9 dnů mého mílového života 30. 6.- 8. 7. 2013

18.9.2013, je čas napsat pár vzpomínek ze třetího ročníku 1000 Miles Adventure Číslo 18 bylo moje startovní číslo, které jsem si vyměnila s mílovým veteránem Přémou. Sice se chvíli zdráhal, mi číslo přenechat, nechtěl jedničku, měl ji již loni, ale nakonec jsem ho přemluvila. Přémo, ještě jednou děkuji. Uf, o jednu starost méně, a že těch starostí před závodem nebylo zrovna málo. To máte: trénink, výbava kola, výbava oblečení, jídlo, gps, světlo, neustálá dilemata co vzít, nevzít...... Chtěla jsem jet co nejvíce nalehko, vézt toho co nejméně a řídit se heslem co nemáš, nepotřebuješ. V zásadě bych to tak i dodržela, kdybych nedala na rady jednoho z mílařů. Ten mi psal, jak si poveze troje rukavice, troje návleky na boty, tři dresy, pončo ….. V podstatě by byl ověšenej úplně stejně jako Přéma při prvním ročníku. Nicméně jsem pak podlehla panice, že mi bude zima a nabalila si toho více, než jsem původně měla v úmyslu. Nakonec jsem na startu zjistila, že on má můj původní seznam a já zase téměř jeho.Naštěstí jsem ho ve všem neposlechla, rukavice a návleky jsem měla pouze jedny. Do toho mi také pár věcí přibalil manžel, který by mě třeba bez kilové lékárničky nepustil. (Použila jsem pouze obvaz, od druhého dne namotaný na kolenu a plato ibáčů, toť vše. Příště si ten obvaz rovnou namotám na nohu a ušetřím pár gramů). Kolo nakonec vážilo cca 22 kg, batoh na zádech – jak kdy 3-5 kg. Před závodem mi manžel nechal udělat úžasný dres. Jak říká kamarád, není důležité vyhrát, důležité je dobře vypadat. Samozřejmě moje ambice vyhrát byly, ale pouze sama nad sebou a moc jsem chtěla závod dojet. Můj cíl byl cíl 1000 mil. Ten jsem během jednoho závodního dne přehodnotila na polovinu. Tady mi to ubírání šlo velmi rychle. Odjezd na Slovensko byl celkem poklidný, cesta v lůžkovém voze se dala bez problémů zvládnout, nálada byla výborná.V Humenném jsme kola naložili do autobusu a ještě 70 km jsme mohli odpočívat. 12 hodin ve vlaku bylo na odpočinek málo. Po dojezdu do Nové Sedlice jsme se přihlásili, vyfasovali jsme rolničku, startovní číslo a samolepku, dodělali nějaké úpravy na kole, poslechli si Honzovo varování před cikány, medvědy a lesáky, nastartovali jsme GPS a po zaznění sirény jsme vyrazili vostrým tempem směr západ. Teda asi většina vyrazila normálním tempem, ale moje bylo vostré. I když jsem si 100x říkala, že se nenechám strhnout, nechala. V prvním kopci jel chvíli vedle mě Honzík Marx, po mé odpovědi na dotaz kolik mám tep, málem upadl z kola a snažil se mi ho svými radami snížit, neúspěšně. Tak to vzdal, rozloučil se a odjel. Honzíka jsem viděla až na CP3 13. 7., kdy jsme se tam po závodu sešli. Za chvíli přišlo celkem velké bláto, šikula, neupadla jsem. Z velké euforie, že mám první bláto za sebou, jsem se pěkně rozjela po louce. Minula jsem fotícího Honzu Vlasáka a po pár metrech hodila první, ne však poslední tlamu. Bylo po euforii, bylo po zdravém koleni. Ten den jsem kolem devátý dorazila do dědiny Vyšné Remety, úplně vyšťavená, s průběžnými křečemi v dolních končetinách, hladová a žíznivá. U hospody jsem potkala dva chalany a na otázku, kde se dá přespat, mě nasměrovali rovně, u kostela doprava do celkem hezkého penzionku. Ve dveřích jsem se srazila s dalšími mílaři, hurááá. U baru jsem si dala s Jirkou pivo, pozdravila jsem Vlastičku a upadla do kómatu. Bohužel jenom na chvíli, celou noc mě provázely šílený křeče. Najeto: 57 km, čas v sedle: 3.56, průměrný tep: 158, max. 193, prům. rychlost: 14.76, km/h, nastoupáno: 840 m, spáleno: 2710 kJ. Nastoupané metry jsou pouze orientační, čísla jsou vzata z cyklocomputeru. Pondělí 1.7. ve 4h. Vstala jsme, dala sprchu, narvala do sebe od USN antikřečové tablety a vyrazila. Před dědinou Jovsa na mě volá Vlasta, že mi hází zadní kolo. U místního smíšeného zboží jsem zjistila, že mi asi při tom prvním pádu uletěl nipl a drát mi tam lítá. Co teď? No, v tu chvíli jsem měla štěstí, že tam byli kluci bambusáci Martin a Adam. Adam, protože si koupil na míle nový multifunkční nástroj, ho hned s rozzářenýma očima vytáhnul a chtěl drát ustřihnout. Tady jsem měla štěstí podruhé, neb Martin Adama zastavil, že drát se stříhat nemusí, k opravě postačí lepící páska. Drát přivázali k druhému drátu, kolo už pak neházelo, asi, teda aspoň já to neviděla a ani nepocítila. Poděkovala jsem klukům, nasedla na kolo a fičela dál. Ten den jsem chtěla dojet na chatu Hrešná, což bylo 120 km. Cca po 40 km jízdy přišel první brod. Vyzula jsem tretry, obula si fungl nové žabky a hurá do vody. Během pár vteřin mi došlo, že větší problém budu mít s udržením žabek na noze, než s udržením kola nad vodou. Manžel mi říkal, neber si ty žabky, stejně ti uplavou a měl pravdu, uplavaly. Nejdřív jedna, pak druhá. No aspoň jsem byla o něco lehčí. Po dalších pár km přišel druhý brod. Ten už byl hlubší. Kolo jsem musela odstrojit a nejdříve přenést věci, vrátit se pro kolo, poprosit Zdendu, aby mi ho hodil na záda a znovu se přebrodit. Výlez byl opravdu pošušňáníčko, bahenní koupel nohou byla bleee. Ale co, aspoň další zážitek. Pak už to i jelo, cesta ten den byla celkem jezdivá, což bylo také naposledy, (dál už to bylo víc o tlačení), tlamu jsem hodila jenom jednou, občas jsem s někým pár km jela, před Hrešnou jsem dojela dědulu Vlasáka (za ten výraz dědula mě asi moc nepoděkuje, ale to má za tu tlamu v Cykloturistice.) s kterým jsem pak kolo dotlačila na Hrešnou. Chata byla celkem OK, ale jídlo kopec špaget se studeným kečupem, pepřová čočková polévka to bylo dost šialené a o cenách ani nemluvě. No nic, dala jsem sprchu, něco málo do sebe natlačila, napsala zprávu na centrálu, zavolala domů, zalehla v chatě do spacáku a byla během chvíle mrtvá. Naštěstí už tato noc byla bez křečí. Tablety zafungovaly, tepovku už jsem si ten den hlídala, takže krom bolavého kolene to bylo fajn. Na Hrešné nás spalo více, někdo v chatě, někdo venku v teepee. Najeto: 124 km, čas v sedle: 9.34, průměrný tep: 146, prům. rychlost: 12.74, km/h, nastoupáno: 1955m, spáleno: 6111 kJ Ráno všichni vstávali stejně, nový start, začínáme nanovo, je úterý 2.7. Start byl do kopce, do kopce a zase do kopce, nakonec jsem se doplahočila na Vysoký vrch, opravdu byl vysoký. Pak byl krásnej sjezdík, sjela jsem se Vlastou, pak s dědulou, projeli jsme nazapomenutelným tunelem a tuším, že to bylo v Margecanech, jsme dali společnou snídani. Pak už zase přišel kopec jako kráva, tlačení…což ještě netušíc, bylo až do cíle. Někde v kopci jsem potkala Láďu a Jirku jak leží v trávě a ládují se. Láďa mě za chvíli předjel, Jirka dojel a s Jirkou jsem pak pokračovala až do Nové Spišské vsi. Během úterní cesty jsme dávali přednost stádu ovcí, stádu krav, naštěstí medvídci se neobjevili. Také jsme bojovali s hladem, ve slovenských krčmách se nevaří, pouze chlastá. Ale na Poráči nám dobré duše přinesli tác klobásek, což byla naše záchrana. Za Spišskou vsí jsme se rozdělili, Jirka zakotvil s Jardou, já jela dál do Spišského Šťiavníku. V místní hospodě neubytovávali, ale jeden telefonát to vyřešil a bylo i ubytování. Jano už čekal u vrat. Jeho rodina byla velmi pohostinná, akorát já jsem stále něco odmítala, neb mi to bylo trapný, kámoš do mě pod stolem kopal, ať jsem zticha a ať to vše přijmu. Poslechla jsem. Jano se nabídnul, že mi spraví urvaný drát na zadním kole, který stále pěkně držel. Ten drát vzal a chtěl ho ustřihnout, naštěstí jsem ho zarazila a poradila mu, aby vyměnil jenom nipl. Chvíli to bylo dost napínavé, protože ten drát se mu při pohybu s kolem namotal do přehazovačky. Jano byl ještě zbrklejší než jsem já a to už je co říct. No, pak si chtěl Jano povídat o závodě, o cikánech, o politice a my tak chtěli spát. Nakonec jsme ulehli až před dvanáctou a ve 4 opět vstávačka. Najeto: 106 km, čas v sedle: 10.17, průměrný tep: 138, prům. rychlost: 10.32, km/h, nastoupáno: 1998 m, spáleno: 5914 kJ Středa 3.7., ranní domácí horkou klobásu jsem po předchozí kopané neodmítla a i přes to, že jsem neměla hlad a už vůbec chuť na takovou prasárničku po ránu, tak jsem ji do sebe natlačila. Pak jsem vše pobalila, rozloučila se a při výjezdu z vrat se potkala s velkou partičkou - Vlasta, Jirka, Zbyňďa, Jarda, dědula a ještě pár kluků, bohužel moje mozková kapacita na jména je značně omezená, takže kluci sorry, že si všechny nepamatuji. Jelo se celkem fajn, bylo i velký tlačení po loukách, svítilo a pálilo sluníčko, pak přišly krásné výhledy. Jsme už v Tatrách. Stavíme, někdo fotí, klábosíme, tlačíme, pak hledáme vodu, jídlo. Jirka jede bez vody, bez helmy. Říkám mu, vezmi si tu helmu, budeš mít úpal, neposlechl. Cca po 50 km tankujeme u hodných cikánů, kupujeme sýr a zase tlačíme. Velká partička odjela, já jedu s Jirkou a s dědulou Vlasákem. Při sjezdech nám Honza vždy ujede, ale pak se objeví někde za námi na kopci a volá, děckááá tady su. Honza neustále sjíždí z trasy a my mu s Jirkou opakovaně věříme a jedeme za ním. Pak se vracíme, vždy samozřejmě do kopce. A pak to přijde, před námi vidíme velkýýýýýýýý kopec. Kouknu nahoru a vidím tam cyklistu a hrozně se bojím, že ten cyklista je mílař. Můj strach byl oprávněný, byl to mílař. A ten kopec byla přečerpávačka Čierný Vah. Kolo tlačíme do takové stojny, pak ho přenášíme přes koryto, tam začínám poprvé nadávat. Představa, že bych kolo měla nést na rameni po schodech mě dostává do kolen. Jirka, jakož to racionálně uvažující muž, přichází v tu chvíli s geniálním řešením, že kolo vytáhneme traverzou. Sice to bylo delší, ale ušetřila jsem síly, modřiny na rameni a už jsem tolik nenadávala, nadávky jsem si nechala do zásoby. Výhled z přečerpávačky by mohl být hezký, ale už těch výhledů za ten den jsem měla plné zuby, tak se rychle vyfotíme, nasedáme na kolo a fičíme po krásné asfaltce dolů. První jede Jirka, který duchapřítomně sleduje navigaci a najednou to klopí doleva, kam jinam než na lesní cestu. Já bych určitě jela až dolů a pak za velkého klení tlačila kolo hore. Po lesní cestě dolů nám Honza ujíždí, Jirka ztrácí nosič (asi před závodem nečetl diskuze, že podsedlový nosič vždy všichni ztratili a nejlepší je osvědčená brašna Everbike)Jirka si motá věci z nosiče na řídítka, já na něj čekám - odpočívám pod lesem. Pak dojíždíme Honzu a nakonec se setkáváme s velkou partičkou v hospodě. V hospodě si dáváme s Jirkou bačovskou piču na půl. Teda byla to pizza, ale jak jsem byla taková vláčná, hladová, tak jsem objednala p.ču, naštěstí ale přinesli pizzu. Než nám ji upekli, tak jsem vytuhla a nějaký dobrák mě vyfotil a ještě tu fotku poslal Kopkovi (to jsem zjistila na Mácháči, když jsem se viděla v sekci“mrtvoly“) Po obědě jsme se nějak posbírali a vydali se dále blíže k cíli. Kluci říkali, že už to bude pohoda, pojedeme prý kolem řeky. Haha, kolem řeky jsme tlačili, přenášeli, ale určitě nejeli. Tady jsem chytla hysterák , divím se, že mi Jirka nedal přes hubu. Byl na mě moc hodnej a pomáhal mi s kolem i přesto, že toho musel mít i on sám dost. Kudy dál jsme jeli, tlačili pořádně nevím. Ten den jsem i naposledy viděla dědulu, ani nevím, kde nám pak ujel, asi zase někde při sjezdu. S Jirkou jsme se po osmý hodině doslova doplahočili do Demanovské doliny…asi tak nějak se to jmenovalo a začali hledat ubytko. Za apartmán chtěli 30 éček na osobu, to upadli, tak jsme popojeli dál. V jednom penzouši měli volno, ale nechtěli ubytovat na jednu noc. Nakonec jsem přihodila 5 EUR a měli jsme lože za 15, teplou vodu, čaj a 10 zmrzlých rohlíků, které do snídaně roztály. K večeři jsme si dali od snídaně….pařený sýr od cikošů. Namazali jsme zadky, do Jirky se pustila zimnice, asi úžeh-úpal (neposlechl mě s helmou), nakonec jsme usnuli. Najeto: 90 km, čas v sedle: 3.56, průměrný tep: 133, prům. rychlost: 8.91, km/h, nastoupáno: 1790 m, spáleno: 5367 kJ Ráno čtvrtek 4.7. bylo kruté, celí rozlámaní jsme se navlékli do vlhkých, smradlavých hader, vypili čajdu, snědli rozmrzlý rohlík a vyrazili. Ještě jsem ale musela Jirku od vrat vrátit, chtěl si asi odlehčit a ten bágl s jídlem a vodou tam nechal. 10 km jsme jeli 2 hodiny. Nechyběl ani každodenní rituál – hozená tlama. ale tlama přišla hned ráno, tak jsem si říkala, že už mám pro dnešní den vybráno, spletla jsem se, neměla. Pak přišlo táhlé stoupání. Po dvou hodinách jsem byla rozehřátá, tělo bylo nastartované a mně se celkem dobře jelo. Jirkovi nebylo moc dobře, tak jsme se domluvili, že pojedu napřed a pak se když tak sjedeme. Po táhlém stoupání, které se ale dalo jet, nastoupilo ještě větší stoupání, které se už jet nedalo, takže přišlo na řadu tlačení. Ale vytlačit kolo na Ráztocké sedlo stálo za to. Jsem ve výšce 1234 metrů.Krása! Sjezd dolů už taková krása nebyla. Vždy jsem se děsila víc sjezdů než tlačení do kopce. Pak přišla další stoupačka, pak sjezd, tlama, táhnutí kola dolů z kopce, jízda a konečně vesnice, obchod, jídlo. V krámě jsem nakoupila snad úplně všechno a pak si udělala hostinu. Mezi tím ke mně dorazil Jarda i Jirka. Kluci pak jeli vyhledat hospodu a teplé jídlo, já to všechno sbalila a vydala se směr Križná. Opět se mi krásně jelo serpentínama hore. Jenže ….začalo mi ucházet zadní kolo. Tak jsem ho dofoukla a jela dál, jenže ono stále ucházelo, tak mi nezbylo nic jiného, než vyměnit duši, abych nevypustila tu svoji při stálém pumpování. Výměnu duše jsem měla nacvičenou, tak žádný problém. Najednou se začalo nad Tatrou blýskat, hromy divo bily, pak přišly první kapky, druhé a slejvák a stále blesky a hromy. Vytáhla jsem poprvé a naposledy pončo, které jsem dostala od Fandy 2 dny před odjezdem a které mi doporučil kamarád, on sám ho nakonec nevezl- zmoknul, schovala jsem se pod něj, vyměnila duši, nafoukla duši a usnula. Jak dlouho jsem spala nevím, vzbudil mě Jarda. Koukal na mě jako na idiota, jak mohu prý usnout při bouřce na silnici. Prostě můžu. Spánek mi prospěl, dodal sílu na těch posledních pár km na Križnou. Pár km to sice bylo, ale bylo to i pár hodin. Společnost při tlačení mi dělal Zdenda. Nahoře jsme se vyfotili, on nasednul na kolo a fičel dolů. Já při sjezdu opět hodila tlamu, ten den třetí, ale už mi to bylo jedno, chtěla jsem být už dole, v Turčianských Teplicích, kde na mě v pizzerii čekali kluci. Na dotaz, jak je to z Križný daleko byla odpověď, že je to pohoda, za hodinku jsem prý tam. Z hodinky byly dvě, do pizzošky jsem dorazila v deset. Ale měla jsem aspoň cestou společnost, Hynka. To nebyl mílař, ale jel ty dvě hodiny se mnou, poklábosili jsme a cesta rychle utekla. Kluci mezi tím, než jsem dorazila, sehnali ubytování, tak jsme se hned vydali na kutě. Paní domácí byla milá. Přinesla nám noviny na vysušení bot, hadr na řetěz, opět jsme měli k dispozici čaj, také koláč jsme dostali. Láďa šel první do sprchy…teda ona to byla vana v prádelně, taková ta vysoká. Moooc dobře se do ní lezlo. Nakonec byla zase půl noc a já opravdu po tomto horolezeckém dni byla úplně mrtvá, no- jako kdybych nějaký den před tím nebyla. Ještě jsem napsala sms, že jsem ráda, že mám slovenské kotáry za sebou( neměla) a že se těším domů. Nevím, co jsem si myslela, že u nás pojedeme po rovině, asi v tu chvíli ano, ale za dva dny jsem byla velmi rychle vyvedena z mojí naivní představy. Najeto: 101 km, čas v sedle: 11.33, průměrný tep: 132, prům. rychlost: 8.93, km/h, nastoupáno: 2331 m, spáleno: 5981 kJ Ten den na cestě 17 hod. Pátek 5.7. dvě hodiny ráno. Ríša štrachá v pokoji, v koupelně, v pokoji, v kuchyni. Na dotaz co blbne, odpovídá, že nemůže spát a že už jede. Štrachal tam ještě další tři hodiny, v pět mě budí, ať mu jdu otevřít branku. Hodnej kluk. Když už jsem probuzená, tak se jdu balit, vzhůru je už i Jirka a Láďa. Jirka odjíždí dřív, já po něm, Láďa si vychutnává snídani. Nakonec mě stejně dojel a předjel. Prvních 70 km…..dokonce byla i silnice, pak přichází krize jako prase, ulehám někde, nevím kde do trávy. Volám ještě manželovi, není zrovna moc milej,, tak mu típám telefon a usínám. Budí mě opět Jarda. Něco mi povídá, nevím co, upadám do bezvědomí. Asi po půl hodině se sbírám a snažím se vyvinout pohyb vpřed. Najíždím na silnici, kde mě autem předjíždí náš hodný kameraman Martin. Povídáme si, nabírám energii a šlapu dál. Jenže šlapu jenom chvíli, přichází avizované peklo. Posledních 30 km před CP1 to byl očistec, zkouška fyzičky i psychičky. Zatím ale ještě nenadávám a oddaně tlačím. Ty nejhorší nadávky teprve přijdou. První palba se spustila při downhillu. Trasér je asi vášnivej sjezdař a vyžívá se ve 180 st.otočkách , magor. No vůbec, trasa před CP1 byla výživná, 30 km…6 hodin, co tě nezabije, se tě pokusí za chvíli zabít znovu. V lese, asi 3 km před CP jsem ze sebe vypustila všechna sprostá slova co znám s náležitým komentářem. Prý v těch lesích jsou medvědi. Jsem přesvědčena, že jestli tam opravdu byli, tak už tam nejsou. Pod touhle mojí smrští museli 100% utéct. Jestli jsem si den před tím myslela, že výstup na Križnou byl nejtěžší z celého závodu, tak jsem se mýlila. Dojezd na CP mě totálně rozsekal, byla jsem fyzicky úplně vyždímaná, nevyspalá a zařekla se, že se v sobotu pořádně vyspím a pak teprve vyrazím. Ten den bylo snad úplně všechno špatně. Zapínám telefon, jedna z sms na mě v tom stavu v jakém jsem byla, zapůsobila jako dráždidlo na opice, její obsah- špatné načasování: dávej – makej, v tu chvíli to pro mě vyznělo, jako kdybych se tam týden opalovala a válela. Vlastně občas jsem se válela, ale nechtěně. Telefon sem zase vypla, dala si dobrej špekáček a zalezla do stanu plného mravenců a snažila se rychle usnout, což byl malinko problém, vedle ve stanu to pěkně řezal Honza Vlasák. Najeto: 99 km, čas v sedle: 10.49, průměrný tep: 130, prům. rychlost: 9.52, km/h, nastoupáno: 1900 m, spáleno: 5331 kJ Sobota 6.7., pěkné ráno, vyspalá do růžova a natěšená, že dnes překročím hranice a budu domaaaaa hurááá. Hrozně jsem se těšila. Rychle jsem vše pobalila, a z kopce fičela domů. Ten den jsem porušila tradici a nehodila tlamu. Na hranice to ještě pár km bylo, ale celkem to jelo. Takové delší vyspání jak člověka hned nakopne.Před Bojkovicema jsem se opět potkala s Jirkou. Ten na CP 1 dojel někdy v noci a ráno zase odjížděl přede mnou. Moc ráda ho vidím. S Jirkou dáme spolu oběd, dobrý oběd a jedeme dál. Každý sám, svým tempem. Do Luhačovic cesta roubená třešněma. Přepadá mě šílená chuť na ně. Nevydržím, zastavuji, kolo mezi nohama, ani ho nepokládám a z větví rvu ty krásně slaďoučké třešinky přímo do pusy. Třešně mi vyloženě udělaly dobře. Energii z nich jsem ale brzy zpracovala. Do Vizovic je ještě daleko, ale těším se, že se u Tonka dobře najím a vyspím. Mílař přede mnou mi tam zamluvil ubytko . Opravdu na trati, aspoň já to tak vnímala, nebyla rivalita, naopak. Možná to bylo i tím, že jsem jela úúúplně vzadu a lidi, které jsem potkávala, neměli ambice mít triko Winner. Měli to stejně hozené jako já, míle si užít, užít si přírodu, sami sebe, kamarády, mít prostě prima dovču s krásnými zážitky. Byla jsem klidnější, když jsem věděla, že budu mít střechu nad hlavou, teplou vodu, postel a dobré jídlo. Jídlo nebylo dobré, bylo vynikající. Nakonec naviguji telefonem Jirku na náměstí k Tonkovi a opět se shledáváme. Bohužel na mílích také naposled. Ještě tam přespal Tomáš a Milan. Najeto: 80 km, čas v sedle: 8.46, průměrný tep: 127, prům. rychlost: 9.09, km/h, nastoupáno: 1395m, spáleno: 4300 kJ Neděle 7.7. kluci brzy vstávají, já zapomínám na své předsevzetí z CP, že budu stávat, až se dostatečně vyspím a nechávám se strhnout a také vylézám z pelechu. Vedle hotelu je Tesco, otevírají v šest, nakupuji jídlo, snídám, kluci mezi tím ujíždí. Ještě jsem si myslela, že se s Jirkou někde potkám, nepotkala. Po snídani nasedám na kolo, po hodině a půl mám najeto celých 10 km, jsem vyšťavená, přichází velká krize. Usedám pod strom a brečím a brečím. Chci a zároveň nechci s tím seknout. Nemohu dál, jsem totálně vyčerpaná, ale zase chci to tričko, nechci být jediná ženská, co by to vzdala. Tak se sama se sebou peru, povídám si, domlouvám si, pak volám Kolouškovi. Ten mě uklidňuje, říká, tak tam ještě hodinu, dvě seď, pak pomalu jdi a uvidíš. Seděla jsem ještě hodinu, pak pomalu šla, ono to rychle stejně nešlo a po 40 km na Trojáku krize odezněla. Hovězí vývar, svíčková, tři coly mi udělaly dobře. V Loukově v hospodě potkávám kluky bambusáky a Zdendu, také je vidím naposled (vlastně jsem je viděla jenom v Jovse ale Zdendu víckrát) Pak to celkem jede, oproti velké ranní krizi mám i dost síly a chuť jet dál. Nakonec sjíždím 4 km z trasy a ubytovávám se v Hranici na Moravě. Bydlím v apartmánu, který má 30m2, obrovská prosklená okna s výstupem na zahradu, parádní postel, koupelnu, prostě luxus. Asi bych to sem ani neměla psát, neb takové ubytování na mílích je úplné barbarství, ale co….byla jsem tam, tak to nebudu tajit, zatajím jenom cenu za noc. Najeto: 73 km, čas v sedle: 8.04, průměrný tep: 128, prům. rychlost: 9.01, km/h, nastoupáno: 1331 m, spáleno: 2900 kJ Je pondělí 8.7. , je šest, je sedm, je osm a já vstávám, soukám na sebe tu špínu, ale mě to nevadí, paní dole v restauraci celkem ano, nedivím se, když vidím ty hosty, co tam snídají. Neřeším to, zaplatila jsem stejně jako oni, tak co, že?:-)Po snídani se pomalu rozjíždím podél řeky Moravy, pak mi to ještě chvíli šlape a pak zase tlačím. Jsem ale vyrovnaná, natěšená, že další den to konečně dorazím do CP2. Za Potštátem to opět jede, hurááá. Kolem poledne si dělám pauzu v trávě. Svléknu triko, rozložím jídlo a tak nějak si užívám chvíli pohody, sluníčka. Najednou se vedle mě objeví sympaťák Peťa . Nechápu, jak tak naložený může jet, tlačit, přenášet, brodit. Prohodíme pár slov a on mizí v dáli. Já nespěchám, cíl mi neuteče a navíc na spěchání už ani nemám sílu. Před Dvorcema mě odchytává Tadík, udělá pár fotek ( opravdu moc hezky fotí ),pokecáme, doporučí mi bydlení a odjíždí. Za Dvorcema potkávám opět Peťu, teda on potkává mě, jedeme spolu do Valteřic. Tam na nás čeká Táďa s Liborem. Dávám guláš, slivku a v půl osmý ulehám do pelechu s tím, že je to poslední mílový večer o samotě. Mám se těšit nebo smutnit? Než tuhle otázku vyřeším, spím. Najeto: 73 km, čas v sedle: 6.39, průměrný tep: 127, prům. rychlost: 10.92, km/h, nastoupáno: 1348 m, spáleno: 2717 kJ, čas na cestě 11 hodin Úterý 9.7.....ooo krásně jsem se vyspala, 10 hodin - luxus. Dole mě čeká snídaně, vše sním a s úsměvem nasedám na kolo. Nádherná cesta, kdybych to byla bývala věděla, jela bych den před tím ještě dále, ale takhle jsem zase byla aspoň vyspaná a odpočatá. Kilometry nabíhají, přijíždím do vesnice, nakupuji jídlo a snídám podruhý s místními na schodech. Teda já jím, oni do sebe lejou lahváče, ale jsou milí a vtipní. Rozloučím se a jedu. Stále s dobrou náladou a s úsměvem. Proč se směju až poslední den? Pak tlačím kolo někam po sjezdovce nahoru, ale nevadí mi to, dnes už budu v cíli, přijede můj Brouk, dám si pořádné jídlo. Pak zastavuji cca 50 km před cílem, dávám výbornou polévku a razím směr Dlouhé Stráně. Do kopce tlačím, jet se mi to nechce, šetřím ještě síly, později oceňuji moje rozhodnutí nespěchat. Ríša mě poprosil, abych se mu před Stráněmi podívala, zda pod posedem neleží jeho brýle. Zastavuji u posedu, hledám, nenajdu, za chvíli míjím další posed, zastavuji, hledám, nenajdu, posedů před Stráněmi bylo hodně....zastavila jsem a hledala u třech. Ríšo, promiň, ale to bych tam byla ještě teď. Dlouhé Stráně dobývám v půl čtvrtý. Volám Broukovi, ten už je na CP2, nervní jak sáňky v létě, ale nedivím se mu.:-) Ze Strání je to jenom 30 km do cíle. Prý jsou to tři hodiny, já jela čtyři. Posledních 10 bylo delších, než jsem si myslela. Ještě se mi podařilo hodit tygra přes řídítka, natlouct si koleno, které bolelo jako čert, takže ten táhlý, mírný kopec jsem šla, místo abych jela. Šlapat mi fakt už moc nešlo. Před cílem ještě máchám nohy v bahně, ale pak hned potkávám Libora, který jede přede mnou, dováží mě do cíle. Děkuji Libore. Libor pískne, vyběhne Tadeáš a Brouk s foťákem, já projíždím pod obloukem a jsem nesmírně šťastnááááááá. Najeto: 94 km, čas v sedle: 10., průměrný tep: 121, prům. rychlost: 9.94, km/h, nastoupáno: 2226 m, spáleno: 4480 kJ Celkem: 898km, nastoupáno: 17114m – není to přesné, bylo to víc Během půl hodiny po dojezdu mi natékají nohy, mám je jako konve, ale nevadí. Dávám jídlo, panáka, panáka a panáka. Chce se mi spát, ale od Tomáše se dozvídám, že má ještě dorazit trio Silva, Zdenda a Luboš. Musím, neee, moc chci na ně počkat. Čekám a udělala jsem moc dobře. Dáváme další panáky, v podstatě celou lahev slivky. Kupodivu nám to perfektně spaluje, v šest hodin jdeme spát. Ráno v devět společně posnídáme, vypijeme pivo s nohama v potoce a po velkém loučení odjíždíme do svých domovů. Nemám ráda loučení a tak se těším, až se opět potkáme a bude vítání, to mám mnohem radši. Každý večer jsem se těšila na sms od přátel. Děkuji všem, co mě podporovali.

Pár řádek na závěr

Nachozeno mám určitě víc, než Petr Ozogan při prvním ročníku. Čím déle jsem jela, tím nižší byla tepovka. Nejvěrnější kamarád: kašpárek (po závodě jsem dala kolo do servisu a tam mi klučina při vyzvednutí říká, vám nešlo přehodit asi na tři těžší převody. Odpovídám, to je možný, já jela několik dní na Kašpárka, tak jsem to nezjistila.Pak mi oznamuje, že jsem měla ohnutou patku, jestli jsem prý nespadla?:-) nee házela jsem tlamy) Vodu natankuj vždy, kdy můžeš, najez se, i když nemůžeš. Na Slovensku pokud chceš teplé jídlo, vezmi si s sebou vlastní vařič, spoléhat na zázrak, že se najíš, by se ti nemuselo vyplatit. Zase ale moc neutratíš. Cikáni: já neměla sebemenší problém, s divokou zvěří také ne Kolo bylo skvělý, příště ale vezmu na mazání řetězu olej néééé sprej. Byl stále suchej, šustil a mě to rušilo, neměla jsem sluchátka. Antikřečové tablety od USN – bez nich bych asi umřela v úplný křeči. Nic mi nechybělo, naopak, měla jsem toho víc, než bych příště vezla Počasí: dovolím si převzít krátké a výstižné vyjádření Honzy Tyxy v cíli: počasí vyšlo. Další poznatek, trénovat pouze na silnici a jet pak extrémní závod v terénu není zrovna nejlepší nápad. To, co jiní téměř lítali a užívali si sjezdů, tak já také lítala, ale směrem k zemi nebo jsem jako trotl táhla kolo dolů. Celkem by mě zajímalo, kolikrát jsem za těch 9 dní nasedla a zesedla z kola. Ale pak už jsem na to měla perfektní grif. Boty jsem měla trekové, další míle bych opět jela v trekových. Můžeš mít načteno tisíc článků o mílích, můžeš projet všechny diskuze, můžeš si 1000x myslet, že víš, do čeho jdeš. Opravdu nevíš, pokud to na vlastní kůži nezažiješ. Někdo dává denně 120 km a je v pohodě, ale pro mě by to byla poukázka po pár dnech na ukončení závodu. Nikdy nevíš, jaké bude ten den počasí, jak ti den sedne, co tě bude bolet méně, zda budeš mít štěstí, že na jídlo natrefíš přímo na trase nebo budeš muset z trasy sjet a tím se zdržíš, opravdu nevíš, co tě kdy, kde, co a jak překvapí. Plánování jsem po pár dnech vzdala. Odpověď na otázku, zda ještě pojedu míle, ano, chtěla bych se jednou vrátit, brzy, a zúročit zkušenosti.