Reportáž o Craft 1000 Miles Adventure

O tomto závodě vím již od jeho prvního ročníku v roce 2011. Tento rok se mi narodil Matěj, a tak jsem plány na absolvování tohoto závodu posunul do budoucna. Vlastně od tohoto prvního ročníku musím na „míle“ stále myslet, jako by to byla nějaká posedlost. Často se mě lidi v mém okolí ptají, co na tom závodě vidím, co mě přimělo přihlásit se a absolvovat ho. Myšlenka jet z nejzazších míst bývalého Československa je zajímavá a hlavně naplňuje moje představy o cyklistice v těchto letech. Jedu jednoduše z bodu A do bodu B, poznám nepoznané a svoji délkou jasně říká, že to bude bolet. Když o tomto závodě začnete přemýšlet, dostanete tolik otazníků, na které nemáte odpověď, že to prostě musíte zkusit. Jak budu spát, co budu jíst, vydrží mi nohy, tělo, hlava? Co kolo? Bude mě to ještě vůbec bavit? Co si s sebou vzít? Budu se v noci bát? Chci dojet stůj co stůj? Co mi to dá? Má to smysl? Posunu své cyklistické (záměrně nepíši bikové, protože rád jezdím i na silničním kole) hranice dál, do vyššího levelu? Na všechny otázky jsem odpověď dostal. Hned v úvodu říkám, že teprve teď, po 14 dnech od dokončení závodu si uvědomuji jeho krásu, smysl a celou jeho filozofii, která je jednoduchá: nechat celou civilizaci s jejími vymoženostmi doma, zabalit se jak je libo (kromě povinné výbavy), sednout na kolo a pod taktovkou GPS jet, co to dá. Po několika dnech se vaše tělo a mysl změní, musí, jinak to neujedete. Přestanete myslet na soupeře, rychlost, soutěžení, honění se za úspěchem, ale přemýšlíte o svém těle, co potřebuje, jestli je dost vyspalé, najedené, musíte si udělat jakousi duševní hygienu hlavy (každý po svém). Neexistuje jediný a správný návod na zdárné dokončení závodu, nesmíte koukat na soupeře, hledat u nich řešení. Je nutné jet sám a myslet na sebe (pozor: neznamená to nepomoct, ba naopak, jste moc rádi, když někoho potkáte a můžete prohodit pár slov nebo jet společně nějakou dobu), abyste pochopili fungování svého těla, které je vystavené dlouhodobé fyzické a psychické zátěži. Vím jistě, že toto nepochopíte ani při absolvování těžkých maratonů nebo 24hodinovek, chcete-li toto poznat, tak se přihlaste. Chcete-li svoji cyklistiku posunout dál, jeďte. Já nemám rád přívlastek nejextrémnější, nejtěžší, a ani to neuslyšíte. V mém případě do extrémů (tím je myšleno ohrožení zdraví) nedošlo a jsem tomu rád. Za extrémní závod paradoxně považuji například cyklistickou obdobu Jizerské 50, kde se ženou dopředu cyklisti necyklisti. Když jsem ji jel naposledy, dvakrát jsem podával první pomoc. Při mílích ani jednou. Lidi, které jsem na cestě potkal, neměli ambice, byli skromní, nevytahovali se, neřešili techniku. Cyklistika je fenomén, soutěžení a porovnání je pro dnešní společnost typické, jestli budu v první desítce nebo ne, může rozhodovat o postavení ve společnosti. Tento závod se jede pro vlastní potěšení a pro pochopení všeho, o čem právě píši. Závod pro mě začal v roce 2011 a jako ostrý start počítám 1. 1. 2013, kdy mě přišel potvrzující mail, že jsem registrován. Už vlastní registrace je zajímavá – 31. 12. ve 24:00, tedy tehdy, když si všichni připíjí a přejí si hezký Nový rok. To byl jasný signál, který měl každého trknout, a taky že jo. Snažil jsem se řádně připravit, stanovil si tréninkový plán a ten beze zbytku vyplnil. Měl jsem ze všeho dobrý pocit. Fyzicky jsem na tom byl nejlépe za poslední roky, možná úplně nejlépe.

 

První den 30. 6. 2013

Registrace proběhla bez problémů, snad jenom podepsání papíru, že jedu na vlastní riziko a že jsem plně fyzicky i duševně zdráv (a já vlastně ani nevím, co všechno v tom lejstru stálo), mě lehce znepokojilo. Připnul jsem si startovní číslo a šel se naposledy řádně najíst. Byly tři hodiny do startu. V hospodě jsem potkal ostřílené borce, kteří se bavili o minulých ročnících. Jídlo mi přestalo chutnat. Vkradly se pochybnosti, zda jsem duševně plně způsobilý a nadával si, že jsem se radši nejel projet doma na dvě tři hodinky a opustil pozitiva civilizace. To jsem ještě netušil, co mě za několik minut čeká. Přesně v 15:00 mi prasklo cestou z hospody lanko jdoucí od planetové převodovky Rohloff, v tu chvíli mě kamarádi posílají povzbuzující sms. Tuto převodovku jsem měl zkontrolovanou, celé kolo nachystané a mělo všechno klapat. Nemohl jsem řadit, ale hlavně to kolo se chová jako bez řetězu. Závod pro mě skončil, ještě dřív než byl odstartován. Začal boj se záchranou řazení, nebyl jsem na popisu pravidel, nejsem na společné předstartovní fotce. Moje nálada byla na nule, vlastně hluboko pod nulou, ale přesto jsem byl racionální, vlastně až robotického myšlení, což mě dovedlo k provizornímu řešení, vytvořil jsem singlspeeda s převodem 44/16 (asi tak). Závod byl odstartován, po několika letech jsem cítil závist, koukal jsem na ta všechna kola a záviděl, jak si všichni libovolně řadí, aby co možná nejméně zatěžovali své svaly, které ještě budou potřebovat. Já jel pilu, rval to, co to šlo do kopců, abych nemusel jít pěšky. Ještě před startem jsem věděl, že asi po 80 km jsou Michalovce a tam se pokusím najít pomoc. Okolo 22:00 jsem byl před cykloservisem, na chodníku na pěší zóně jsem si dal klobásu a dva rohlíky, lidi na mě koukali jak na marťana, bylo mi trochu trapně, ale hlad byl větší. Zanedlouho přišel sympatický majitel, který byl ochotný mi pomoct, nálada se mi zlepšila. Budu mít dvě tři hodiny ztrátu a jdu zpět do závodu. Bohužel jsem netušil, že lanko, které vede z náboje, má průměr 1 mm a na celém Slovensku se nedá sehnat. Zkoušeli jsme rozplést lanko o průměru 1,1 mm. Neděle se vyměnila za pondělí. Okolo druhé ráno 1. 7. jsme opravu vzdali. Chtěl jsem si v cyklorámu půjčit kolo, snažil jsem se kolo předělat na klasické řazení. Všechno marně. Pojedu do Ostravy v 03:56 půjčit si kolo ke kamarádovi. Ještě to nevěděl, nechtěl jsem ho v tuto nekřesťanskou dobu budit, zvlášť z neděle na pondělí. 001-Sifta

 

Byl jsem naprosto zoufalý, celou zimu, jaro trénuji, doslova každý den myslím na míle a závodem doslova žiju, rodina nechápe moje ranní tréninky a vstávání a o to je to vše těžší. V průběhu závodu jsem potkal několik závoďáků, kteří loni nedojeli. Prý nedělali celý rok nic jiného, než že mysleli na tento závod, že mají nevyrovnané účty. V cíli jsem potkal partnerku jednoho z nich, prý se celý závod modlila, aby její přítel dojel, jinak by to s ním nevydržela. Další moment, proč mě ten závod dostal – byl jsem mezi svými. Teď je konec kvůli lanku, ještě jsem neokusil jeho atmosféru... Kdyby se to stalo v půlce závodu, ale hned na startu, vlastně před startem. Jo a to mi po výstřelu chodily další sms, ať dávám, jedu a že budu určitě dobrej. Tak jestli je toto zkouška mých nervů, tak OK. Kamarád Petr Hanyš mi v Ostravě bez řečí půjčuje své kolo, paradox je ten, že už podruhé (jel jsem na něm i Sudety, ročník si nepamatuji). V průběhu závodu máte čas, chuť moc ne, přemýšlet jinak, a tak jsem si říkal, jestli to kolo není nějaké znamení. Začnete si myslet, že je všechno nějak předem daný a my máme malý podíl na tom, co se děje. Těžko se to vysvětluje, protože žijeme v přepychu a nedostáváme se na hranu hladu, žízně a fyzických a duševních sil. Tak například druhou polovinu závodu jsem jel sám, když jsem se zastavil, někdy v chalupě pro vodu, jindy v hospodě, v krámu pro jídlo, tak mi přítomní sdělili, že před několika hodinami odjel ten a ten, a že vypadal tak a tak, vždy jsem se tomu zasmál, takový staromódní facebook, ale daleko důležitější, stále nejsem poslední na trati, stále ještě někdo jede, jak je možné, že byli ve stejném krámu (bylo to v Děčíně), asi existuje nějaká determinace, musí. Tyto myšlenky mě uklidnily a dávaly mi pocit bezpečí. Na kole jezdím rád, žiju, jím, takže jsem určitě předurčen dojet. Toto slovo se v průběhu závodu začalo skloňovat čím dál víc. Čím více útrap, tím víc to chcete absolvovat. 002-Sifta

 

Druhý den 1. 7. 2013

Druhý den začíná nástupem ve vesnici Vinné (Zemplinská Šírava) v 19:30, čekaly mě dva brody, na které pojedu s největší pravděpodobností za tmy. Byl jsem v naprosté euforii, že jsem zpět na kole a v závodě. Cestou z Košic do Michalovec jsem v autobuse stál, i když místa v autobuse bylo dost, byl jsem celý natěšený. Pořád jsem něco na kole šteloval, posed, brzdy apod. Lidi na mě koukali divně, ale já jsem na to již rezignoval. Nemohl jsem se dočkat, až pojedu a rozhodl jsem se, že přestože jsem minulou noc nespal, tak se pokusím dojet ztrátu a pojedu celou noc. Noci na kole znám z 24hodinovek, má to své kouzlo, je ticho, všechno spí a člověk tuto odvrácenou tvář dne nezná. Ujel jsem ten den až do Kavečan. Měl jsem ohromnou radost, majitel chaty Hrešná mi sdělil, že zrovna odjelo asi 15 závoďáků, a že není možné, že to jsem já ten „Ostravák“. Měl velkou radost, že jsem v závodě. To je další velká věc, lidi, které neznáš, ti chtějí pomoct a drží ti palce, moc to pomáhá. Jel jsem jako drak, měl jsem tolik energie jako celé jaro ne. Na půjčené kolo jsem si zvykat nemusel, bylo parádní, všechno fungovalo a mě se zmocnil krásný cyklistický pocit (nepopíšu ho). Ve vesnici jsem dojel asi poslední zúčastněné, včetně Vlasty Dokoupilové, opět měla radost, že jsem zpět. Píše se 2. 7. 2013.

 

Třetí den 2. 7. 2013

Teď vlastně ani nemám chuť dělit čas na dny, ale na ujeté kilometry (to byla myšlenka, která mě držela dlouho). Proč dělíme život na časové úseky a ne na to, co zvládneme. Chtěl jsem tím říct, že normální optikou jedu třetí den, ale já to měl všechno splynuté a čas dělím na to, zda mám jídlo, pití a jedu nebo nejedu (Divné? Ani ne, to je to, co jsem psal na začátku, člověk musí myslet jinak, v jiných souvislostech, a to je další důvod absolvování „mílí“, žijeme v konvencích, ale přitom je asi fajn zažít a poznat jiné, posune vás to dál.). Tento den se mi jelo nejlépe za tento rok, jsem v závodě, nemám technický problém, dojíždím poslední závodníky, cítím se fajn, kilometry odsýpají. Potkám tátu se synem a rozhodneme se na sklonku dne, že najdeme penzion ve městečku Važec i za cenu, že sjedeme z trati. Říkám si, že jsem dvě noci nespal a že si to tělo zaslouží. Chyba lávky, ostré setkání s civilizací mi neudělalo dobře, sprcha, teplá, měkká a hlavně suchá postel nebylo vlastně to, co jsem hledal. V neposlední řadě cítím levou achilovku. 003-Sifta

 

Čtvrtý den 3. 7. 2013

Cítím se mizerně, nohy nejedou, jsem bez energie a čekají mě Nízké Tatry. Jedu pomalu a vůbec to neodsejpá, navíc terén je proti mně. Do konce musím tlačit, jede se hodně loukami a kopřivy se stávají naprostou samozřejmostí. Cítím, že mám pořád hlad. Objevuje se první krize. Jedu sám, přestávám přemýšlet, pouze jedu. Večer dojedu až do Liptovské Revuce. Spím na zahradě pod altánkem před vstupem na Velkou Fatru. Plán na zítřek je jasný, přejedu Velkou Fatru a dojedu na CP1 (potřebuji na zlepšení psychiky mít za sebou první čtvrtinu).

 

Pátý den 4. 7. 2013

Ráno se budím do krásného rána. Rozhodl jsem se, že vstanu až po šesté hodině, v klidu zabalím a cestou si koupím dostatek jídla. Krám je zavřený, a tak vyrážím se třemi sáčky brambůrků, které jsem si koupil večer v hospodě, když jsem sháněl ubytování. Velká Fatra mi učarovala, začalo se hned stoupat bez přípravy. Asi za dvě hodiny jsem byl na Križné – nejvyšším bodě celého závodu. Byl nádherný den a kupodivu se nohy zlepšily. Přesto stále bolela achilovka, daň za první den, kdy jsem rval těžký převody, daň za mokré boty s ponožkami z brodů a samozřejmě tělo nebylo nachystané na 16- až 18hodinové švihy. 004-Sifta

 

Do CP1 jsem dorazil okolo 21:00, měl jsem moc fajn pocit. Setkal jsem se s ostatními závodníky. Někteří na tom byli hůř, někteří líp, všichni byli rádi, že ukrojili kus cesty. Dal jsem si buřta na ohni a několik piv a okolo 22:00 jsem šel spát. Nešlo mi to, strašně mě pálily nohy z kopřiv, kam mne GPS navigace v odpoledních hodinách zavedla. Už jsem o této zkoušce vůbec nepřemýšlel, mám kopřivy přejet, tak je přejedu. 005-Sifta

 

Šestý den 5. 7. 2013

Ráno jsem vstal brzo a chtěl jsem již být co nejdřív v Čechách, kde se snad pořádně najím. Jelo se přes Bojkovice, město které znám z rodinné dovolené, vím tam o pěkné hospodě se zahrádkou, kde dobře vaří. Začal jsem se dostávat do tempa, už jsem nepřemýšlel, zda mě něco bolí nebo ne, potřeboval jsem mít dost tekutin a jídla a vydržet co nejdéle na kole. Mám pocit, že všichni zúčastnění jeli stejně rychle a pouze ten, kdo vydržel déle na kole, ujel logicky více kilometrů. Čím více kilometrů jsi ujel, tím unavenější jsi druhý den byl, takže si každý musel svoji kilometráž určit sám. Mě vyhovovalo okolo 150 km na den. Celý den jsem potkával a zase ztrácel závoďáka, co psal reporty na server mtbs, bolelo ho koleno a byl tím trochu rozhozený. Večer jsem ho potkal v Bystřici pod Hostýnem, dali jsme si spolu s dalšími dvěma kluky večeři, já tedy tradičně dvě, a nechal si objednat tři topinky na následující den. Nakonec jsem se nechal přemluvit na přespání v místním penzionu, přestože jsem chtěl ještě tak 30 km ujet a lehnout někde pod širákem. Prý vstaneme ve 3:30 a povalíme do CP2 – porce 190 km.

 

Sedmý den 6. 7. 2013

Vstal jsem jako první a cítil se docela fajn, opět jsem byl civilizací rozhozen. Zase se potvrdilo, člověk nesmí dát na ostatní a jet si svoje. Na tento den si moc nepamatuji, vím jenom, že jako palivo jsem použil mraky čokolády, kterou jsem zapíjel kolou. Nejelo se mi úplně špatně, ale zrovna tak jsem na tom nebyl nejlépe. Přemýšlel jsem, že jsem udělal chybu s tím penzionem a že jsem vstal moc brzo, určitě mi dojde, a taky že jo. Okolo 18:00 někde v Jeseníkách jsem padl, nemohl jsem ani mluvit, zbývala mi poslední topinka. Pamatuji, že papír, ve kterém byla zabalená, byl nacucaný olejem a nešel z topinky sundat. No co, snědl jsem to i s tím papírem. Holčička, co seděla u rozcestníku, na mě koukala jako na úplného magora. První dny jsem měl tendenci lidem okolo vysvětlovat, proč jsem tak špinavý a hladový a vůbec proč vypadám, jak vypadám. Tento den jsem přestal. Pochopil jsem ostatní kluky, že moc nemluví, když je cestou potkám. Jako by všichni byli v nějakém transu nebo co. Byl jsem od dnešního dne na tom podobně. Zbývalo mi asi 50 km do CP2 (polovina závodu), do místa, kde je jídlo, zázemí a hlavně psychická vzpruha v podobě absolvování půlky mílí. Já jsem ten den už nemohl, volal jsem domů a vlastně do telefonu vůbec nemluvil. Rozhodl jsem se vytáhnout spacák a okolo 18:00 jsem zalezl do lesa. Našel jsem si krásný mech, bylo teplo a snědená topinka i s tím ubrouskem mi udělala dobře. Okolo 20:00 jsem se probudil, zkusím ještě dojet do CP2, rychle všechno zabalil a vyrazil. Nohy nejely, od tohoto okamžiku vždycky potřebovaly doslova hodiny (4-5 hodin na rozjetí). Hluboko v Jeseníkách jsem našel krásný dřevěný přístřešek, těsně před stoupáním na Dlouhé stráně, zbývalo okolo 30 km do CP2, dál nejedu, přespím mimo civilizaci, odpočinu a ráno to docvaknu. Po chvíli dorazili ještě další dva kluci, které jsem již několikrát potkal, měl jsem velkou radost, že nejsem sám, ale moc jsme toho nenamluvili.

 

Osmý den 7. 7. 2013

Už jsem si zvykl, že to jeden den nejede a druhý den jsem jako vyměněný. Dnes to byl ten vyměněný den. Jelo se krásně, na Dlouhé stráně jsem to vyšvihl snad v rekordním čase. Do CP2 jsem dorazil v parádní náladě. Dlouho se nezdržel, pořádně se najedl, vzal si nové baterky, nechal si stáhnout data z GPS a jel dál. Byl jsem překvapen, kolik lidí končilo, já tyto myšlenky neměl. Těšil jsem se, že jedu do Jizerek, domů. Tak, jak ten den fajnově začal, tak blbě končil. Roztrhl jsem plášť a odešla mi rolnička na Kralickém Sněžníku. Řešil jsem technické problémy a nemyslel na jídlo (je zajímavé, že to jídlo pro mě bylo limitující, ani ne tak spánek). Ten den jsem zakončil před Orlickými horami v autobusové zastávce. Usínal jsem s hladem a žízní, tušil jsem, že bude druhý den zle. Teď již vím, že kdybych nejel Orlické hory, ale nějaké těžké kopce, tak bych se asi zlomil ( vlastně o tomto je tenhle závod - rozvržení sil, jídlo nejenom na ten den, pití, šetření kola, vyhnutí se zdravotním komplikacím apod.).

 

Devátý den 8. 7. 2013

Ráno jsem nastoupil do Orlických hor, jsou prý krásně sjízdné. Z toho dne vím jenom, že po cestě byla spousta válečných bunkrů, které byly krásně opravené. Závodil jsem s pánem, co měl protézu celé dolní končetiny a jel přes Orlické hory se psem. Obědvali jsme spolu a říkal, že vypadám dost blbě. Prý, jestli si myslím, že ten závod dojedu. Byl hodně informovaný a ukazoval mi fotky závoďáků, které potkal den předem. Po obědě se mi vracely síly a já se opět už po několikáté vrátil do závodu. Užil jsem si Broumovské skály a dokonce zavzpomínal na Sudety. Dojel jsem do Teplic nad Metují, první místo na trati, které jsem důvěrně znal, dal si večeři (tedy tradičně dvě) a rozhodl se jet, kam to půjde. Kilometr před hranicí s Polskem za Adršpachem jsem poprosil mladou rodinu, co pekla venku buřty, zda bych u nich nemohl v baráku přespat. Zní to divně, až drze, ale já si na toto loudění docela rychle zvykl. Nespal jsem v posteli, ale zůstal jsem ve spacáku. Ráno jsem si chtěl přivstat a měl jsem plán dojet do CP3.

 

Desátý den 9. 7. 2013

Opět jsem se probudil do krásného dne, celý den jsem přemýšlel, jak by tento závod vypadal, kdyby nám pršelo jako předchozí ročníky. Tento den byl fajn, nohy jely a já se blížil do Jizerek, a hlavně do CP3. Krkonoše i Jizerky jsem doslova přelétl, psychicky jsem na tom byl nádherně. Tušil jsem, že bude opět hůř. Zbývalo 420 km. V CP3 jsem se dozvěděl, že první to dal již z CP3 na CP4 na ex. Asi ještě větší magor než my všichni dohromady, co jsme na CP3 byli. Opět (už se mi to několikrát stalo), v záplavě euforie z jízdy, jsem zapomněl na jídlo. V CP3 nic nebylo kromě sušenek a vegetariánské paštiky. Měl jsem hlad, tak jsem si jí dal, ale efekt to nepřineslo. Ulehl jsem do spacáku a spřádal plány, jak to docvaknu ve dvou dnech. To by bylo fajn, už mě totiž nebavilo spát v mokrým spacáku a co mě nebavilo úplně nejvíc, bylo přemlouvání si sednout na kolo a začít šlapat. Rozjet nohy bylo horší a horší. Raději už z kola neslezu, tak si to trápení ušetřím.

 

Jedenáctý den 10. 7. 2013

Vlastně nevím co napsat, všechny pocity jsem už popsal a zbývá pouze 420 km dojet. A to se ukázalo jako největší zkouška, přestal jsem mít motivaci a morálku. Monotónní pohyby a stále stejné zvyky mě začaly ničit. Přestal jsem to psychicky zvládat. Zkoušel jsem různé až úplně debilní hry jako počítání čísel při pohledu na GPS přístroj. Měl jsem ho nastavený na odpočítávání kilometrů do cíle, takže třeba číslo 174 je moje výška, číslo 305 bylo číslo mojí skříňky ve škole a podobně. Docela to fungovalo, až jsem se přistihl, že to komentuji nahlas. Čekal mě obávaný Šluknovský výběžek, prý choďák. Dostal jsem se na něj až někdy okolo 21:30, stmívalo se a nakonec se ukázal jako docela těžký. Stromy přes cestu necestu, skály, bažina, tma, vyčerpání (došly opět zásoby jídla), nabíjecí baterie v čelovce se vybila. Spal jsem v lese nad Šluknovem, opět docela hezké spaní a já byl rád, že mám nenáviděný Šluknovský výběžek s Nordkappem za sebou.

 

Dvanáctý den 11. 7. 2013

Když teď o tom přemýšlím, tak asi nejhorší den v tomto putování. Psychicky jsem na tom byl nejhůř, už mě to vůbec nebavilo, nohy nejely a čekaly mě Krušné hory, které přesně, jak jsem si je představoval, tak takové byly. Připadal jsem si jak na Sibiři, náhorní plošina, břízy, další náletové stromy, všude rozbité baráky, bez civilizace, ošklivé cesty, které vedly rovně a křížily se do kříže. K tomu se ochladilo a začalo pršet. Naštěstí se černá obloha roztrhala a já dojel až na Cínovec, o kterém jsem věděl, že je zde neformální cépéčko, prý vede přes zahradu jednoho nadšence. Přejel jsem ošklivou dálnici a myslel si, že jsem ho přejel, když tu se objevilo teepee a pod pergolou řada známých tváří. Dostal jsem guláš a nějaké to pivo a šel jsem spát do teepee. Poprvé jsem ucítil ohromnou zimu, prý je to na Cínovci normální. S klukama jsme se bavili o tom, jak by bylo fajn zítra dojet, zbývalo 190 km. V tomto závodě to může být hodně, ale taky málo. Nevíte totiž, kudy cesta (vlastně necesta) povede. Sháněl jsem informace, jak vypadá zbytek cesty. Prý snad dobré. Usnul jsem hned a těšil se, až začnu ukrajovat poslední kilometry. Budíka mám na 6:00. Po dlouhé době jdu spát s plným žaludkem, věděl jsem, co to znamená, zítra nohy pojedou.

 

Třináctý den 12. 7. 2013

Ráno bylo velice chladné a foukalo jako blázen. Doufal jsem, že se do mokrého oblečení oblékám naposledy a že večer či v noci budu v cíli. Nádherný pocit, sedl jsem na kolo a jako stroj jsem vyrazil. Cesta utíkala a já doslova hypnotizoval GPS a ukazatel zbývajících kilometrů. Nohy jely (důležitý parametr), byl nádherný den a já byl euforický. To také již vím, že to neznačí nic dobrého, člověk se přestane soustředit a lehce udělá chybu, např. najede na kámen a blbě píchne nebo nešikovně spadne a potluče se. Stalo se mi obojí, začal jsem chybovat a zmatkovat. Poslední síly jsem vynaložil na zklidnění mysli, abych ještě ten den dojel do cíle, stůj co stůj. Ve 23:10 jsem dorazil do Skalné, já si ten název stále nemůžu zapamatovat, protože to byl tak vzdálený cíl, že jsem o něm vůbec nepřemýšlel. 006-Sifta

 

Honza Kopka na mě už čekal. Hned se začal ptát, co a jak, jaké jsou pocity a já byl naprosto bez emocí, prázdný, ani pozitivní ani negativní, takový pouze racionální, hlavně ať se nic nestane. Uplynulého půl dne jsem dělal pouze naučené robotické pohyby, nechtěl jsem připustit, aby mě vedly emoce proto, abych neudělal chybu. Mám pocit, že další den bych už nevydržel.

 

Závěrem

Tyto zápisky, reportáž, píšu hlavně pro své kamarády, známé a v neposlední řadě pro Jéňu Kopku, kterému asi své pocity a zážitky dlužím. Vím, že mi všichni drželi palce a já bych to slovně nebyl schopný popsat. Dále budu rád, když si to v psané formě uchovám, až budu zapomínat a budu mít tendenci zavzpomínat. Závod je to silný, nejsilnější, všichni tvrdí, že tě změní. Změnil! Mám jiný pohled na cyklistiku, život s kolem, dobrodružství. Mám jiný pohled na společnost, civilizaci, ale neřeknu vám, jestli je to pohled pozitivní nebo negativní. Protože s čím chudším a obyčejnějším člověkem jsem se potkal, tím větší empatii projevil, na opačnou stranu, čím bohatší a vznešenější člověk to byl, tím větší byla jistota, že mě nepomůže. Věřte, pomoc potřebujete, a věřte, za každou pomoc jste rádi. Kdo pomohl, peníze nechtěl, kdo nepomohl, od toho jste šli rychle pryč. Zeptáte-li se mě, zda bych jel znovu, odpověď je jednoznačná: Jel a moc rád, protože vás tento závod dostane se vším všudy.