Proč 1000 mil?

Bylo ráno, chystal jsem se do práce a jedním uchem – jako pokaždé – jsem vnímal Dobré ráno na ČT1. Moje pozornost zbystřila a já začal poslouchat oběma ušima – řeč byla o nějakém bláznovi, co přejel Aljašku na kole v rámci ještě bláznivějšího závodu a závod vyhrál. Což o to, v televizi se mluví o spoustě bláznů, ale Aljašku? Na kole? A podrž se – ten blázen byl z Česka a jmenoval se Jan Kopka. Do té doby pro mě pouhopouhé jméno a zároveň od té doby synonymum poctivého sportovního pracanta, člověka, který na kole dokázal neskutečné kousky a díky kterému jsem najednou na kolo resp. na ježdění na něm začal pohlížet z docela jiného úhlu. Člověk, co o Honzovi v televizi mluvil (Honza tam nebyl osobně) pro něj měl samou chválu a vyzvedával jeho sportovní výkony, které stavěl na stejnou pozici jako výkony olympioniků.

V tu chvíli se pro mě zrodil BŮH. Zrodil se náhle a nečekaně, ale byl tam. To bylo asi tak před 5 lety.

Dnes jsem po závodě CRAFT 1000 miles (dokončil jsem 500mil), pořádaný Honzou a jsem asi tak o 5 let starší.

BŮH byl mým motorem, jehož otáčky se ale roztáčely velmi velmi pomalu. Tou dobou jsem žil prací, na pohyb moc času nebylo, ráno v autě cestou do práce po pořádným hrnku kafe proběhla cigaretka, v práci krapet toho stresíku, příchod domů v šest sedm večer, spolu se ženou jsme v deset usnuli před televizí… Otáčky se začali roztáčet na ojetém trekingu Author Stratos. Začal jsem obdivovat krásy cest a cestiček okolo Brněnské přehrady. Jako by to bylo dnes – pamatuji si moji první cestu na Šmelcovnu, kdy se mi podařilo zabloudit a na Šmelcovnu nedojet… Ujetí 30 km pro mě bylo na začátku naprostým maximem. S jídlem ale roste chuť a já pochopil, že vytahané tričko, šortky a botasky se žralokem jak z Čelistí nejsou těmi pravými pomůckami k pořádnému bajkingu, nehledě na 15 kg těžkého Stratose… A zrodil se mi v hlavě plán, a sice plán vybavit se „nestydícím se“ vybavením, vč. nového kola. Chtělo to nějáký čas a kolo bylo na světě – Superior XP 930 – kolo jak se na správný bike sluší a patří. Zbyly ještě nějáké drobné a já si koupil i tretry. Začátky ježdění a učení se s tretrami bylo více než úsměvné (pro nezávislého pozorovatele) a stálo mě pár pádů, ať už lehčího či vážnějšího charakteru (do této kategorie se počítají především pády před publikem – třeba na přechodu, před silnicí apod., kdy jsem ještě neměl vycvaknutí úplně zmáknuté) To vše bylo před 3 lety.

Proběhlo první setkání s BOHEM na veletrhu, podpis do knížky, zhltnutí knížky jako kdyby to byla extra chutná jednochlamstka a nabytí další extra silné porce motivace na ježdění. Jezdil jsem si po lesíku a přemýšlel, jaké to muselo být jet přes Ameriku, Aljašku, Austrálii….

Proběhlo druhé setkání s BOHEM na jeho slideshow ve hvězdárně a byl jsem úplně ztracen. Až jsem to doma schytával, že mám v hlavě jenom toho Kopku… A byla to pravda, samozřejmě jenom zčásti a hlavně v té části mozku, kde je to na pohodu – prostě se mi stal obrovským příkladem.

Plán BOHA na uspořádání závodu 1000 mil jsem znal, neb jsem sledoval jeho web a zprávy o něm pravidelně a přál jsem se zúčastnit jeho nultého ročníku, který se ale nakonec v roce 2010 nekonal a tak jsem měl čas na přípravu dalších 12 měsíců. Během roku jsem však změnil práci, času bylo až moc málo a i elán tak nějak vychladl. Nadále jsem jezdil na kole, nakládal si víc a víc, ale pořád kde nic tu nic. A najednou tu byl závod se vším všudy, jeho přímý přenos a já se stal závislákem v jeho sledování. Bylo pro mě úžasný číst zprávy od borců, co jedou denně 150 km přes hory plný medvědů, nástrah a dobrodružství. Vtáhlo mě to a byl jsem zpátky. Kdykoli byla chvíle, seděl jsem na kole (těch chvil ale bylo safra pomálu…) Pak přišla rána pod pás, kdy mě ukradli sakum pikum úplně vše, co se kola týče, vč. spocenejch spoďárů. Kolo pryč, bágl plnej věcí pryč, tretry pryč, helma pryč… Jediný, co zbylo, byl zablácenej dres, kterej visel bokem a lupka si ho zřejmě nevšiml a proto nevzal. Za dva měsíce policie případ uzavřela jako nevyřešený… Říká se, že vše špatné je pro něco dobré. A v tomto případě se to potvrdilo! Týden po krádeži se už žena nemohla dívat na muže, kterýmu se zhroutil svět, přišla a řekla: „Běž a kup si nový kolo!“ Ta věta mě postavila na nohy, nechtěl jsem napínat rozpočet, přišlo mi to sobecký, ale bylo posvěceno a já vyrazil na nákup. Superior XP 935 z České to jistil a já byl z novýho biku nadšenej. Celej podzim jsem projezdil a v hlavě se mi kuly pikle na účast v závodě 2012.

Velmi netrpělivě jsem čekal až padne půlnoc a já se budu moci registrovat. Půlnoc padla, registrace předstihla novoroční přání manželce (což mi bylo náležitě vyčteno…) a já čekal na potvrzení přihlášky. To přišlo a já začal poctivě trénovat, mráz nemráz – ranní běhání před prací, jízda na kole do práce… Za 14 dní jsem lehl se zánětem průdušek a 3 týdny prostonal… Neodradilo mě to a v tréninku pokračoval, jak se dalo.

30. 6. 2012 – 07:00 budíček, odjezd kolmo na vlak do Brna směr Praha, z Prahy směr Cheb, z Chebu kolmo Hranice u Aše na start. Jedu na závod!

Na Facebooku jsem se domluvil s Honzou z Prahy, že pojedem ve stejnej čas do Chebu. Na Wilsoňáku jsme se našli docela v pohodě a za chvíli už seděli ve vlaku a uháněli směr Cheb. Přidal se k nám na peróně ještě Pavel, co jel loni půlku a letos měl políčeno na celou. Dlouhá cesta utekla jako nic za družného povídání. V Chebu na nádraží jsem přišel poprvé do styku s realitou, a sice když Pavel sedl na kolo a sjel po schodech do podchodu na něm. To pro mě byl kousek skoro kaskadérský a začal jsem si říkat, jestli jsem přeci jen síly a motivaci poněkud nepřecenil… Vymotali jsme se z Chebu, navigaci jsem nechal na klucích a svižným tempem jsme se zakousli do kopečků za Chebem. Cesta byla v pohodě, rychle to utíkalo, Pavel vybral zkratku přes lesík plnej větví a kořenů, nemohl jsem jet, kluci jeli… Další porce střízlivění… Do Hranic jsme dorazili v pohodě někdy kolem osmé večer, akorát tak, že na nás zbyly poslední porce guláše, dali jsme si pivko, sprchu a tak nějak se šlo pomalu na kutě na podlaze tělocvičny do spacáku. Vedle byla hospa pro místňáky, byla sobota a tak lokální omladina byla jak utržená ze řetězu, dělali virvál jak o silvestra a spát se nedalo, mně to ale moc nevadilo. Ráno si kolega od vedle stěžoval, že to bylo hrozný a že je snad Kopka zaplatil, abychom se nevyspali :o)))))

Hranice, tělocvična před startem

Předpověď na neděli a pondělí byla dobrá, ale realita byla jiná, v noci na neděli byla bouřka a ráno v neděli se pěkně ochladilo. Zašli jsme s Honzou na nákup do obchůdku za Vietnamcem (v téhle části naší republiky se buď českým lidem nechce provozovat obchody a hospody, nebo si nedokážu vysvětlit proč celé Krušné hory „obsluhují“ vietnamské rodiny – od mlíka, rohlíky až po točené pivo, smažák – vše Vám připraví a donesou vietnamští hokynáři, nebo hospodští… Doposud jsem si je vždy spojil s levným textilem, max. s „pravým čínským“ fast foodem.) a pořádně se nasnídali, zbylo i něco sebou. Do oběda jsme se poflakovali, pak zašli dolů do hospody, kde se to bikery jen hemžilo a poslední jídlo, které vietnamské rodině provozující tohle zařízení zbylo, byl smažák. Sem s ním. Vzalo to snad půl hodiny a pak jsme pelášili zpět do tělocvičny na rozpravu k závodu. Obloha se začala temnit.

Rozprava v pohodě, Honza upozornil na nebezpečí na trati, zdůraznil medvědy, které je lepší nepotkat, ale když je potkáte jsou jasná pravidla jak se zachovat, a zdůraznil také cikány na Slovensku, které je lepší nepotkat, ale když je potkáte, tak nejsou žádná pravidla jak se zachovat…

Padla skoro 14. hodina, spustil se safra liják a my sedli do sedel a jeli dolů do městečka na start. Tam jsme se srotili pod startovním obloukem, dokonce se našlo pár lidí v pláštěnkách a s deštníky, co se na nás přišli podívat a najednou jsme vyrazili. Plán postavit se na start a být toho součástí vyšel a já šlapu vedle borců, co to mají již jednou za sebou (myslím, že tam bylo z loňska 35 lidí) a borců, co je tahle zkušenost teprve čeká. Na startovním poli jsou většinou chlapi na kolech, jsou mezi námi ale i ženy, běžci/chodci a koloběžkář. Speciální uznání musím zmínit Matějovi, co nemůže na nohy a jel speciální trasu do CP 1 na handbiku s doprovodem.

Na startu v Hranicích

První šlápnutí a já zjistil, že cestou z kopce jsem jel na velkej talíř a nějak jsem při tom vzrušení zapomněl při vhodné chvilce zařadit tak, abych mohl jet do kopce… Dřel jsem, nohy se skoro netočily a já čekal, kdy jako pitomec na startu upadnu – jelo se do kopce, bylo nás 114, já byl někde v hloubi pole, a tak myšlenka na pád a následné převálcování od zbytku pole mě dohnaly k maximálnímu úsilí a po chvíli se mi podařilo zařadit tak, abych mohl normálně šlapat a nevypadat u toho, jako bych už nemohl… Jelo se na Trojmezí (nejzápadnější bod ČR) pohodovým tempem za pořádnýho deštíku pěkně v balíku. Na Trojmezí jsme se otočili, poprvé se setkali s fotografy a kameramany (ti nás pak provázeli do středy pravidelně na trati na svých čtyřkolkách), setkali jsme se s Honzou Kopkou, který nám popřál, ať si to užijeme, nechali si ujet většinu pole a od Trojmezí se vydali na cestu. Za chvíli jsme potkali Tondu, jak hned z placu píchl a mění. Bylo mi ho líto, takhle hned a za tohohle počasí. To muselo být pro hlavu docela těžký. Ale Tonda dokázal, že je borec, kterého nic neskolí a projel celou trať až do Sedlice. Po chvíli jsme s Honzou potkali Pavla, s kterým jsme jeli včera ve vlaku a při projíždění kolem hlásil problém s gpskou. Zřejmě to ale nebylo nic vážnýho, cíle v Sedlici také dosáhl. (Těsně před „vydáním“ mýho psaní jsem se dozvěděl, že Pavlovi gpska klekla úplně, do půlky jel v závěsu a z Františkova do Sedlice jel na půjčenou) Pavel na mě nechal dojem, připadlo mi, že skoro nic nemá, i z fotek během závodu jde vidět, jak nalehko jel. Neohroženej chlapík. Na tý zablácený cestě jsem ho viděl naposledy, během závodu se dostal nepozorovaně před nás. My jsme s Honzou zvolili tempo a jeli jsme, jak se dalo. Ujelo se pár kiláků po docela solidním, i když mokrým povrchu a pak šupky do lesíka, kde to bylo od traktorů rozježděno jak na tankodromu a já začal mít první problémy, s Honzou to ani neškublo a byl v tom blátě jak ryba ve vodě. Výrazně jsem zpomalil a bylo to pro mě těžký, nikdy jsem tenhle terén nejel. Honzu jsem ale nějak dotáhl a jelo se dál. V jednom místě, cca 25 km po startu jsme měli se zbytkem pole navigační „rozepři“ , a tak jsme se s Honzou jako jediní v té chvíli vydali vysokou mokrou trávou, zatímco zbytek jel z kopce dolů po zablácené cestě, což mi přineslo smůlu, na společnou cestu jsme se napojili tak jako tak po 100 metrech. Bohužel ale na tom „našem“ kousku jsem měl pád, kdy jsem v louži uklouzl po větvi, šel na pravou stranu a nepěkně si rozbil koleno, naštěstí jenom povrchově, ale i tak tekla krev. Zastavili jsme a Honza mi to zatáhl obvazem, kterej za chvíli prosvítal červeně.

Naražený koleno mě přestalo bolet druhej den. Obvaz jsem pak ztratil ani nevím kde, za což se omlouvám. Zpátky jsem ho hledat nejel. Honza zastavil a já jel sám, začal mě zlobit totálně zablácenej řetěz, kterej se kuckal už i při jízdě samotné, nedej bože při řazení. Slézt, opláchnout vodou z láhve. Jet. Ujet pár stovek metrů. Slézt, opláchnout … Honza se připojil a jelo se dál. Po sjezdu po asfaltu jsme se zastavili na gáblík na lavičce u lesa, bylo už po šesté a podali jsme první hlášení smskou. Dorazili další kluci a ptali se, jak z gpsky zjistí přesnou pozici, to jsem náhodou věděl a tak jsem si zahrál na zkušenýho a poradil :o)) Byli jsme pár kiláků před Kraslicema a tak jsem vyrazil napřed (což se nám s Honzou osvědčilo i nadále – já vždycky poslední dojel a první vyrážel, Honza mě stejně vždycky za chvíli stáhl) a vyjel na kopec nad Kraslice táhlým kopcem v lese. Střídavě pršelo a přestávalo. Na kopci mě Honza stáhl a pokračovali jsme. Honzovi to valilo a já ve sjezdu do Kraslic na mokré trávě hodil rybu, dnes již druhou. Šel jsem přes řídítka, ale naštěstí jsem jel pomalu a dopadnul jsem jakž takž na nohy, tudíž dobrej dosed. V Kraslicích jsme byli za 5 minut 9. Zaparkovali jsme před Tescem a Honza valil nakoupit. Kouknu vedle vozíků a vidím odpaďák přetékající prázdnýma PETkama, obalama od salámů, jogurtů… Hned mi bylo jasný, že tu nejsme první… Nakoupíno, nabalíno. Přiřítil se Přéma, zjistil, že TESCO už zavřelo, jen se na kole otočil na parkovišti a zařval, že stejně potřebuje jenom pivo a rum a že jde hledat hospodu. To bylo moje první setkání s Přémou, během závodu jsme se pak ještě několikrát potkali, neb jsme měli plus minus podobný tempo a vždy to bylo maximálně pohodový a příjemný setkání (sadu jsem vynechal, protože bych to asi ve spojení s pohybem nerozdýchal, ale na Mácháči to zkusím dohnat :o))) Vyrazili jsme s Honzou dál po trase a začali se ohlížet po nějákým spaní. Jak tak projíždíme Kraslicema, potkáme dva fešáky od nás, jak si rozbalili spacáky na verandě nějákýho opuštěně vypadajícího domu na náměstí. To bych asi nedal… Jeli jsme dál, vystoupali jsme z Kraslic do kopce, a v lese jsme našli kousek od tratě supr flek na bivak. Honza měl malej stan, já jen fólii a spacák a tak jsem měl obavu z deště (nakonec jsme ani jednou v noci nezmokli, 2x jsme spali v lese – nepršelo, 3x pod střechou/stříškou – chcalo jak před Potopou). První noc to bylo poprvé a naposled, co jsem se snažil rozdělat malej ohýnek, všechno bylo nacucaný a tak jsem dřevo a sebe krapet poudil a pak to vzdal. Rozvěsili jsme věci na stromy, doufali, že to aspoň trochu poschne a šlo se spát. V noci dokonce vykoukl měsíc zpoza stromů a to bylo dobrý znamení na další den, kdy by ho snad mohlo vystřídat sluníčko. Spal jsem dobře.

První den, tedy 1. 7. jsme s Honzou od startu ve 14:00 hodin urazili 85,8 km.

Vstali jsme v pět ráno. Byla docela zima, teploměr měřil 9,8 °C. Řešil jsem co na sebe, všechno bylo mokrý. Tak šup do mokrýho, nebylo zbytí, začal jsem klepat kosu, zuby drkotaly, ale jak jsme se rozjeli, bylo vše ok. Lítaly nějaký malý kousavý potvory a kousali jak o život, lepší nezastavovat a jet co to dá. Kopce nad Kraslicema byly moc pěkný, na Bukový vrch se jelo fajnově, z něho ještě lépe a za Přebuzí to bylo super poježdění s krásnou přírodou okolo a s ranním sluncem, které zalévalo louky a házelo krásný stíny mezi stromy. Začal jsem si říkat, že je to pohoda… Přišlo ale docela náhle stoupání do lesa, první nošení, přenášení, zkrátka ta správná dřina. Cesta byla bláto, větve. Honza jel, já šel. Snídani jsme dali v lesíku kolem osmé ze včera nakoupených zásob a pokračovali jsme dál, počasí přálo, vypadalo to na pěknej den. Turistický stezky před Božím darem byly v pohodě a jelo se rychle. Na Božím daru jsme doplnili v obchodě zásoby a v penzionu u cesty jsme dali česnečku a nealko pivko, vypadalo to tam jak v sušárně, kolegové měli zahrádku již obsazenou a všude viselo všechno.

Okolo Přebuze

Paní z penzionu to ale nevadilo a byla hrozně fajn, nosila polívky, pivka a radila, jak je co daleko a tak. Všichni odjeli, my se taky sbalili a frčeli do kopce směr Klínovec. Na ten jsme vystoupali sjezdovkou a já samozřejmě tlačením (Honza byl za mnou, nevím, jestli jel, nebo tlačil), pak přišla stezka lesem, tak už Honza nasedl a neohroženě si to frčel k vrcholu, já střídavě nasedal, vysedal, nebyl jsem si sebou moc jistej. Na Klínovci to bylo jak v hororu, barák znám z fotek, ale naživo je to fakt hrůza. Neznám úplně pozadí té stavby a poměrů, ale hlava mi nebere, že tam ta stvůra jen tak stojí a chátrá… Z Klínovce pěšinkama lesem a dál po trase, nahoru dolů, až jsme navečer skončili v Mníšku na vietnamským tržišti s restaurací. Sedli jsme venku a dali baštu, dojel nás Mirek, Honza Marx a další kluci. Jeden z nich ztratil cestou karimatku a pomalu se s ní loučil, dumal, jaký to bude spát bez ní. Odeslali jsme smsku a pokračovali pomalu dál. V Českým Jiřetíně jsme potkali Marcela a Lucku, našli karimatku a došlo k radostnému setkání majitele a karimatky. Z Jiřetína bylo dlouhý a docela prudký stoupání směrem na Moldavu, Honza jel, já tlačil, Míra jel, pak tlačil. Honza na nás nahoře počkal a já mu vyslovil uznání :o) Po chvíli se Mirek rozhodl nepokračovat a my s Honzou jeli dál s cílem dosáhnout toho dne Cínovce, který byl, co by kamenem dohodil. Cesta vedla přes nekonečnou obrovskou louku/pastvinu, jen jsem čekal, kdy vyrazí stádo bizonů s indiánama v zádech – tak moc mi krajina připomínala Velký pláně.

Pastviny před Moldavou

Dorazili jsme do Moldavy a u cesty jsme narazili na tabuli s nápisem „1000 mil STOP“. Honza pravil, že by to byl hřích nedat pivko a tak jsme zastavili. Dali jsme výbornou česnečku a najednou začala taková průtrž a bouřka, že jsme se po dotazu na bydlení ubytovali v „luxusním“ zatuchlým karavanu za kilo, do kterýho jsme nacpali sebe, kola, všechno mokrý oblečení a malej karavan byl najednou tak malej, že Honza se musel na svou „postel“ vysloveně dobývat. Zatuchlej karavan byl najednou ještě zatuchlejší, ale byli jsme pod střechou, a to bylo v té chvíli to hlavní. Cíl Cínovec zůstal nedobyt.

Druhý den závodu byl supr trupr, ujeli jsme 142,3 km.

Ráno, po pořádné bouřce bylo všude moc mokro, mlha a zimno. Vyjeli jsme po páté, na Cínovci jsme byli před sedmou, vzdali hold Karlu Fialovi, nechali si uvařit čaj od paní Fialové, doplnili vodu a razili dál. Snídani jsme koupili opět u Vietnamky a valili do blátivejch cest nad Cínovcem. Bylo to jako jet potokem, louže byly všude a byly veliký. Ráno se již nedal poslouchat zvuk vycházející z přední brzdy a tak jsme s Honzou zastavili, dali snídani a koukli se na to. Nikdy jsem neměnil destičky u brzdy a nebýt Honzy, nevím. Zřejmě bych to dal, ale trvalo by mi to. Desky jsme sundali, byly jetý až na železo a navíc jedna nožka pružiny byla v pytli, ubroušená až na základnu, a v kotouči pěkná rýha. Vyměnili jsme pro jistotu ještě i zadní a jelo se dál, bohužel s vědomím, že pružinu by to chtělo novou, náhradní jsem neměl… Potkali jsme se opět s Mirkem a dalšíma klukama a chvíli jeli spolu. Pod Děčínským Sněžníkem jsme se ale odpojili a pokračovali sami. Honza jel, já jel a tlačil :o) Ale i tak jsem si to nesmírně užíval, bylo krásný dopoledne, bavilo mě to. Sjezd, tedy spíše snos ze Sněžníku byl pro mě v pohodě (skoro celej jsem ho šel), pak přišla objížďka na trase kvůli kácení a já začal být nejistej sám sebou. Terén byl těžkej a já hodně šlapal, nedokázal jsem hlavě poručit, byly úseky, kdy jsem se bál nasednout, i když jsem chtěl. No a po zelené kolem Labe to pro mě byly hotový muka, Honza si užíval trail, já trpěl, spadl jsem dvakrát, ne nějak vážně, ale moji sebejistotu to nahlodalo ještě více. Na konci trasy jsme pořádně opláchli kola vodou z potoka a namazali řetězy a po kamenité móc prudké cestě šup do Dolního Žlebu, kde jsme se super nadlábli hned u cesty v restauraci a s Honzou razili dál, směrem k přívozu do Hřenska. Jeli jsme pár kiláků po cyklostezce a Honza mě učil jet v háku a střídat. Přežili jsme to my i kolemjdoucí a za chvíli byli u přístaviště přívozu, kde se nás pár sjelo: Lucka s Marcelem, já s Honzou, Honza Marx (supr věčně usměvavej chlapík, co jsem mu 2x dával napít :o))), Milan z Poděbrad, co měl snad zlomenej nos ale valil dál). Přejeli jsme Labe a byli v Hřensku. Tam samej Vietnamec a Němec a my hledali, kde nakoupit. Nakonec Honza přes doporučení našel „českej“ obchod se super paní majitelkou, nakoupili jsme, dostali slevu a vánočku navíc zdarma, byla sice trošku s penicilínem, ale toho si Honza všiml tak jako tak až druhej den po mé snídani (snídal jsem vánočku… Honza si po zjištění nedal a zbytek rozdrobil mravencům). Cesta z Hřenska nám docela utíkala, za chvíli jsme byli v Českém Švýcarsku, kde to byla paráda, valilo to jak po másle. Srazili jsme se s Marcelem a Luckou a všichni čtyři jsme pokračovali společně více méně až do večera. Začalo pršet a Marcel říká, že to hned přestane. Přestalo, ale hned to nebylo :o) Nakonec i on s Luckou natáhli bundy. Večer jsme dojeli do Horní Poustevny a našli hospodu. Bylo něco po deváté a pan hospodský nám oznámil, že manželku již poslal domů a že nám nic neuvaří, dali jsme si teda kofču a kafe, Marcel s Luckou se dohodli s jedním ze dvou zbývajících hostů, že u něho přespí (zajímalo by mě, jak to dopadlo, chlapík se motal, a rozumět mu taky moc nebylo :o)). Rozloučili jsme se s Luckou a Marcelem a Honza si skočil na wecko. Já mezitím ve dveřích venku klábosil s hospodským a řeknu Vám, žádnej med, život v pohraničí. Zrovna turistický místo to nebylo, práce taky nic moc a mladí lidi všichni pryč do měst… Spoustu neobydlenejch a chátrajících chalup a domů… Žádná hitparáda.

S Honzou jsme vyrazili dál po trase na vrch Poustevník, kde jsme kolem 22:30 zabivakovali pod smrkama v lesíku a šup na kutě. V noci nepršelo a bylo docela teplo, spalo se dobře (to proto, že jsme netušili, co nás čeká zítra po ránu…) Dresy jako vždy neuschly :o)

Třetí den, tedy 3. 7. jsme ujeli 135,9 km.

Vstávalo se opět brzo, po páté. První, co jsem ze spacáku spatřil, byli další dva kolegové – Honza Marx a Martin Kratochvíl (červenej author, vysypaná nába a 20 km výlet do servisu někde před Hřenskem), kteří spali v rozpadlé železniční hale dole v Poustevnách a teď projížeděli okolo (spali jsme cca 10 m od trasy). S Honzou jsme se sbalili a jako vždy jsem byl hotov raz dva, Honza nespěchal. Předal jsem mu vánočku (její další osud již znáte), a vydal se na cestu. Prvních pár kiláků na pohodu, když tu pojednou… Pod sjezdíkem v lesíku vidím Honzu Marxe nacvičovat prostná s dvoumetrovým klackem, když jsem přijel blíž, házel si přes obr kaluž „most“. Jak ho bolely kolena, nemohl skákat a tak se snažil překročit to co možná nejméně bolestivě. Pomohli jsme si s kolama, a já jeho mostek využil také. Dále to byl zážitek, který byl mnohými z nás, co jej absolvovali, nesčetněkrát popisován. Hraniční cesta mezi kameny, přes kořeny, blátem do kopce, z kopce, přes mostky, který byly klouzavý jak led po celonočním mrazu… Mně se to ale moc líbilo a užíval jsem si překrásný přírodní zákoutí. Můžu doporučit jako super trek na půl dne. Vemte dobrý boty (kola nechte doma ;o), sváču a vyražte na Nordkap – budete ohromeni tou krásou! V jednu chvíli jsem se potkal zase s Honzou M., vynořil se zleva z lesa, zjevně zbloudil, dal jsem mu napít (jako tradičně mu došla voda :o))) a pokračovali jsme spolu. Za chvíli nás dohnal i Honza a jeli jsme ve třech. Terén byl pro mě ale nesjízdnej a tak jsem spíš šel a kluci mi za chvíli ujeli. Najednou jsme vyjeli z cesty „kořenovky“ s vydrndadou prdelí (i Honza prohlásil, že by radši fulla…) na silnici a kolem Webrovky (dle videí to tam bylo docela fajn, tak snad zavítám příště) jsme si to šmarykovali dál. Někde zde jsme narazli na skupinku německých důchodců s trekovýma hůlkama. Když jsme je míjeli, jedna madam při pohledu na nás a naše kola obdivně prohlásila: “Hmm total treking.“ Já jsem nestačil zareagovat, ale hned jsem si pomyslel, že daleko trefnější výraz by byl „total kaput“… Přes okraj Šluknova jsme dorazili do Starých Křečan u Rumburku, kde se u cesty vyloupl obchůdek a my zastavili na pozdní snídani. Jako vždy a všude v těchto místech, byl vevnitř úslužný vietnamský chlapík, kterého jsem poprosil, zda-li by nám neuvařil kávu. Uvařil, a po dotazu i do svých vlastních hrnků! Dali jsme snídani, a protože jsme byli kousek od Rumburku, kde byl domluven servis pro případ potřeby, tak jsem tam cinknul z dotazem, zda nemají ono pérko k destičkám. Měli, ale zrovna jenom na kole přímo pana majitele obchodu. Přesto jsme se domluvili, že dorazím. S Honzou jsme se rozloučili, popřáli si šťastnou cestu. Místňáků, co hned vedle konzumovali tekutou snídani jsem se zeptal na cestu k servisu a mazal jsem, co to dalo. Nechtěl jsem ztrácet čas. Honza mezitím dojídal a dopíjel kávu. Servis v Rumburku jsem našel bez problémů, ihned po příjezdu se na mě křenili 3 chlápci a já hned věděl, že jsem v dobrých rukou. Cykloservis BRABEC v Rumburku tímto všem doporučuji! Mistr Brabec mne přivítal slovy: „Á, hele, další upocenka…. Smích“ Nezbylo než souhlasit, ale dodal jsem, že by se spíš hodilo smradlavka, což více vystihovalo můj aktuální stav. Kluci mě poslali do dvora, kde byla připravena hadice, kartáče.. Kolo jsem pořádně opláchl a musel jsem chvíli přemáhat touhu pod hadicí vykartáčovat i sebe. Kapajícího a schnoucího smradlavku by v obchodě asi nechtěli, stačilo to moje kolo… Chvíli jsem v obchůdku poseděl, co bylo třeba demontovat z šéfova kola, bylo demontováno a na moje namontováno, proběhla zběžná prohlídka, já si mezitím skáknul káknout, juknul jsem na net a za chvíli vyrazil. Poslední nezbytná fotka před krámem a už jsem krájel kilometry zpět do Křečan. Vše trvalo asi hodinu a já si říkal, za jak dlouho se mi asi podaří dohnat Honzu. Jelo se dobře a rychle. V Krásné Lípě jsem potkal tlačícího Honzu Marxe, jak svádí souboj s bolavými koleny. Tímto okamžikem jsem ho spatřil v závodě naposled (nakonec po zdolání cca 500 km vzdal pro již nesnesitelnou bolest kolenou), přesto na něj velmi vzpomínám, protože se mi vryl do paměti jako vždy dobře naladěný a usměvavý človíček, sympoš). Příště to, Honzo, dáme! Přede mnou byly Lužické hory plné bláta a obrovských zapáchajících louží plných bodavců. Na jednom tlačícím výstupu, resp. na jeho vrcholu se na mne vrhli paparazzi, funěl jsem nahoře jak býk před výpadem na červenou a byl jsem focen a kamerován, jako hvězda showbyznysu… Od kluků jsem se dozvěděl, že Honza je přede mnou cca 20 minut. To mi dodalo síly a já startoval dál. Cesta však neodsýpala, mokrá, bahnitá, v lese přes rybníkový louže to šlo pomalu… Výstup na Pěnkavčí vrch stál za to. Zde jsem potkal Marcela a Lucku a myslím, že zde bylo místo, kde Lucka skončila. Měla holeň jak papuču a asi už to dál nešlo. Marcel pokračoval dál. Začal jsem se vídat s Davidem a Hanušem. Tak nějak jsme pokračovali pospolu a na jednom zrádným místě, kdy kluci jeli přede mnou mírným sjezdem po lesní cestě, se David otočil a zavolal na mě, jestli nejedem špatně. Já to nečekal, leklnul se a poroučel jsem se vlevo k zemi. Bohužel jsem zapomněl vysunout podvozek, a tak jsem to přes kameny doklouzal k rychlosti 0 přes levý koleno… To mě safra bolelo, a moje trápení začalo. Hned jak jsem na něj došlápl, jsem věděl, že úplně v pohodě není… David se omlouval, ale nemohl za to, byla to moje chyba. Omluvou jest, že jsme skutečně zapomněli odbočit :o) Jelo se ale dál a po rychlým sjezdu po asfaltu jsme opět odbočili do lesa. Začlo moc pěkně svítit a já na louce chvíli dáchl, dal jsem sváču, kluci mezi tím pláchli. Musel jsem ale dál, chtěl jsem Honzu do šesti stáhnout. Vyjel jsem, po chvíli jsem dostal hlaďáka a naládoval se hroznovým cukrem, kterej jsem v nedočkavosti hltal i s obalem. S energií jsem na tom byl zle. Přišla modrá a stoupání na Popovu skálu stálo za to! Turisti mířící dolů asi nechápali, co tam ti šílenci s kolama na zádech pohledávají. Musím ale říct, že výhled ze skal na Hrádek byl překrásnej. Sestup byl ještě více dobrodružnější než výstup, zde mě opět zachytili naši paparazzi. Naštěstí ale neměl dlouhého trvání a po chvíli jsem opět kolmo frčel dolů z kopce směrem k hranicím. Opět patníky… Tyhle ale byly sjízdný a navíc hodně příjemně (dokonce i pro mě). Po chvíli jsem byl na cyklostezce v Hrádku a frčel jsem co to dalo, do protivky jel kolega a z dálky na mě hulákal něco o spacáku… Zřejmě mu upadnul a jal se ho hledat. Já jsem ho ale bohužel neviděl. Dojel jsem Davida s Hanušem a společně vjeli na náměstí v Hrádku, kde na mě mával ze zahrádky Honza. Bylo něco k šestý a opět spolu. Byl už po večeři, dával si kafe a já potřeboval taky pojíst, objednal jsem nějaký kuřecí, dvojitou rýži, 2x kofolu, nealko pivo. Přidali se i David s Hanušem. Boty šli dolů, strašnej smrad… Rychle jsem to do sebe naházel, v půli už jsem nemohl a tak hodně zbylo. Zaplatilo se a jelo. A začalo mých nejhorších cca 9 hodin celýho závodu. Hned z Hrádku jsem poznal, že jsem v pytli – odpolední slunce pálilo jako čert, já jsem byl totálně přecpanej, a koleno se po sezení ozvalo s velkou intenzivní bolestí… Držel jsem se kluků a trpěl až do stoupání nad Horním Vítkovem, tam jsem jim ale oznámil, že moc nemůžu, a jestli je zdržuju, ať pokračujou. Nakonec jsem to ale nějak ustál a do CP 1 jsme kolem devátý večer vjeli společně. Na CP mi dal Hanuš nějakou mast na koleno a já vážně uvažoval o konci. Moc jsem ale chtěl pokračovat dál a nakonec zdravý rozum ustoupil a já s Honzou vyrazil dál, s plánem popojet pár kiláků a někde v lesíku zabivakovat. Nakonec se z toho vyloupla neplánovaná noční etapa v jednom z – pro mě – nejhorších úseků – singltrek, výstup na Smrk a polský Jizerky. Ale od začátku. Nějakou chvíli po opuštění CP to bylo na pohodu, od Lázní Libverda ale dvouhodinový stoupání na Smrk, proložený singltrekem, to bylo na budku, chtěli jsme zastavit, ale fakt nebyl nikde vhodnej plácek na spaní a tak nezbývalo, než jet pořád dál. Já to měl se světlem moc špatný, měl jsem jen čelovku PETZL xp2 na helmě a ta se ukázala jako totálně nedostačující. Je super, ale na kolo jako hlavní a jediné světlo zkrátka špatenka. Viděl jsem málo a krátce. A tak jsem celej singltrek šel pěšky, bo jsem neviděl na cestu… Po asfaltu na vrchol jsem místama i jel, ale koleno moc nedovolovalo. Psychika mě pořád držela naživu, tělo už odmítalo jít/jet dál, ale hlava věděla, že musí tělu poručit a já se pořád držel relativně v pohodě. Honza ale předvídal, že už bude brzy konec a pak to bude sešup po asfaltu až dolů. To mě ukolíbalo. Na zlomu kopce se Honza válel po zemi a snažil se udělat nějáký fotky měsíce, kterej se v celé kráse koupal na noční obloze. Povídám mu, že jedu a že budu dál hledat plac na spaní. Znovu jsme se uviděli až za hodinu… Jak jsem jel z toho kopce dolů, cca z tisíce metrů po pěkný a pohodlný asfaltce, tak jsem se nějak pozapomněl dívat na gpsku.. Zastavil jsem, našel docela snesitelnej plac na spaní a čekal na Honzu. Nejel pár minut a mně trklo, že jsem se nedíval na trasu… S hrůzou jsem ze země zvedl kolo a juknul na gps.. No jo, šipka tam nebyla… odzoomoval jsem displej a šipku našel kousek pod vrcholem, z kterého jsem právě cca kilák a půl sjel dolů… Krve by se ve mně nedořezal. Nasedl jsem na kolo a chtě nechtě jsem vyrazil zpátky nahoru. Byl to pro mě krapet adrenalin, byl jsem v horách, široko daleko nic a nikdo, věděl jsem, že Honza jel určitě po trase a že mu to jede a nechtěl jsem si ho nechat v noci ujet moc daleko. Po extra rychlým výjezdu až ke správnému místu odbočení jsem zkusil Honzovi zavolat, ale věděl jsem, že to bude marný – mobily jsme měli vypnutý kvůli baterkám. Doufal jsem ale, že ho napadne si telefon zapnout. Vydal jsem se tmou lesní cestou, která byla opět jak jinak než silně podmáčená. Na mapě se ta cesta jmenuje Vidlická cesta a vede až k polské hranici a pak i za ní – na mapě… Honza dle mého předpokladu telefon zapnul a spojili jsme se, byl cca 20 minut přede mnou, řekl jsem mu, ať na mě počká a on mi řekl, že až dojedu ke smrku, kde cesta končí, ať se neleknu, že za smrkem pokračuje a ať jsem pak opatrnej… Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, byl jsem rád, že ho slyším. Za chvílí jsem ovšem poznal, proč klade důraz na opatrnost. Ke smrku jsem dorazil po jakž takž cestě. Za smrkem ale cesta opravdu žádná nebyla a já vkročil do regulérního močálu. V jednu chvíli jsem měl nohu po koleno schovanou v trávě plné vody, druhá noha byla uvízlá v nějáké díře, kolo jsem držel nad hlavou, nemohl jsem se z toho vyškrábat a ptal jsem se, co tam vlastně dělám… Zvládlo se to za vypětí všech sil a smyslů a další lahůdka následovala hned po zdolání močálu. Chvíli nás Mistr Kopka povodil korytem potoka, který byl možná v době trasování – tedy na podzim – prázdný, ale v noci, co jsem to šel, prázdný nebyl, voda docela valila a místy jí bylo i po kolena. Dával jsem bacha, abych někde nesklouznul, nezlomil si nohu, bylo to o rypák. Koleno dostávalo zabrat, ale muselo makat, na jednu nohu jet prostě nešlo.. Světýlko na konci tunelu – nejkrásnější věc, co jsem toho dne viděl. Honzova čelovka! Ne, že bych byl na pokraji sil, ne, že by šlo o život, ale byl jsem děsně rád, že jsme spolu. Zbývalo jen překonat louži cca 5×3, dva skoky a byli jsme zase spolu. Cesta pokračovala již docela „hratelným“ úsekem, byli jsme na polské straně Jizer. Při přelézání padléno stromu jsem se nechutně praštil do mého bolavého kolena… Byly asi 2 ráno a již jsme jeli z posledních sil, nutně jsme potřebovali pospat. Honza mi půjčil velkou tabletu hrozňáku, kterej mi moc pomohl. Cestou jsme natrefili několik chat, ale ve dvě ráno hovno model, všude tma tmoucí a nikde nikdo… Jeli jsme dál a já se chvíli ujal vedení, což se ukázalo jako neštěstí, neboť jsem dle infa od Honzy přehlíd supr altán… Byl ale už za náma, vracet se nám nechtělo, a tak jsme pokračovali až do Orle, což bylo několik chalup, na mapě označeno jako vesnice… Na pravý straně u cesty jsem zmerčil nějakou stodolu, byla ale zamčená, to Honza byl úspěšnější a vlevo kousek od cesty objevil přístřešek, zdálky připomínající přístřeší pro koně, či dobytek… Neváhali jsme a jeli na průzkum. Byli jsme velmi překvapeni, když jsme ještě nic neviděli, ale slyšeli zřetelný chrapot. Přišli jsme blíž a ve světle čelovek jsme napočítali okolo šesti kol a stejný počet spacáků… Naši kolegové. Snažili jsme se nedělat hluk, našli jsme kousek místa a ulehli. Já spal pod nějakým stolem, Honza taky něco našel. Převlíkl jsem se do suchýho trika na spaní a byl tak vyřízenej, že to byla moje nejlépe prospaná „noc“. Jen co jsem ulehl jsem spal, nevzbudili mě ani komáři, pro které ostatní nemohli pořádně spát, a nevzbudili mě ani ostatní, když ráno vstávali, balili a odjížděli.. Na udusané hlíně od dobytka to po 20 hodinách strávených v sedle nebo na nohách byl zkrátka neobyčejně vydatný odpočinek!

Tenhle den byl pro mě nejnáročnější, ujel jsem přes 170 km, a začal mít tušáka, že to s kolenem vydrží jen na bejby trať…

Až Honzův hlas mě probral, bylo 6 ráno a po 3,5 hodinách spánku jsem se cítil jako znovuzrozený. Krásně svítilo slunce, všechno bylo krásně mokrý, vyždímal jsem ponožky, navlíkl si je, z vložek do bot jsem mácháním vzduchem vyhnal co možná nejvíce vody, vklouzl jsem do treter, mokrýho dresu a Honzovi říkám, že jedu, bo mi je zima. Jako vždy jsem vyrazil dřív. Jelo se po fajn cestě, najednou jsem byl zpět v Česku, šup do Harrachova. U hotelu, který lákal zázemím pro závodníky 1000mil jsem potkal kolegu, sedícího na patníku, nevím ani jméno, ani číslo. Říkal, že nemůže dál, že mu natekla achilovka a že to bolí. Popřál jsem mu, ať to drží a sjel jsem dolů do města. (Jaké bylo moje překvapení, když jsem pak tohoto borce viděl na fotkách v cíli 1000 – gratuluju k výkonu!) V Harrachově jsem byl pár minut před osmou a cestou potkal lákavě vypadající otevřené pekařství s posezením venku. Dal jsem si sladký koláč, čerstvě upečený, kávu, čerstvě natečenou, sedl jsem si na ranní slunce a kochal se životem! Včera v noci jsem prožíval muka s bolavým kolenem, černá myšlenka střídala ještě černější… A dnes tu sedím, jím buchtu, piju kafe a nechám se olizovat sluníčkem… Život je přátelé tak strašně báječná věc, že nezbývá, než jej němě obdivovat. A tak jsem tam seděl a němě obdivoval… Z němýho obdivování mě ale vytrhla nutnost něco udělat s bolavým kolenem, a tak jsem se vydal hledat lékárnu – našel jsem ji, byla hned u trasy a už otevřená. Supr paní lékárnice mě prodala mast, řekla co a jak a popřála šťastnou cestu. Když jsem odjížděl, někdo na mě zezadu huláká – otočím se a akorát mě stáhl Honza. Tak jsme ještě poseděli před pekárnou a vyrazili dál do Krkonoš. Z Harrachova jsme po asfaltu vyjeli okolo překrásné Mumlavy a jejích vodopádů okolo Plešivce a Lysé hory přes nádherný Krkonoše až do Špindlu, kde jsme pokoupili a pokračovali dál. Za Špindlem bylo takový peprný stoupání po žluté, ale když jsme se vyškrábali, začalo to zase odsýpat. Odsýpání bylo zakončeno pod kopcem na Výrovku, řeknu Vám měl jsem toho po ko… Nevím jak dlouho nám výtlač/výstup/výjezd trval, ale bylo to v řádu hodin. Ale zase když se člověk otočil, bylo to pěkný pokoukání. Na chajdě před Výrovkou jsme dali občerstvení, zamávali Přémovi a Martinovi, kteří nestavěli a frčeli dál (dole v Peci měli domluvenej oběd s kámošema). Dal jsem si super malinovku! Odměnou za stoupání nám byl sjezd do Pece, ten jsme sfoukli cca v padesátce kličkováním mezi turisty za pár minut. Hned za Pecí ale zpět do reality a stoupání. Nahoru dolů, všechny možný Úpy, až jsem z toho úpěl a šup do Polska. Koncem Polska opět pár patníků, nějaký to bahno… Následoval sjezd z hor do Žacléře, dali jsme večeři a rozhodli se pokračovat dál. Dojeli jsme však jen do další vísky Královec a museli jsme honem řešit spaní, neb se nebe nad námi zatáhlo, vše zčernalo a za chvíli již řádně kapalo. Po dotazu na jednoho již „posilněnýho“ domorodce jsme se dozvěděli cosi o nějákým kempu s Holanďanama, jinak prej nic.. Jeli jsme tedy zpět ke kostelu a potkali paní, co venčila pejska. Snažil jsem se ji přesvědčit, že by nám její stodola úplně stačila, ale bylo vidět, že to neprojde, tak jsme pokračovali směr kostel. Za chvíli se kousek od cesty vynořila omítky zbavená velká stará budova, dobrým znamením byla světelná reklama na Gambrinus na rohu. Jinak nikdo nikde, jedno auto před dveřma. Dojeli jsme, vstoupili dovnitř a v místnosti jsme vyrušili holandskou rodinku koukající se přes datáč na plátno na holandskej kanál… Pěkně jsme pozdravili a čtyři páry očí se náhle otočily a zíraly na ty dva promočený ubožáky ve dveřích. Po pár vteřinách nulového vývoje situace jsme přešli na angličtinu a zeptali jsme se na možnost přespání. Anglicky to šlo, vyfásli jsme přístřešek mezi záchody v kempu. Tahle holandská rodinka to tu koupila a pomalu to dávají do kupy – jak kemp, tak barák, z kterýho chtějí mít časem hotel. Za stovečku jsme dostali supr flek – střecha nad námi a stěna za námi, vedle nás WCko a teplá sprcha!!! První za celej závod. Honza měl dokonce malý mýdlo a tak se podělil. Na záchodku byl i přímotop a tak jsme se rozhodli, že uděláme velký prádlo, s přímotopem to musí být do rána suchý. Mezitím se venku rozjelo hotový peklíčko, zvedl se fujavec, co nám do ložnice hnal vodu až jsme si chvíli říkali, že snad budeme spát na záchodě. Nakonec se to ale venku umoudřilo a šlo spát na původně plánovaném místě. Přímotop jel celou noc, ale věci byly ráno stejně mokrý jako večer :o))))

Tenhle povedenej den jsme moc neujeli, po odečtení nočních kilometrů od půlnoci to dělalo cca přes 90 km.

Sice jsme pánovi slibovali, že budeme v pět ráno pryč, ale nestalo se. Na dlažbě se nám spalo taky moc dobře a tentokrát jsem musel Honzu budit já. Vstal jsem, zabalil, venku krásně modro, vzdoušek svěží, nádhernej den začínal, bylo před sedmou. Na Honzu jsem jako obvykle nečekal, projel kolem hlavní budovy, kde majitelé zrovna nasedali do auta, proběhlo poslední sbohem a děkujeme a frčel jsem vstříc kopci, který se na nás zlověstně tvářil ve včerejší bouřce. Hurá na Královecký Špičák! Za dědinou na křižovatce jsem potkal naposled Holanďany, proběhlo mávání a troubení a já si to hasil ránem po asfaltce ke kopci. Po chvíli mne zarazila značka s pohybem těžké techniky atd. Byl tam lom a přesně uprostřed turistické značky, po kterých jsme frčeli. Bylo legrační kličkovat mezi buldozerem a couvajícím obr náklaďákem, ale přežil jsem to a už jsem byl v lese, směr vrchol. Cesta byla do kopce, ale šlo to, koleno drželo. Za chvíli jsem byl na kopci a narazil na značku nějákého MTB závodu. Moc jsem si toho nevšímal a jel jsem dál, přišla odbočka a já jel doleva. Najednou však na gps vidím odchylku od kurzu a tak si říkám, ty jo, vždyť tam nebylo kam odbočit… Vrátil jsem se a našel cestičku v borůvčí… Samozřejmě to byla ta správná a jediná :o) Tak začalo peklo peklovatý. Zprvu to šlo jet, pak jsem tlačil, patník míjel patník, za chvíli mě sjel Honza, předjel mě a hasil si to neohroženě dál. Po chvíli jsme vyjeli z lesa a cesta dál pokračovala extra strmým kopcem dolů. Honza chvíli šel, ale pak se rozhodl, že to sjede. Sotva nasedl, hodil rybku přes bidlo, šel do kotoulu a kolo za ním. Komentoval to slovy: „Stálo mi to za to?“ Po obligátní otázce, zda je ok (byl), jsme pokračovali dál. Začla ta pravá „tlačírna“, ve vysoké mokré trávě, v lepivým blátě a tak. Prostě jedem tisícovku a už nám to ani nepřišlo divný. Když jsme se ale dostali do kopečků plnejch bláta a kořenů, Honza konstatoval něco v tom duchu, že poznáváme rozměr tohoto závodu… Kopce jsme museli jít zešikma po vrstevnici, rovně to nešlo… Platilo to o směru nahoru i dolů. Za chvíli jsme se ocitli opět na „patníkovce“, kde Honza nasedl a zmizel mi. Já si to mezi borůvčím a pak mezi skálami v lese dál užíval po vlastních nohou s kolem po boku. Na pár místech byly krásný výhledy, nutno však podotknout, že cesta mi připadala nekonečná… Cedule s MTB závodem nás stále doprovázely, a poté jsme se dozvěděli, že se onen závod jel snad den před/po námi/nás a „naši“ míjeli „tamty“. To muselo být pro oba tábory docela překvapující setkání :o) Tohle martýrium končilo „krásným“ skopečkem v lese, kterej bylo asi lepší sjet po zadku, protože – vzhledem ke sklonu – to po nohách nevypadalo dost bezpečně. Od rána jsem nasadil návleky na tretry, který jsem po dobu tohohle tříhodinovýho pěšího výletu totálně zchodil a tak jsem si připadal jako trpaslík Šmoula od Sněhurky, špice návleků mi vyjely po nártech nahoru (spojovací pás nad kuframa tam prostě nebyl…) a já měl „botičky se špičkama nahoru…“ :o))) Takže hned při první příležitosti jsem je z nohou sundal a putovaly přímo do odpadků. Kopec jsme s Honzou úspěšně sešli/sjeli (ne na kole!!!)/skutáleli a hurá do Petříkovic na nákup snídaně. Byl tam malej obchůdek, před obchůdkem pár „chytrejch“ místňáků, co měli už brzo ráno pěkně „nakoupíno“, ale paní z obchodu byla v pohodě, doplnili jsme zásoby, popili kafe, co nám paní ochotně uvařila a jelo se dál, směr Adršpach. Tam jsme byli co by dup, objeli jsme skály zprava a po sjezdu jsme se ocitli v Teplicích nad Metují. Zde jsme zaznamenali něco, co ve mně zanechalo hlubokou „rýhu“. U trasy byla restaurace s podivným jménem „LV“, červenými plastovými židlemi venku a markýzou roztáhlou asi tak na půl metru. Nikde nikdo, jeden chlapík sosal pivko, tak jsme sedli na jedinej stůl ve stínu a čekali jsme na obsluhu. Dorazil vyděšenej brigádník, a že za chvíli přijde pan vedoucí. Řekli jsme mu, že chceme jen nealko pivo a česnečku a on na to, že pití donese ale na jídlo přijde pan vedoucí… Mu říkám, že chceme jenom česnečku, ať to vedoucímu vyřídí, že chodit nemusí… Trval na svým. Za 5 minut dorazil chlápek s papírem ve folii (nabídka jídel), tak jsme mu řekli, že to nepotřebujem a že chceme jenom česnečku… V tom přijela rodinka na kolech a že si sednou, ale jestli jim tu markýzu stáhne, aby neseděli na slunku. Tak je kořen normálně vyhnal s tím, že vevnitř je místa dost a markýzu si stáhne, až on bude chtít… Když odjeli (samozřejmě, že odjeli), tak mu ten chlápek nad pivem říká, že co blázní, dyť to bylo 5 lidí, co by si něco určitě dali… Hospodskej se na něho div nevrhl a oznámil mu, že jestli chce být dál jeho kamarád, ať se mu nemotá do čeho mu nic není. Kdyby prý markýzu roztáhl, tak by zahrádka byla za chvíli plná… Tak jsme tam s Honzou seděli, poslouchali tu neuvěřitelnou scénku vytrhlou někde z přelomu 80. let a kroutili hlavama. Raději jsme rychle zaplatili a jeli pryč od toho šílence! Doporučuji NIKDY NENAVŠTÍVIT výše zmíněné zařízení! :o)

Pryč odsud a hurá na Broumovské stěny. Zde jsme potkali Přému s Martinem a spolu jsme se míjeli pak i celý den (potkali jsme se v občerstovací hospůdce u lesa, kde oni na sadě, my pro vodu a birella…) Supr to odsýpalo, až náhle přišel vrch zvaný Velká Kupa, samotný vrch vysoký není, má přes 700 metrů, ale je to hodně prudký stoupání a navíc po šutrácích a kamenech, hodně nepříjemná tlačenice. Vše se za vydatného pocení zvládlo a byli jsme v Polsku, kde nás vítal park Stolové hory – krásné skalnaté útvary s plochým vrchem, od toho odvozen název celého parku. Hned za Karlowem Honza přejížděl nějakou bažinku, ale nějak to nevyšlo a schrastil do ní nalevo, noha i ruka byly najednou černý, jak kdyby je namočil do ropy a tak se musel převlíct. Dali jsme rovnou i sváču a po obr loukách pokračovali dál. Všude bylo děsně mokro a podmáčeno. Pak přišla notoricky známá hraniční pěšinka s patníkama mezi borůvkama a byli jsme na úpatí Orliček. Zde ještě v Polsku jsme potkali Lukyna z Pardubic, seděl na lavce v lese a byl moc rád, že nás vidí, jel dlouho sám a v noci si užil svoje. Při bouřce, kterou jsme my strávili mezi záchodkama a bylo nám hej, byl Lukáš v lese, přes hlavu si přetáhl karimatku, a když to nejhorší přešlo, vylezl na posed, kde našel i polštářek :o) Společně jsme pokračovali dál přes Orlický až jsme dojeli na Šerlišský mlýn, kde jsme se báječně navečeřeli, dojeli i kluci Přéma s Martinem, proběhlo bouřlivé přivítání s Lukynem (všichni tři jeli loni), poslali jsme smsky na centrálu, a za vtipných poznámek paní servírky, že to tady je jak v hokejové šatně (nechápu, proč se u toho držela za nos ;o)), jsem se začal sbírat k odjezdu. Vyrazil jsem jako první a jelo mi to báječně. Másla na bramborech, co mi dali k řízku, bylo požehnaně a takto pěkně promazán jsem kopce za Šerlichem frčel jak o závod. Za chvíli jsem jel ale ještě rychleji, neboť se moc pěkně zatáhlo, začlo pršet a lítat blesky. Cesta ale odsejpala rychle, jelo se vesměs po asfaltu. Chlejstání ale začalo nabírat na obrátkách a tak jsem nasadil nepro bundu, kalhoty, natáh jsem na bágl pláštěnu a už společně s Honzou jsme se vydali vstříc bouřce. Bylo po deváté a pomalu se stmívalo. Honza velmi dobře Orličky zná a tak přesně věděl o altánku, kde bychom mohli přespat. Dojeli jsme k němu už za tmy a pořádné bouře (blesky lítaly na všechny strany) a byli jsme moc rádi, že jsme tam. Ustlali jsme si pod stoly a lavicemi a za chvíli dorazil Martin, Přému nechal někde za sebou. Rozhodl se zůstat s námi, bylo tam ještě jedno místo. Avšak když tmu a déšť pročísl kužel světla od Přémovi čelovky, rozhodl se Martin, že povalí dál s ním. Venku hotový peklo, kluci sedli na kola a jeli dál. V tu chvíli jsem jim vyjádřil obdiv, do bouřky, lijáku a tmy by se mi už moc nechtělo… Honza jim poradil, kde můžou najít střechu nad hlavou a borci zmizeli ve tmě. Uběhlo 5 minut a Martin se přiřítil zpět – zapomněl si u nás bágl. Dle informací od Martina se Lukášovi v bouřce nechtělo pokračovat dál a zůstal někde v nějákým malým bunkru (sdílel jej ale s nějakým bezďou…)

Pátý den závodu se pomalu blížil za hřmění a blesků ke konci, zvládli jsme ujet 112 km a já se rozhodl dojet jen do Františkova a dál nepokračovat.

Ráno opět jako vyměněné v porovnání s nocí. Azúro, sluníčko začalo vycházet, nádherný ráno v nádhernejch Orlickejch horách. Spakoval jsem se, na krátko rozloučil s Honzou a cestou „bunkrovkou“ si to hasil dál směr Kralický Sněžník, Jeseníky, Františkov…

Orličky byly téměř za mnou, jel jsem pořád sám, a docela mi to odsejpalo. Sjezd do Mladkova byl supr načasovanej, člověk si fajn odpočal. Hrozně jsem ale potřeboval kafe, všude ale měli ještě zavříno. Nakonec jsem to vzdal a pokračoval bez dávky kofeinu. Přišlo stoupání na Vysoký kámen, Boudu, Suchý vrch… Bunkry člověku dají připomenout, že „dávná“ minulost není vlastně ani tak dávná… Po sjezdu ze Suchého vrchu následoval další sjezd, tentokrát však lesem a vlastně i takovým potůčkem. Dále napojení na silnici a v Šanově mě stáhl Honza. Dali jsme nějaký oříšky u kapličky a hurá dál. Následoval výstup na Jeřábek, a já už počítal kilometry do cíle. Ještě to ale bude chvíli trvat a bolet… Po stoupání jsme dorazli do Vojtíškova, kde jsme našli fajn penzion s pěknou terasou venku, sice moc nevařili, ale polívku a uzenou krkovičku jsme dostali, stejně jako vychlazenou kofolu a nealko pivko. Majitel o nás věděl, opět nám naši rychlejší kolegové „prosekávali“ cestu napříč hospůdkama a zanechávali stopy v podobě informací o závodě. Po vydatném pozdnějším obědě jsme se jali kol a pokračovali směr vzhůru. Docela to šlo, stále se jelo, místy i rychle, nehledě na převažující směr nahoru. Když tu pojednou… Patník + pěšinka + borůvčí + všudypřítomné bahno = ach jo! Tak ze sedla a dem na to! Když jsme nad mapou u oběda ve Vojtíškově tenhle úsek probírali, čul jsem nějakou čertovinu. Honza mě ale uklidňoval, že tuhle cestu jel a je v pohodě. Budu se muset zeptat, jestli to myslel vážně, nebo mě chtěl jen uklidnit :o)))))) Každopádně mi Honza za chvíli zmizel z dohledu a já pokračoval sám. Chvílemi se dalo i jet, ale bylo to na pytel, neustále jsem vysedal, nasedal… Tak jsem si tak jednou nasedl, cvaknul tretry, ujel pár metrů a najednou koukám, že du k zemi přes řidítka a držkou rovnou na zem. Musím říct, že chuť jehličí není vůbec špatná, tahal jsem jej zpoza zubů dalších pět minut. NAŠTĚSTÍ tam bylo jen jehličí. Kámen, větev, pařez – to všechno bylo o kousek dál… Místo dopadu pro papulu bylo tedy ok, byl jsem jen krapet otřesenej, problém ale bylo žebro, kterým jsem nalehl na roh a opět moje levé koleno, které se tvrdému střetu se zemí bohužel nevyhlo… Sedl jsem si na zadek a chvíli přemýšlel. Moc jsem toho ale nenamyslel a tak jsem se zvedl a musel pokračovat dál. Koleno mě bralo jako čert, žebro bylo taky znát. Tímto okamžikem jsem věděl, že ve Františkově na půlce 100% končím. Pěšinka a bahno naráz přestaly a odnikud se vyloupla hospůdka na mýtince u lesa, kde Honza seděl, občerstvoval se a čekal na mě. Sedl jsem, dal jsme kofču, pochlubil se degustací jehličí a jel dál. Začalo se zatahovat, poprchávat, pak pršet, pak se začalo blýskat, vlastně začala další bouřka. Do cíle to bylo pár kilometrů a já pln adrenalinu a emocí šlapal dál. Pěšinka však pokračovala a byla stále do kopce. Honza mě stáhl a předjel. Stoupal jsem po hraniční cestě, blátem, rašelinou, za deště a blesků. Dotáhl jsem Honzu, moc rád jsem ho viděl, jako vždy. Spolu jsme dali vrchol Brunek, resp. jeho kamenitou „čepici“, o které Honza prohlásil, že by na ni za bouřky určitě lézt nechtěl… Tahle část, která měřila cca 20 km, pro mě byla jedna z nejtěžších. Asi to byla blízkost cíle, vyvrcholení emocí, počasí, blesky, blížící se večer, absolutně pomalý postup, těžký terén (zde jsem si také propíchnul tretru o klacek čouhající ze země – projel vnitřním krajem boty jak nůž máslem a jsem moc rád, že klenbu chodidla minul asi o milimetr… Mám o větrací díru víc. ;o) Bouřka ale začala postupně ustupovat a po sjezdu z vrcholků hor jsme se blížili většinou sjezdem do Františkova. GPS ukazovala 5 km do cíle, 2,5 km do cíle, 150 m do cíle… Odbočka vlevo, areál jde vidět od cesty, Land Rover ukazuje kam jet, vítězný oblouk však chybí (bouřka jej vyřadila z provozu), i tak ale s Honzou spojujeme ruce a společně vjíždíme do cíle! 6 dní 5 hodin 42 minut – je čas, za který jsem urazil 855 km. Honzovi vyplivla navigace poslušnost a tak mu nechávám svoji, nasedám k tátovi do auta a jedeme domů. Posílám svoji poslední smsku a se závodem se loučím.

Najednou na mě sedla obrovská prázdnota a začínám si vyčítat, že jsem nejel dál. Sedím v autě, rodiče se mě vyptávají, já odpovídám, ale nedokážu se soustředit, jsem tam – na lesních cestách, v mokré trávě, bažinách, slézám kopce s kolem v rukách, uháním si to po Orlických horách, řeším s Honzou nocleh, jídlo, počasí… Všechno se mi vrací a připadám si jako ve snu, kterej pořád ještě sním, ale probuzení již klepe na dveře… Tenhle závod mi strašně moc dal a nic mi nevzal. Nikdy předtím jsem žádný závod na kole nejel, ani marathon, ani nic jinýho, nejdál s kolem jsem byl 40 kiláků od domu. Byla to moje premiéra se vším všudy, hned mě však vtáhla do děje. Jsem závodem, jejím průběhem, lidma okolo, přírodou a duchem nadšenej. Nikdy ze mě nebude Zdenda Kříž, ale popasovat se s 1000ovkou chci znova. Ani na chvíli mne nenapadlo, že bych se příští rok nezúčastnil. A když se podaří projet celou trať, budu moc rád.

Díky jednomu týdnu strávenýmu na kole si připadám být lepším člověkem, dodalo mi to sebedůvěry, poznal jsem lépe sám sebe, svoje tělo, jeho limity. Ověřil jsem si teorii, že člověk dokáže strašně moc, pokud v něco věří a jde za svým cílem (v mém případě doslova, část cesty jsem opravdu ušel :o))))

Jsem obrovským dlužníkem několika lidí, a nejsem si jist, jak, a zda-li vůbec, budu schopen svůj dluh vůči nim splatit.

Děkuji Ti má Lásko, že jsi mi věřila a dala mi požehnání k tomuhle dobrodružství.

Děkuji Ti Davídku za krásný přivítání ráno v postýlce – Tvoje objetí a pusinka tátovi bylo něco neopakovatelnýho!

Děkuji mamino a tatíku za podporu, které jsem se od Vás dočkal, jak materiální, tak psychickou. Nikdy bych mamčo neřekl, že závod Tě tak vtáhne a už v cíli mě budeš „kopat“ do příštího ročníku :o)

Děkuju Katce a Tomášovi za smsky, které jste mi poslali.

Díky kluci z kavárny za fandící smsku pro Márva. Moc pomohla.

Děkuju organizátorům závodu za jeho uspořádání, především pak Honzovi Kopkovi, bez něhož by to pro mě nebylo ono.

Můj obrovský dík náleží Honzovi Zídkovi, se kterým jsme projeli trať ze startu do Františkova. Zároveň se mu moc omlouvám, že jsem ho nechal na holičkách a nepokračoval dále na Slovensko. Zvládl jsi to ale i sám (bodejť by ne, vždyť jsi na mně stejně pořád čekal :o))) Honzo, jseš borec a máš můj respekt. Po sportovní, stejně tak i po lidské stránce.

Děkuju všem „účastníkům zájezdu“, které jsem během půlky potkal, všichni to snášeli dobře a dokázali, že jsou borci. Děkuju jim za to, že to jeli a společně jsme vytvořili neopakovatelnou atmosféru tohohle outdoorového pošušňáníčka.

A na závěr vzkaz pro Honzu Kopku – Honzo, už pro mě nejsi BŮH… Ne snad proto, že jsi mě v něčem zklamal, že jsem v Tebe přestal věřit… Ale proto, že jsem poznal i jný, stejně odhodlaný lidi, co se Tobě možná nejspíš ve výkonech nikdy nevyrovnají, ale v mysli jsou Ti podobní a v lecčems docela stejní… A nosit v hlavě moc bohů se nevyplácí, tak raději upouštím od slepé víry v Tebe a přecházím na level zvanej respekt vůči všem, co něco dokáží dokázat. Protože výkon Mistra Šebánka, Ozogána, slečen a dam ze startovního pole a všech, co se zúčastnili si zaslouží nic než respekt a uznání.

Honza Kopka pro mě bude vždy jen jeden. Držim Ti palec a přeji úspěchy v Tvých dalších krocích.

Těším se na Vás na afterparty, a když ne tam, tak na dalších ročnících TISÍCOVKY!

Organizátoři: Dát do kupy tenhle závod asi úplně easy nebude, ALE AŤ VÁS ANI NENAPADNE, ŽE BYSTE S JEHO POŘÁDÁNÍM PŘESTALI!!!!!

Františkov. Já, a Honzové. Honza Kopka a Honza Zídek.