. Trasa bude dána v GPS a je nutno ji vlastní silou překonat. Cílená asistence na trati je zakázána. V liché roky se jede z východu na západ, v sudé roky opačně. Start je hromadný a kdo bude první v cíli, vyhrál. Honza při přípravě závodu čerpal inspiraci v závodech jako je Great Divide Race vedoucí z Kanady do Mexika po hranici atlanticko-pacifického úmoří, kde se v roce 2004 umístil na třetím místě a Iditarod Trail Invitational, vedoucí z Anchorage do Nome, který v roce 2007 vyhrál.
Přihlásil jsem se a začal se těšit. Kamarád Bišák mi doporučil jakou GPS mám pořídit a s ostatní technikou jsem si už poradil sám.
Čím se blížil start, tím jsem měl ze závodu větší respekt, který v posledním týdnu přešel v ukrutnou nervozitu až strach. Už vím, proč to Honza pořádá. Je to proto, abychom si uvědomili, jaký je borec. On jel pustinou a my pojedeme prakticky od hospody k hospodě. I tak jsem v životě nebyl před ničím tak vyklepanej.

Den 0. – 2. 7. 2011 – nakládání

Pořadatel zajistil společnou dopravu z Prahy až na start. 2.7. je domluveno nakládání kol v Praze na Spořilově již na pátou hodinu a vlak odjíždí z Hlavního nádraží v 21,17 hod. K nakládce jedu po ose a cestou se stavuju na rozloučenou u Málků, na nádraží jsem načas. Po naložení kol a zamknutí vagonů vlastními zámky, jdeme ještě s pár lidmi do hospody. Nakonec skončíme v restauraci Ztráty a nálezy na Vinohradské ulici a sedíme stylově pod zavěšeným kolem. Kolem mně sedí Lukáš s Ondrou, kteří se nebojí porušovat předstartovní životosprávu stejným způsobem jako já, a tak je následující cesta vlakem pěkně veselá. Tři ze závodníků znám z campů sněžného bikování.

Den 1. – 3. 7. 2011 – zmoklý začátek

Z rychlíku jsme všichni vystoupili v Humenném, kde na nás čekalo několik autobusů, které nás dovezly do skutečně nevýchodnější obce Slovenska, Nové Sedlice. Je pěkně zataženo. Na klidu mi nepřidává ani GPS, která se nastartovává neuvěřitelně dlouho. Po předstartovní administrativě je na 14:00 hod. naplánován start. Časový harmonogram se podařilo dodržet a úderem čtrnácté hodiny nejen, že se prudce ochlazuje, ale začíná i pršet, a tak nic nebrání odstartovat nejextrémnější závod u nás. Po chvíli se pole natahuje, na chviličku přestává pršet, sundávám pláštěnku, ale asi jenom na dvacet minut a pak pláštěnka i nepromokavé ponožky přicházejí opět na řadu. Přes Vihorlat je pěkná zima a prší opravdu hodně. Občas někoho potkávám, stejně jako na ostatních závodech. Navzdory dešti se mi jede celkem dobře, hlavně díky tomu, ze se jede převážně po asfaltu. Ve skupince několika lidí dojíždím do obce Remetské Hámre, kde jsem v hospodě tak zmrzlý, že se nedokážu dostat do batohu, sundat z nosiče zámek a ani zamknout kolo. Nakonec se to však podařilo. Jsem totálně promoklej a zmrzlej, dva grogy, guláš a pivo mě trochu polepšují. Přesto nemám morál pokračovat dál, a tak v ubytovně naproti objednávám pokoj pro osm za 40 Euro, protože správně tuším, že bude narváno. V hospodě nabízím volné postele Martinovi, Vaškovi a Jirkovi a ještě dalším, zatím neznámým, spolubojovníkům. Nakonec v ubytovně vyklízejí sál a až do rána se všude válejí mokří a promrzlí cyklisté. Dnes to bylo sedumdesát pět kilometrů za 3,30 hod.

Den 2. – 4. 7. 2011 – popojedem

Vstávám před šestou do vlhkého rána, společně s Jirkou, Vaškem a Martinem odjíždíme. Po chvíli zůstávám pozadu, ale v prvních kopcích, někde nad Zemplínskou Šíravou, kluky dojíždím. Po sjezdu z kopců, za obcí Trnava pri Laborci najíždíme na pole plné lepivého bahna. Jet se v tom nedá, tlačit kolo taky ne, tak nezbývá než rukama nánosy bahna sundat, vzít kolo na záda a jít pěšky. Po chvíli už jde trochu jet, ale stejně je z kola hrouda bahna. Na očistu nás čeká brod přes řeku Laborec. Chvíli s Vaškem hledáme vstup do vody, až se nám to po provláčení kol kopřivama a přenesení přes naplavené kmeny na břehu daří. Voda mi sahá zhruba někam nad kolena, ale proud je pěkně silný. Řeky jsme využili k umytí kol z nejhoršího. V další obci stavíme na oběd. Není to klasická hospoda, ale nějaké vysokoškolské zařízení, kde nám uvaří. Trvá to sice dlouho, servírka nemluví, ale zato nás dojíždí Rasťo a hned, že zacukrýme. Zacukrení spočívá ve vypití kořalky, neboť alkohol uvolňuje cukry. Pro dnešek jsme zacukryli Fernetem a tohoto nápoje jsme se v restauracích pro podobné účely už přidrželi do konce závodu. Zdá se, že výlet bude opravdu povedený. Projížděli jsme cikánskou čtvrtí jedné obce. My máme štěstí, jede nás asi šest a tak cikáni mávají a zdraví. Ti, co jeli sami, takové štěstí neměli, cikáni po nich házeli šutry a hrozili nožema. Proč mají tyto bytosti lidská práva, je mi záhadou. Chovají se jako zvířata, s tím rozdílem, že zvířata člověka nenapadají, protože z tisíciletého vývoje vědí, že člověk může mít zbraň a je tedy nebezpečný. Kdyby bylo povoleno jednat s tím, kdo se chová jako zvíře podle toho, jak se chová, možná by se i někteří lidé začali chovat jako lidi, nebo by před lidmi utekli. Dělá se teplo, bahnitá pole vysychají a dá se po nich jet. Při další zastávce na pivo potkáváme jednoho ze soupeřů s ukrutně naloženým kolem, které nejsem schopen ani uzvednout. Snad pod vlivem naloženého soupeře, odjíždím od piva bez batohu, ale naštěstí si zapomětlivost hned uvědomuju a pro batoh se vracím. V 18:00 hodin dojíždíme na chatu Hrešná v Kavečanech u Košic, kde je dobrovolníky nabízeno všem závodníkům zázemí. Dle pravidel je, že pokud někdo nabídne jakoukoli cílenou pomoc, musí ji poskytnout všem závodníkům. Dáváme si pivo, guláš a rozhodujeme se, že popojedeme ještě kousek do Gelnice, kam by to mělo být podle domorodců cca 40 km. Kousek z kopce, pak asi šest nahoru a na závěr patnáct dolů. Cesta do Gelnice přes Kojšovskou Holu byla nekonečná. Stoupání se střídalo se sjezdy. Na hřebeni jsme potkali jednu úplně opuštěnou chatu. V další velké chatě, spíše hotelu, se svítilo a tak jsme zkusili přespat. Nepovedlo se to, neboť hotel byl již 10 let zrušený. Človíček, který tam byl, neslyšel ani na to, že máme spacáky a stačí nám střecha, za kterou zaplatíme. Do Gelnice jsme dojížděli potmě, za slabého osvětlení dlouhým sjezdem, místy po sypkém povrchu, ve velké zimě a bylo to víc než 40 km. Od té doby máme zásadu, ,,nikdy nevěř domorodcům“. V Gelnici se stal zázrak. Jediná hospoda, kde bychom se snad mohli ubytovat, měla ještě otevřeno, tak jsme jim v sedmi lidech snědli vše, co ještě měli. Za 5 euro na osobu nás nechali přespat na sále a ještě nám ráno uvařili snídani z toho, co jsme si v blízkém obchodě nakoupili. Dnes to dalo 170 km.

Den 3. – 5. 7. 2011 – hezký den

Z Gelnice vyjíždíme relativně pozdě v 9:00 hod. Ráno zjišťuju, že jsem včera ztratil šátek na hlavu. Jiný jsem nožem vyrobil z trička, které jsem vezl jako hadr. Opět jedu s Jirkou, Vaškem a Martinem. Chvíli se k nám přidávají Mojmír se Zdeňkem a Rasťo. Je teplo, nejprve jedeme po asfaltu do kopce a pak následuje brutální stojka v lese, ale za tlačení jsme odměněni pěkným sjezdem. Projíždíme Poráčskou dolinou, přes jetelné brody a trasa vede i vyschlým potokem. Na konci doliny si dáváme v obci Poráč v hospodě pivo a zjišťujeme, že v tomto kraji v restauracích ani nic jiného než pivo a borovičku nemají. Následuje houpavá, mírně klesající náhorní planina přes Havranie vrchy, ze které jsou super výhledy. Planina nás dovádí do Spišské Nové Vsi, kde si dáváme mohutný oběd a ve chvíli, kdy odjíždíme z pizzerie, tam přijíždí náš stín, Rasťo. Za Spišskou Novou Vsí je rovina po poli a asfaltu, opět projíždíme cikánské vesnice. Jsou tentokrát v pohodě, některé domy jsou upravené víc, jiné míň, nikdo nehází po osamocených cyklistech šutry. Z dálky však vidíme klasické cikánské slamy, přes který bych si troufl leda tankem. Na noc jsme zůstali v hotelu v Lopušnej dolině, po jídle zjišťuju, že sprcha nakonec není tak nepříjemná věc, jak by se mohlo zdát. V hotelu se opět setkáváme s dalšími závodníky. Dnes jsme ujeli 100 km, bylo celkem sluníčko, ale závěr byl proti studenému větru.

Den 4. – 6. 7. 2011 – technický problémek

Z Lopušnej doliny startujeme v 6:00 hodin ráno, cesta vede po rovině. Protože jsem kluk z Polabí, tak se větrám na špici. Projíždíme Národní park Nízké Tatry podél Čierného Váhu. V obci Liptovská Kokava u Liptovského Hrádku, v průběhu snídaně před sámoškou, začíná pršet, ale není to tak zlý jako první den a pláštěnka to stihne pochytat. Horší je, že mi prasknul přesmykač. Nahoru to řadí, dolů je tomu potřeba ručně trochu pomoct. Liptovskou dolinou se dostáváme do Západních Tater. Po šutrovitých cestách projíždíme za stálého deště Kvačianskou dolinu, kde budíme pozornost turistů. Pak následuje opět bahno a brutální stojka bahenním potokem. Vjíždíme na náhorní planinu, která by byla stejně pěkná jako ta včerejší, kdyby nebyla celá zabahněná. I když téměř u každé studánky proplachujeme řetězy, stejně se sukují a nakonec nejde zabrat ani na velký převodník. Rasťu ale neotráví nic a stále má dobrou náladu a úsměv na tváři. Projíždíme českým dětským táborem, kde mají kořalku, která nás tahá z nejhoršího, a dokonce přestává i pršet. Chvíli po tom nás zachraňuje příjemný chlapík s hadicí, myjeme kola a ta začínají opět fungovat. Před lázněmi Lúčka zkoušíme s Martinem, který nemá brzdové destičky, dojet mimo trasu do Ružomberoku do cykloservisu. Naštěstí si uvědomujeme, že budou mít asi zavřeno. Přes místního bajkera si to ověřujeme a dál pokračujeme po trase. V Ružomberoku přesto jedeme k bikeshopu a telefonicky žádáme prodavače o pomoc. Ten je ochotný, přišel, prodal, co jsme potřebovali, ani nechtěl nic navíc. Lidé na Slovensku mají celkem povědomost o závodě, protože krátká reportáž byla na televizi JOJ. Večeře v pizzerii do mě padá, jako do sklepa. Kluci našli ubytování v motelu Ranč. Před motelem jsem pověsil kolo na strom a za svitu čelovky namontoval přesmykač. Po příjemném a povzbuzujícím telefonátu z Prahy jsem si dal ještě pivo a dorazil se bramborovými placičkami. Dneska 135 km, jdu spát, ráno v šest startujeme.

Den 5. – 7. 7. 2011 – první obruč praskla

Z Ružomberku startujeme dle plánu v šest hodin, snídáme na pumpě a cesta za sluníčka pěkně utíká. Prvním zpestřením je polorozpadlá lávka přes hodně rychlou říčku. Přes vlhkou kluzkou lávku procházíme v ponožkách a vystouplých hřebíků používám jako protiskluzových hřebů, ovšem integrovaných přímo do podložky, nikoliv do bot, jak bývá zvykem. Kousek za lávkou dojíždíme pod kopec, který vede na Lubochňanské sedlo. Chvíli tlačíme po cestě, pak se cesta ztrácí a tlačíme křovím a trávou, pěšinkou, kterou prošlapali závodníci před náma. Kopec je tak prudký, že pro velké jahody, které tam rostou se nemusíme shýbat a stačí jen natáhnout ruku. Při sjezdu dolů Rasťo s Jirkou odjíždějí špatným směrem a ačkoliv na ně řvu, div si nevyplivnu plíce, jedou dál a chybu si uvědomují až mnohem později. Už vím, proč je v povinné výbavě píšťalka a provázek. Od té doby mám na krku píšťalku a kluky ovládám pískáním, jako když se venčí psi. Martinovi a Vaškovi jejich cyklistické navigace nefungují, Jirka na tu svou špatně vidí, protože ji má pod mapníkem. Rasťo na navigaci nekouká, ten má radost, že jede a je mu jedno kam. Jsem ze skupiny jediný, který má funkční využitelnou navigaci. Po mohutném obědě u sámošky vyjíždíme prudkým, dlouhým kopcem na Fatranskou holu. Po sjezdu dolů stavíme v hospodě. Opět se míjíme s dalšími závodníky. Snad tím, že jsme chtěli místní pivo a nikoliv Bernarda, si nás hospodská natolik oblíbila, že bez flašky borovičky nás odmítla pustit dál. Veškerá obrana byla marná, a tak darovanou kořalku přeléváme do pet lahve, veze ji Jirka a piju ji já. Po odjezdu z hospody míjím místního unaveného konzumenta, který se opírá o kolo. Říkám mu, že kolo není hůl a vzápětí jsem za svou jízlivost potrestán defektem zadní gumy, který se naštěstí pomocí mlíka zacelil. Příjezd do CP 1 v Hričovském podhradí je nekonečný, až jsem vymyslel minipohádku:
Žije v Jizerských horách čaroděj běžného jména Jan. Mnoho o něm nevíme, tak nesuďme, zda je dobrý, či zlý. Co víme je, že čaroděj ten ukrývá za čtyřmi obručemi převzácná trička. Tričko získá ten, který po určené trase se čtyřmi kontrolami projede Slovensko i Čechy. Dnes, milí přátelé, první čarodějova obruč praskla.
Příjemným lesním singlem jsme se nakonec na CP1 dostali. Na kontrole jsem vypil, co teklo, namazal ořech a i když jsme měli za sebou 138 km, jeli jsme dál. Přes Bytču jsme za světel čelovek dojeli v 22:40 hod až na Kasárna. Další zázrak nás čekal v hotelu Frant. Zázrak spočíval v polévce, řízku a spaní v pingpongárně, kde už spali další lidi z našeho závodu. V pingpongárně jsem zabral luxusní gaučík v místnosti, která sloužila jako odkladiště bot. Podle kola, které tam bylo zaparkováno, jsem zjistil, že Rasťo je někde poblíž. Dnes se jelo dobře, občas jsem se na tom motal, ale 168 km je dobrý výsledek.

Den 6. – 8. 7. 2011 – uvítání na Moravě

Ráno Rasťo odjíždí už v 5:30 hod., cítím se dobře, jel bych taky, ale s klukama máme na sedmou domluvenu snídani, a tak před osmou hodinou, za pěkného slunečného počasí vyjíždíme. Široká cesta s loužemi vede houpavě, místy po loukách, místy lesem po hřebeni přes Velký Javorník, Malý Javorník, Kohoutku. Cesta vede přímo po státní hranici od patníku k patníku. V jedné louži špatně čtu terén a předvádím elegantní stojku na předním kole, ale dobře to dopadlo a jenom jsem z kola decentně vystoupil, ani jsem nespadl. Na Kohoutce potkáváme ohromné stádo ovcí a tři honáky na koních. Jirka je ovcemi obklíčen, dává mi foťák a podaří se mi pár pěkných fotek. Jedem po stopách ovcí až k prudkému lesnímu sjezdu. Podklad je vlhký a klouzavý a Rubena scylla není zrovna vhodné obutí a když musím na chvíli pustit brzdy a pak opět prudce brzdit, moc mě nepodrží a parkuju i s kolem ve křoví. V následujícím sjezdu jsem do předního kola udělal takovou díru, že mlíko bylo rázem pryč a musel jsem dát duši. Po chvíli potkáváme kluky v podobných dresech v jakém jede Rasťo, Ti nám potvrzují, že ho jeli chvíli doprovodit, ale varují před další cestou, která je nesjízdná. Měli pravdu. Nejprve se před nás postavil kopec jako zeď, když jsme vyvlekli kola nahoru, vedla trasa po velkých kluzkých kamenech, zarostlých maliním, kde se kolo špatně vedlo a místama se muselo nést. Naštěstí jsem již ošlehán, a tak maliní ani ostružiní neškrábe a ani kopřivy nepálí. Zhruba dvoukilometrový úsek od Papajského sedla nám trval přes hodinu. Tím jsme překonali legendární úsek celého závodu sedlo Makyta ve výšce 922m. Procházka přes Makytu by byl hnus i odpoledne po kafi, natož s naloženými koly. Všichni svorně nadáváme na traséra. Za Makytou jsme se odpojili od státní hranice, ale cesta se moc nezlepšila. Stále je hodně chodících úseků. Připomíná mi to hodně chodivý první ročník MTB Trophy, ale s bagáží. Otevřela se mi díra v zadním kole a při nandávání duše vidíme, že nás dojíždí někdo z našeho závodu a vypadá jako Rasťo, který odjel dvě hodiny před námi a nikde jsme ho nepředjížděli. Když přijel k nám byl to skutečně Rasťo, ale opět rozesmátý tak, jak ho známe. Nutno podotknout, že od té doby se už od nás nehnul. V okamžiku, kdy by se nám hodně hodila hospoda, nás jenom lehce lízla bouřka s prudkým lijákem, ale dalo se to přečkat v pláštěnkách pod stromem. V obci Pilčín máme hodně dlouhou pauzu v hospodě. I po obědě následuje hodně chodících, bahnitých úseků. Mám jednoznačnou asociaci: Beskydy rovná se bažina. Nakonec se to trošku rozjelo. Na vjezdu do Vizovic jsme umyli kola u chlapíka, který pohotově vyvěsil ceduli cykloservis a chtěl za to peníze. Ve Vizovicích jsme se rozhodli ubytovat. V pěkné hospodě, kde jsme byli ubytováni, nám i vyprali. Jedinou vadou byla strašlivě pomalá obsluha u večeře. Proč si někdo pořídí hospodu, kterou neuběhá? Než mi přinesli předkrm, polévku a dva chody, vzali moje plány o brzkém ulehnutí za své.
Dnes jsme ujeli jenom 61 km, což je hodně málo. Na druhou stranu jsme Jirkovi ulehčili tím, že jsme dopili borovičku. Vašek, který je čím dál tím unavenější, ale s úsměvem bojuje dál, pronesl první zásadní hlášku výletu. Nejprve mě nalákal, že má dvě zprávy. Tu horší mi řekl, a když jsem se ptal na tu lepší, s úsměvem odpověděl, že žádná není. Vaška obdivuju, je necyklista, za rok najede do dvou tisíc km, věnuje se řecko-římskému zápasu a dotáhl to na vicemistra světa v kategorii veteránů. S kolem se pere obdivuhodně, i když je na tom každý den hůř a hůř. Navíc naše tempo je pro něj dost rychlé. Já s jeho nájezdem bych se dostal tak maximálně do Košic na vlak.

Den 7. – 9. 7. 2011 – krajem Jožina z bažin

Z Vizovic startujeme v půl šestý, nejprve po asfaltu a pak u Všeminy vjíždíme do rozbahněných lesů. Naštěstí to není moc do kopce, tak to celkem jede. Bez kořalky mám ale špatnou pilotáž i navigaci. V jednom z dlouhých rychlých sjezdů před rozdvojením cest brzdím a obsluhuju navigaci, čímž blokuju za mnou jedoucího Rasťu a nechávám mu místo jen v koleji vymleté vodou. No, položil to…, naštěstí se jeho pád obešel bez následků. Byla to i moje chyba, omlouvám se, ale Rasťo je jako vždy v pohodě.
Na kole se tak divně plácám, bahno mě štve, a tak sprostě nadávám a volám po rumu. Pak najednou prudkou zatáčkou vyjedeme z lesa na louku a tam stojí chlap ve stejném dresu jako Přéma, který jede někde za náma. Ten chlap má v ruce flašku rumu a čeká tam na Přému. Mocně jsem si loknul a jelo se dál. Později jsem se dozvěděl, že na Přému už toho moc nezbylo. Kouzlo rumu skutečně funguje, začalo se mi jet podstatně lépe. Z lesů se vymotáváme u Bystřice pod Hostýnem. Oběd jsme opět vyřešli u sámošky, kde jsem se rumem předzásobil. Přes Moravskou bránu po jezdivých úsecích známých z Author Šela maratonu kolem Hranic na Moravě, hradu Helfštýn jsme zastavili na pivo v Rybářích. Je opravdu veliký vedro a les nás zachránil na poslední chvíli. V Budišově si dáváme večeři a k ní mocnou porci legrace, fotíme Vaška usínajícího nad talířem, já chodím po zahrádce jenom v kraťasech a překračuju hrající si děti. Z Budišova jedeme dál s tím, že se vyspíme třeba někde venku. Ve Dvorcích potkáváme turistické centrum s hospodou a jako obvykle jsou tam už někteří naši soupeři. Servírka mi sdělila, že má volné už jen dvě postele a i když máme spacáky, tak nás nad kapacitu neubytuje. Venku na zahrádce to říkám klukům a hodně u toho nadávám. Říkám něco v tom smyslu, že čím víc navenek hůj, tím větší je to šmejd uvnitř a vzpomínám na Slovensko, že tam byl kraj sice podstatně chudší, ale mnohem pohostinnější. Chlapíci typu fotbalových bafuňářů sedící u jedno ze stolů po mně divně koukali, ale byl jsem dost špinavý na to, aby něco řekli. Nechtěl jsem ani pivo, že když neubytuje, tak nebudu dělat ani kšeft a šel jsem si najít vhodné místo někde venku. Mezi tím telefonuju kamarádům jezdícím po Adršpachu. Povzbuzují mě a jejich podpora mě těší, a dodává energii. Původní plán byl, že se v okolí Teplic nad Metují potkáme, ale to bych musel být rychlejší. Všichni v závodě se shodujeme, že jsme ho čekali lehčí. Síly už sice ubývají, ale čím je člověk unavenější, tím větší cítím odhodlání jet dál a nic jiného není podstatné a ani mě nezajímá. Nakonec se s ubytováním vše vysvětlilo. Turistické centrum provozuje obec a chlapíci, kteří po mně tak divně koukali, byli tamní zastupitelé. Když odešli, přišla se servírka omluvit s tím, že nás ubytuje kolik se nás vejde. Zdá se, že jsem jí nevědomky pomohl a vylepšil její obraz, jako svědomité pracovní síly. Dneska to bylo lepší, celkem 156 km.

Den 8. – 10. 7. 2011 – v cíli dětské trasy

Raní bouřka nás zdržela o hodinu a odjíždíme až v šest. Před odjezdem hledám rukavice a i když jsem znova rozbalil spacák a všechny věci vyndal, nemůžu je najít. V těchto okamžicích se nemám rád. Bez rukavic nejde zpocenýma nebo zmoklýma rukama s otočným řazením řadit. Nakonec jsem je našel, nechal jsem je venku a tak mi je bouřka pěkně vyprala. Dnes jedeme přes Jeseníky. Ze začátku se mi jede trošku hůř, jsem moc oblečenej a všichni se trochu bojíme, jak to bude se snídaní, protože jsme zase v pustším kraji a jedeme jen malými vesnicemi. Ve Václavově jsme se ovšem královsky najedli u vesnického krámku. Opět se udělalo nepříjemné teplo. V jednom ze sjezdů jsem procvaknul zadní duši a při zpětné montáži kola do rámu Jirka vypustil další zásadní hlášku výletu: „Ani to neutahuj, stejně hned zas píchneš“. Po chvíli jsem ještě Jirkovou pumpičkou dofukoval. Mezitím Martin jedoucí napřed na křižovatce, kde si Rasťo nebyl jistý směrem, odjel a vzal s sebou i Vaška, ačkoliv oba byli bez navigace. Samozřejmě, že jeli špatným směrem. Jirka je nakonec po telefonu dohonil a počkal na ně. Martin se ještě nepochopitelně čertil, ale odjet bez navigace je prostě blbost. Ztuha se suneme do těžkého stoupání k přečerpávající elektrárně Dlouhé Stráně. Zas se mi jelo trochu hůř a tak jsem se držel trasy a ani se nejel podívat na vodní plochu. Následuje sjezd do Koutů nad Desnou po lehčí variantě downhillové trati. Dole u lanovky dáváme oběd ve fastfoodu, já a Rasťo v cykloservisu měníme zadní gumy. Martin vyráží napřed s tím, že na nás počká ve Františkově v CP 2, kde má slíbené půjčení navigace. Já jsem se zdržel v servisu a vyrážím poslední. Je veliké dusno, do kopečka je potřeba zase chodit, ale přesto jsem dojel Jirku, Vaška a Rasťu. Těsně před CP 2 se zase rozdělujeme a přes polomy dojíždíme z různých směrů. Sotva jsme do kontroly dojeli, Martin s půjčenou navigací vyrazil dál pouze se slovy, „vždyť už jsem tady hodinu“. Osobně je mi to jedno, je to závod, ale šampioni by se po společně strávených těžkých sedmi dnech měli loučit jinak. Vašek se rozhoduje, že dál nepojede a skončí v CP 2, což je i cíl trasy 500 mil. S Rasťou a Jirkou jsme se domluvili, že zůstaneme přes noc, odpočineme si, vypereme a ráno brzo vyrazíme. Byla to dobrá volba. Vzhledem k tomu, že někteří závodníci zde končili, panovala tu výborná, poměrně uvolněná nálada a my, co jsme jeli dál, jsme věřili, že nejtěžší máme za sebou, protože jsme už za půlkou. Pro mě osobně začínal poměrně známý terén, kterým se jezdí Bikechallenge. Pokec s Honzou a Yvčou byl velmi příjemný a cítím, že mi odpočinek prospěje. Chtěli bychom Martina dojet a předjet. Organizátoři si od nás ztáhli data z GPS. Dozvídám se, že cyklistické GPS vesměs nefungují, GPS s dotykovými display fungují tak napůl, jen typ co mám já funguje spolehlivě. Velebil jsem Bišáka za doporučení.

Den 9. – 11. 7. 2011 – padám

Ráno vyrážíme s Rasťou a Jirkou už před pátou. Je hodně vlhko, doprovází nás Land Rover s kameramanem. Nálada je výborná a nekazili nám ji ani průjezdy mokrou trávou, která nás dokolale promočila. V jedné z podélných kolejí, maskovaných mokrou trávou mi ujíždí přední kolo a předvádím pro dnešek první lehký pád. Při stoupání v národní rezervaci Králický Sněžník projíždíme mrakem plným vody, až je nutné použít pláštěnku. V okolí Zemské brány dojíždíme Mojmíra, který včera odjel s Martinem a dnes je z Martina mírně rozladěn, neboť se domluvili, že Martin pojede napřed, najde ubytování a Mojmírovi dá vědět. To se však podle Mojmíra nestalo, Martin se mu neozval a ani telefon nebral. A tak Mojmír spal někde v altánku, kde na něj kapalo, přesto, že po cestě minul ubytování s postelí, spoléhaje na dohodu s Martinem. Přes Červenou Vodu stoupáme na Suchý vrch. Zajížďkou kolem vodní nádrže Pastviny stoupáme na hřeben Orlických hor a já na odvodňovacím kanálku opět padám. Jirka mě uklidnil, že je to od Nové Sedlice 15 381. odvodňovací kanálek a já spadl až teď, ale i tak bych se prý mohl přestat válet a radši trochu jet. Na hřebenové cestě kolem předválečného opevnění mírně tuhnem. Sice cestu znám, ale stoupání na Velkou Deštnou se mi oproti minulosti zdá být delší a prudší. Asi to bude tím, že jsem to vždycky jel relativně čerstvý. Na oběd stavíme již společně s Mojmírem na Masarykově chatě na Šerlichu. Tradičně jsme zacukryli, Rasťo si na lavici trochu zdřímnul. Vrchní po seznámení se s tím, co jsme zač, prohlásil: „Jó, vy jste ti co jedou z Ukrajiny do Německa.“ To jsem mu popřel s tím, že tak daleko bych nedojel a bohatě mi stačí z Nové Sedlice do Skalné. Za Šerlichem vjíždíme do Polska a jedeme přes Stolové hory. I přes chybějící mapový podklad v GPS nemám s navigací problémy, protože se jede po úsecích známých z Bikechalenge. Pouze jsem hned netrefil nájezd do hor. Při opětovném vstupu do ČR na Machovském kříži Jirka předvádí, jak lze na kole překonat závoru aniž by jí objel a přitom nesesednout. Je to snadné, kolo spodem jezdec horem, příležitostně to musím vyzkoušet. Najíždíme na trať Rallye Sudety, za chvíli je mi jasné, že Vodní zámky nemineme. Že pojedu jeden z nejtěžších sjezdů na českých maratonech někdy s brašnama, to jsem netušil. A taky že jsem ho nejel. Kolo už mi padalo z rukou, a tak jsem i části, které normálně jezdím, radši šel pěšky. Dojíždíme do Martínkovic, kde jsme v kempu U Nývltů ve 21:00 hodin sehnali ubytování pod střechou i s večeří za velmi přijatelnou cenu cca 200,- Kč na osobu. Dnes jsme ujeli 160 km. Cejtím se trošku mrtvější, ale to asi všichni a do cíle je to už jen 550 km. Jak psal v povzbuzující SMS kamarád Pája, prakticky to prý znamená jen jeden trochu těžší den. Je to vůl…

Den 10. – 12. 7. 2011 – loučení

Z Martínkovic vyjíždím s Jirkou a Rasťou do pěkného slunečného dne v 6:00 hod. Těsně po startu jsme potkali paní v důchodovém věku s vozem taženým dvěma malými koňmi. Dali jsme se do řeči a paní je skutečně v důchodu, bydlí v nedalekém Božanově a jezdí si s koňma, vozem a psem po republice, dokonce takhle objela republiku po hranicích.
Křížovou cestou objíždíme Broumovské stěny a dojíždíme do Teplic nad Metují. V Teplicích Jirka řešil v prodejně Redpoint brzdové destičky, avšak Hopy nevedou. Přesto se o nás královsky postarali, ztratili jsme příjemné slovo s ředitelem Rallye Sudety Tomášem Čadou, nasnídali se, nakoupili zásoby a vyjeli dál po trase Sudet. Za Horním Adršpachem jedem po zelené turistické značce vedoucí po hranicích od patníku k patníku. Je vedro a pěkně se mezi šutrama a kořenama s naloženými koly plácáme. Rasťo snad poprvé nadává a jeho nelibost směřuje vůči trasérovi. Vím, že tento úsek trasoval Véna Hornych, který dělá trasu Bikechallenge, a tak jsem přesně věděl, co nás čeká. Vénu jsem bránil s tím, že pokud člověk nemá za sebou 1.200 km a pod sebou naložené kolo, je to celkem pěkná, hravá cesta. Rasťo ale stále brblal a při jedné ze zastávek pronesl nepřekonatelnou hlášku celého výletu: „Ktorý kokot toto trasoval? Hen tomu ty hovorýš pekná cyklotrasa! Aj by som ťa jebol, ale němožem, lebo mám vytrasené ruky“. Rázem dostávám ukrutný záchvat smíchu, opírám se o kolo, abych smíchy neupadl a kluci mi odjíždějí do Polska. V Polsku, byť mám mapový podklad, tak trochu před Podgorzem bloudíme. Před výjezdem na hřeben Krkonoš odpočíváme u sámošky a předjíždí nás Pepa s Mojmírem. V Polsku jedeme kolem Borové hory. Jirka doufal, že to pojede přes sedlo a ne přes řídítka. Do Čech vjíždíme na Pomezních boudách, sjíždíme do Pece, kde dáváme večeři a pak stoupáme přes Richtrovy boudy na Výrovku. Na Výrovce jsou opět Pepa a Mojmír, budou tady spát, a tak se loučíme s tím, že už se třeba do cíle neuvidíme. Rychlým sjezdem pokračujeme s Rasťou a Jirkou do Strážného a dále do Špindlu. Ve Špindlerově Mlýně se s klukama loučím. Už jsem výrazně pomalejší a při vědomí kopce na Horní Mísečky se mi dál nechce. Dávám Jirkovi čelovku a baterky s tím, že mi jí nechá na CP 3. Po chvíli hledání jsem našel ubytování v penzionu Bystřenka. Dneska to dalo 138 km. Poprvé od začátku závodu jsem zůstal sám, je to nezvyklý, zvláštní pocit, ale těším se na ráno a jsem odhodlán zaútočit.

Den 11. – 13. 7. 2011 – těžký den

Z Bystřenky vyrážím v 6:15 hod. Na Mísečky po modré sjezdovce tlačím a pak už letím přes Dvoračky, nad Rokytnici a Harrachov do Jizerských hor. Jede se mi pěkně, cesta nevede žádným těžkým terénem, rychlé sjezdy si užívám dost přes 60 km/hod a přesto se 125% jistotou. Na CP 3 v Bedřichově dojíždím za 4,5 hodiny a kluci Jirka s Rasťou právě vstávají. Dojeli v 5:00 hod. ráno, Martina potkali, když odjížděl. CP 3 je v nově rekonstruované stylové chalupě, kterou dali majitelé neprozřetelně v šanc bandě desperátů, pohybujících se na jízdních kolech a ješte se o ně starají. Po dvojité porci špaget odjíždím s Rasťou a Jirkou. Až do Hrádku nad Nisou upalujeme s větrem v zádech. V Hrádku obědváme v restauraci a doplňujeme zásoby v samoobsluze. V samoobsluze jsem příšerně pomalej. Hrozně se za to nemám rád. Do sámošky jsem vlezl první a vylezl poslední, navíc nástup na kolo mi trvá taky neuvěřitelně dlouho a kluci odjíždějí napřed. Ještě ve městě zjišťuju, že mám defekt, píšu klukům SMS ať jedou a pomaloučku defekt opravuju. Jsem úplně tupej, a tak mi oprava trvá neuvěřitelně dlouho. Po pravdě ani moc nespěchám. Před Jedlovou horou, v Lužických horách se plácám po těžko sjízdných, od lesáků zničených cestách. Napadá mě, že tam kde lesapáni v posledních pěti letech těžili, by se mělo povolovat jezdit komukoliv na čemkoliv, protože třeba takový tank by cestu polepšil. V průběhu závodu jsme často jeli po cestách zničených lesáky. Chápu hospodářský význam lesa a nutnost těžby, ale proč po vytěžení nevezmou radlici a cestu po sobě neuhrnou do rovného stavu. Skutečně jsem viděl v cestě rozbité od lesáků už půlmetrové náletové jehličnaté stromy.
Je velké dusno, jsem pěkně prošitej a potvrzuje se mi, že největší bolest na kole je pro mě pot do očí, a to ještě vezu helmu pouze na nosiči. Jede se mi fakt mizerně a vzhledem k dusnu ani rum nepomáhá. Lítají drobné mušky, chce to brýle, ale v nich se mi špatně sleduje navigace. Jsem unavenej, a tak mi není nic akorát. V rekreačním areálu Pod Jedlovou hledám, zda bych se neubytoval, ale je zřejmé, že tam chcípnul pes. V začínajícím dešti vjíždím do obce Rybniště a zkouším se místních zeptat na ubytování v posteli. Nikdy nevěř domorodcům se potvrzuje, když mě třetí člověk poslal třetím směrem. Pokračuju na Horní Podluží. V Podluží akorát začíná bouřka, a tak jsem zabočil k fotbalovému hřišti, kde jsem tušil přístřeší a hospodu. Bylo tam oboje a místní konzumenti se o mně po dnešních 156 km královsky postarali.

Den 12. – 14. 7. 2011 – už to prasklo

Vzhledem k tomu, že jsem večer s místními konzumenty seděl až do půlnoci, tak jsem vstával až v šest a po snídani vyrážel vlhkým ránem před sedmou. Trasa vjíždí do Národního parku Česko-Saské Švýcarsko a povrch je převážně asfaltový. Postupně se mi to rozjíždí. Kousek před Hřenskem zabloudil můj pohled na spoj horní rámové trubky a sedlové trubky a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, do očí mě udeřila zřetelná prasklina. Na chvíli jsem propadl mírné panice, ale pak jsem si nožem udělal rysky označující konce praskliny. Na Mezní louce jsem učinil pokus o odlehčení kola vyhozením plachty a alumatky a konečně se trochu uklidnil. Rozhodl jsem se dojet do Hřenska a tam kolo maximálně odlehčit. V Hřensku jsem kolo odlehčil dokonale. Nejprve jsem na poště zjistil, že jejich nabízené krabice jsou malé. Pak jsem se vydal do Hudy-sportu, kde jsem tušil pochopení pro mou situaci. Od prodavačů jsem dostal velkou krabici, do které jsem odložil kompletní zadní nosič se spacákem pantoflemi i helmou a nechal jsem si jenom zbytek rumu. Z batohu a z přední brašny jsem všechny věci vyndal a každou podrobil zkoumání, zda je nezbytně nutná pro další jízdu. Nakonec jsem si nechal to, co jsem měl na sobě, t.j. ponožky, boty, kraťasy, spodní tričko, dres, návleky na ruce a nohy. Jako rezervní oblečení jsem vzal na milost pláštěnku, nepromokavé ponožky, dres s dlouhým rukávem a kraťasy. Z nářadí jsem už nic odeslat nemohl, ale z dalších věcí jsem si nechal jen kartáček na zuby a krém na opalování. Prodavači mi krabici ochotně zabalili a nabídli její odeslání. Byl jsem asi v pěkné tupotě, protože přední brašnu jsem zajišťoval gumicukem nekonečně dlouho. Po překonání Labe přívozem jsem vjel do Německa a cca o 5 kg lehčí kolo jelo znatelně lépe. Styl jsem přizpůsobil prasklému rámu, jel jsem hodně ze sedla a s plně otevřeným zadním tlumičem. Kolem Děčínského sněžníku a Tisských stěn se jelo pěkně, cesta vedla po jezdivých loukách, avšak v protivětru. Přicházel na mě hlad, ale v obci Petrovice jsem ani nezastavil. Petrovice byly nejošklivější obec na trase, všude stánky Vietnamců nabízející autopoklice, kanystry, trpaslíky a dřevěné nesmysly, restaurace lákaly německými nápisy na velké porce. Přišlo mi, že to místo absolutně ztratilo jakoukoli vlastní tvář a důstojnost. Ve snaze dostat od bývalých východních Němců nějaké euro se proměnilo v barevnou pustinu. Zjevně jsem ještě neměl velký hlad, protože jsem odmítl dát takovým podnikatelům vydělat. Po překonání dálnice D8 mě na louce, kde jsem dával pauzu u malin, dojel Vašek Klouda (další odpírač helmy), se kterým jsem se znovu potkal při pozdním obědě na Komáří Vížce. Zhruba ve čtvrt na šest jsem potkal fotografa a kameramana Libora, u kterého jsem zastavil a ztratil s ním trochu řeči. To už jsem byl na začátku Krušných hor. Na Cínovci jsem zastavil v nabízeném zázemí u Karla Fialy. Karel je příjemný človíček, hned nabízel pivo nebo koňak. Dal jsem oboje. Karel nabízel i jídlo. Byl jsem najedený, ale potřeboval jsem informaci o nějaké další civilizaci na trase, kde by byla postel. Byť Karel ochotně přinesl notebook s mapou, nic moc vhodného jsem neobjevil. Byl jsem připravený alespoň na dalších 40 až 50 km, ale v té vzdálenosti žádná postel nebyla. Pokračoval jsem jen do Moldavy, kde jsem sjel z trasy do Nového Města. Měl tu být funkční hotel Ján. Z dřívějšího výletu vím, že další úsek trasy povede pustinou, do které se bez věcí bojím.
Hotel Ján byl parádní, až mi bylo trochu hloupé, že ze mně padá bláto. Příjemnému personálu to nevadilo, měl pochopení. Za 500,- Kč na noc jsem se ubytoval, a k večeři jsem si dal výborný steak. Ujel jsem jen 110 km příjemnou cestou, občas jsem při zastávkách pokecal s lidmi, kteří se o náš závod živě zajímali. Ačkoli jsem se v hlavě cítil dobře, tělo asi začínalo mít dost. Spal jsem špatně, únavou jsem se budil, dost jsem se potil a zároveň mi byla zima. Uvidíme co bude ráno, ale cíl se blíží.

Den 13.– 15. 7. 2011 – krajem mrtvých psů

Z hotelu Ján vyrážím v 5:15 hod. Dle domluvy mě vypustil kuchař, kterého jsem vzbudil. Na cestu jsem dostal místo snídaně namazaný chleba. V Moldavě jsem se zastavil u pumpy, která sice měla hrdý nápis Nonstop, ale byla beznadějně zavřená. Fouká pěkně ledový protivítr a trasa vede po loukách. Naštěstí je terén lehký a jízdou ve stoje se snažím rám šetřit. U další pumpy, která je dost vybraná, snídám sušenky. Trasa se dál vyhýbá obydleným místům a když už vede nějakou vesnicí, je tam polovina domů rozpadlých a polovina sice pěkně udržovaných, ale zjevně pouze na rekreační účely. Před polednem obědvám v závětří chleba a po poledni konečně narážím na hospodu. Místní údržbář mi sdělil, že majitelé jsou na nákupu a protože se mi jede dobře, na nic jsem nečekal a pokračoval dál a doufal, že za chvíli určitě zase nějaká hospoda bude. Můj odhad byl velmi špatný. Trasa vedla skutečnou pustinou, pusté vesnice míjela obloukem a když už mi docházela voda, vjel jsem do obce Černý potok, na jejímž začátku byl sice poutač na restauraci, ale byla zavřená a nabízená k pronájmu. Už je mi jasné, proč ve zdejších obcích téměř nikdo nežije. Kde nejsou hospody se přeci žít nedá. Příroda je v Krušných horách ale nádherná. Zřejmě díky tomu, že zdejší lesy začátkem osmdesátých let uschly je na jejich místech mladý, přitom vzrostlý les a lesapáni tam ještě tolik neřádí, a tak nejsou lesní cesty tolik zničené těžkou technikou. Až v Kovářské je hospod kam se člověk podívá. Zastavuju u hotelu Centrál, kde se mně hned ujal výborný vrchní. Takové typy personálu mám rád. Sice má otrávený obličej, ale zkušeně si mě posadil co nejblíž k pípě a kuchyni a luxusně a hlavně rychle mě najedl a napil. I ty jeho kecy byly fakt výborný. Potvrdil mi, že v Horní Blatný bude určitě možnost ubytování v posteli a pokud ne, tak mám sjet do Nejdku. V Kovářské jsem ještě doplnil zásoby v samoobsluze a při odjezdu potkal Mojmíra. S Mojmírem jsem se domluvil, že jedu spát do Horní Blatné. Cestou mě dostihla SMS od Rasti výmluvného znění: ,,Kde sa jebeš?“ Za jízdy jsem Rasťovi zavolal a zjistil, že už ho vezou z cíle, kam dorazili s Jirkou ve tři odpoledne. Trasa i nadále vedla krajem mrtvých psů. Jen kousíček pod Klínovcem jsem z dálky viděl na cestě živého kance jako prase. Na vrcholu Klínovce je pěkná zima, přioblíkám se, sjíždím na Boží Dar a pokračuju v solidním tempu do Horní Blatné. V Blatné jsem se ubytoval, sešel dolů do hospody na večeři a ještě než mi stihli přinést jídlo, tak v průběhu telefonátu s Jirkou, který hlásil, že někdy ve čtvrt na čtyři dorazili do cíle, stál ve dveřích Mojmír. Jen jsem mu podal klíče od pokoje a ukázal na šéfa podniku. Po 140 km mně čeká poslední noc a těch 80 km do cíle už zítra dám i kdybych měl jet na koze. Kolo zatím drží a prasklina se nerozšiřuje.

Den 14. – 16. 7. 2011 – mám to

Z Horní Blatné odjíždím tradičně v 5:15 hod. Mojmír pojede o něco později. V prvním sjezdu je mi hrozná kosa, ale pak se zase rozjíždím, začíná hřát sluníčko a trasa je pěkně jezdivá, jedu hodně ve stoje, bojím se v sedle víc zabírat, aby se mi rám nerozpadl. Už si to užívám, protože vím, že do cíle prostě dojedu. Před Kraslicemi mi začal drnčet ořech, proto jsem ho u Tesca namazal a přitom jsem měl pomocníka v podobě místního sběrače železa. Trochu jsem se bál, aby si nechtěl ten můj šrot naložit, protože přece jenom za hliník se dávají solidní peníze. Když jsem uviděl na turistickém rozcestníku Skalná 18 km začala se mě pomalu zmocňovat cílová euforie, dokonce i kolo jsem přestal tak úzkostlivě šetřit, jen ze sjezdů jsem jezdil hodně zadrženě, protože kdyby se rám rozlezl, kolo by bylo velmi špatně ovladatelné. Po dojezdu do cíle mě uvítali Honza s Yvčou, dostal jsem vynadáno, že nemám helmu a jako trestné kolo jsem jel zpět na začátek Skalné, kde mě fotili a točili. Dosáhl jsem času 12 dnů, 21 hodin, 33 minut a bylo to naprosto úžasné. Nejméně od včerejška vím, že se na závod vrátím, zatím si myslím, že to bude v roce 2013, protože na Slovensko nepojedu . Chvíli poté, co jsem Honzovi poskytl cílový rozhovor, přijel Mojmír a další chvilku za ním Přéma, kterému jsem v Beskydech vypil rum a on přesto dokázal se svým hodně naloženým kolem vyhrát kategorii TIR. Cíl je stejně jako CP3 v soukromé chalupě. Majitel Pepík Dušák se o závodníky stará jako o vlastní, podává výborný guláš, zajímá se o zážitky a od každého žádá podpis na Honzův plakát. Dali jsme se do pucu, Přéma se nezdržel a pokračoval do Chebu zase na kole na vlak a my s Mojmírem jsme si vychutnávali cílovou atmosféru a pak šli naposledy zacukryt na místní nově zrekonstruovaný hrad. Ve slunném odpoledni jsem poslal cílovou SMS spoustě kamarádům, kteří mě drželi palce a s největšími podporovateli jsem telefonoval. Pozdě večer přijel Zdeněk, který měl asi 30 km před cílem neopravitelný defekt, u domorodců nechal svého celoodpruženého treka, půjčil si od nich kolo na úrovni favorita šedesátých let ležícího mnoho let ve stodole ve slámě a dojel na něm do cíle. Zdeněk se moc nezdržel a chvíli po jeho odjezdu se rozloučil i Mojmír. Já v cíli zůstanu do zítra, kdy mě po poledni odvezou do Prahy.

Příběh nekončí

V noci jsem spal jak mimino a ráno si dál užíval báječný pocit a atmosféru v cíli. V noci přijel Radek. Před avizovaným příjezdem dalších závodníků jsme se jeli s Honzou, Yvčou a Radkem trošku projet. Ujeli jsme asi deset kiláčků, stavili se na místním skoronovém hradě a mazali vítat další dva finishery. Když si pro mě z Prahy přijeli a loučil jsem se s cílovým osazenstvem, už jsem věděl, že příští rok zase pojedu a to opačně odtud na Slovensko. Letos to byla cesta tam a příští rok bude cesta zpátky. Svým způsobem bude příští rok znova první ročník a je škoda u toho nebýt a nepokusit se využít zkušeností, dokud jsou v paměti.
V Praze se mi dostalo v průběhu odpoledne a večera moc příjemného přivítání. V noci jsem i přes únavu, která na mě padla nemohl spát a znovu jsem projel celý závod. Ráno ve čtyři hodiny se tělo automaticky probudilo a hlava v první chvíli propadla panice: ,,Kruci, jsem někde špatně a daleko od trasy, musím honem jet, kde mám kolo? Co tady dělám?“ Když jsem se zorientoval místem a časem, sedl jsem na kolo a jel alespoň do práce. Z práce jsem se už sotva doploužil a další týden na kolo nesedl. Měl jsem stále ukrutný hlad a žízeň, přes den jsem třikrát až čtyřikrát usínal a po nocích se mi zdálo o závodě. Asi dvakrát jsem po obědě v hospodě prohlásil „Zaplatím a pojedu,“ byť jsem přišel pěšky. Závod byl pro mě úžasný zážitek. Dlouho po jeho skončení jsem nebyl schopen se bavit o ničem jiném. Závod mě asi nějak ovlivnil na delší dobu, jen nevím jak, snad to zjistím, až dojedu na Slovensko. Děkuji všem, kteří mi drželi palce a posílali povzbuzující SMS a telefonáty.

Trochu techniky

Závod byl mimo jiné i velkou prověrkou materiálu. Před závodem jsem kolo pečlivě připravil, dal nová středová ložiska, kladky přehazovačky, řetěz, brzdové destičky a pneumatiky. V průběhu závodu jsem už neměl čas ani sílu starat se o kolo. Údržba spočívala v otření a namazání řetězu a občasném ostříkaní kola vodou. Vezl jsem 11 kg materiálu. Vpředu jsem vezl řidítkovou brašnu Sport Arsenal A-310. Brašna skutečně nepromokne, ale v držáku poskakuje a limituje rychlost v rychlých rozbitých sjezdech. Kolo ujelo za těžkých blátivých podmínek přes 1600 km. Tady je výsledek testu, známkování je jako ve škole.

Navigace: Garmin GPS map 62 – 1
Spolehlivě fungovala, žádala si na den dvě tužkové baterie. Bezprostředně reaguje na ovládací tlačítka. Vodotěsná bahnuvzdozná.
Rám: Giant Anthem X – 2
Kdyby neprasknul měl by 1, pohodlný, nehoupavý, příště beru zase.
Vidlice: Rock shox sid world cup – 2
Ke konci už nebyl chod tak hladký, po vyčištění a výměně oleje jako nová.
Tlumič: Fox RP 23 – 2
Ke konci nebyl chod tak hladký a snížila se citlivost, v rámci reklamace  rámu vyměněn.

Kola: Mavic Crossmax SL – 1
Tuhá bezproblémová kola, po závodě dotažen výplet, vyčištěna přední ložiska a vyměněna zadní již před závodem načatá ložiska, kdy v závodě bylo nutno často vymezovat vůli zadního kola.
Řazení: Sram grip shift X0 – 1
Přehazovačka: Sram X0, kladky Shaman – 1
Kladky a jejich ložiska po vyčištění v překvapivě dobrém stavu.
Bowdeny: Jagwire ripcord – 1
Celá soustava řazení spolehlivá a přesné chodící za všech okolností.
Přesmykač: Shimano XT top swing – 4
Prasknul, potrestala mě nedůslednost v přípravě, když jsem několikrát mírně rovnaný přesmykač preventivně nevyměnil, přesto je smyk XT měkký náchylný na ohnutí vodítka.
Brzdy: Avid juicy ultimate, desky Gold fren, kotouče Hope floating saw 160 – 1
Brzdilo to pořád a ani při dlouhodobém nepřerušovaném brzdění se nepřehřály, přední destičky jsem sjel úplně a mírně sjel i kotouč, zadní destičky by na nezávodním kole ještě něco najely, po závodě vyměněna kapalina.
Pneumatiky: Rubena Scylla tubeles supra 2,1 – 3
Na závod špatná volba vzhledem k obtížnosti terénu, po tvrdém jedou super, na mokru v těžším terénu nejisté, malá odolnost proti defektu, zadní guma mizela před očima.
Kliky: Shimano XTR, ložiska Aerozine – 1
Převodníky v pohodě, ložiska před závodem naplněna vazelínou, po závodě vyčištěna s běžným opotřebením.
Pedály: Crank brothers egg beater sl – 1
Nacvaknutí i vycvaknutí za všech okolností snadné, před závodem vyčištěny namazány, po závodě taky.
Řetěz: Shimano HG 73 – 2
Po závodě naměřeno 133,1 mm, nový má 132,2mm, měním při 132,7.
Kazeta: Shimano XT 11-32 – 1
Po závodě mírně omačkaná, nový řetěz však nestřílel, jen byl hlučný, vyměněna.

1600 km bez údržby je v terénu pro kolo hraniční porce, po které je nutno udělat pečlivou údržbu, jinak začnou komponenty rychle nenapravitelně odcházet a podstatně se zhorší funkčnost.