Jak jsem jel závod CRAFT 1000 MILES ADVENTURE a nedokončil

Chtěl bych na tomto místě stručně shrnout moje dojmy ze závodu CRAFT 1000 MILES ADVENTURE 2014.

Prvně musím zmínit, že něco tak úžasného, co člověka přivede na úplně jiné myšlenky, než je zvyklý, a dokonale „zresetuje“ hlavu, jsem dosud nezažil. Na druhu stranu je to ale akce, která člověka taky naučí pěkně nadávat a některé jedince naučí i slušné dávce pokory. Moje účast byla nakonec se smutnou dohrou, ale o tom až později. Dodám jen, že ona smutná dohra měla dosti velký vliv na moje vnímání celé akce a spoustu zážitků a silných momentů ze závodu prostě zastínila. Najednou přišly nové věci, které se musely řešit, a majle se dostaly doslova na druhou kolej. S odstupem času se teď na věci dívám jinak a nebýt spousty fotek z pěkných míst a několika videí, které jsem vytvořil téměř výhradně do CP-2 a které mě ony krásné chvíle připomněly, nevěděl bych, že jsem na majlích byl. V mém případě tam vlastně chybělo i takové to vyvrcholení spojené s průjezdem pod nafukovací branou s nápisem FINISH. Ale popořádku.

Nebudu se zde rozepisovat nad anabází ohledně přihlašování, toto zde jistě rozebrali jiní borci a konec konců je známá všem, kdo zde byli anebo se chystají. Ten stres na silvestra, poté necelé 3 minuty po půlnoci potvrzující email, že jsme to „zvládli“, pak více jak hodinová procházka s děvčicou po mrazivých Modřanech, kde stále (ještě i ve 2 ráno) místní odpalovali rachejtle, za to všechno stály. Vychladnutí hlavy a taky jakési to oslavení příchodu nového roku pak bylo na místě. Měl jsem z toho obrovskou radost, zároveň jsem si ale uvědomoval, co to pro mě v následujícím půl roce bude všechno znamenat. Přihlášení je totiž věc jedna, příprava je zas věc druhá. A příprava byla teda zajímavá. Dodám jen, že jsem do majlí nikdy nespal pod stanem a už vůbec ne pod širákem, a GPS přístroj nepoužívám ani v autě, natož na kole. To byly pro mě asi 2 stěžejní věci, které jsem řešil s předstihem, ostatní věci v posledním týdnu před odjezdem, či spíše poslední den a noc. Spousta věcí byla pro mě v tu chvíli nových, leč byla to výzva. Spacáky jsem nakonec pořídil postupně dva, protože ten první (měl být do léta na majle) byl skutečně jen do léta a při prvním testování koncem května u nás v podhůří Orlických hor v noci, jsem v něm pěkně prochladnul a nakonec se musel dospat v domě. A světe div se, byl jsem úplně promočený od rosy. Překvapivě, neznal jsem to.

Druhý už byl s komfortním pásmem do + 3° C a ten byl teplotně parádní, problém nastal při jeho umísťování do brašny na řídítka od Ever biku, kdy se do brašny vešel jen při použití hrubé síly. Stejné to bylo s karimatkou, kterou jsem musel nadvakrát přeložit, aby se do brašny vůbec vešla. To bylo ale až poslední večer před odjezdem na majle. Karimatka byla nafukovací a s ní jsem byl spokojený maximálně. S navigací mi velice pomohli kluci z GPS centra v pražských Nuslích, dokonce mě pomohli i s volně stažitelnou mapou Slovenska, a když jsem tam pak několikrát zavítal pro radu ohledně zakoupeného přístroje, vždycky byli ochotní a pomohli. Za to bych jim rád touto cestou poděkoval. Navigace byla Garmin Oregon 650 a fungovala absolutně bez problému, možná byla větší spotřeba baterií díky velkému displeji, ale lithiové Energizery vydržely téměř celý každý den fungovat (cca 15 hodin provozu).

Dva dny před odjezdem v pátek jsem pořizoval i čelovku. Při zkoušení testovacího kusu na prodejně byla super, při rozbalení v pátek večer zjištěna výrobní vada v aretaci sklonu samotné lampy. Ze zoufalství jsem v 22:26 hod. (v pátek večer) odeslal na firmu e-mail, ve 22:50 hod. mně přišla od majitele odpověď a v sobotu odpoledne mně na prodejně majitel vyměnil, s omluvou, vadnou čelovku za zkoušený testovací kus. Podotýkám, že firma v sobotu nemá otevřeno. Touto cestou bych chtěl poděkovat panu Mitošinkovi z firmy Kronium na pražských Vinohradech za velice vstřícný přistup. Čelovka Fenix HP01 fungovala výborně a její výkon byl plně dostačující, byť nasazování na přilbu bylo trochu komplikované.

Kolo jsem si nechal připravit u Marka Lihana v Kyjově a kromě několika drobností způsobených blátem nebo karamboly fungovalo skvěle. Ostatní věci a balení jsem nechal (jak už to bývá zvykem) na poslední den, či spíše noc před odjezdem. Nebylo to rozumné rozhodnutí. V sobotu den před startem jsem se téměř vůbec nezastavil, spát jsem šel, až vše bylo sbalené někdy po půlnoci a jak to tak bývá, ne a ne zabrat. Nakonec jsem do rána naspal cca 4 hodiny, rychle posnídat, nachystat si svačinu, pobalené věci a kolo naložit do auta a s děvčicou jsme se vydali směr Hranice u Aše. Tam jsme dorazili někdy před 11. hodinou.

Proběhla registrace s focením a nutným vážením, poté ve 14:00 hod. udílení posledních pokynů před startem, při nichž Honza mimo jiné zmínil největší nepřátele „mílařů“ tedy lesáky, cikány a slovenské medvědy. Ve 14:45 hod. společné focení u startovní brány a v 15:00 hod. bylo odstartováno. Předpověď počasí říkala, že v dané oblasti mělo s větší pravděpodobností začít pršet kolem 14. hod., začalo až krátce před startem a několik minut po startu to už byla kvalitní průtrž mračen. Pršelo s různou intenzitou téměř hodinu a půl. Opět to tedy Honzovi vyšlo. Když po cca 45 minutách jízdy někdo ze spolubojovníků prohlásil, že už máme za sebou 1. procento cesty, neměl jsem z toho radost, byla to docela schíza. Pak jsem si v hlavě odpočítával druhé a třetí procento, poté mě to přešlo. Ze začátku se jelo parádně, a když jsme se dostali do rozbahněných lesních cest, nabyl jsem dojmu, že když mám nové kvalitní pláště (Bontrager 29-2 Expert), můžu jet rychleji než druzí. Spletl jsem se a před koncem 1. hodiny od startu jsem se dvakrát během 5 minut válel v bahně, pokaždé jsem to položil na jinou stranu.

Naštěstí pády byly do měkkého a byl jsem jen špinavý, byť úplně všude. Zklidnil jsem se a další pád byl až někde ve Vizovických kopcích, rovněž z mojí chyby a navíc v malé rychlosti. Co se týče plášťů, tak můžu jen chválit, měl jsem celkem 2 defekty – pokaždé to bylo procvaknuté. Jednou kousek před CP-1 někde u Hrádku nad Nisou, podruhé na Kralickém Sněžníku, když už jsem na vrcholové cestě valil s tím, že CP-2 je blízko, navíc jsem chtěl ujet začínajícímu dešti. Byl to ale ještě kus cesty, navigace hodně klame, zvlášť když člověk nezná terén. Ta moje měla navíc asi jedinou nevýhodu a to tu, že neukazovala vzdálenost do cíle jednotlivých částí trasy. Anebo jsem to v menu nikde nenašel. K navigaci ještě dodám, že kombinace velkých kapek deště a dotykového displeje není to pravé ořechové, v tomto případě to však nebyl problém. Po hodině a půl prvního dne déšť ustal a jelo se parádně.

Za Kraslicemi už za tmy před vrcholem kopce zase začalo pršet. Déšť postupně sílit a po necelé hodině jízdy v dešti v lese (to už jsme jeli ve třech) se objevily světla nějaké obce (později zjištěno, že to byla Přebuz). Byl jsem rozhodnutý zazvonit na první dům, kde se ještě po 23. hod svítilo, s žádostí o přístřešek a ono to vyšlo. Před tím, než otevřel majitel, vyšel z garáže Ríša Štěpánek, že už tam spí, tak jsme se přidali. Jeden z naší trojice pokračoval dál. Majitel nám nabídnul čaj i sprchu, bylo to v tu chvíli pro nás něco neuvěřitelného, pak nám donesl i Karlovarské oplatky. Než jsme zalehli, přidali se k nám i 3 slovenští chalani, kteří jezdili celou dobu pospolu. S nimi jsem se pak potkával až někam před CP-1. Nakonec jsme spali v garáži v šesti. Podotýkám, že garáž měla na podlaze koberec, takže to byla i bez karimatky paráda. Dům, kde jsme spali, měl na plotě spoustu hrnků. Majiteli bych chtěl touto cestou poděkovat, ráno jsme se už neviděli. Ráno v 5 hodin svítilo slunce a vypadalo to na pěkný den, po půl hodině se ale zatáhlo a začalo pršet. Ríša vyjel se začátkem deště, ostatní ještě postupně do deště, já až po sedmé ráno poté, co déšť přestal. Přes den ještě dvakrát pršelo, ale to jsem se vždycky někde schoval pod stromem.

Ranní oblékání do mokrého dresu a totálně mokrých treter nebylo nic příjemného a prvních 10 minut mně byla pěkná zima. Pak se člověk zahřeje a je to v pohodě. Díky tomu, že předpověď počasí byla taková, že nejchladnější a nejdeštivější dny v prvním týdnu byly právě ten první a druhý, byla to nepohoda, se kterou se dalo v klidu vypořádat, zvlášť když člověk věděl, že bude líp. Kilometry začaly přibývat, začaly však přibývat i úseky, které byly absolutně nesjízdné jak do kopce, tak i z kopce. Přes to všechno byl rázem zas večer a zase problém kde přespat. Vzhledem k tomu, že boty i nějaké oblečení byly stále mokré, rozhodl jsem se pro teplo penzionu. Jenže nějaký najít, zvlášť když nevíte, kde jste, není jednoduché. Kolem setmění jsem dojel mílaře, se kterým jsem ten den strávil nějaký čas na cestě a rozdělil nás právě odpolední déšť, a hledali jsme společně. V nějaké malé vesničce jsme už za tmy na autobusové zastávce objevili mílaře, spícího, vedle měl kolo – nechali jsme ho spát. O kus dál jsme požádali nějakou paní, zda bychom mohli přespat u nich na zahradě v altánu, ta nás rázně odmítla a tak jsme jeli dál a hledali. Po asi kilometru a půl byl na silnici nápis „ZDAR 1000 MILES“ a asi o 50 metrů dál dvě opřené tabule za sebou. Ta první se stejným nápisem jako na silnici, na té druhé bylo „BUFET PRO ZÁVODNÍKY, SLEVA 100%“. To bylo něco neuvěřitelného.

Požádali jsme tedy majitele, zda bychom mohli přespat alespoň někde na podlaze pod střechou, odpověď byla, že nám něco najde. A taky našel. V obývacím pokoji jsme pak usušili u krbu mokré věci a hlavně boty a šlo se spát. Před tím jsme ale byli pohoštěni, tuším bramboračkou a pečeným kuřetem s bramborami, no a samozřejmě i nějakými tekutinami. Nechtěli jsme tomu uvěřit, bylo to jak z říše snů. V domě nás nakonec spalo asi 10, teda soudě podle bicyklů v zadní části domu. Ráno jsem si vše musel vyfotit, stále jsem tomu totiž nemohl uvěřit. Poté při placení jsme byli vyhnáni s tím, že jim s námi bylo moc fajn, a že nic nechtějí. Samozřejmě i zde velký dík, moc to pomohlo. Byl to začínající penzion na Moldavě. A jelo se dál. To už převážně sólo každý sám za sebe, občas jsem potkal nějakou dvojici, či trojici. Zajímavý byl Cínovec nedaleko, tam mě chytla mlha a odhadem 10°C. Pak nemohu zapomenout na Děčínský Sněžník, což bylo něco neuvěřitelného – všude nádherné výhledy a pak pěší z kopce. Až budu mít děti, tak je tam rád vezmu. Ale bez kola:-) Dále přívoz ve Hřensku a obchůdek v něm, kde mílaře znají zřejmě už od prvního ročníku.

Nakoupil jsem tu, nechali mě umýt si kolo od bláta,a když jsem odmítnul kafe, tak mě paní alespoň dala na cestu müsli tyčinku – hodila se o dva dny později:-) Rovněž děkuji, bylo to prima:-) Pak přišel Národní park České Švýcarsko, který díky pevným cestám padnul na jeden zátah a opět hledání nocování. Nakonec jsem požádal o přespání v nějaké kozí farmě hned u cesty, kde se ještě kolem půl jedenácté svítilo. Majitel mě hned zatáhl k sobě do domu, kde už byli 3 slovenští chalani, se kterými jsem spal už první noc v garáži na koberci. Chvíli jsme hodili řeč a šlo se spát. Ráno když jsem vstal (někdy kolem páté), chalani už byli pryč i s kolama. Udělal jsem si v kuchyni majitele farmy čaj, něco zakousnul a jel dál. Majiteli farmy rovněž velký dík, málo kdo by nechal cizí lidi u sebe doma. Následoval „Nordkap“, celé šluknovsko až k CP-1, kam jsem dojel už setmění.

Tady jsem přespal ve stanu a jelo se dál. Další den ráno vykouzlilo nádherný východ slunce u Lázní Libverda a pokračovalo se do kopce na Singltrek Pod Smrkem, což bylo něco naprosto úžasného. Vzhledem k tomu, po jakých cestách se jelo den před tím, to byla doslova bomba a dík za to Honzovi Kopkovi, příp. trasérovi. Bylo to příjemné zpestření. Mimochodem v pekárně v Lázních Libverda jsem zapomněl svoje letité žluté brýle. Vzpomněl jsem si na ně až o nějakých 200 výškových metrů výš, už se mě pro ně nechtělo vracet, svoji službu za ty roky odvedly. Dále následovaly Jizerky, Krkonoše se snobským Špindlerovým Mlýnem, moje už skoro domácí Orlické Hory s restaurací Šerlišský hotel, ve které jako by se zastavil čas před 25 lety a spoustou vojenských pevností. Dále Jeseníky s Kralickým Sněžníkem, CP-2, Dlouhými Stráněmi, dále velmi náročné Hostýnské Vrchy a Vizovická vrchovina, poté přejezd na Slovensko na CP-3. Vzpomínám si ještě, že jsem spal na české straně tuším v obci Střelná někde u místního fotbalového hřiště pod altánem a vedle tekl potok, kam jsem přijel kolem půlnoci. Myslím, že tohle vyspání a to den před tím uprostřed pole na vedlejší polní cestě (vedle trasy) někde vedle VVP Libavá byl zcela jistě ten nejlepší spánek za celé majle. Lepší nebyl rozhodně ani na CP-2 v penzionu, ač to bude znít paradoxně, ale jak člověk spal týden na tvrdé zemi, měkká postel mu nedělala dobře.

Za CP-3 jsem v první obci na Slovensku nakoupil zásoby jídla, něco snědl a jelo se dál. Uprostřed druhého velkého kopce v lese na Slovensku mě kolem 4. hod. odpoledne chytla těžká bouřka. Vytáhl jsem tedy pončo, které bylo celou dobu v brašně pod sedlem a které jsem do té doby nemusel vytáhnout, nějaké sušenky a čekal. Po půl hodině déšť trochu povolil, ale i tak stále hustě pršelo. Nebylo se kde schovat a tak jsem sednul na kolo a zkusil jet. Moc to nešlo, jelikož z kolejí od traktoru byly najednou 2 potůčky plné vody, která přetékala, a uprostřed bylo mazlavé fuj. Sjezd do údolí o 250 výškových metrů níže byl opravdu hodně náročný. No a déšť stále ne a ne přestat a dotyková navigace pod tíhami velkých kapek vody jednoduše zlobila. Nepomohlo ani nastavení nižší citlivosti displeje. Rozhodl jsem se tedy, že najdu nějaký nocleh a pokusím se usušit hlavně boty. Zkusil jsem to u prvních dvou domů, co jsem viděl někde na samotě, ale neúspěšně. Byl jsem odkázán na hlavní silnici s tím, že tam má být nová roubenka a v ní penzion.

Roubenku jsem našel, byla ale ještě nedostavěná a v ohradě u ní dva velcí vzteklí psi. Zkusil jsem to o kilometr dál u hodně velkého nóbl domu, který měl u zvonku napsáno „zvoňte, jen když jste zvaní“. Zkusil jsem to. Majitel mě překvapivě vyhnal s tím, že ve vedlejší vesnici je nějaký penzion. Před tím se pochlubil, že tu roubenku staví on a že bude zkolaudovaná koncem roku. Stále pršelo, penzion jsem ve vedlejší vesnici našel. Voda ze mě tekla doslova proudem. Majitel mě vyšel vstříc úplně ve všem, dokonce i v usušení mokrých svršků u něho v kotelně, s internetem a výbornou večeří, ráno se snídaní. Zřejmě mu vůbec nevadilo, že smrdím a dělal jsem za sebou na chodbě mokrou cestičku, byl neskutečně fajn. Později mě řekl, že závod zná dobře, protože loni u něho na terase hospody spalo 8 mílařů. Dokonce závod i sledoval. Bylo to v obci Gápel. Pršelo bez přestání celou noc. Ráno jsem volal děvčici. Ta mi hned řekla neradostnou zprávu, že člen rodiny je na tom zdravotně velmi špatně a od neděle je na JIP v nemocnici Ústí nad Orlicí, kam byl převezen vozidlem RZS. To byla středa 9.7.2014 ráno. Na nic jsem nečekal, sbalil si věci, zjistil, kde že to su, našel si přes net vlak z Púchova a vyrazil. Kolem třetí odpoledne jsem byl v České Třebové, odkud je to do Ústí kousek. Setkání to bylo dojemné, oba jsme věděli svoje. Následující čtvrtek byl pohřeb.

Když člověk zažije takovou situaci, uvědomí si, že majle jsou sice něco parádního, ale v životě jsou důležitější věci. Nepřeji nikomu takové rozhodování, zvlášť když „Ukrajina“ už byla tak blízko. Poté co jsem o tom zpětně přemýšlel, neměl bych z cíle radost a rozhodl jsem správně. Denně jsem všechny na trati sledoval a nepřestal jsem ani, když Ríša Štěpánek (bojovník bez ruky, se kterým jsem se průběžně potkával a naposledy s ním mluvil někde před Vizovicemi, poté prý po poledni v lese usnul), Jarda Jisl na koloběžce (otejpovaný skoro od začátku, co mě na cestě říkal, jak loni brečel na Cínovci a stejně letos jel znova), nebo pěšák Petr Ozogán (který dorazil na Klínovec stejně jako já na kole) dorazili do Nové Sedlice. Věřím tomu, že ty slzy tam u Jardy, poté co tak zabojoval, opět byly. A myslím si, že nejen u něj. Všem jsem vám fandil a držel palce!

Byly dny, kdy si člověk užíval klidu a absolutní volnosti bez žádného dress codu, vyzvánějícího telefonu, aut všude kolem, semaforů a otravných lidí, kteří si myslí, že jsou středobodem vesmíru, jen tak jel. Byl svázaný pouze tou růžovou čárou na navigaci, na kterou se musel trefovat, a bylo úplně jedno, kde jel, protože ta čára ho prostě vedla. Nestaral se v tu chvíli o nic jiného, než jen jet po ní, něco sníst podle potřeby, totálně se „nevyšťavit“ a večer najít něco, kde by nejlépe v suchu ulehnul a ráno mohl pokračovat. Absolutně čistá hlava. Samozřejmě, že byly plány na kilometrové příděly, ale po druhém dnu jsem je vzdal, neměly smysl. Vše záviselo na spoustě různých okolností. 8. den jsem za celý den nepotkal jediného mílaře. Když jsem pak za tmy usínal na polní cestě, uslyšel jsem rachot, otevřel oči a kousek ode mě „ohnivá čára“ od čelovky a cyklisty, který ji vezl. Pustil jsem to z hlavy a spal. Druhý den dopoledne jsem někde v kopci potkal Ríšu Štěpánka. Dali jsme se do řeči a přišlo téma i na tu ohnivou čáru. Byl to Ríša, který naštvaně ujížděl od VVP Libavá, kde se pokoušel přespat v některém z letních táborů, kterých tam bylo asi 8, ale neubytovali ho. Nakonec spal 3 km ode mě na takovém tom posezení pro cyklisty se stříškou.

Když si uvědomím, jak jsem komentoval svoje videa, nebo spíše jen krátké šoty natáčené mobilem na pěkných místech, nechce se mě tomu ani věřit. Hned na začátku jsem se zařeknul, že na traséry nadávat nebudu, protože do majlí jsem šel dobrovolně. Nenadával jsem, teda myslím si to. Byly dny, kdy jsem si duchu řekl, a někdy to bylo i 150 krát za den: „Honzo proč?!“. Myšleno hrozná trasa, která se nedala jet do kopce ani z kopce, anebo člověk 100 krát nasedal a zase slézal z kola na 15 kilometrech. Dělal to asi proto, že nevěděl kde je a myslel si, že na kole to bude lepší. A pak zas z kola a na kolo a furt dokola. Anebo cesty přímo po spádnici v lese, po které se tahá dřevo z lesa a je to ve sklonu 45° a místy i větším, atd. Jenže pak zase přišly chvíle, které byly doslova k nezaplacení.

Tím myslím místa, na které bych se asi v životě nepodíval, nebo ochota cizích lidí pomáhat. Na tomto místě nemohu nezmínit Děčínský Sněžník s překrásným výhledem (byť v dáli na průmyslovou krajinu), východ slunce u Lázní Libverda, Mumlavské vodopády u Harrachova, či doslova vůni cukrové vaty, jak voněl les u Hranic na Moravě (dlouho jsem hledal někoho, kdo ji tam má a měl jsem na ni velkou chuť) a nemohu ani zapomenout na výše uvedené lidičky a dále i ty, co jsem nezmínil, např. rodinka v Harrachově, se kterou jsem se dal při snídani v nádražním bufetu do řeči a od kterých jsem dostal banán na cestu (majle taky znali), či trampíci za Kralickým Sněžníkem, kdy si mě v pěším těžkém stoupáku jeden z nich došel a nakonec mě po chvíli debaty doslova vnutil sušenku Mila. Když jsem mu říkal, že jídla mám dost, odpověděl, že ten přede mnou si ji vzal taky. Tak jsem ho nechtěl urazit. Když jsem pak přijel na CP-2, kluk ,co přijel po mě, si ji u stolu rozbaloval. Zeptal jsem se to, jestli to byli trampíci, on na mě chvíli koukal, ale nakonec jsme se tomu oba zasmáli. Taky ji dostal:-)

Závěrem bych dodal, že se mě to celé moc líbilo a pokud bude možnost, rád bych jel majle ještě jednou, nejlépe z opačné strany. Když bych měl něco poradit druhým, tak zcela jistě přibalit (kromě běžných věcí) náhradní brzdové destičky, páč ty moje byly po 1200 km na odpis a možná ani není od věci druhý dres. Já ho sice používal při spaní pod hlavou, ale v penzionu na Slovensku, když všechno oblečení bylo mokré, se to hodilo a byl jsem za něj rád. Rovněž bych doporučil kvalitní repelent, protože v některých oblastech, převážně v nižších polohách, byl velký problém s klíšťaty, či jinými podobnými „breberkami“ a zvláště když byl člověk zpocený, což byl téměř pořád, bylo téměř nemožné se jich zbavit.

Milan Chára 22. srpna 2014