Posedlost zvaná Majle

Jsem ve znamení Berana a nemám ve zvyku jen tak něco vzdávat. Chci, aby se věci dělaly precizně a hrálo se podle pravidel. Mám v sobě posedlost závodit a neumím to ovládat. Miluju sport a kolo patří neodmyslitelně k mému životu. Mám skvělé kamarády, kteří mi rozumí a neváhají mě kdykoliv podpořit. Mám úžasně tolerantní manželku a dvě nejbáječnější holčičky na světě. Když jsem se v roce 2013 poprvé dozvěděl o závodu 1000 MILES ADVENTURE, bylo mi jasné, že tomu neuniknu. Hned první myšlenka kladla otázku, jak to pojmu? Budu závodit nebo pojedu dobrodružství na pohodu? Nemusel jsem si ani odpovídat. Věděl jsem, že veškeré argumenty, proč nezávodit jsou marné.

4. ročník závodu 1000 MILES ADVENTURE 2014

Jsem nováček na startu, ale mám projetu trasu závodu od Skalné až po Spišskou Novou Ves. Preciznost přípravy nikdy nepodceňuji. Mám však plno otazníků, které zůstaly nezodpovězeny. Jedu na pevňákovi a netuším úskalí zvané syndrom karpálního tunelu. Závod začínám ještě s poslední dávkou antibiotik, léčím se z boreliózy. Již první den se tělo zázračně chytá a veškerá únava z posledních dnů před startem mizí. Od půlky závodu regulérně závodím naplno. Více jak sedmnáctihodinové manko na vedoucí závodníky z půlky závodu v cíli téměř smazávám. Dojíždím necelé dvě hodiny za vítězi závodu. Úžasný pocit z absolvovaného závodu kazí zdravotní následky. Dlaně, chodidla i vše v rozkroku je necitlivé. Několik dní odpočívám dokonce i v nemocnici. O Mílích ani kole nechci téměř půl roku ani slyšet.

Okamžik zvratu

Dva roky po závodě si stále nepřipouštím, že bych někdy tento závod znovu jel. Stále mám na paměti slova primáře v nemocnici, že odměna za dokončení závodu je 14denní hospitalizace u nich v zařízení. Jeden víkend jedu s kamarádem Petrem testovat celoodpružená kola. Zjišťuji, jak je velmi tělesně příznivé jet na takovém kole v drsném terénu, a fascinuje mne ta možnost neustále naplno zabírat do pedálů. Jako by se vkrádal červík. O měsíc později se neudržím a vyrážím ještě na pevňákovi přejet Krušné hory po trase závodu 1000 Miles. Na Klínovci mám jasno – musím si majle ještě jednou šlehnout. Za rok chci opět na start Majlí, ale pojedu na celopéru.

Je nutné vyřešit zásadní problémy

Chci si být jistý, že vyjdu ze závodu bez následků. Mým společníkem v závodě bude nové 29"kolo Canyon. Je o necelé 2 kg težší než pevňák, ale zdraví je přednější. Navíc se chystám výrazně snížit hmotnost výbavy. Celé léto řeším gripy, sedlo a tretry. Je to nekonečné hledání, zkoušení a pročítání diskuzí. Jakmile mám uzavřeny tyto tři kapitoly, vyrážíme s Petrem testovat na trať Majlí tentokrát z Košic do Turčianských Teplic. S testem jsem spokojen. O účasti na dalším ročníku je rozhodnuto.

Trénink a příprava vybavení

Od září rozjíždím systematický trénink. Hlavní část tréninku je dojížďka do práce. Víkendy patří společnému tréninku s Petrem. Paralelně optimalizuji seznam věcí, které je nezbytné vézt s sebou. Každá volná chvilka mých myšlenek patří přípravě na závod. Vůbec si nepřipouštím, že by se mi nepodařilo přihlásit na závod. Jsem přeci „pan precizní“ a přihlášku si klidně 1000 x tréninkově vyplním, až to zvládnu se zavřenýma očima za pár vteřin. Součástí přípravy je i trénink krátkého, nejčastěji dvojhodinového, spánku. Trénink vrcholí 3 týdny před startem. Postupně jsem zvyšoval jednorázové víkendové dávky až na 450 km. Moc si to užívám - vždyť už majlařím a ještě se neodstartovalo. Svůj čas musím dokonale optimalizovat mezi rodinu, práci, přátelé a trénink. Neexistuje promarněná minuta.

7. ročník závodu 1000 MILES ADVENTURE 2017 – cesta na start

Ve vlaku jsem s kolem jako doma. Cestou do Košic se díky sedadlům vyhrazeným pro cestující s jízdním kolem u mě střídají postupně další nahodilí cyklisté, se kterými sdílím svoje i jejich plány. Získávám první fanoušky, kteří mi přejí úspěšný závod a mají zájem sledovat vývoj závodu na internetu. Ve vlaku do Humenného se seznamuji s Janem, který je také vášnivým bikerem. O závodě ví a bude mít na startu dokonce dva kamarády. Chystá se na start přijet s rodinou. Ve Stakčíně si dlouho povídáme o závodě i s průvodčím a strojvedoucím. Vyjíždím na kole směr Ulič, kde na mě čeká obecní ubytovna. Překvapivě jsem v ní sám. Nevadí, alespoň se mohu v klidu vyspat. Necítím se moc dobře, cestování v klimatizovaných vlacích je zjevným důvodem, proč mě bolí v krku. Asi je to osud přijet na start se zdravotním handicapem.

Start 2. 7. 2017 v 15 hodin

Na závod se těším, necítím žádnou nervozitu. Lehce překonám 13 km z Uliče do Nové Sedlice, kde bude závod odstartován. Přijíždím současně s autobusy vezoucími závodníky od nočního rychlíku z Prahy. Centrum obce je plné závodníků, jejich doprovodu a organizátorů. Rozeznávám mediálně známé tváře Majlí, registruji se a zdravím se s pořadateli. Je mi mezi těmi lidmi dobře. S radostí zdravím profíka za kamerou – Jardu, který bude závod dokumentovat. Minule jsem měl možnost poznat ho při práci a vím, že je to srdcař. V duchu doufám, že si na mě zase nezasedne a nebude mě honit mimo trať závodu a nutit opakované příjezdy ke kameře. Vypadá to, že se odstartuje na čas, rozprava ředitele závodu Honzy Kopky už začala. Já mám vše zabaleno a připraveno již z ubytovny, tak si jen tak užívám nahodilé rozhovory se závodníky a závodnicemi. Zkouším odhadnout, která z holek je Gábina. Je z Ústí nad Orlicí a vím o její přípravě na start od své tety. Když ji pohledem identifikuji podle dresu, který jednoznačně patří do Ústí, již mi někam mizí, a protože je nejvyšší čas řadit se pod startovní oblouk, naše setkání neproběhlo. Po nadšeném společném fotu pod obloukem a nevydařeném výstřelu startovní pistole vyrážíme na trať. Nevím, s kým je Honza Kopka ve spojení, ale opět se naplňuje jeho přání. Start provází nečekaná dešťová přeháňka.

Den první – Rozvodněné brody a bláto

Více jak 150 startujících zaplnilo silnici, řídítka jsou široká, kola naložená, občas někdo ukvapeně zaflokuje. Dělám si raději bezpečný odstup, nechci cokoliv riskovat. Nespěchám, cílem je dojet na chatu Hrešná vzdálenou 170 km, kde začíná dle regulí závodu úsek nočního zákazu vjezdu od 22 do 6 hodin. Je nereálné, aby to někdo stihnul projet. Jedu někde v polovině startovního pole. V prvních kopcích se dokonce propadám. Řídím se pravidlem mého kamaráda Ondry, se kterým se účastníme 24hodinového Rogainingu (extrémního orientačního běhu), a snažím se po startu nespěchat a maximálně šetřit síly na lehké převody. Postupně předjíždím závodníky, co přejeli odbočky, a ty, co se necítí v technicky náročnějších pasážích. Já si kličkování v bahně mezi kameny naopak užívám. Ukazuje se, že na tomto kole budu mít velkou výhodu ve sjezdech, což se v dalších dnech potvrzuje. Den před startem spadlo na východním Slovensku 40 mm srážek. Mám obavy z brodů přes řeky Laborec a Ondava. Po příjezdu k Laborci se mé tušení potvrzuje, většina závodníků se rozhoduje brod objet. Na nic nečekám a vyrážím první zpět k silnici. Nikdo se nepřidává, tak volím samostatnou jízdu severním směrem k asi 10 km vzdálenému mostu. Na druhou stranu brodu přijíždím první, ale náskok je minimální. Hned, kdykoli dopiju vodu z bidonu, doplňuji další u domorodců. Stihl jsem se zúčastnit i krátce jedné oslavy narozenin. Zastavuji také za odměnu v hospodě. Stmívá se, druhý brod už je za šera. Tentokrát lze bez problémů přebrodit. Voda dosahuje po kraťasy, dno je blátivé. Tretry nesundávám, vezu přeci nepromokavé ponožky, které později nasadím a mokré tretry pro mě nebudou problém. Již ve tmě nás zastavují myslivci a nechtějí nás pustit po naší trase, že tam mají lov. Nakonec si ujasňujeme naši trasu, která jejich střežené území míjí pouze tečně po okraji. Konečně nás pouští, máme prý pořádně svítit! Přejezd Slánských vrchů je pro mě utrpění. Ze skupinky, která se vytvořila za druhým brodem odpadám a pokračuji plazivým tempem sám. Skupinku však po 10 km dojíždím na polích, která jsou pokryta naprosto dokonale lepivým bahnem. Asi 4 x musím celé kolo kompletně odbahnit klacíky, aby se začala alespoň točit kola. Volím velmi rychlou jízdu, aby se pláště co nejvíce čistily, což mi umožnilo zcela dojet celou skupinku přede mnou. Než vyčistí kola, tak se dokonce dostávám před ně. V Kostolanech si meju kolo v Hornádu a na úpatí závěrečného mnohakilometrového stoupání na chatu Hrešná mě skupinka předjíždí a mizí. Mám krizi. V Kavečanech, asi 2 km od chaty, mi stále chybí ještě 150 výškových metrů do cíle dnešní etapy. Najednou se mi nohy zastavují. Neotočím. Musím slézt, dávám si bonbony, chvíli odpočívám. S nejvyšším vypětím vyjedu na chatu přesně ve 3 hodiny v noci. Za 12 hodin jsem ujel 190 km. Jsem koženej. V chatě se spí, kde to jde. Už jsou volná místa jen na betonové podlaze. Můj známý Štefan z Košic je tu jako dobrovolník a spí ve spacáku před chatou. To mě inspiruje, a když nalézám dřevěnou podlážku velikosti větší palety u koňské ohrady je rozhodnuto, spím venku. V 6 hodin končí podle pravidel závodu zákaz nočního vjezdu do další části trasy a já chci odjíždět v tento čas. Nemeju se, zalézám do spacáku, budík dávám na 5:30 hod. Usínám hned.

Den druhý – Těžké kopce na Plejsy a Čierny Váh

Budím se již před pátou, tedy ani ne 2 hodiny spánku. Sluníčko již vyšlo. Je mi líto jen tak ležet, když je tak hezké ráno. Balím, meju kolo hadicí a mažu řetěz a tlumiče. Šejkuji svoji obilnosemennou snídani. Přesně v 6 hodin se ve 4členné skupince vydáváme na další cestu. Malé zaváhání dvojice přede mnou mě dostává do čela. Nohy jedou pěkně. Jedeme na čele s Michalem. Z kopce jsem rychlejší, do kopce mi ujíždí. Nechává mě to chladným. Dnes je opět pouze povinná etapa, která končí zákazem nočního vjezdu do Nízkých Tater za Demänovskou dolinou. Nikdo to nemůže stihnout dál. Ve stoupání z Margecan se dále propadám. Jedu na kašpárka, ostatní kolem profrčí na prostřední placku ze sedla. Z kopce to však klukům nekopromisně vracím. Na pevňácích mají problémy, musí stát v pedálech, já si můžu klidně sedět. Během dne se postupně pohybuji na 1.–5. místě. Zastávka znamená propad, zastávka jiného mě posunuje dopředu. Chvíli jedu s Martinem. Ve stoupání na přečerpávací elektrárnu Čierny Váh odpadá a já se vyplazím na vrchol na třetím místě. Následuje za odměnu dlouhý sjezd. V Králově Lehotě plánuji za odměnu večeři. Přijíždím k restauraci, kde Michal s Lubošem jedoucí v čele právě dojedli a během chvíle odjíždí dál. Smlsnu si na haluškách a vyrážím asi 45 minut po nich. Můj cíl je dřevěná rozhledna za Demänovskou dolinou asi 13 km před zákazem noční jízdy. Myslel jsem, že se tam s klukama sejdeme, ale je prázdná. Kolo zůstává dole a já si stelu ve druhém patře těsně pod střechou. Klidně může pršet. Už jsem tu s kamarádem Petrem jednou spal, je to dobrý úkryt před počasím i před medvědy. Ráno čerstvé medvědí stopy potvrzují, že opatrnost v této lokalitě je na místě. Usínám kolem 23. hodiny jako mimino.

Den třetí – časovka na 200 km s převýšením téměř 6000 m

Cíl třetího dne je pro mě klíčový – projet všechny zbývající zákazy na Slovensku omezující noční pohyb v horách. Bohužel jsem nezvádl ranní balení, mazání a opravy utrženého sáčku na řídítkách včas a přijíždím na začátek zákazu s 5minutovým mankem. To mě mrzí. Podle mých odhadů je možné projet celý zamýšlený úsek až do Trenčína jen s několikaminutovou rezervou a já ji promrhal už na startu. Po 5,5 hodinách spánku se však cítím skvěle. Přímo letím nahoru, kde na prvním sedle potkávám Michala s Lubošem. Mají zastávku na jídlo, já už šejkoval na rozhledně. Pouze kluky zdravím a zjišťuji, že spali v penzionu někde poblíž ve vesnici. Soustředím se na svůj cíl a přijímám vyšší riziko ve sjezdech. Musím si vytvořit nějakou rezervu. Další dvě sedla zdolávám ve vysokém tempu. Nedá mi to a pokud je to možné, sleduji, jak si vedou pronásledovatelé. Na Ráztockém sedle pod Salatínem mám na kluky již 12 minut náskok. V dalším sedle ještě přitvrzuji. Dolů se řítím na hranici možností. Baví mě to. Takhle jezdíme s Petrem běžně. V Liptovské Osadě plánuji nákup. Nakonec se rozhoduji pro nákup až v následující menší vesnici Liptovské Revúce. Bude tam méně lidí, rychleji nakoupím. U pokladny však stojí takový liptovský strýc a nemůže se rohodnout, kterou pálenku si má vybrat. Vteřiny neúprosně letí, začínám být netrpělivý. Konečně se nechal na jednu ukecat, asi už měl velkou žízeň. Já vybíhám s chlebem, šunkou a máslem a vyrážím do 15km stoupání na druhou nejvyšší horu Velké Fatry a nejvyšší bod závodu Krížna do výšky 1574 m n. m. Překonávám se. Z Liptovské Osady to dávám za 2 hodiny a 5 minut. Vytvořil jsem si ve svém předsevzetí časovou rezervu neskutečných 1,5 hodiny! Radost však ubírá skutečnost, že v polovině stoupání přestává řadit přesmykač. Nezastavuji, zkoumám příčinu za rychlé chůze. Aha, je tam zaseklý kamínek. Musím zastavit a šroubovákem ho odstraním. Přesmykač začal řadit na velký a prostřední převodník. Na malý odmítá spadnout. Neřeším to, teď je priorita udržet rezervu pro dojezd až do Trenčína. Z kopce to opět pálím naplno. Nad hotelem Králova Studňa vidím pod cestou sedět skupinku asi pastevců. Často tam bývají ovce, tak asi patří k nim. Když je v plné rychlosti míjím, zjišťuji, že je to pořadatelská parta v čele s Honzou Kopkou s foťáky. Čekali, že zastavím. Nestalo se tak. Jen jsem proletěl a řítil se do Turčianských Teplic. Později mi to vyčítali, že s nimi nemluvím. Snažil jsem se jim to v druhé části závodu vynahradit. V Turčianských Teplicích mám rezervu pro naplnění dnešního cíle téměř už 2 hodiny. Přehodnotil jsem situaci a změnil původní plán. Zastavím, najdu servis a najím se teplého jídla. Další dny budou státní svátky a kolo již bude problematické někde opravit. Servis nacházím se štěstím hned u trasy. Prodavač slibuje, že se na to mrkne. Já mizím najít něco k jídlu. Vychutnávám si klid u jídla, píšu sms přátelům. Vracím se do servisu. Na přesmykači nic nezjištěno. Mechanik se prý vrátí za 10 minut z oběda. Já děkuji, ale odmítám čekat. Ztratil jsem 20 minut a další minuty odmítám obětovat. Nejmenší převodník mi nepříjde zas tak důležitý. Co neušlapu ve stoje, tak vystrkám. Na mílích chodím rád, je to pro mě velmi příjemná kompenzace jednostranného pohybu a současně forma protažení. Teď už nestojí v cestě nijak velké kopce. Průměrná rychlost se dá držet nad 15 km/h, což je v Majlích nadstandard. Na začátek posledního úseku se zákazem noční jízdy přijíždím spokojen s rezervou 1,5 hodiny. Zastavuji a jdu si do bufetu pro odměnu. Přestože je 18:02 a mají zavírat v 18.30 jsem odmítnut, že je již vše v lednicích a umyto. Začínám prosit a vysvětlovat svoji situaci. Nakonec jsem vyvolal soucit a paní mi nabízí ohřát kapustnicu. Radostně přikyvuji a upřesňuji, že si dám dvě porce. Podmínka je, že si to sním venku a paní následně bufet okamžitě zavřela. Prý nemá dnes dobrý den. Posilněn teplým jídlem vyrážím už jen s hodinovou rezervou do posledního medvědího úseku. Euforie z doposud dobře odvedené práce polevila na mé ostražitosti a já prorazil ve vysoké rychlosti zadní plášť. Dírou jako vrata vyteklo mléko z bezdušáku a já si alespoň mohl vyzkoušet svoji první bezdušovou opravu. Zadělaný plášť od mléka bylo potřeba očistit pro nalepení záplaty. Teď jsem pochopil, proč je v povinné výbavě hadřík namočený v benzínu. Ideálně splnil svoji úlohu. Flek drží a teď, co? Mám to zkusit nafouknout bez duše nebo dát náhradní duši? Mám s sebou sprej s mlékem, který nafoukne plášť během chviky na asi 2,4 bar. Zvolil jsem jistotu. Nasadil duši a nafoukal sprejem s mlékem, ať to jistí případné skřípnutí nebo trny. Opraveno, ztráta 25 minut. Ze zákazu vyjíždím s 30minutovou rezervou. Uf, kdybych tu rezervu měl jen minimální, byl bych v pasti. Do Opatové u Trenčína dojíždím ve 22:30. Mířím na benzínku. Musím se navečeřet a nakoupit zásoby i na cestu do Čech. Budou dva dny státní svátky a nelze na nic spoléhat. Od pultu se na mě usmívá paní Ingrid, se kterou jsem se tady setkal měsíc před závodem při tréninku. Tenkrát ji vyprávění o závodě zaujalo a slíbila, že si vezme směnu, aby mohla závodníky potkat osobně. Líčím jí dosavadní zážitky i průběh závodu. Prosí, zda bych jí napsal, jak jsem si užil závod i v další části. Její adresu schovávám do nepromokavého pouzdra a vtipkuji, že se to bude na brodu přes Váh hodit. Netuším, že se má slova za chvilku naplní. Na pumpě ztrácím dalších možná 20 minut. Do CP1 (kontrolní stanoviště závodu) přijíždím jako první. Je to na jinak pustém ostrově mezi dvěma rameny řeky Váh. V táboře hoří oheň, cestu do brány osvětlují svíčky. Romantika pro všechny. Zdravím se se všemi v táboře. Dostávám nabídku nápojů. Volím slivovici a na dotaz, zda budu na CP1 spát jednoznačně přitakávám. Vybírám si stan, dávám si druhý hlt úžasně jemného destilátu. V tom Honza oznamuje příjezd mých pronásledovatelů za 5 minut. Dívám se na stan, cítím, jak mě slivovice nakopla a uvědomuji si, že se mi vůbec nechce spát. Současně chápu, že jsem svůj náskok z Križné, kde mohl být téměř jednu hodinu, na kluky promrhal a začneme od začátku. Uvědomuji si, že by mohla být výhoda, pokud by mě kluci vůbec neviděli. Budu-li mimo tábor, nebudou vědět, jak dlouho spím a kdy odjíždím. Oznamuji nahlas změnu svého rozhodnutí. Odjíždím! Ptám se na brod. Už opadla voda po sobotních deštích? Dostává se mi informace, že né zcela, a že to může být náročnější. V tréninku jsem brod brodil a byl to super adrenalin, velmi silný proud uprostřed mně rval nohy a bylo jen velmi obtížné řeku ustát. Představa, že je tam ještě víc vody, než jsem zažil, vedla k rozhodnutí, že brod objedu. Trenčím znám a vím, kde je možnost prvního objetí. Po ostrově na jih a po hrázi na starý železniční most. Zajížďka asi 8 km a půl hodiny ztráta. Honza si potvrzuje moje rozhodnutí nebrodit a propouští mě z cépéčka s tím, že se budou věnovat dalším přijíždějícím. Vyrazil jsem do tmy k řece. Dle pravidel musím dojet na obou stranách řeky vždy až do místa, kde se má brodit, i když brod objíždím. S překvapením zjišťuji, že je tok velmi široký, snad 30 m a žádný znatelný proud. To je vlastně mělký rybník. Nevidím sice zřetelně ve světle čelovky situaci na druhém břehu, ale už jsem rozhodnut využít výhodu brodit a případně ušetřit půl hodiny. Beru bez jakýchkoliv příprav kolo na ramena a v oblečení i tretrách skáču do vody. Začínám po kolena, držím azimut trasy v GPSce. Vede šikmo po proudu. Zvětšuji měřítko zobrazení trasy a důvěřuji trasérovi. V polovině toku je mi voda po pás, začíná být znát proud. Síla toku se zvyšuje, 5 m od břehu mi dosahuje voda po prsa. Snažím se ještě víc nadzvednout kolo, ale je příliš těžké. Začíná mě postrkovat proud. Musím se rychle rozhodnout. Zpátky ni krok. Dělám tři rychlé kroky dopředu a naštěstí cítím, jak se zvedá dno. Uf, vyšlo to. Drápu se na břeh k nějaké rybářské lavičce. Něco mě však táhne zpátky do vody. Aha, plný batoh vody. Neřeším to, ono to vyteče. Jsem venku a jsem nabuzen svým výkonem. Neváhám, skáču na kolo, jedu více jak dvě hodiny v naprosté euforii na českou hranici. V 1:15 hod. jsem na Javorníku v Bílých Karpatech. Je teplo a sucho. Zametu větvičky a rozkládám alumatku na zem. Zalézám do spacáku a spekuluji nad délkou spánku soupeřů. Po tak těžkém dnu je odhaduji na 3 hodiny. Chci z toho vytěžit maximum. Volím spánek 2 hodiny. Do pár sekund usínám v hlubokém lese na československém pomezí ve výšce 783 m n. m.

Den čtvrtý – jedeme naplno

Ve 4:00 hodiny začínám sjíždět na Moravu. Trasa je kopcovitá, typická krátkými prudkými výjezdy a sjezdy. Překonává hřeben Vizovické vrchoviny, kde nekonečným obloukem objíždí Vizovice, do kterých nakonec spadne. Je 8 hodin, potraviny mají i ve svátek otevřeno. Bez váhání využívám tuto příležitost, na zbytek dne pravděpodobně poslední. Pálí mě trubice, kudy se posunuje strava z jícnu do žaludku při každém polknutí. Nemohu sehnat tablety na pálení žáhy, tak do sebe leju nápoje s Aloe a jogurtová mléka. To mi dělá dobře. Naopak nemohu bublinkové nápoje, čímž přicházím o kolu a Birell. Klasicky polovinu nákupu sním hned v prodejně, druhou narvu pod tlakem do baťohu a mizím. Poprvé kupuju kelímek sádla se škvarkama. Úplně slintám, tak si hned dám. Dnes se bude závodit naplno. Určitě mi nebudou chtít moji soupeři žádný náskok dovolit. Nejprve mě čeká 42 km ostrých stoupání a sjezdů přes Hostýnské vrchy. Snažím se nepolevovat v tempu. Jede se mi dobře, za 4 hodiny jsem pod Hostýnem. Další úsek až do Jeseníků považuji za relativně jednoduchý a rychlý. Zvažuji zastávku v hospodě v Klokočí, kde paní u pípy v minulosti mílaře hýčkala. Hospoda vypadá zavřená, tak jen projíždím. Vodu doplňuji vždy někde u domku, je-li někdo na zahradě. Východně míjíme Vojenský újezd Libavá. Je docela teplo, začínám cítit, že se přehřívám. V řece Odra je sice málo vody, ale nalézám tůňku, kam se celý mohu natáhnout tak, jak jsem ustrojený jen bez treter a přilby, ležím několik minut ve vodě na zádech. Z vody vyčnívá jen obličej. Kolem jsou raci, to je paráda. Doufám, že mě neklepnou. Nikdy jsem raka v přírodě nepotkal. Ochlazené tělo jede zase dobře. Nicméně zjišťuji jiný problém. Zadní kolo, jako by měklo. Kontroluji tlak rukou a všímám si bublinek vytékajícího mléka. Ještě, že tam to mléko je, jinak by byla duše dávno prázná a já bych musel lepit. Další duši nemám. Je svátek, potkávám sem tam cyklisty. Ptám se po náhradní duši, kterou by mně mohli prodat. Bohužel buď nemají nebo s nevhodným ventilkem. Ptám se na nejbližší vesnici a snažím se dojet na měknoucím kole do 2 km vzdálených Svatoňovic. U první chalupy, kde je někdo na zahradě, zastavuji a ptám se na velkou nožní pumpu. Starší pán vytahuje malý autokompresor. Ještě že jsem si vzal redukci na autoventil. Prosím o tlak 3 bar, ale když vidím, že se podlepený plášť při 2,3 bar začíná šklebit, volám stop. Kolo si trochu zabublalo, ale vypadá, že drží. Mnohokrát děkuji a vysvětluji nechápajícímu pánovi, proč nejedu do Dvorců po silnici, ale nějakou záhumenkou. Jako další krok ve hře na jistotu považuji získat náhradní duši, chci mít pojistku přes Jeseníky. V CP2 na mě čeká náhradní plášť. Hned napodruhé zastavuje vyšvihaný veterán a bez rozmyslu mi věnuje novou 29" duši. Přestože trvám na zakoupení, zůstavá u daru a alespoň mu tak srdečně podávám ruku a moc děkuju. Technické problémy jsem snad zažehnal, tak zase začínám řešit vodu. Dochází, tak hledám někoho na zahradě. Poslední chaloupka ve Dvorcích mi je nakloněna. Ujímá se mě se zájmem chlapík ve středním věku a zajímá se o závod. Nabízí mi pivko a občerstvení. S vysvětlením mých polykacích problémů dostávám jogurt a beru jenom vodu. Chvilku si povídáme o závodě. Ptají se na startovní číslo, stávají se mými fanoušky. Loučím se a letím namotivován pomocí skvělých lidí dál k Jeseníkům. Od Slezské Harty posílám povinnou smsku. Cestou do Malé Morávky těsně míjím bouřku, ale dešti se nevyhnu. Již po tmě začínám stoupat z Malé Morávky do výšky více jak 1000 m n. m. Mým cílem pro dnešní den je turistický přístřešek u bývalé chaty Alfrédka. Od západu je slyšet silná bouřka. Střídavě prší. Přístřešek je obsazený, ale vejdu se. Mladý pár mě bere na milost, jejich pes si mě očuchal a já se mohl schovat pod střechu na 3,5 hodiny spánku. V noci pršelo, měl jsem kliku.

Den pátý – polovina závodu CP2

Ještě za tmy vyrážím, aniž bych se se svými spolunocležníky měl možnost spatřit. Vše, co jsem večer nastoupal, rychle ztrácím v dlouhém sjezdu. Následuje nejtěžší kopec v Jeseníkách. Jede se mi skvěle, v 6 hodin už se kochám na vrcholu horní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně. Z mlžných oparů prokukují sluneční paprsky, je to úchvatné podívání. Procházku po hrázi využívám pro psaní smsek. Nahlašuji předem svůj příjezd do CP2, za to jsou organizátoři vděční. Sjezd z vrcholu je trochu psycho. Po krátkém rychlém asfaltu následuje překvapivě další stoupání. Když se i to zlomí do sjezdu, je to nepříjemně skloněná cesta, kde hrozí podklouznutí předního kola. Následuje dlouhý traverz po nijak kvalitní cestě zakončený brutálním padákem na dno údolí po vodou vymletých rýhách a slizkých příčných srážkách. Opět sjezd nebyl za odměnu a spíše si rýpnul do psychiky mílaře. Z Koutů nad Desnou ještě jeden nenáročný vrchol a už sjíždím k metě označující polovinu závodu 500 mil. O tom, zda budu pokračovat v závodě nenechávám nikoho na pochybách. Čeká mě však práce na kole. Musím vyměnit řetěz, brzdové destičky a zadní proražený plášť. Během chvíle přijíždí s mými rodiči moje holčičky Kačka a Adélka, aby mě povzbudily. Vrhají se na mě a dlouze se objímáme. Krásnější povzbuzení jsem si nemohl přát. Bohužel závodím, a tak se musím začít věnovat přípravě na druhou polovinu závodu. Zjišťuji, že prsty už ztratily cit a jen těžko nasazuji a dotahuji ventilek do ráfku. Ze zadního kola se stává opět bezdušák. Už se těším, jak to z kopců zase napálím. Ještě doplňuji veganské tyčinky, ryze přírodní výživové doplňky, umeocet a dopřávám si první sprchu od startu. S radostí se oblékám do čistého dresu. To je slast, nesmrdím. V restauraci je připravena snídaně, tu si nemohu nechat ujít. Místo plánované hodinky se loučím s cépéčkem až po více než 2 hodinách. Ještě společná rodinná fotka pod obloukem a vyrážím vstříc druhé polovině. Za mnou se něco děje na trati. Pořadatelé sami nevědí, kdo přijede za mnou. Náskok asi nemám moc veliký. Nesmím polevovat. Ranní euforii v Jeseníkách střídá odpolední krize pod Králickým Sněžníkem. Přitom je Sněžník moje srdeční záležitost. Ze všech tisícimetrových vrcholů v ČR jsem nejčastěji stál právě zde. Celý masiv čítající 10 tisícimetrových vrcholů mám už prochozený a proježděný v létě v zimě na čemkoliv. Místo radosti však tentokrát prožívám hlubokou krizi. Nesoustředím se, jak bych měl. Přejíždím odbočky, opakovaně padám z kola. Únavu však nemám zařazenu mezi důvody k zastávce. Dnes je druhý státní svátek, tak řeším doplnění zásob. Z následujících možností bude nejbližší otevřený obchod na trase až v Teplicích nad Metují, to je ještě více než 100 km. Možnost jídla z příležitostné hospody předem zavrhuji, tak se rozhoduji odbočit z trasy do města Králíky. Zajížďka 6 km s nezanedbatelným převýšením je v mém stavu psychicky krutá. Asi mám pocit, že krizi zaženu jídlem, protože můj obsah vozíku je srovnatelný s rodinným nákupem na týden. Poprvé můj batoh praská ve švech, ale do břicha už víc nenacpu. Moje plány přejet dnes celé Orlické hory a spát na Vrchmezí se hroutí. S vypětím všech sil dojíždím do Mladkova, kde na mě čeká překvapení v osobě mého kamaráda Leoše. Čeká na mě 4 hodiny! Jsem mu vděčný a půl hodiny si povídáme. Já se při tom snažím odjíst něco ze svých ohromných zásob jídla. Samozřejmě mu nabízím, to je v pravidlech povolené. Jsem rád, že jsem Leošovi mohl věnovat čas. Za to čekání si to zasloužil. Při odjezdu mi naznačuje, že další mí dva kamarádi Michal a Luďa mají podobný záměr jako on. Potkávám je už za tmy na parkovišti u vojenské pevnosti Hanička. Pro mě opět velmi silný zážitek. Michal jede dokonce až z Hradce Králové a ráno musí do práce. Mají štěstí, že mám opravdu krizi, tak alespoň vidí tu drsnější tvář závodu. Nabízejí mi něco k pití a jídlu. Moc jim děkuji, ale vysvětluji, že dnes jejich nabídky nevyužiju. Mám rád, když se pravidla dodržují, a jejich pomoc by byla v rozporu s regulemi závodu. Mému přání rozumí a respektují je. V roce 2014 jsem byl po závodě penalizován 10 hodinami za nepovolenou noční jízdu Poráčskou dolinou. Mrzelo mě to. Ne kvůli konečnému pořadí, ale protože jsem nedodržel pravidla. Z mé strany to bylo nevědomé. Nenašel jsem žádné informace, že tam nesmím. Letos si vše důsledně hlídám. Michal druhý den velmi poutavě popisuje v e-mailu zážitky pro nezúčastněné o našem setkání. Jeho autentický přepis následuje. Ahoj, včera jsme s Luďou narychlo jeli Jirku povzbudit na Haničku (Karle, to je místo v Orlickejch horách, než začneš rozvíjet své možné myšlenkové pochody..)...Jirka očekával, že by tam mohl být okolo půl jedenácté a tak se i stalo ...lehce po půl jedenácté  ve směru od bunkrů přijelo ostré světlo...Jiřin na kole (opět to přesně načasoval). Vypadal optimisticky, vyprávěl zážitky,  i když bylo vidět, že si ten den hrábnul...zlobí ho přehazka, dneska by si ji chtěl nechat v Polici n. M. opravit a trochu si i orazit...asi půlhoďky jedl, pil a povídal - drsný brod (spíše přeplavání), utopení batohu, opakovaně píchnuté kolo, ve středu v noci byla drsná bouřka v Jeseníkách...a pak již Leošem zmíněný nocleh v přístřešku s babou (byl tam teda do počtu i její bouchač a pes). Vyprávěl, jak valili na Slovensku, aby projeli ten park před nočním zákazem, projeli to nakonec tři (Jiřin si myslel, že to projede jenom sám a získá tím náskok), první den závodu bylo šílené bahno..na kole má na papíře přesný harmonogram toho, v kolik má kde být a kde je jaký obchod, hospoda, kde může doplnit zásoby...Odjezd z CP2 měl naplánován dnes na 10:22 (to mi hlava nebere, proč 22?) a v podstatě tak odjel..prostě perfektní plán a perfektní plnění...včera trochu začal za plánem zaostávat, přišla trochu krize na Kraličáku (myslím, že si dost hrábnul) ..podle mě to měl rozjeto hluboko pod 8 dní, ale uvidíme, jak dneska dopadne oprava.. Když jsme se ho ptali, jak je na tom s vybavením (s veškerým), tak řekl něco ve smyslu, ať se raději neptáme...každopádně ho hodně zlobí řazení...Pak vyprávěl, jak je těžký někoho odpárat, když jsou na tom výkonnostně podobně...teď se mu to povedlo...dnes musí naplánovat průjezd Krnapem, je tam zákaz nočního průjezdu, tak snad mu to dobře klapne a ten kluk za ním ho nestáhne... Na Haničce byla pěkná autobusová zastávka pro přespání, Jirka nejdřív řešil, že má úzkou lavici (cca 40 cm), ale pak vytáhnul spacák a už bylo vidět, že chce spát..bylo cca 23:30 hod, budík měl na 4. hodinu ranní - valí směr Šerlich (nemají to ale vedeno stále po hřebenu, jak jsme Franto běželi), je to vedeno trochu i mimo...a pak to valí na Vrchmezí (tak se to myslím jmenuje) a pak přejíždí do Polska (Stolóve hory) a pak přejezd do Broumovských skal, v Polici chce nechat opravit kolo.. No je to machr, myslím, že kromě cyklo kempů by mohl vést i kurzy přežití.. Jak jsem psal na viber, tak chlapi, pokud byste se chtěli někdy hlásit na 1000 mil či na podobné závody, tak vám to Jiřin rozmluví.. Až budu mít chvilku, tak stáhnu nějaké fotky a pošlu.. Moc vás zdraví,  všem děkuje za podporu a za SMS, zatím nepotřeboval ani slovník vybraných sprostých slov...každopádně podporu bude ještě hodně potřebovat.. Mějte se. M. Nocleh jsem původně plánoval kdesi na hřebenu v nějakém turistickém přístřešku, ale po téměř hodinové pauze beru za vděk lavičkou v autobusové čekárně přímo u parkoviště a v několika vteřinách usínám. Vlastně nevím, kdy Michal s Luďou odjeli. Ostatní přátelé mi fandí na dálku. Po závodě zjišťuji, že mi od nich včetně mé rodiny a kolegů z práce došlo neuvěřitelných 240 smsek. Díky všem moc. Mám kolem sebe skvělé lidi.

Den šestý – euforie na MTB Trilogy a frustrace z KRNAPu

Po 4hodinovém spánku vstávám stále s pocitem, že to není ono. Rozptýlení mi přináší bouřka, která se přihnala právě v okamžiku, kdy vyjíždím z úkrytu čekárny. V podstatě vyjíždím v okamžiku, kdy déšť dosáhl nejvyšší intenzity. Nevidím důvod, proč odjezd odkládat, mohlo mě to potkat kdekoli jinde. Cestou po hřebeni Orlických hor projíždím ještě dvakrát v dalších bouřkách. Z Vrchmezí do Polska si užívám technického sjezdu, který je zábavnější díky prudkému dešti. Pociťuji nepříjemný chlad. Krutě bolí kolena. Následující polská část trasy je ve znamení bahna a vysoké trávy. Naštěstí je to ve správném sledu. Zabahněné kolo a jezdec se v mokré vysoké trávě zase omyli. Přestává pršet, otepluje se, krajina kolem stolových hor je úžasná. Krize odeznívá a definitivně přepínám do euforického stavu příjezdem do Broumovských skal. Zařazuji se na trať právě probíhajícího závodu MTB Trilogy. Jako bych dostal křídla. Řítím se po trati a jedu sjezdy, které jsem v tréninku nedal ani za sucha. Každé povzbuzení od kohokoli dává sílu raketového motoru. Už nejedu, už letím! Euforicky přistávám v Teplicích nad Metují. Na každém kroku biker. Startovní číslo na mém kole mě od ostatních odlišuje, dostává se mně slov uznání. Mířím nejprve do servisu Redpoint, kde chci vyřešit těžký chod zadní přehazovačky. Později mám podezření, že lanka obou měničů nezvýšila odpor, ale já ztrácel citlivost a ovladatelnost prstů. Poslední den závodu jsem už nebyl schopen téměř řadit. Nefunkční přesmykač už neřeším. Jet bez nejmenšího převodníku mi vlastně vyhovuje. Doplňuji zásoby jídla a letím dál. Teším se na Hraniční hřbet nad Horním Adršpachem. Česko-polská hranice po patníkách je moje další srdeční záležitost. Tam jsem doma. Od Teplic dále už je sucho a panuje příjemné teplo. Ideální podmínky a momentální nabuzení využívám pro vysoké tempo. Proletím kolem Královeckého Špičáku a za chvíli jsem už v Krkonoších. Tohle na Majlích miluju. Za den si užiju 2–3 pohoří. Teprve teď začínám řešit letošní novinku v pravidlech závodu - zákaz noční jízdy na území KRNAPu. Během nekonečné polské části mezi Žacléřem a Pomezními boudami plánuji možné scénáře. Nerad bych ztratil ze svého náskoku před pronásledovateli díky noční procházce. Chůzi pravidla nezakazují, ale tlačit kolo po asfaltu bych nemusel psychicky dát. Neefektivnost takového pohybu je zřejmá. Za cíl jsem si stanovil dojet do Špindlerova Mlýna ještě před začátkem zákazu noční jízdy. Potom bych mohl procházkou dojít až na Krakonošovu snídani a tam zalehnout pod nějaký přístřešek. No, bylo to naivní. Výpočty naznačují, že mi to o 15 minut do Špindlu nevyjde. Nemíním se s tím smířit. Z Pomezních bud začíná horská časovka. Večerní smsku posílám za jízdy ve sjezdu do Pece pod Sněžkou. Na Výrovku jedu úplnou podlahu. Ještě že mi neřadí přesmykač na nejmenší převodník, nutí mě to alespoň jet pořád prostřední placku. Překonávám se. Jsem na vrcholu o 10 minut rychleji než jsem čekal. Řítím se k boudě Na rozcestí, tam však musím slézt z kola. Pravidla nařizují následující 3km úsek tlačit kolo bez ohledu na denní dobu. Uvažuji, že poběžím, ale vnitřně bojuji s obavou možné penalizace. Z GPSky nikdo nepozná, že nejedu na kole. Se zaťatými zuby jdu tedy jen rychlostí 6 km/h. Tuto trasu po modré turistické značce do Svatého Petra přezdívám český Davos. Nádherný technický singltrek plný zatáček mi švýcarské ježdění silně připomíná. Teď však prožívám bikerskou frustraci. V okamžiku, kdy mohu nasednout na kolo mi zbývají jen poslední 2 minuty, než mi vyprší možnost pohybu na kole. Jsem stále na území KRNAPu. Cestička je technická, ale jedu bomby, co to jde. V okamžiku, kdy se cesta rozšiřuje a nabízí vysokou rychlost, čas vypršel. Hrozně to bolí, vztekle beru za brzdy a slézám z kola. Mohl jsem tu jet více jak padesátkou a místo toho klopýtám desetkrát pomaleji. Následující 2 km jsou pro mě psychicky zdrcující. V důsledku toho měním plány a rozhoduji se přespat ve Špindlu. Až ve městě přemýšlím, kde přespat. Turisté si fotí úžasné scenérie noční bouřky nad hřebenem Krkonoš. Chtělo by to střechu, dá se čekat silný déšť. Přeje mi štěstí a já nalézám v jakési zahradě bez plotu altánek a v něm „5 malých postýlek“. Volím tedy z 5 laviček tu, která je nevíce schována před očekávaným směrem větru, snad tam v noci nebude pršet. Raději nesvítím a hned uléhám. Při úvaze o délce spánku se řídím koncem nočního zákazu jízdy. Na spánek mám tedy 4 hodiny. S usnutím fakt nemám problém.

Den sedmý – velký náskok otupuje nasazení

Ve 3:30 hod. mi zvoní budík. Ještě se mi žádné ráno nestalo, že bych si vyčítal, že tu jsem, že málo spím, že se mi nechce. Naopak, signál budíku je pro mě radost, že mě čeká pokračování dobrodružství. V civilním životě bych po tak krátkém spánku byl nepoužitelný. Při závodě je to přirozené a tělo to s naprostou samozřejmostí přijímá. Den začíná tlačením na Horní Mísečky. Alespoň mám možnost přečíst zprávy od přátel a poslat jim na oplátku své pocity a plány. Cítím, že jim to dlužím. Prý visí na internetu a čekají na každou informaci. V práci se nesoutředí, dokonce se jim zdá o mém závodě. Poté, co byl diskvalifikován Peter Sagan z Tour de France, jsem prý už jenom já jejich želízko v ohni. Tak je odměnuji i několikrát během dne nějakou informací navíc. Je skvělé vědět, že nejedu jen sám za sebe. Stává se z toho zodpovědnost za kolektivní výsledek. Nemůžu je zklamat! To mi dodává daleko větší morální sílu. Krkonoše jsou svým převýšením nejtěžší částí závodu na českém území. Průměrná rychlost je tu nízká a blíží se 10 km/h, kilometry přibývají pomalu. Ještě mě čeká jeden chodecký úsek z Dvoraček do údolí Mumlavy. Už je zase o něco delší než v minulém ročníku. To kolo se fakt časem na tento závod nevyplatí. Dále je to až na konec Krkonoš po asfaltu, naštěstí jedu ve dne, v noci bych byl nucen strkat. Vysvobozením je přejezd do Jizerských hor. Dojídám sádlo, co jsem si koupil v Teplicích nad Metují. Krabičku musím vylízat, jaká je to pochoutka. To je tak, když makrobiotik vyrazí na Majle. Já se považuji ze 60 % za makrobiotika a nemůžu si to vynachválit. Jím podle svého přesvědčení převážně zdravě, ale nic si nemusím s čistým svědomím odpírat. Žádný stres. Žiju život tak, aby mně chutnal. První zajímavé místo v polské části Jizerek je téměř na vrcholu ve výšce více jak 1000 m n. m. Je zde nefunkční lom na těžbu křemene. Je odtud uchvacující výhled zpět na projeté Krkonoše. Já mám bohužel smůlu na počasí, tak si jen představuji, jaké to musí být za jasné oblohy při západu slunce. Zážitek z Jizerek umocňují singltreky pod Smrkem. Zapomínám, že jedu nějaký závod a užívám si hravou trať, která nutí neustále akcelerovat. V Hejnicích využívám možnost občerstvení v sámošce. Letos vezu zase zámek na kolo, ale ještě jsem ho při nákupu nepoužil. Prostě si nepřipouštím, že by mi s tím špinavým náklaďákem někdo měl chuť hýbat. Kolo postavím do dveří, aby bylo od pokladny vidět a občas ho pohledem kontroluji. Ve Spišské Nové Vsi mi ho v Tescu dokonce hlídal pán od ochranky, který mě chtěl nejprve vyhodit. Ve větších obchodech beru vždy kolo s sebou dovnitř. Pokaždé jsem dostal od prodavaček svolení. Po svačině už mířím směrem k CP3. Těším se na shledání s příjemnými lidmi. Konečně mám příležitost si s nimi popovídat. Na CP1 jsem pobyl nakonec jen 15 minut, na CP2 jsem byl s rodinou, tak teď si to můžeme všechno v klidu vyříkat. Raději si ani nesedám, abych se nerozseděl, ale stejně jsem tam prostál téměř 1,5 hodiny. U rybníčku bylo hezky. Vidím to i na Honzovi, že se mu tam líbí a chtěl by si tam trochu odpočinout. Varuje mě, ať tak nespěchám, že bych ho opravdu naštval, kdyby musel jet v noci stavět cíl do Skalné. Cítím, že už mám asi větší náskok na soupeře, ale jistý si tím nejsem. První závodník má na Cépéčku jen tu jistotu, že je první, ale netuší s jakým náskokem. Loučím se s osazenstvem kontrolního stanoviště a vyrážím směr Hrádek nad Nisou a těším se na Lužické hory. V těchto horách to všechno začalo. Nebýt Malevil Cupu, neúčastnil by se Honza Kopka Crocodile Trophy v Austrálii, neseznámil by se s Patem Norwilem a pravděpodobně by ani nejel na aljašský závod Iditarod, kde cítím mohla vzniknout myšlenka uspořádat závod 1000 Miles Československem. Nějak mi klesá morálka. Dnes dělám moc zastávek. Pod vrcholem Luž zastavuji v Myslivnách na jídlo v restauraci. Takhle jsem si to nepředstavoval. Potřebuji si dát nějakou výzvu, abych se vzchopil. Nedokážu odhadnout, kam až mohu dnes dojet. Odhady, že bych to mohl dát až na rozhlednu Tanečnice za Horní Poustevnou jsou opět hodně naivní. Nordkap už s určitostí pojedu potmě. Tma mi nevadí v jakémkoli terénu. Jsem na ni zvyklý, najezdil jsem stovky kilometrů v tréninku potmě. Mám za sebou i více jak 7hodinové tréninkové jízdy potmě a ve sněhu. Odhad se naplňuje. Na 10kilometrový úsek příčných kořenů na česko-německé hranici najíždím už za tmy. Ještě před tím jsem si vyzkoušel prvně pepřák, to když už se mi nad Šluknovem začal nějaký pes zakusovat do lejtka. Alespoň mám jistotu, že to funguje. Psa to evidentně zaskočilo a poslušně ustoupil. Došla mi voda, tak nepohrdnu doplněním z potoka. Cestou ji nabírám nejčastěji z přírody. Občas je různě barevná a má různé příchutě. Jsem překvapen, co je všechno nezávadné a pitné. Takže jde to i bez chloru! Začínám být unavený, daleko už asi nedojedu. Na Nordkapu je při pohledu na přístřešek zcela jasné, že dál už dnes nepojedu. Jednak je půlnoc, ale hlavně už se mi zavírají oči. Během chvilky jsem ve spacáku a usínám na luxusně širokém stole.

Den osmý – spanilou jízdu střídá boj o dojetí

Ráno poprvé během závodu ignoruji budík. Spím nakonec 5 hodin. Ještě netuším, že to byl můj poslední spánek při závodě (mikrospánky se nepočítají). První pohled po probuzení je úžasný. Dívám se směrem do Německa na jakýsi prales. Tento pohled bych chtěl mít doma na plakátu na stěně nad postelí a každé ráno se na něj dívat. Je tu nádherně. Ta samota bez lidí mě nabíjí, ale na druhou stranu se těším, jak si s někým o těchto zážitcích zase popovídám. Vyrážím trochu v rozpacích, že jsem stál na místě 6 hodin. To mě soupeři mohli klidně dojet, kdyby nespali. Netuším, jaký mám náskok. Dávám si příkaz za to pořádně vzít. A dnes to opravdu jede. Už zase je to přímo let. Labské pískovce projedu neskutečně rychle a jsem v Děčíně téměř o dvě hodiny dříve, než jsem ráno předpokládal. Do Děčína sjíždím po schodech. To je zase technická jízda, to je žůžo. Jenomže na jedné sekvenci schodů zjišťuji příliš pozdě, že ten poslední tam chybí a já se propadám do hlubiny. Asi jedu chvíli jen po předním kole, ale opět mě celopéro podrželo. Každopádně uvolněný adrenalin dělá z 15km stoupání na Děčínský Sněžník časovku do vrchu. Vršek skoro běžím a nejsem sám. Honza tam dorazil s partou a fotí a běží se mnou. Okolí Sněžníku je úžasně fotogenické. Na vrcholu si dávám něco k pití v restauraci. Bohužel mají mnoho hostů, tak nečekám na jídlo a vyrážím dál směr Tiské stěny. O kousek dál na Panenské nad tunelem s D8 se potkávám s dokumentaristou Jardou. Dopředu mi píše, kde se courám, tak zase jedu podlahu, abych ho nenechal čekat. Těším se na něj. Naposledy jsme se viděli na východním Slovensku krátce po startu. Teď mi slibuje, že mě bude sledovat až do mé smrti nebo, pokud to přežiju, tak až do cíle. Pro jistotu dostávám tracker, abych se mu neztratil. Při shledání vlastně vůbec nevnímám, že něco filmuje. Jsem rád, že se mohu někomu vypovídat. Na jednom videozáznamu jím rozbalenou osminku másla jako tatranku. Mnoho lidí se tomu diví. Nevím, co bych už měl jíst energetičtějšího než tuk. Prostě na Majlích sázka na vítězství. Jinak jedu na semínka, sušené ovoce, obilí a konopí. Piju vodu s umeoctem. Kola a nealko pivo jsou pěkná žíravina, ale když je příležitost a trávení dovolí, tak to tam také pošlu. V Trenčíně se osvědčila slivovice, ale nemám vyzkoušeno přesné dávkování. Přiznám se, že jsem si chtěl další den zase někde v hospodě slivovici šlehnout, ale zvítězil duch čistého sportu. S Jardou se moc neloučím, uvidíme se teď asi často. Mířím do Krušných hor. Přes Komáří hůrku jsem za chvíli na Cínovci. Přejíždím napříč E55 a proplétám se šikanou protihlukové stěny. Za ostrou zatáčkou mám v cestě hada. Na první pohled poznám, že se jedná o zmiji černou na děčínsku hodně rozšířenou. Ale proč se nehýbe? Skoro jsem ji přejel. Mé bleskové úvahy překazí výbuch smíchu plné zahrady lidí. Jsem u Fialů na zahradě a společně s partou Honzy Kopky si ze mě vystřelili. Na hada však zapomněli a za chvíli po mně přijíždí civilní osoba a nachytá se stejně jako já. Tak jsem v tom nebyl alespoň sám. Nabídka občerstvení paní Fialové je neodolatelná. Rád ji přijímám a dávám si výborné jídlo. Je mi tam moc dobře. Škoda, že tu závod nekončí. Na Děčínském Sněžníku jsem se konečně rozhoupal k další výzvě v závodě: pojedu už non-stop až do cíle. Vím, že v noci přijde spánková krize, bude to těžké a tak se mi nechce vyrazit dál. U Fialů mají dva sympatické kluky. Mám děti rád, se svými dcerami jsem strávil celkem 5 let na rodičovské dovolené. Na dětských hřištích jsem jako doma, s dětmi rád komunikuji. Tak si společnost kluků užívám a nemyslím alespoň na to, co mě čeká. Po hodině odjíždím k blízké benzínce na nákup, ale vracím se ještě jednou rozloučit a ještě si trochu popovídat. Konečně jedu dál, ale jen kousíček. Na Moldavu je to jen pár kilometrů a tam jsou v pohotovosti další milí lidé, kteří závodníky v souladu s pravidly podporují. Manželé Dvořákovi byli jedineční. Zaskočilo mě, že věděli o mé slabosti pro sádlo a pohostili mě škvarkovýma plackama a chleby se sádlem. Stejně jako na Cínovci, tak i tady se zmiňuji o mém začínajícím problému v podobě přetížené krční páteře. První příznaky jsem zaznamenal už včera navečer před Krásnou Lípou. Dlouhý noční odpočinek tomu výrazně pomohl, ale teď už se zase krk ozývá poměrně silně. U Fialů mně pomohli nalepit tejpy, u Dvořáků mně věnovali mast. Jediné, co krk v daný okamžik potřeboval, byl odpočinek od předkloněné polohy, ale to jsem mu ještě 170 km odmítal dopřát. Následoval Český Jiřetín a jeho slavné plavební kanály lemované nekonečnou cestou s  příčnými kořeny. Přesně to jsem nyní nepotřeboval. Otřesy, otřesy a otřesy. V těchto okamžicích skončila moje spanilá jízda a začal boj o dojetí. S nadsázkou si říkám, že určitě vyhraju. Buď závod nebo soutěž o největšího smolaře. Radost z jízdy se vytratila, bojuju. Rohy na řídítkách mi nově po mé úpravě směřují přímo k nebi, abych měl možnost vzpřímenější pozice. Zkouším přivázat přilbu k oku na baťohu. Naivní pokus! Další nákup jiné masti v Mníšku. Nepomáhá ani náhodou. Vážu čelo k oku na baťohu. Nemá smysl. Potkávám se s Jardu. Ptá se mě, zda jsem někde boural, prý vypadám příšerně zkroucený. Vysvětluji mu situaci, ale nechci se vzdát a snažím se vypadat bojovně. Znovu se potkáváme na benzínce na Hoře Sv. Šebestiána. Stačí z kola slézt narovnat hlavu a je to v pohodě. Na kole takovou polohu však nelze nalézt. Zdá se, že jsem nalezl řešení. Když uchopím hlavu do ruky za bradu a vezu si ji, tak se mohu dívat dopředu. Když ji však pustím, tak bezvládně padá. Není to jen o bolesti, jak sem si myslel zpočátku. Hlavu prostě nelze ovládat. Jen visí. Nemohu s ní otočit ani ji zvednout. Z kopce je to vyloženě zážitek. Každý další kilometr je nekonečně dlouhý. Už jedu víc jak 21 hodin od posledního spánku a posledních 6 hodin v noci. Do cíle pořád víc jak 100 km. Začíná se projevovat nutkavá potřeba spánku. Krátká svačina v sedě na cestě za městečkem Kovářská mě přivodí mikrospánek. Nevím, jak dlouho spím. Snad to bylo jen několik sekund nebo minut? I tak málo stačí, abych si musel zopakovat, kde to jsem, proč tam mám kolo a kam jedu. Smska od kamarádky mi radí 6 ibalginů. Tolik prášků na bolest jsem nespolkl za celý život a hlavně je nemám. Mám nějaký jiný, tak jeden s ostychem zapiju, abych neurazil. Potřebuji však něco jako naviják, jinak tu svoji kebuli nezvednu. Šplhám se na Klínovec a netěším se na sjezd. Hrozně mě to štve, tak krásný singlík a já ho dolů skoro jdu. Jedu dál a jedu už téměř výhradně s jednou rukou na řídítkách. Při jednom setkání s Jardou svoji momentální jízdu přirovnávám k výkonu Ríši, pro kterého je takováto jízda samozřejmostí. Jeho výkon mě teď drží nad vodou. „Když to dokázal on, dokážu to taky!“ Rozednívá se. Příjezd do Kraslic provází silný déšť, který skoro nevnímám. Mám pocit, že jsem se celou noc jen plazil a soupeři mě každou chvilku předjedou. Dávám si poslední sváču ve večerce a mířím do posledního pořádného kopce závodu. Fakt se na kopci několikrát ohlížím, jestli za mnou někdo nejede. Začínám věřit, že bych mohl vyhrát. Následujících 30 km je nejtěžších z celého závodu a to jsou převážně z kopce. No právě! Skoro nic si z toho nepamatuju. Před Skalnou v posledním lesíku už padám jako hruška k zemi. Kolo ovládám jen na hranici možností. Šinu se do Skalné rychlostí chůze. Orientace ve Skalné se mi zdá nad moje síly. Už vidím oblouk, je pekelně daleko. To dám! Snažím se překonat poslední obrubník a nespadnout. Poslední zatáčka. Projíždím cílem. Je mi jedno v jakém čase a na jakém místě. Důležité, že už mohu slézt z kola.

Vysvobozující cíl ve Skalné

Cílová fotografie hovoří za vše. Na bezprostřední otázku Honzy, zda pojedu příště zase, dostávám záchvat zoufalého smíchu. Odpověď je jednoznačná: „ať se mnou nepočítají“. Škoda, že ten cíl nebyl skutečně už na Cínovci, tam bych byl schopen snad i odpovědět ještě kladně. Závod nemůže nikdo projet spanilou jízdou. Na každého jednou dojde. Zejména na ty, co se povyšují nad Bohem. Já se rouhal v smsce před Trenčínem. Psal jsem, že:„...jestli to dám až do Trenčína, tak jsem Bůh“. Nebesa mi to osolila poslední den. Omlouvám se a prosím za odpuštění. Jakmile slézám z kola, kletba končí. Zaplať pánbůh. Po krátkém oddychu se už cítím dobře. V cíli je opět mnoho milých lidí. Seznamuji se s novými tvářemi. Mezi ně patří úžasně zapálený člověk pro cykloturistiku a samozřejmě i pro 1000 Miles Pepík, který nabídl záštitu cílového zázemí. Děkuji mu za příjemné chvíle, které jsem mohl prožít v jeho chaloupce. Zůstávám v cíli více než 30 hodin. Vítám své spolubojovníky. Jsou to velmi silné zážitky, sdílet jejich dojezd do cíle. Navečer přijíždí Luboš a po půlnoci Martin. Na obou je vidět, že jsou šťastní. Přesně vím, co cítí. Škoda, že se nemohu přivítat i s dalšími pronásledovateli. Ze všech spolubojovníků bych určitě byl rád u příchodu Richarda a příjezdu Aleše s Vaškem. Na kluky s dvojkolem jsem myslel pokaždé, když mi trať začala připadat extrémně obtížná. Ríša byl mým vzorem při mých zdravotních nesnázích. Kluci, smekám před váma a držím vám palce až do cíle. Dojemné je pro mne loučení s  Honzou, Yvonou a dalším členem organizátorského týmu Liborem. Dvakrát odkládám odjezd, než se konečně rozhoupu opustit cílový prostor závodu. Bylo to fajn. Jsem poznamenán Majlema, to nepopírám. Daly mi opravdu moc do života. Seznam, v čem mě změnily, by byl asi dlouhý. Nejkouzelnější je asi ten cejch na srdci mílaře, který z nás dělá jednu rodinu. Potkávám lidi, které jsem v životě neviděl, ale to, že jsme všichni prožili něco těžko popsatelného nás spojuje naprosto neuvěřitelně, jako bychom se znali odjakživa. „Jsem mílař, jsem štastnej člověk“ Jirka Kašpar