Zprávy závodníků a pořadí

137 Zdeněk Martínek (1624.40 km, 22:24:53): ve 22:12 jsem dojel do cile.

137 Zdeněk Martínek (1592.98 km, 18:20:17): asi to do tmy dam.

1 Petr Ozogán (1553.59 km, 18:44:48): stale ziju, stale jedu, rad bych byl zitra v cili.

Průběh

[blockquote]Tuhý boj o červenou lucernu i o rekord
(pátek 31. 7. 2015)[/blockquote]

Ještě když jsem fungoval v cíli F1000 ve Skalné, jen tak mě napadlo, že bychom mohli poslednímu předávat při vyhlášení červenou lucernu. Když jsem uviděl nechápavé pohledy ostatních organizátorů i účastníků, musel jsem jim záměr vysvětlit. Když jsem ještě jezdil vrcholově silnici, na některých etapácích byl zvyk vyhlašovat nejen první závodníky ale i posledního. Někdy mu byla předávána červená lucerna. Tato symbolika pochází z minulosti od železničních drah, kdy nádražáci večer ve stanicích obcházeli vlaky a věšeli na poslední vagón červenou lucernu jako koncové světlo.
Poslední závodník byl vyhlášením ale více zviditelněn než ti ve středu výsledkové listiny, proto se někdy strhávali o poslední místo opravdu tvrdé boje. Bylo to někdy o velké taktice dojet poslední a zároveň nechytit časový limit během etapy nebo v cíli, a tím se vyhnout diskvalifikaci. Závodníci se vzájemně hlídali a často si i nastupovali, aby si ujeli a dostali se z dosahu a dohledu svých potenciálních soupeřů a pak se schovávali do průjezdů, za domy nebo za popelnice, aby se nepozorovaně vrátili za soupeřova záda a hlídali si ho nenápadně před sebou. Pár dnů po mém nápadu se úplnou náhodou v médiích objevila zpráva o historii bojů o červené lucerny na Tour de France. Musím přiznat, že já to zažil v tuzemských podmínkách a vlastně ani tenkrát nevěděl, že ta myšlenka přišla pravděpodobně z „Tour“. Já silnici jezdil v době totality a zprávy z kapitalistických a hlavně profesionálních (tím pádem pro socialistický svět nemorálních) podniků, kdy bylo nečisté brát za sport peníze, k nám pronikaly jen těžce.

Vypadá to, že kluci o červenou lucernu také těžce bojují a nic si nedarují. Není ale jasné, zda se snaží o její získání nebo naopak nezískání. Ale ani jedno ani druhé není hanba. Být poslední znamená být poslední pouze z těch, co dojeli. Stále zbývá asi 60 účastníků, kteří se do „dlouhého“ cíle 1000 mil vůbec nedostali.

Kluci se přetahují nejen o červenou lucernu, ale i o rekord. Už teď je jasné, že pokud dojedou do cíle, vytvoří nový rekord v délce setrvání na trase. Ještě nejsou v cíli a už nyní je od závodníka před sebou dělí týden, od prvního v cíli téměř tři. Tenhle rekord, na rozdíl od toho nejrychlejšího času, logicky lze uznat. Neboť časové zkrácení trasy v Jeseníkách kvůli rozsáhlým polomům v jejich případě o víc než den jim ten jejich rekord spíše ještě kazí. Oni budou i první, kdo tenhle závod dojedou až v srpnu.

Chlapi ale ukazují, že mají srdce jako kníže Rohan. I když už vědí, že prohrají, bojují naplno až do konce, nic nevzdávají. Na Tour jeden z držitelů červené lucerny řekl, nejhorší je prohrát, když se ani nepokusíte vyhrát. V závodě ISOMA 1000 miles Adventure ale nejde prohrát, tady zvítězí každý, kdo to dobojuje až do cíle. A nejvíc si z něj paradoxně odnesou právě ti vzadu. V tomhle případě právě Zdeněk a Petr. Odnesou si sice o mnoho dní více utrpení, ale tím i o mnoho dní více adrenalinu, zážitků, o mnoho dní více svobody, duševní očisty, … I když si nejsem zrovna jistý, jestli právě to jim pak v návratu do běžném života nebude na škodu?

Kluci, bojujte a užívejte si to, i když trpíte!
KLOBOUK DOLŮ! A držte se!!!

Honza Kopka a celý tým 1000miles

PS: Za zmínku stojí ještě jeden rekord, který doufejme padne. Bojuje o něj Zdeněk Martínek. Zdeněk je nejstarší závodník, který se kdy postavil na start. A my všichni držíme palce, aby se Zdeněk stal současně i držitelem stejného rekordu v cíli F1000. Jen tak si střihnout 1000 mil cestou-necestou přes hory a řeky divokou přírodou napříč bývalým Československem v 68 letech, to chce kuráž a velké srdce!
ZDEŇKU, VŠECHNA ČEST !!!

Fotogalerie

1000miles očima účastníka 004 Milana Jílka