Craft 1000 Miles Trans Czecho-Slovakia

03. 07. / Neděle / Ráno se budím v penzionu Krmenec, jenom pár metrů od startu. Venku to s počasím moc nevypadá. Slovenští kolegové z vedlejšího pokoje už dávno poskakují kolem pořádně naložených kol. Snad se budou i rozjíždět… Nechává mě to v klidu. Jdu na snídani a zpátky do peřin. Vstávám až k obědu po dvanácté. Vývar a fantastické švestkové knedlíky. 14:15 h začíná pršet, nejvhodnější čas na start extrémního závodu. Všichni jsou pryč, já stále na startu přehodnocuji oblečení. Krátké kalhoty měním za dlouhé nepromokavé, větrovku za cyklistickou pláštěnku a jde se na to.

 

03. 07. / Neděle / První noc. Déšť, zima. Všechno mi promoklo. Jsem úplně promrzlej po nekonečným sjezdu z Morského oka v dešti, mlze a strašný kose (7°C). Nezbylo nic než pokračovat nonstop dál a tak se zahřát. Psychicky připravenej na cokoliv, mě o půlnoci v zaskočily dva brody. První jen do kolen, druhý už do pasu. Kolega to zkoušel na jiném místě a vlítnul tam po prsa. Kolo musí nad hlavu.

 

04. 07. / Pondělí / Nad ránem přestává pršet, ale stejně kolem čtvrté hodiny si procházím krizí. Po probdělé noci a 192 km přijíždím nad Košice na chatu Hrešná. Přede mnou je jenom 6 závodníků, ale nemám sílu někoho stíhat. Snažím se usušit věci, měním zadní brzdové desky, cpu se úplně vším, co se dá na chatě zakoupit. Nabíjím telefon, světlo, fotoaparát. Zaléhám na 2-3 hodiny do vlhkého spacáku, ale stejně nezaberu. Něco po třetí po poledni vyrážím.

 

04. 07. / Pondělí / (Idčianske sedlo) Po předešlém celonočním martýriu bahnem nejsem schopný následující den ujet víc než 60 km. Večer kolem deváté hodiny končím ve vesnici Gelnica, kde mě u chaty odchytne sympatický manželský pár. Do jedné ruky dostávám bryndzou nahrubo natřený chléb, do druhé skleničku s obsahem Jack Daniel’s. Při sušení oblečení mi shoří náhradní trenky. Spím pod širákem až do půl osmé.

 

05. 07. / Úterý / (Poračská dolina – chata Čierny bocian) Konečně teplý den. Po trase zastavuju v několika hospodách s dotazem, zda vaří. Pokaždé stejná odpověď: ne. Na dotaz, jestli se dá koupit alespoň něco k jídlu, se mi dostává odpovědi: borovička. V Spišskej beru útokem benzinku, vykupuju regál s bagetama a pokračuju dál. Rád bych měl před setměním na dohled Tatry. V devatenáct hodin projíždím kolem ubytovny SVIT a moc neváhám.

 

06. 07. / Středa / Ráno krátce před sedmou usedám na kolo. Po pár kilometrech začíná opět padat voda a vydrží to téměř celý den. Zastavuju na hodinu někde v Roháčoch v hotelu a dávám si horký čaj. V kuchyni kšeftuju se smršťovací potravinářskou fólií, kterou omotávám kolem už stejně navlhlé brašny. Později v kopcích a bahenní lázni likviduju další, tentokrát přední desky. Opouštím trasu a po silnici jedu hledat servis do Liptovského Mikuláša. Majitel ochotný s čímkoliv ihned pomoci. Platím jen za materiál a při odchodu dostávám čokoládu a kolu. Po úspěšném, ale časově náročném vyřešení problému s brzdami dojíždím jenom zpátky na trasu a pár kilometrů do vesnice Kvačany. Tatry vidím jen s dálky až když je projedu. Opravdu hnusné počasí. Promočený, unavený a se zjištěním, že v jedinném penzionu ve vesnici si řeknou za dvojlůžko/noc 64 €, kývnu společně s dalším kolegou na 20 € (včetně domácích klobásek) za luxusní privát v soukromí hned v domku naproti. Horká sprcha, pračka, postel.

 

07. 07. / Čtvrtek / V půl osmé si se spolubydlícím dáváme před sámoškou snídani. Jeho rozhodnutí dál v závodu nepokračovat nesdílím a vyrážím do krásného Kvačanského údolí. Jak se později dozvídám, mé vyspávání se mi vyplácí, protože se v údolí na trase míjím s medvědem o celé tři hodiny. Bohatě si vystačím s pohledem na ovce, lišku, bahnem a teplým slunečním počasím. Hned zrána u tlačení bahnem zaznamenávám vtipnou poznámku od jiného závodníka na můj přesmykač, který mám prý zcela jiný než on :-). V Ružomberoku v rychlosti navštěvuju servis s ochotným osazenstvem, které mi bez čekání, mimo pořadovník vypralo řetěz v čase formule jedna a navíc grátis. Ještě jednou děkuji obsluze servisu. Za Ružomberkom dojedu Martina. O několik kopců a kilometrů dál i Robina. S klukama se budeme od této chvíle dojíždět téměř denně až do konce závodu. V Koštanoch nad Turcom dáváme společně večeři a s respektem k medvědům bereme izbu na penzionu ve Valči. Hoši si večer nastavují budíka na čtvrtou hodinu, což ja rezolutně odmítám a loučím se s nimi ještě večer.

 

08. 07. / Pátek / (Hričovské Podhradie _CP1) Ráno se probouzím v penzionu osamocen až za slunka. Na snídani dojíždím kluky u sámošky :-). Dávam si rohlíky s jogurtem a klukům nechávám delší náskok. Snažím se jet celý den sám. Mám jiný rytmus a zážitek v té samotě a cizím prostředí je intenzivnější. Ve sjezdu do Turia to pěkně vosolím, počítač ukazuje 76.6 km/h. O hodinu později zjišťuju, že mě to stálo olejničku na řetěz, kterou jsem vytřásl v rychlosti ze špatně zapnuté brašny v rámu :-(. Cestou zajíždím opět k benzínce doplnit zásobu snikersů a haribomedvídků. Na cestu dávám bagetu s kolou. Ještě před obědem dojíždím na kontrolní bod 1. nad Bytčou. K večeru dojedu Martina s Robinem a společně končíme pod širákem na Kohútke – Portáši.

 

09. 07. / Sobota / (Kohoutka – Portáš v 05:30 h) Venku se mě dlouho vyspávat nedaří. Pro takto nízké noční teploty mám spací vybavení na samé hranici konfortu. Vstávam tedy s klukama a v půl šesté šlapeme. Není čeho litovat. Výhled na kopce s vycházejícím sluncem stojí zato. Náročný a nesjízdný terén Makyty mi nijak nevadí. Kolo mám uzpůsobeno tak, abych ho bez problémů mohl po kamenech nést na ramenou. Jízdu končím opět společně s klukama v restauraci v Bystřici pod Hostýnem, kam si musíme z trasy pár kilometrů zajet. Přespíme pod širákem u hřbitova ve vesnici Vítonice.

 

10. 07. / Neděle / (kačírek u Partutovic) Ráno ve Drahotuše mě potěší vietnamec, který má potraviny otevřené i v neděli. Usedám ke snídani na návsi. Naproti (po větru) se z lavičky zvedá bezdomovec, znechuceně kroutí hlavou a sedá si o kus dál. Strašně smrdím. Problém smradu vyřeším až ma z něj začnou štípat oči v kačírku u vesnice Partutovice a přidávají se i kluci. Přes den opravuju defekt zadního pláště, se kterým si „mlíko notubes“ neporadilo. Protože vezu jenom duši 29″, skládám ji do 26″ zadního kola a pokračuju dál na „vajíčku“. Ve Slušovicích ukazuje teploměr 39°C. Den končím pod širákem na louce nad vesnicí Václavov, společně s vedoucí dívkou. Po půlnoci na louku dorazila velká bouře. Ve stylu vojenského poplachu a přicházejícího deště prcháme do nejbližší autobusové zastávky na návsi a dospáváme vsedě. Ráno zjišťuju, že někde na louce zůstal zubní kartáček 🙁

 

11. 07. / Pondělí / (Františkov CP2 – cíl krátké trasy) Další deštivý den. Oblékám pláštěnku, dlouhé kalhoty a drápu se na Dlouhé Stráně. Nekonečné stoupání. Déšť, mlha, kosa. Dojíždím na vrchol sjezdovky, kde je třeba dát frírajdovou trať do Koutů nad Desnou. Jestli ani po devítistech kilometrech závodu někomu neupadl nosič s brašnama, tak tady má k tomu docela slušnou příležitost. Ráno jsem cestou ani v jedné ze dvou vesnic nenarazil na obchod s potravinama a tak si musím vystačit celý den až do Františkova, CP2, cíle „dětské trasy“ se zbylým půlsáčkem haribomedvídků. Absolutně promočený a vyhladovělý si ve Františkově v bufetu poroučím vývar, smažený sýr s hranolkama + smažený řízek a litr kofoly. Pak ještě vývar a smažák a řízek a kofolu. Peru a suším věci. Od Martina dostávám 26″ duši, kterou si bezostyšně nechávám měniť v zadním kole u ochotného panáčka v zázemí. Prsty mám tak zesláblé, že nedokážu povolit ani upínák zadního kola, natož svléct plášť. Uléháme ve tříhvězdičkové stodole se dvěma plazmovíma TV spolu s Martinem a Robinem, které jsem demoralizoval a odradil od plánovaného odjezdu do tmy.

 

12. 07. / Úterý / Vstávám opět opuštěný. Od rána vymetená obloha a teplo. Krátce po poledni mi GPS ukazuje, že mám za sebou 1000 km závodu. Nadšeně rozesílám oslavné SMS a „bouchám“ vychlazený redbul. K večeru dojíždím Martina s Robinem, kteří tradičně vstávají na budíka ve čtyři. Kvůli několika vyschnutým pramenům jsem dnes pocítil problém s nedostatkem vody. Od Masarykovy chaty scházíme po trase z hřebenu trochu níž (za vidinou vyšší teploty) do Polska, kde uléháme pod širákem „v kose“ na lyžařském vleku.

 

13. 07. / Středa / Nic mě netrápí, až na sedřené a otlačené nohy od treter a totálně sjeté „kufry“, které v „šlahačích“ už vůbec nedrží. V Teplicích nad Metují navštěvuji prodejnu Redpoint, kde mi pán od pultu daruje vlastní „kufry“, a to i s montáží přímo na tretru bez nutnosti zouvaní. To je taky jediná možnost pro to, aby jse prodavač mohl ještě dlouho těšit dobrému zdraví… Za slunečného a teplého počasí projíždíme Polskem. V úniku vyjedu na Pomezní boudy až za tmy a opět nastupujícího deště s bouřkou. Končíme tedy na vrcholu společně v penzionu za 400 Kč včetně teplé večeře (vepřo knedlo zelo) a snídaně.

 

14. 07. / Čtvrtek / Pomezní boudy – Ráno opouštím penzion tradičně sám a jako poslední. Počasí nic moc. Spíše nic, než moc. Na Výrovce zima a mlha, že ji vlastně ani nevidím. Počasí se „dělá“ až za Harrachovem, ale následná četnost asfaltu a jenom opravdu nepatrně zvlněný terén až ke kontrolnímu bodu 3. mě absolutně nebaví, zapínám autopilota a za jízdy čtu, vše co je zrovna po ruce (složení na obalu od čokolády atd.). Krkonoše trochu nuda. Asfalt v lese pro horské kolo nic-moc :-(. Konečně se objevuje silueta Ještědu a tedy brzké návštěvy CP3 s vynikajícími špagetami. Dávám si sprchu, peru věci a po nášupu špaget se dozvídám, že zatímco ja do závodu musím dávat všechno, kolega tvrdí, že to má jen jako odpolední vyjížďku. Jdu raději do postele.

 

15. 07. / Pátek / Z předešlé zkušenosti a taky trochu ze strachu zranění, prvních 15 min. kolo tlačím, abych se rozhýbal. S klukama se míjíme kolem poledne někde na trase a tak do Hřenska přijíždím sám. Malinko mě zaskočilo, že podle navigace bych se měl pokusit probrodit Labe. Tvrdej závod, si říkám! Zkouším naskočit na první parník, který zastavil u břehu, ale kapitán mě v mžiku vykazuje na břeh. V turistickém infocentru mi sdělují, že rychlejší než plavat s kolem kolem krku, bude jistější počkat na přívoz, který jezdí každých 10-15 min. na německou st ranu za 55 Kč. Jestli ale přeci jen budu plavat, tak jim mám říct, prý se rádi podívají :-). Přívozu to trvalo tři minuty + nějakých 5 min. čekání. Rychleji bych to asi nedal :-). Tuhle překážku jsem při studování trasy před závodem nějak přehlédl. Ve sjezdu přes jeden ze železných odvodňovacích kanálků procvakávám půjčenou duši. Opět rvu 29″ duši do zadního kola a pokračuji na vajíčku (až do cíle). Po 140 km dojíždím do Snežníku, kde si dávám v restauraci teplou večeři. Hotel je podle předpokladu mimo mé finanční možnosti a tak kousek v lese tahám kolo do prvního patra fajnového seníku s výhledem přes čelní stranu.

 

16. 07. / Sobota / Už cítím, že se blíží konec a pokud se nic mimořádného nestane, následující noc bude poslední. Ráno ve vesnici mě dojíždějí kluci a společně rozjíždíme před supermarketem u popelnic na zemi pořádnou žranici. Nezapomenutelná chvíle. Ještě se spolu vyvezeme na Komáří Vížku a Cínovec, kde odolávám zelňačce u p. Fialy a pokračuji dál sám. Víc se už s klukama nepotkáme. Dávám opět 140 km přes pohádkové louky až někam pod Klínovec. Večer si ustelu na stole v turistickém odpočívadle. Zimou skřehlé prsty a vlastní nešikovnost mě po půl hodině dohání až k brašně s hadříkem namočeným v benzíně. Ač nešlo o život a bez ohně bych se obešel, byl jsem rád za tuto možnost, kterou jsem si s sebou bral jen z povinnosti k předepsané výbavě.

 

17. 07. / Neděle / Od rána jsem nemyslel na nic jiného, než na cíl. Přestože jsem docela jel, se mě zdálo, že to vůbec neubíhá. Cítil jsem se unavený. Snídaně u konzumu už nebyla taková… Několik kilometrů před cílem potkávám naposledy červený doprovodný Defender, na který jsem měl během celého závodu mockrát štěstí a který řídil mě moc sympatický chlápek. Vždy usměvavý a velice přátelský. Na tohohle člověka rád vzpomínám. Pro mě nejvýraznější postava celého závodu. Ve 14:45 h projíždím pod cílovou branou (na dvakrát pro kameru :-), v ležící poloze zouvám tretry, do jedné ruky dostávám výborný guláš, do druhé litr kofoly. Cítím se unavený jak pes. Tělo není schopno pokračovat dál, ale je mi líto, že je po všem. I když jsem si myslel, že závod bude tak těžký, že se nedostanu ani do jeho půlky, bylo to těžké hodně.

 

Nakonec / Závod mi trval 14 dní a 30 minut. Navigace ukazovala v cíli 1684 km, z toho jsem najel mimo trasu tak 50 km. Jednu noc jsem celou prošlapal. Sedmkrát jsem spal pod širákem, dvakrát pod střechou na CP2 a CP3. Čtyřikrát v penzionu/privátu. Za ubytování jsem utratil 1100 Kč, za dopravu na start a z cíle 2300 Kč, za servis kola 1300 Kč. 6500 Kč jsem prožral.

Závod mě navíc stál zadní plášť, který jsem úplně sjel, půjčenou – procvaklou duši, řetěz, převodník, 5 párů brzdových desek a jedny z polovice sjeté kufry. Ztratil jsem zubní kartáček, olej na řetěz, kompresní vak na větrovku a balíček hroznového cukru. Při sušení u ohně mi sfajrovaly jedny trenky.

Po dojezdu v podstatě týden jenom jím a spím. Na trati jsem nechal devět kilo. Karamboly se mě celou cestu vyhýbaly a tak si odnáším jenom minimální šrámy v podobě sedřených a otlačených nohou od treter, slezlého nehtu na palci pravé nohy, 6 měsíců necitlivého malíčku levé ruky.

Mimo ty, kterým jsem už poděkoval osobně, děkuji Lacovi za dopravu na start a zapůjčení dlouhých kalhot. Václavovi, Kocúrovi a Petrovi za vylepšení výbavy, Rasťovi za nekonečné SMS povzbuzování a Patrikovi za luxusní dvoudenní zázemí s plnou penzí po dojetí do cíle.